Fotovoltaický zločin a trest

legislativa

Když nahlížím do judikatury českých soudů a hledám nějakou další zajímavou kauzu, kterou bych připravil pro tento časopis, nemohu se často ubránit podivnému pocitu, že nebýt fotovoltaiky, poklesl by nápad (tak se v justičním slangu říká počtu případů, které přistanou na stolech soudců) o pěkných pár procent. Čím to je, lze se ptát. A odpověď se nepochybně bude lišit podle toho, jak jsme kdo nastaveni. Někteří patrně budou tvrdit, že důvodem je složitost této materie.
Nesouhlasím, ve složitosti to není. Všechny ty řeči o nutnosti podrobně právem upravovat každý technický, technologický či organizační detail společenských vztahů jsou velkým a nebezpečným omylem současné normotvorné politiky. Právo má být srozumitelné a jasné, přijatelné a přiměřené. Na druhou stranu se však společnost nutně musí vrátit k hodnotám dříve naprosto samozřejmým. Je třeba ctít pravidla, zní z tohoto hlediska jednoduchá zásada.
Porušování obou popsaných stránek problému je příčinou, proč se s fotovoltaikou tak často setkáváme v soudních síních. Kdybychom to chtěli vyjádřit nějak vzletně: Energetické zdroje by nám měly svítit. Ale zatím nám v mnoha ohledech evidentně zatemňují úsudek. Podpora fotovoltaiky je jedna věc. Špatně legislativně zakotvená podpora fotovoltaiky (a vlastně čehokoliv) je věc jiná. A jakmile něco špatně legislativně uchopíte, můžete si být jisti, že vznikne konfliktní (v krajním případě kriminogenní) prostředí.

Zpracováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 64/23

Nedokončená elektrárna

Tento příběh začíná stručnou zprávou: Pan M. K. byl stíhán za jednání, jenž mělo spočívat v tom, že jako místopředseda představenstva obchodní společnosti A (zhotovitel) se spoluobviněným D. E., předsedou obchodní společnosti FVE B (objednatel) podepsali nepravdivý předávací protokol, který potvrzoval předání podstatné části díla umožňující bezpečný provoz fotovoltaické elektrárny FVE X, přestože věděli, že FVE není k danému datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence Energetického regulačního úřadu.

Na začátku to tak zle nevypadalo. Krajský soud řešil v první instanci obžalobu, kterou proti panu M. K. vznesl státní zástupce. Obžalovaný ale byl (stejně jako další obvinění v této kauze) zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Státní zástupce se ovšem odvolal a vrchní soud zprošťující rozsudek zrušil v celém rozsahu, takže se věc vrátila ke krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ten následně uznal stěžovatele (společně s dalšími obviněnými – D. E. a T. G.) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, zčásti dokonaného, zčásti ukončeného ve stadiu pokusu.

A to už věru legrace nebyla, neboť pan M. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně, vykoledoval si navíc trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu pěti let, peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč a ještě mu přiložili ochranné opatření zabrání věci (peněžních prostředků na bankovních účtech v celkové výši přes 23 mil. Kč).

Odnesla to i další obviněná (T. H.), jež byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.

Proti novému prvoinstančnímu rozhodnutí se odvolal pan M. K., jeho „parťák“ T. G. a ovšem i státní zástupce, takže se věc znovu posunula k vrchnímu soudu, který částečně zrušil rozsudek krajského soudu a nahradil jej trestem odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou (v ostatních výrocích týkajících se pana M. K. zůstal napadený rozsudek nezměněn).

Jak uvést regulátora v omyl

Když si to tedy stručně zopakujeme: nejdříve zproštění obžaloby, potom podmínka, nakonec pět let „natvrdo“! Koho by to nechalo v klidu? Pana M. K. rozhodně nikoliv, tudíž podal dovolání (spolu s obviněným T. G.). Nejvyšší soud je ale odmítl.

Ve vztahu k dovolacím námitkám pana M. K. soud konstatoval, že žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy u krajského soudu nenašel (v podstatě se jednalo „jako přes kopírák“ o situaci, kterou jsme si tu nesčetněkrát popisovali). Krajský soud se zkrátka přiklonil k verzi státního zástupce, pan M. K. se svými argumenty dost ostrouhal. Ale nebylo se co divit, protože dovolatel se fakticky domáhal přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů, což v dovolacím řízení nemělo valného uplatnění.

Nepodařilo se přesvědčit Nejvyšší soud, že nebyla naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu ve znaku uvedení jiného v omyl, neuspěla ani námitka, že tu absentuje příčinná souvislost mezi jednáním pana M. K. a způsobeným následkem. Podle názoru nejvyšší soudní stolice byl Energetický regulační úřad v licenčním řízení týkajícím se FVE uveden v omyl, protože mu byly předloženy listiny vyvolávající chybný dojem, že FVE „splňuje podmínky pro vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření“, čímž byl v rozporu s prokázanými skutečnostmi sledován cíl získat licenci do konce roku 2010 tak, aby platily garantované výhodnější výkupní ceny.

Obviněný na rozcestí

Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil ani s námitkou pana M. K., který protestoval proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, a odmítl i stížnosti obviněného týkající se výše vzniklé škody. Zatímco pan M. K. měl za to, že tak vysoká rozhodně nebyla, podle Nejvyššího soudu byla stanovena „jako nejmenší možná v souladu se zásadou in dubio pro reo“(v pochybnostech ve prospěch obviněného). A tak bychom mohli pokračovat s jednoduchým závěrem: panu M. K. se nepodařilo zvrátit závěry, k nimž dospěl vrchní soud (nejen vzhledem k vině, ale i k výši uloženého trestu).

V takové situaci existují – zjednodušeně řečeno – dvě možnosti. Jednou z nich je smířit se s osudem a přijmout skutečnost, že obecné soudy jsou tu od toho, aby zhodnotily skutkový stav (tj. v trestním řízení skutečnost v podobě, v jaké byla objasněna v procesu dokazování orgány činnými v trestním řízení a shledána za prokázanou soudem) a na něj aplikovaly příslušné právní normy. Druhou pak je využít všech možností, které právní řád skýtá k obraně.

Soudobé právo je v tomto směru značně úzkostlivé, důsledně vychází ze zásady presumpce neviny (pozor! ta opět platí pouze v soudním řízení trestním) a k obraně obžalovaného vytváří skutečně široký prostor. Pan M. K. se rozhodl pro druhou z naznačených cest a obrátil se s ústavní stížností na Ústavní soud.

V čem tkví role Ústavního soudu

Tato instance je garantem ústavnosti, což je úkol převelice obtížný a vede mimo jiné k tomu, že jeho nositel musí dbát značného sebeomezení. Proto Ústavní soud často připomíná, že není další integrální instancí v soudní soustavě, natož pak jejím vrcholem, jak se mnozí domnívají, a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů.

Jak již bylo řečeno, Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv tzv. běžné zákonnosti. Uvádí k tomu: „Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.“ Nic takového ovšem Ústavní soud v daném případu neshledal. Dokumentujme si to na jeho jednotlivých závěrech.

Odsouzený se brání

Pan M. K. v ústavní stížnosti namítal, že vrchní soud „nepřípustně vnucoval krajskému soudu vlastní hodnocení důkazů“. Zde ovšem podle Ústavního soudu jednoznačně platí, že „není porušením práva na spravedlivý proces a zásady dvojinstančnosti řízení, jestliže odvolací soud podrobně rozebere důkazy provedené před soudem prvního stupně a tomuto soudu vytkne porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., neboť ten důkazy hodnotil jednostranně a v úvahu bral pouze důkazy podporující verzi obžalovaných. Jestliže odvolací soud v návaznosti na to toliko konkretizuje, na jaké oblasti, respektive otázky se musí nalézací soud v rámci dokazování soustředit, poukáže na některé dílčí výsledky tohoto dokazování, které soud prvního stupně ve svém původním rozsudku nezohlednil, a důsledně se vyvaruje toho, aby dával nalézacímu soudu pokyny, jak mají být dané otázky vyřešeny, jde o ústavně souladný postup.“

Jinou výhradou stěžovatele bylo, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ústavní soud celou situaci pečlivě rozebral. Vyšel z toho, že z hlediska subjektivní stránky vyžaduje zákon úmyslné zavinění (tzv. subjektivní stránka deliktu vyjadřuje, jak říká právní teorie, vnitřní psychický vztah pachatele k deliktnímu jednání). Úmysl musí pokrývat jednak uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, a dále též obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoliv nepatrné, jakož i příčinnou souvislost mezi nimi. V případě, že trestný čin spočívá v zamlčení podstatné skutečnosti, může být úmysl pachatele případně i tzv. eventuální, musí se však vždy vztahovat i k tomu, že znalost takové skutečnosti je pro podváděného podstatná.

Jestliže tyto obecné parametry promítneme do sledovaného případu, soudy dospěly k závěru, že stěžovatel M. K. podepsal za zhotovitele nepravdivý předávací protokol s datem 12. 11. 2010, podle kterého „byly objednateli předány v něm blíže specifikované konstrukce FVE, představující podstatnou část díla umožňující bezpečný provoz FVE s výkonem 3,3 MW instalovaných fotovoltaických panelů, ačkoliv věděl, že FVE nebyla k tomuto datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence Energetickým regulačním úřadem.“

Úmysl přímý a nepřímý

Úmysl přímý – tj. jednání, o němž pachatel věděl, že jím způsobí porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a tato vědomost odpovídala i jeho vůli – se samozřejmě v takovýchto případech prokazuje poměrně obtížně. Jinak tomu ovšem je u úmyslu nepřímého, který spočívá v tom, že pachatel ví, že může takové porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn.

V této kauze soudy dovodily, že pan M. K. musel přinejmenším vědět, že nepravdivý protokol o předání stavby z 12. 11. 2010 může být použit objednatelem v licenčním řízení a stát se podkladem, na jehož základě může být povolena činnost a provozování FVE B. Pan M. K. evidentně cítil, že tady je jeho slabina, a pokusil se ji „smazat“ tvrzením, že „podpis protokolu považoval za formální krok a spoléhal se na stavbyvedoucí nebo dokonce pracovníka stavebního úřadu.“

Tuto konstrukci ale rozmetaly další důkazy, zejména svědecká výpověď L. M., podle které měl ve společnosti A „v referátu“ právě pan M. K., který navíc stavbu přímo sám dozoroval. Ostatně – i kdyby nebylo tohoto jeho osobního angažmá, bylo by jen na něm, v jaké formě, rozsahu a kvalitě si opatří informace o stavu díla.

Pan M. K. si nijak nepomohl ani tím, že k původním tvrzením o tom, že podpis vnímal jen jako formalitu, přidal informaci, že protokol podepsal pouze náhodou, protože byl shodou okolností v Praze. Navíc se podobnou „velkorysostí“ poněkud naivně chlubil, jako by takový postup přirozeně patřil k jeho činnosti. Uváděl totiž, že jako zástupce generálního dodavatele běžně „podepisoval listiny (dokonce ne jednu, ale celou řadu) bez znalosti průběhu výstavby a spoléhal přitom na informace, kterých se mu o dokončení FVE X v deklarovaném rozsahu dostalo od třetích osob.“ To ovšem před soudy pěkně narazil.

Železný krunýř nepravdy

„Stěžovatel byl místopředsedou představenstva společnosti A a měl manažerské a pracovní zkušenosti pramenící nejen z jeho postavení, ale hlavně kooperace při výstavbě několika dalších FVE v tomtéž období, a musel si tak být vědom významu listiny, kterou podepisuje.