Banální případ prasklého ventilu

legislativa

Všechno začalo úplně jednoduše, jako když nepatrná jiskřička poblikává ve svazku kabelů. Pamatujete film nebo knihu Skleněné peklo? Kauza, kte­rou tentokrát probereme, není asi tak fatální, že by vzbudila pozornost hol­lywoodských scénáristů, ale o to zajímavější je, jak dlouho hnízdila v pomy­slném potrubí, jímž proplouvají případy, jež se dostaly na stůl soudce.

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1999/2022

Někdy ke konci roku 2016 v jednom pražském bytě, který patřil paní H. a byl obýván panem J. jako nájemcem, praskl uzávěr vody pod umyvadlem na toaletě. Nepříjemné, nepříjemné, hudral pan J., když vytíral první loužičky. Jenže ukázalo se, že nepříjemnost je mnohem větší, než se původně zdálo. Voda tekla proudem a – jak to jen voda umí – hledala cestičky za hranice té všední toalety pana J., až je našla – rovnou dolů, do jiného bytu (rovněž vlastněného paní H.), který vytopila jako záplavová vlna. Posléze bylo zjištěno a úředně zaznamenáno, že „prasknutí uzávěru bylo způsobeno rozvojem trhliny, která vznikla při vadné montáži důsledkem užití nadměrného množství instalatérského česání k utěsnění závitu.“

Paní majitelka povzdechla a sotva povodeň z horního bytu přešla, pustila se do nápravy škod. Nebyly zrovna malé. Výměna podlah, vysušení a chemická sanace zdí, kompletně nově vymalovat … Celkem to stálo 94 380 Kč! A to paní H. samozřejmě nechtěla jen tak platit z vlastní kapsy. Nájemní smlouva s panem J. neobsahovala ujednání o povinnostech smluvních stran týkajících se údržby a běžných oprav předmětu nájmu. A jelikož po dobrém se oba aktéři dohodnout nedovedli, přišla paní majitelka s věcí k soudu.

Soud prvního stupně posoudil věc podle občanského zákoníku a také podle nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu, a uzavřel, že byly splněny předpoklady odpovědnosti pana J. za škodu, neboť „porušil zákonnou povinnost provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, a v příčinné souvislosti s tím pak došlo k poškození uzávěru vody, která následně protekla do spodního bytu a způsobila škodu ve výši uplatněné žalobou.“

Pan J. se ovšem k placení nijak nehrnul, spíše hledal skulinku, jak z celé té patálie vyklouznout. Podal tedy odvolání. A než se tohle všechno stalo a o odvolání rozhodl pražský městský soud, psal se už rok 2022. Výsledek přitom pohled na věc nijak zvlášť neposunul. Odvolací soud totiž potvrdil v rozhodujících částech rozhodnutí první instance. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Závěr zněl: „Skutečnost, zda ventil byl vadný, či byl vadně namontován, nemůže mít vliv na odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu protečením vody do bytu nacházejícího se pod bytem, jehož nájemcem je žalovaný.“

Omlouvám se za následující odstavec spíše osobní. Zdálo by se možná, že na takovou elementární věc už bylo vyplýtváno příliš mnoho času. To, že někdo v bytě v nižším patře jednoho dne zjistí, že ho z vyššího patra „vyplavili“, je historka, se kterou přijde každý druhý. Mám s tím ostatně osobní zkušenost na obou stranách barikády. Jednou u nás při rekonstrukci bytu ze zkorodované trubky vedoucí průduchem bývalého komínu začala – skryta zrakům – téct voda tak silně, že jsme vyplavili přízemní prostory. Zjistili jsme to až v okamžiku, kdy se po ulici začal rozlévat heřmánkový čaj – v přízemí se totiž nacházela sběrna léčivých rostlin.

Jindy zase soused nad námi – mimochodem kolega právník – odjel na dovolenou a vzápětí v jeho bytě praskla hadička přivádějící vodu do rezervoáru na WC. Vysoušeli jsme tři týdny, vyhodili pár poničených kusů nábytku a znovu vymalovali. To všechno samozřejmě něco stojí – peněz, nervů, shánění řemeslníků, diskomfortu … Situaci do jisté míry usnadní, je-li člověk pojištěn. Co ji ovšem rozhodně neusnadní, je rozhodnutí, že se budu soudit. Soudy trvají dlouho a jsou tou nejdražší cestou, jakou se dobrat nápravy věcí. To je fakt, na který jako právník musím upozornit.

Ale vraťme se k našemu případu. Rozsudek odvolacího soudu se panu J. pranic nelíbil, ale nevyhodnotil si situaci tak, že těch nepříjemností kolem celé události už bylo dost, a napadl rozhodnutí dovoláním. Opřel je o otázku periodicity povinnosti nájemce provádět na předmětu nájmu běžnou údržbu a drobné opravy. Protože v zákoně takovou povinnost přesně zakotvenou nenašel, dovodil, že ji nelze ani ukládat a vynucovat na základě předpisů nižší právní síly, jak učinily soudy obou stupňů. „Jelikož jsem jako nájemce slabší smluvní stranou, nelze mi absenci zákonem stanovené četnosti úkonů běžné údržby a drobných oprav přičítat k tíži,“ napsal do dovolání se svým advokátem.

Jeden z argumentů, jež pan J. použil, stojí za pozornost. Vyslovil se totiž proti názoru odvolacího soudu, že to, zda byl ventil vadný, či vadně namontován, nemůže mít vliv na jeho odpovědnost. „Takový výklad by vedl k absurdní situaci, že nájemce by odpovídal za jakýkoliv stavebnětechnický stav nemovitosti i v případě vadných, popř. záměrně zastřených stavebních prací pronajímatele,“ prohlásil.

Vzhledem k tomu, že – jak už bylo řečeno a jak každý z nás jaksi tuší – případ, že obyvatel horního bytu vyplaví obyvatele bytu spodního, je obyčejný jako vánoční svátky bez sněhu, možná překvapí, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že otázku odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením spodního bytu v důsledku prasklého uzávěru vody pod umyvadlem nacházejícím se v horním bytě pronajatém nájemci dosud za daných skutkových okolností neřešil. A dovolací řízení se rozjelo.

Východiskem pro posuzování věci byla dvě ustanovení občanského zákoníku, která se v tom mohutném kodexu krčí až téměř na konci, v oddílu nazvaném „Povinnost nahradit škodu“. Přibližme si jejich znění:

§ 2910
Porušení zákona
Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

§ 2913
Porušení smluvní povinnosti
(1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
(2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

Jak srozumitelně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vysvětluje, jde o základní typ tzv. deliktní odpovědnost (§ 2910 obč. zák.), založené „na protiprávnosti (přesněji řečeno na porušení povinnosti plynoucí ze zákona), jestliže v příčinné souvislosti s tím vznikla poškozenému odčinitelná újma.“ Zavinění je v tomto případě presumováno (zákon říká doslova: Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti).

Druhým typem (§ 2913 obč. zák.) je tzv. kontraktní povinnost k náhradě, jestliže újma (škoda) vznikla porušením smlouvy (nesplněním povinnosti, k níž se účastník smlouvy zavázal). V těchto případech na zavinění nezáleží, odpovědnost je objektivní. Opět použijme výklad Nejvyššího soudu: „Předpokladem vzniku (této) odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem, jestliže je vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením smlouvy; tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený. Odstavec druhý citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou; důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat), a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti.“

V daném případě bylo jasné, že pan J. užíval byt na základě nájemní smlouvy. V takové smlouvě obvykle je zakotveno i vymezení práv a povinností účastníků, včetně povinností k údržbě a opravě bytu a jeho součástí; pokud smluvní ustanovení chybí, použije se toliko zákonné ustanovení, že nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu. V našem případě  nájemní smlouva takové ujednání neobsahovala. Bylo ovšem třeba ujasnit si, co je běžnou údržbou a drobnými opravami. K vysvětlení soudy první i druhé instance sáhly k již zmíněnému nařízení vlády z roku 2015. Myslím, že to je informace, kterou by i každý řemeslník zasahující v bytě měl znát, protože ovlivňuje i odpověď na otázku, kdo je vlastně zákazníkem řemeslníka. A kromě toho by ji měl znát nejen pro sebe, ale třeba i jako možnost porady zákazníkovi. Výčet je to poměrně rozsáhlý, nicméně poučný:

Pod pojmem „běžná údržba bytu“ se rozumí udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní, kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým řízením.

Za „drobné opravy“ se považují – opravy jednotlivých vrchních částí podlah, podlahových krytin a výměny prahů a lišt, jednotlivých částí dveří a oken a jejich součástí, kování a klik, výměny zámků včetně elektronického otevírání vstupních dveří bytu a opravy kování, klik, rolet a žaluzií u oken zasahujících do vnitřního prostoru bytu,
– opravy a výměny elektrických koncových zařízení a rozvodných zařízení, zejména vypínačů, zásuvek, jističů, zvonků, domácích telefonů, zásuvek rozvodů datových sítí, signálů analogového i digitálního televizního vysílání a výměny zdrojů světla v osvětlovacích tělesech, opravy zařízení pro příjem satelitního televizního vysílání, audiovizuálních zařízení sloužících k otevírání vchodových dveří do domu,
– řídicích jednotek a spínačů ventilace, klimatizace a centrálního vysavače, opravy elektronických systémů zabezpečení a automatických hlásičů pohybu, výměny uzavíracích ventilů u rozvodu plynu s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku, opravy a certifikace bytových měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění a opravy a certifikace bytových vodoměrů teplé a studené vody,
– opravy hlásičů požáru a hlásičů kouře, opravy regulátorů prostorové teploty u systémů vytápění umožňujících individuální regulaci teploty, opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní,
– opravy kamen na pevná paliva, plyn a elektřinu, kouřovodů, kotlů etážového topení na elektřinu, kapalná a plynná paliva, kouřovodů a uzavíracích a regulačních armatur a ovládacích termostatů etážového topení; nepovažují se však za ně opravy radiátorů a rozvodů ústředního topení; mezi drobné opravy se řadí i výměny drobných součástí předmětů uvedených výše.

Soudům bylo ve sledovaném případě zřejmé, že mezi paní H. jako pronajímatelkou a panem J. jako nájemcem byla uzavřena nájemní smlouva k bytu, která, jak již bylo řečeno, ujednání o povinnostech týkajících se údržby a běžných oprav neobsahovala. Již za užívání bytu panem J. praskl uzávěr vody pod umyvadlem. K tomuto problému byl přizván znalec (nejprve k odbornému vyjádření pan Z. H., později ke znaleckému posudku pan F. J.).

Z expertních vyjádření vyplynulo, že havárii ventilu způsobil „rozvoj primární montážní trhliny, přičemž důvodem poruchy byla chybná montáž a špatný ventil, tzn. nekvalitní výrobek neznámého výrobce pravděpodobně z Asie (běžné armatury vyrobené v Evropě se vyrábějí z mosazi s přídavkem olova pro drobné obrábění závitů; předmětný ventil byl vyroben ze zinkové nebo jiné bílé slitiny, páčka z plastu).“ Oba odborníci se shodli, že náhlé rozlomení ventilu nemohl nájemce bytu předvídat. Nebylo zjištěno, kdo ventil pod umyvadlo nainstaloval, avšak stalo se tak ještě před vznikem nájemního vztahu mezi účastníky řízení.

Odvolací soud dovodil, že z platných právních předpisů „vyplývá povinnost nájemce bytu k běžné údržbě a drobným opravám souvisejícím s užíváním bytu, mimo jiné též k opravám a výměnám uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Jinak řečeno nájemce bytu odpovídá za škodu způsobenou na spodním bytě (není-li sjednáno ve smlouvě o nájmu něco jiného) v případech zanedbání prevenční povinnosti (např. nájemce bytu zapomněl uzavřít vodovodní kohout a přeteklo umyvadlo), škod způsobených jeho vlastním spotřebičem přineseným do pronajatého bytu (např. pračka, myčka nádobí ve vlastnictví nájemce,) a v případech zanedbání povinné (běžné) údržby bytu.
Současně platí, že u porušení povinnosti plynoucí ze zákona ve smyslu § 2910 obč. zák. se zavinění presumuje s tím, že se může škůdce odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že újmu nezavinil. V daném případě by se tedy podle odvolacího soudu pan J. mohl odpovědnosti za škodu způsobenou vytopením spodního bytu po prasknutí ventilu pod umyvadlem v horním bytě zprostit, pokud by prokázal, že újmu nezavinil, tj. že neporušil povinnost provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, a prokáže-li, z jakého konkrétního důvodu ventil praskl.“

Nejvyšší soud se nad závěry soudů první a druhé instance zamyslel velmi zevrubně a ukázalo se, že věc vidí trochu jinak. Klíčovým momentem bylo zjištění a prokázání skutečnosti, že havárii, resp. její příčinu, jíž bylo rozlomení chybně namontovaného a vadného ventilu, nemohl pan J. předvídat, a to ani tehdy, kdy by naprosto důsledně byly dodrženy pravidelné kontroly vodovodních kohoutků. Nájemce totiž ani při takové pravidelné kontrole nemohl rozpoznat vadu materiálu ventilu či jeho chybnou instalaci. Z tohoto důvodu nebylo možno dovozovat, že by škoda vznikla „v důsledku porušení zákonné povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu předmětu nájmu.“

Jak Nejvyšší soud správně upozornil, význam z tohoto hlediska nemá ani rozlišování mezi tzv. deliktní a smluvní odpovědností (viz výše), protože rozsah a obsah povinnosti je v obou případech identický. Z toho plyne, že právní posouzení, k němuž dospěl odvolací soud, že totiž pan J. jako nájemce bytu nese odpovědnost za škodu způsobenou vytopením spodního bytu, není správné, neboť podmínka porušení zákonné povinnosti nebyla naplněna.

Nejvyšší soud přitom sám mohl rozhodnout, neboť všechny podklady pro takové rozhodnutí měl k dispozici a nemusel tedy věc vracet soudům nižších stupňů. A také tak učinil. Změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu paní H. na zaplacení 94 380 Kč s příslušenstvím zamítl.

Výše jsem napsal: Soudy trvají dlouho a jsou tou nejdražší cestou, jakou se dobrat nápravy věcí. To je fakt, na který jako právník musím upozornit.
To je pravda. Nicméně panu J. se tu dlouhou soudní cestou nakonec (po sedmi letech od banální události, při níž praskl jeden vadně namontovaný ventilek neznámého původu) přece jen vyplatilo absolvovat. Nejen nemusel hradit paní H. těch více než devadesát tisíc, které po něm chtěla, ale ještě mu byla přisouzena náhrada nákladů spojených s celým tím dlouhým procesem. Jen pro představu – dělalo to více než 130 tisíc korun!

❑❑❑