Střípky z historie – Zdravotní opatření v dílnách

historie

Dnes předkládáme čtenářům Topin článek, který byl publikován v roce 1899 v časopise Z říše vědy a práce. Tento článek je pro nás zajímavý také tím, že autenticky dokumentuje skutečnost, že se již koncem předminulého století řada podnikatelů zajímala o vytvoření vhodného pracovního prostředí pro své zaměstnance. Tito „osvícení“ kapitalisté byli také ochotni vložit do souvisejících nevýrobních nákladů potřebné investice. Tímto článkem je také poněkud nabouráváno u nás dlouho tradované a často zpolitizované povědomí o dravém kapitalismu té doby, kterému je bez výjimky přisuzováno bezohledné vykořisťování pracujících, a to bez ohledu na škody, páchané na jejich zdraví.

Do nedávna nestaral se nikdo o zdravotní stav dělnictva. Jen tam bylo učiněno opatření ve prospěch dělnictva, kde okolnosti buď veškeru práci vůbec znemožňovaly, nebo kde jimi výkonnost dělnictva byla na škodu podnikatelovu zmenšována neb ohrožována. Jinak zůstaveno bylo dělnictvu samu, aby se o své zdraví podle možnosti staralo.

Mezi nejstarší zdravotní opatření náleží větrání dolů, v nichž by horníci jinak vůbec ani pracovati nemohli. A dosud v tomto ohledu není vykonáno vše, jak by se slušelo. Zejména studnaři zanedbávají ještě nyní často nutnou opatrnost a spouštějíce se do nevyvětraných studní stávají se dosti často obětí svého povolání. Staršího původu jsou rovněž ventilační zařízení v takových továrnách, kde se z upotřebených součástí vyvinují jedovaté výpary. Sem počítati sluší hutě rtuťové, olověné a arsénové, továrny na fosforové sirky apod. více, v nichž otravné plyny a páry ohrožují zdraví a žití dělného lidu.

Mnohem později podniknut byl boj proti mechanickému znečištění vzduchu, jaké vzniká hlavně prachem. V tomto směru prvními byli sochaři a kameníci, kteří nejen chránili zrak brejlemi proti odletujícím třískám kamenným, nýbrž i plíce pomocí respirátorů proti vnikání jemného prachu, jímž se průdušky v plicích naplňovaly a zacpávaly. Avšak i při mnohých jiných řemeslech a výrobních odborech vytvořuje se prací prach, jejž pak dělníci na újmu svého zdraví vdechují. Hojnost prachu vyvinuje se v truhlárnách, soustruhárnách, přádelnách, tkalcovnách, mlýnech a mnohých jiných továrnách. Všude tam jest nejvýše žádoucno, aby se prach hned ve zrodu odstraňoval, nežli se dostati může k dýchadlům děl­nictva. Tomu vyhovuje se zvlášt­ními ssavými přístroji, jež zoveme exhaustory. V podstatě to ventilátory, jimiž se vzduch ssaje z pracovní místnosti. Ustí exhaustoru přiblíženo je tou měrou k obráběcímu stroji, že od zpracované suroviny odletující prach přímo do jeho dutiny vniká a z dílny ven se odvádí. V takové místnosti musí pak ještě o to býti postaráno, aby se odváděný vzduch zase náležitě nahrazoval, a to vzduchem zdravým, tj. čistým o náležité teplotě a vlhkosti. Avšak toho bývá, bohužel, pořídku! Vždyť přitéká dveřmi, okny a jinakými štěrbinami dosti vzduchu, byť i nebyl vždy jakosti bezvadné a vůně líbezné. Regulace teploty bývá v zimě přenechána kamnům v dílně, ač ta při rychlé výměně vzduchu nikterak svému úkolu dostáti nemohou.

Přivádění zahřátého vzduchu z ústřední topírny jest i v moderních továrnách dosud vzácností! Ještě méně bývá postaráno o žádoucí ochlazování takových místností, v nichž se pracuje při výhni nebo peci. A konečně kdož by se o vlhčení vzduchu staral? Má-li dělník žízeň, nechť se napije jak to činívají skláři ve skelných hutích.

Že stálý pobyt v příliš suchém vzduchu jest lidskému zdraví velice škodlivý seznáno bylo na obecných školách v Berlíně, když na nich zařídili ústřední topení teplým vzduchem a nepostarali se zároveň o dostatečné navlhčování vzduchu, jejž do učebných místností zaváděli. Tímto opomenutím způsobeno bylo náhle tolik hrtanových a plicních nemocí u žákův i učitelů, že celé topení musilo naprosto býti předěláno.

Pochybujeme velice, že by zdravotnictví v továrnách bylo kdy pokročilo tak daleko, aby se kdo byl postaral o navlhčovací zařízení vzduchu v dílnách, kdyby náhodou některá odvětví oděvnického průmyslu nebyla nutně vyžadovala navlhčování vzduchu kvůli výrobku samotnému. Jsou to hlavně přádelny a tkalcovny, v nichž dokonalost výrobku podstatně závisí na poměru teploty a vlhkosti vzduchu, v němž se pracuje. Jsoutě případy, kde zvlhčováním vzduchu se nejen usnadňuje, urychluje a tím i zlevňuje výroba, nýbrž i výrobku přibude zároveň až 15 % váhy. Ve mnohých továrnách zavedeno jest za tím účelem topení parou; avšak to se nikterak neosvědčuje, neboť se pára rychle sráží, tím vlhne místnost a stává se nejen k dotyčné výrobě nezpůsobilou, nýbrž i lidskému zdraví škodlivou. Proto jednalo se o to, sestrojiti přístroj, který by vzduch navlhčoval a dle ročního počasí jej zároveň zahříval aneb ochlazoval. Rozličné přístroje takové byly již vynalezeny a na­mnoze též i zavedeny, avšak dosud se žádný dokonale neosvědčil.

Proto podáváme zde zprávu o podobném vynálezu, jenž odstraňuje všechny dřívější nedostatky a bezpochyby záhy si dobude oprávněného místa ve všech továrnách.

Jest to přístroj původu francouz­ského, pojmenovaný Drosophore (dárce rosy), jehož se již po delší dobu užívá v závodech francouzské společnosti „Société industrielle“ (Společnost pro průmysl) v Amiensu. Již po tříměsíčním upotřebení osvědčil se tak znamenitě, že mu za jeho dokonalý výkon přiřknuta byla zlatá medaile státní.

Drosofor skládá se ze dvou plechových rour, které svými rozšířenými kraji jsou k sobě přivráceny, jak obr. 1. a 2. okazuje.

Přístroj montován jest mezi dvěma vahorovnými rourami, z nichž hořejší vodu přivádí, dolejší pak ji sraženou a stékající zase odvádí. Z hořejší roury vypouští se kohoutkem voda, která zde z vodovodu tlakem osmi atmosfér vystupuje. Jak obr. 2. znázorňuje, vychází tenký proud vody a naráží na kovový hrot, jehož postavení se dá šroubkem regulovati. O ten roztřišťuje se voda a mění se na jemný mlhovitý déšť, zároveň silný proud vzduchu s sebou shora strhujíc.

Proud tento sestupuje hořejší rourou drosoforu, až narazí na kuželovitý výstupek roury spodní. Podél toho odchyluje se proud šikmo a vyvádí se konečně mísovitě rozšířenou dolejší rourou do místnosti. Sražená voda stéká uvnitř po stěnách drosoforu a shromažďuje se ve spodní míse, odkud se do spodní roury vodovodu odvádí. Vlhký vzduch tak vystupuje kruhovitou štěrbinou mezi oběma rourami drosoforu a rozptyluje se po pracovní místnosti.

Rozdělení a upevnění drosoforů v dílně předvádí nám obr. 3.

Dvěma řadami vedeny jsou vodovodné roury podél stropu a na nich vždy na vzdálenost 5–6 m zavěšeny jsou drosofory, jichž spodní mísy pak spojeny jsou rourou odváděči. Umístění drosoforů ve výši má tu výhodu, že právě nejsušší vzduch u stropu se nejprve navlhčuje a vlhkost odtud teprve dolů se rozšiřuje, což se přirozeně velmi snadno děje. Kdyby však drosofory byly umístěny dole při podlaze, zůstávala by vlhkost omezena jenom na vrstvy dolejší, nahoru se nerozšiřujíc.

Mimo to má stropové spořádání drosoforů ještě výhodu druhou, že se totiž od nich v létě velmi účinně šíří ochlazení způsobené rozprašováním mlhy. Jest ovšem samozřejmo, že se drosofory napájejí v létě vodou studenou, v zimě pak vodou teplou, aby jimi přiměřené vytápění bylo podporováno.

Náklad spojený s installací drosoforů jest velmi mírný. Nevyžadujeť se než vedení dvou trubic vodorovných, k nimž se drosofory pomocí kohoutků připevňují. Vydatnost účinku závisí při jednotlivém drosoforu hlavně na tlaku, jímž voda z vodovodu vyniká. Popsané právě zařízení v Amiensu pracuje tlakem osmi atmosfér, kdežto naše vodovody i v nižších polohách nemívají přes čtyři atmosféry. Dle toho musí pak při installaci také počet drosoforův ustaven býti.