Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/5

legislativa

O příčinách smrtelné tragédie a o mezích instruktážní povinnosti

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2516/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1791/12

Na počátku byla zpráva, která se rozletěla po okolí, jak už to u tragédií bývá: V jednom venkovském domku vybuchl kotel a zabil majitele, pana T., jehož všichni v městečku znali. Zpráva letěla od ucha k uchu, přibarvovala se a měnila, každý si něco přidal. Nic na tom, že šlo zčásti o fámu, ta, jak známo, roste sama. Věc se udála trochu jinak, na základní kruté skutečnosti, že pan T. zemřel, a že s tím topný kotel měl co do činění, to ale nezměnilo zhola nic.

Protože však chceme znát fakta, obrátíme se k důvěryhodným zdrojům soudních spisů. Pozůstalí – manželka zesnulého paní R. T. a jeho dva synové – se se ztrátou svého manžela a otce vyrovnávali samozřejmě obtížně. Peníze v takovém případě mnoho nevyřeší, ale po nějakém čase přece jen mohou přinést alespoň drobnou útěchu a zadostiučinění, pokud je má uhradit viník neštěstí. A toho pozůstalí spatřovali v panu B. V., který rodině kotel před drahnou dobou prodal. Obrátili se tedy na soud a žádali, podle tehdy platné právní úpravy, jednorázové odškodné.

Co se přihodilo v kotelně

Pokusme se popsat holá fakta. K neštěstí došlo v důsledku poruchy dřevoplynového kotle zn. ATMOS 32. „Ve chvíli, kdy pan T. otevřel žárová dvířka topeniště kotle,“ popisuje soudní spis, „ochladila se stěna plechu, který odděluje žárovou komoru od vodního obsahu kotle a na opotřebeném materiálu vznikla trhlina, jíž do topeniště vniklo značné množství vody, která se přeměnila páru. Vzniklá pára zaplnila celý prostor kotelny, kde byl kotel umístěn, a způsobila popáleniny na 92 % povrchu těla pana T. Ten na zranění v podobě rozsáhlých popálenin následně zemřel.“

Taková úřední zjištění bývají strohá a odosobněná. Soud k nim však dochází teprve poté, když krůček po krůčku odkryje celý děj a jeho souvislosti. Proč k té události vůbec došlo? Nebylo možno se jí nějak vyhnout? Způsobil si ta ukrutná a se životem neslučitelná zranění pan T. nějakou neopatrností? Nebo existovala nějaká vada, na které měl podíl někdo jiný? A byl to pan B. V., který kotel dodal?

Soud provedl dokazování a na základě znaleckého stanoviska dospěl k závěru, že dřevoplynový kotel splňoval podmínky kvality, byl kompletní, nechyběly žádné jeho součástky a prvky, jevil se zcela v souladu s tehdy platnými technickými normami (ČSN 07 0240 a ČSN 07 0245). Znalec ale zároveň konstatoval, že utrpěl nadměrným opotřebením a že byl nevhodně provozován. Z hlediska pana B. V., které bylo soudem po prostudování dalších podkladů akceptováno, však zřejmě byly splněny všechny požadavky: návod k obsluze obsahoval veškeré informace o provozu a běžné údržbě potřebné pro bezpečné užívání kotle (které byly formulovány ostatně stejně jako u obdobných kotlů jiných typů), a byla v něm naznačena rizika, která může obsluha ovlivnit. Navíc zařízení bylo bez zjevných závad provozováno devět let.

V procesu dokazování se soud vypořádal i s další otázkou, která se nabízela: jak je to s kontrolami tohoto druhu kotlů. Zjistil, že povinné revize se u nich neprovádějí. Běžná životnost kotle je kolem 10 let, ale odborníci poukazují na to, že závisí na mnoha objektivních vlivech, které ji mohou zvyšovat a snižovat, což způsobuje, že kotle stejného provedení mohou vydržet 5–12 let. Ačkoliv povinná revize předepsána nebyla, zasvěcenci tvrdí, že je dobré po několikaletém provozu kotel nechat prohlédnut odborníkem. To jsou ale – řekněme – povinnosti versus nezávazná doporučení. Pro pana B. V. to znamenalo, že neporušil povinnosti, které měl jako prodejce vůči spotřebiteli.

To vše se v podstatě znovu potvrdilo v úvahách odvolacího soudu, který na základě opravného prostředku podaného rodinou zesnulého pana T. věc znovu posuzoval. Konstatoval, že ztenčování pláště žárové komory, které bylo příčinou smrtelné nehody, „nepatří obecně k rizikům snížení životnosti kotle“, a že „k destrukci kotle došlo neobvyklou shodou okolností.“

Odvolací soud při té příležitosti dospěl k názoru, že návod na po­užití výrobku by měl upozorňovat na známá rizika nesprávného po­užití nebo údržby, ale pokud k nim popsaná destrukce kotle obecně nepatří, pan B. V. neporušil své informační povinnosti podle zákona.

Skutečnost obecně známá

Zde se dostáváme ke spornému problému, kolem kterého se kauza začala točit. Jde o výklad pojmu „obecně známá skutečnost“ zákona o ochraně spotřebitele. Obecně známou je podle přijímané interpretace „skutečnost, o které není třeba výslovně spotřebitele informovat“. A za takovou právě soud považoval údaj o tom, že po určité době provozu je vhodné kotel (jako každé délesloužící zařízení) nechat odborně zkontrolovat.

Pravda je, že v tomto ohledu se interpretace může diametrálně lišit. Rozhodně nechci odbíhat od tragedie k frašce, ale každému právníku takové situace připomenou například exemplární a často uváděný příklad pověstné paní Stelly Liebeckové, která si koupila kávu do taxíku, když se auto rozjelo, nešikovně se nápojem polila, zažalovala prodejce, že čepuje příliš horkou kávu, a americký soud jí přiznal vysoké odškodnění. Jenže nejsme v Americe, žijeme v systému evropského kontinentálního práva a soudy přece jen přistupují k řešení těchto problémů u nás poněkud střízlivěji.

Ten odvolací tedy v našem případě konstatoval, že pan B. V. sice „porušil povinnost poskytnout správnou informaci o postupu při přehřátí kotle, toto porušení povinnosti však není v příčinné souvislosti s úrazem poškozeného, neboť nebylo prokázáno, že by příčinou úrazového děje bylo přehřátí kotle.“

Pozůstalí však nadále trvali na tom, že byli v uvedeném směru poškozeni, a obrátili se proto dovoláním k Nejvyššímu soudu. Základní otázka zůstávala v podstatě stále stejná: zda mohlo dojít ze strany žalovaného k porušení informační povinnosti podle spotřebitelských předpisů, jestliže v návodu k obsluze chyběly určité informace, a to právě ty, o nichž se nižší soudy domnívaly, že šlo o informace obecně známé (tzv. notoriety), o kterých není třeba spotřebitele zvlášť informovat.

A nutno říci, že názory pozůstalých nebylo možno jen tak zahodit do koše. Namítali několik poměrně zásadních věcí:

1. Tvrdili, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že „zeslabení vnitřní stěny pláště mezi žárovištěm a vodním obsahem kotle není laickou prohlídkou prakticky zjistitelné,“ přičemž argumentovali, že znalecký názor o vhodnosti odborné prohlídky kotle po delší době jeho provozu ještě sám o sobě neznamená, že jde o věc všeobecně známou. Spotřebitel – laik – nemá specifické znalosti o tom, jaká nebezpečí z provozu kotle mohou vyplývat, když se ještě k tomu přímo v návodu k obsluze uvádí, že zařízení odpovídá státním technickým normám a že je vyrobeno z materiálu, jenž je odolný vůči deformačním účinkům. Jak to formulovali v dovolání, „spotřebitel může snadno nabýt dojem, že kotel přežije vše.“
2. Namítali, že obecně známou skutečností není ani to, že by taková informace mohla v návodu a další dokumentaci chybět, o čemž podle nich svědčil i fakt, že sám soud „si na posouzení této otázky přizval znalce a v odůvodnění rozsudku na jeho závěry odkazuje.“
3. Poukázali na to, že ani znalec si zřejmě nebyl zcela jist svými závěry: „na jedné straně potvrdil nezvratnost prorezavění plechu vnitřní stěny kotle, na druhé straně vyloučil možnost předpokládat destrukci v důsledku koroze.“
4. K tomu přidali tvrzení, že „znalec v průběhu řízení upravil údaj o životnosti kotle s vysvětlením, že se informoval u odborníků.“ A aby tento názor zdůraznili, předložili jako oponenturu původního znaleckého posudku znalce A. Š. jiný posudek znalce Ing. V. Z.
5. Vyslovili absolutní nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi chybějící informací, jak postupovat při přehřátí kotle, a nastalou škodní událostí. Podle nich, „pokud by poškozený věděl, jak postupovat při přehřátí, neotvíral by dvířka kotle, veškerý tlak by vyšel patrně komínem ven a nedošlo by ke škodní události.“

Proto požadovali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky nalézacího a odvolacího soudu a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

Před dovolacím soudem

Jak už jsme se v této rubrice mnohokrát přesvědčili u jiných případů, dovolací řízení před Nejvyšším soudem je sice významnou pojistkou spravedlnosti, nicméně jednak je pojistkou jen mimořádnou (ne vždy je dovolání možno podat, nemění nic na právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, atd.), jednak je jeho role také omezena prakticky jen na přezkum správnosti právního postupu soudů nižších instancí. Dovolací soud je skutkovými zjištěními odvolacím soudem akceptovanými vázán a v dovolacím řízení nelze uplatňovat tzv. nova – tvrdit nové skutečnosti a přinášet nové důkazy. Proto také Nejvyšší soud konstatoval především dvě věci:

Jednak – vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že nebylo prokázáno, že důvodem úrazového děje bylo přehřátí kotle, a že tedy nesprávná informace o tom, jak postupovat při přehřátí kotle, obsažená v návodu, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, řešení otázky příčinné souvislosti nezakládá přípustnost dovolání.

A za druhé – vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními soudu odvolacího a zákaz uplatňování novot vylučují, aby se dovolací soud zabýval údajnými rozpory ve znaleckém posudku znalce Š., a aby ­přihlédl ke znaleckému posudku Ing. Z. předloženému dovolateli.

Potvrzen byl nakonec rozhodující význam správné interpretace rozsahu instruktážních povinností dodavatele zboží a služeb vůči spotřebiteli. A to je věc, která se do­týká i každého podnikatele, který prodává či instaluje například právě taková zařízení, jako jsou topné kotle. Každý takový subjekt je „povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisícím s poskytovanou službou. Jestliže je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Těchto povinností se nemůže prodávající zprostit poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel.“

Uvedené pravidlo má ovšem racionální meze, které by měly mj. garantovat, že ani v dnešní době nejpodrobnějších návodů nebudou instruktážní povinnosti podnikatelů a živnostníků přerůstat ad absurdum. Proto jsou z těchto povinností vyňaty případy, kdy jde o zřejmé nebo obecně známé skutečnosti. Při výkladu obsahu tohoto pojmu má soud relativně široký prostor pro individuální uvážení, protože zpravidla nelze postupovat abstraktně, je třeba zvažovat konkrétní okolnosti jednotlivého případu, zejména povahy toho kterého výrobku, klást na výrobce, poskytovatele služeb i prodejce pouze požadavky rozumné, přiměřené okolnostem.

O jakých nebezpečích vyplývajících z nesprávného po­uži­tí nebo údržby výrobku je prodávající povinen spotřebitele poučit? Jde o nebezpečí objektivně známá, reálná a předvídatelná. Jak dovolací soud dovozuje, „povinnost se nevztahuje na skutečnosti (nebezpečí) zřejmé a obecně známé, např. že kamna, v kterých se topí, jsou horká.“ Můžeme si stokrát postesknout, že to je přece každému normálně uvažujícímu lidskému tvoru jasné – i dítěti zpravidla postačí, když se poprvé spálí, aby si zkušenost vrylo do svých životních drah. Ale právo (a zejména to soudobé) mívá někdy nabubřelou představu, že co není výslovně řečeno a ještě vysvětleno, jako by neplatilo. I proto je cenné, že tu dovolací soud skutečně poctivě hledá a zdůrazňuje „přiměřenou rovnováhu mezi ochranou spotřebitele na jedné straně a reálnými možnostmi prodávajícího na straně druhé a stanovení racionální hranice mezi odpovědností, jíž lze rozumně zatížit prodávajícího, a náhodou (vyšší mocí), která již musí zatěžovat poškozeného.“ K tomu nutno navíc znovu přidat upozornění, že v dovolacím řízení lze „přehodnocovat individuální uvážení odvolacího soudu, pouze je-li zjevně nepřiměřené.“

Shrňme tedy:

• návod k dřevoplynovému kotli a jeho používání obsahoval, jak se soudy shodly, veškeré informace potřebné k obsluze a údržbě kotle i upozornění na některé postupy, které snižují jeho životnost;
• existuje shoda na tom, že životnost kotle nelze obecně přesně určit, neboť je závislá na mnoha faktorech, které mají vždy konkrétní povahu;
• destrukce kotle nepatří obecně k rizikům snížení jeho životnosti;
• sama tragická událost, k níž došlo v domku manželů T., byla výsledkem neobvyklé shody okolností.

Za těchto okolností „nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že vhodnost provedení odborné kontroly kotle po určité době používání je všeobecně známou skutečností ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, o které není třeba spotřebitele poučovat.“ Nevyžadují-li kontrolu kotle obecně závazné právní předpisy ani technické normy, žalovaný pan B. V. neporušil zákonnou povinnost a nelze tedy vůči němu uplatňovat ani odpovědnost za vzniklou újmu, a proto bylo dovolání pozůstalých zamítnuto.

Argumenty ústavní stížnosti

Ani tato – Nejvyšším soudem jasně deklarovaná – shoda závěrů obecné justice však paní R. T. a její syny nepřinutila složit zbraně. Využili možnosti obrátit se po vyčerpání všech ostatních obranných prostředků na Ústavní soud a podali k němu stížnost.

Některé z námitek použitých již v předchozím řízení jsou v ní precizovány, byť popis základního děje se shoduje s tím, který stojí na počátku tohoto článku, a identický zůstává i názor stěžovatelů, že „povinností prodejce výrobku bylo řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaného výrobku, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, která vyplývají z jeho nesprávného použití nebo údržby. Tuto povinnost měl žalovaný splnit v návodu k obsluze a údržbě, avšak nesplnil.“

Na podporu svého tvrzení stěžovatelé podrobně rozebírají situaci a docházejí k závěru, že chyběla především informace o riziku možného opotřebení plechu vnitřního pláště kotle. Odtud vyvozují hypotézu, že pan T. „tak výrazný úbytek hmoty nemohl předvídat a stěnu ­žároviště místy ztenčenou až na 0,25 mm mohl prorazit při libovolném přikládání čímkoliv.“

Stížnost se znovu vrací také k výsledkům znaleckého posuzování. Jeden ze znalců – Ing. V. Z. – dospěl k názoru, že příčinou poruchy kotle bylo jeho opotřebení provozem a bezprostřední příčinou bylo otevření přikládacích dvířek žároviště. Druhý znalec (A. Š.) uvedl, že „návod na použití kotle obsahuje veškeré informace o provozu a běžné údržbě zařízení se zdůrazněním běžných poruch,“ a považoval (a to i ve srovnání s dalšími návody poskytovanými výrobci kotlů na pevná paliva i kotlů obdobných) tyto informace za vyhovující a dostačující, neboť obsahují všechna rizika, která může obsluha ovlivnit. V této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že „životnost ocelových kotlů se pohybuje od 10 do 20 let a že spotřebitel z návodu věděl, jaké jsou podmínky provozu kotle.“

Tento odborník však uvedl i další důležité okolnosti, z nichž stojí za zmínku především upozornění na to, že „nebyla dodržena podmínka otevřené expanze, která při nejvyšším tlaku v systému reprezentovala tlak mezi 40–50 kPa bez možnosti navýšení,“ a že „možnou deformaci kotle způsobila nízkoteplotní koroze kotle, nežádoucí tlak a nedodržení podmínky otevřené expanze.“ Tyto své závěry znalec ovšem podle upozornění stěžovatelů „zásadně korigoval během svého výslechu, kdy uvedl, že životnost kotle je 5–12 let a jedná se o vše­obecně známou skutečnost.“

Stěžovatelé se soustředili na podrobný rozbor nedostatků návodu k použití kotle. Namítali, že znalec A. Š. nerespektoval, že návod musí předpokládat vhodného uživatele výrobku a že v něm má být přesně popsáno předpokládané použití výrobku a všechny informace nezbytné pro správné a bezpečné používání výrobku, pro jeho údržbu a servis, uvedeny všechny v úvahu přicházející předvídatelné chybné způsoby použití výrobku a odpovídající varování nebo upozornění na nebezpečí, která z takového výrobku vyplývají.

Za klíčový označili stěžovatelé ­rozpor mezi závěry obou znalců: „Ing. V. Z. dospěl k závěru, že příčinou havárie bylo otevření přikládacích dvířek žároviště za plného provozu kotle, kdežto A. Š. uvedl, že otevření dvířek nemělo samo o sobě žádný zásadní vliv na vznik škody.“ Tato zásadní diference odborných názorů měla vést podle stěžovatelů ke jmenování revizního znalce. Tento požadavek však stěžovatelé vlastně museli suplovat znaleckým posudkem Ing. V. Z., podle něhož „v návodu k použití jsou jen náznaky vlivů, které mohou narušit ocelový plech tlakového celku kotlového tělesa, a taktéž jen náznaky různých nebezpečí v souvislosti s provozem kotle. V návodu není žádná informace o možném razantním výronu vody do topeniště. Předmětný kotel je tak s ohledem na jeho konstrukci a provozní vlivy nespolehlivý a nebezpečný.“

Závěr Ústavního soudu

Ústavní soud musel při hodnocení této stížnosti připomenout, že nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Podle jeho náhledu se navíc obecné soudy se vznesenými námitkami vypořádaly ústavně konformním způsobem:

• Právě tak bylo např. v rámci výslechu znalce Š. „korigováno původní tvrzení o životnosti kotle.“ Navíc z dokazování jasně plyne důvod, pro který se znalec Š. v rámci výslechu od svého dřívějšího tvrzení odchýlil. Životnost kotle totiž ovlivňuje řada dílčích konkrétních faktorů a je velmi obtížné, ne-li nemožné, stanovit přesnou minimální hranici životnosti. „Znalcem uvedenou dobu je tak nutno vnímat jen jako průměrnou, u některých kotlů je doba životnosti delší a u některých kratší.“
• Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení důkladně věnoval rozsahu instruktážní povinnosti podle zákona o ochraně spotřebitele. Z jeho poznatků zřetelně plyne, že „je třeba hledat přiměřenou rovnováhu mezi ochranou spotřebitele a reálnými možnostmi prodávajícího.“ Jestliže jde o nehodu zcela výjimečnou, jako v tomto případě, „nelze lpět na tom, aby vzniklá riziková situace byla v návodu popsána dopodrobna, neboť každý návod musí být především funkční, zaměřený na hypotetická typová rizika a typové vady. Nelze vycházet z předpokladu, že simulování všech hypoteticky možných nehod, by přispělo ke zvýšení bezpečnosti uživatelů výrobků. Ba právě naopak lze očekávat, že vytváření příliš obsáhlých návodů k obsluze by vedlo k opačnému efektu, kdy by sice byl ve větší míře formálně právně chráněn výrobce, ovšem spotřebitel by se v konečném výsledku pro přílišnou obsáhlost textu nevěnoval ani základním zásadám jeho užívání.“
• Prokázalo se, že je nutno dbát na vyrovnanost (přiměřenost) vzájemných práv a povinností mezi spotřebitelem a výrobcem. Stejně tak nelze odhlížet ani od povinnosti instalační firmy poučit uživatele o způsobu používání výrobku či od povinnosti řádné údržby spočívající v provádění občasné odborné údržby.

Podobných příkladů by bylo možno uvádět více. Protože však Ústavní soud v žádném ohledu neshledal, že by byl porušen okruh práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, byl nucen ústavní stížnost paní T. a jejích synů odmítnout. Závěry obecných soudů tak zůstaly nedotčeny.

Život je mnohem složitější, různorodější a pestřejší než právo. V době, která natolik propadla všelikým návodům a rozmnožila poučovací a instruktážní povinnosti každého výrobce, řemeslníka, poskytovatele různých služeb či prodejce do monstrózních rozměrů, je třeba vzít také rozum do hrsti a připustit, že existují i skutečnosti obecně známé, o kterých není třeba výslovně spotřebitele informovat.