+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Číslo: 5/2019

Úvodník

Vážení čtenáři,

zvýšená informační povinnost prodávajícího dnes patří mezi základní pilíře institutu ochrany spotřebitele. Právo na spotřebitele nahlíží jako na slabší ze smluvních stran, která obvykle nedisponuje přístupem ke všem potřebným zdrojům informací a odborným údajům na to, aby se mohla kvalifikovaně rozhodnout, zda do smluvního vztahu bez obav vstoupit, či nikoli.

Povinností prodejce je tedy řádně informovat kupujícího o vlastnostech prodávaného výrobku, o způsobu jeho užívání, údržbě a v neposlední řadě upozornit na známá rizika, která v případě nedodržení těchto zásad hrozí. Taková povinnost se však podle výkladu Nejvyššího soudu již nevztahuje na rizika zřejmá a obecně známá, jako že čerstvě uvařená káva je velmi horká a stejně tak kamna, ve kterých právě plápolá oheň.

Mohla ale v době, kdy revize kotlů ještě nebyly povinné, do stejné kategorie obecně známých skutečností patřit také informace, že by se měl topný kotel po několikaletém provozu jako délesloužící zařízení nechat zkontrolovat odborníkem?

Nebo absence takového doporučení ze strany prodejce mohla naopak u naprostého laika vyvolat dojem, že kotel, v jehož návodu se píše o materiálu odolnému vůči deformačním účinkům, vydrží vše a jednoho dne, po mnoha letech služby prostě jen tiše vyhasne a znovu nezatopí?

Lze předpokládat, že detailní simulování všech hypoteticky možných nehod, by přispělo ke zvýšení bezpečnosti uživatelů výrobků? Nebo by nastal opačný efekt a spotřebitel by v neúměrně obsáhlém textu nevěnoval pozornost ani základním zásadám stanovených výrobcem?

Nejen o tom pojednává napínavý příběh z naší pravidelné rubriky věnované topenářsko-instalatérské judikatuře.

Alena Malátová

Obsah