Příběhy bez konce

Pro toto vydání časopisu jsem vybral dvě rozhodnutí vrcholných soudních instancí: Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Liší se, jak se jen lišit mohou. První se zabývá otázkou vad díla spočívajícího v pořízení plynové kotelny pro několik družstevních domů, druhé revizemi spalinových cest. Podobnost tu však přece je. Jsou to téměř nekonečné příběhy. Prostý (jak se říkávalo – selský) rozum nad tím někdy zůstává stát v údivu, peněz to stojí, až bůh brání, táhne se to jako týden před výplatou. A přece, ač to vyžaduje jistou dávku trpělivosti, stojí podle mne za to si je přečíst. Je v nich poučení. Vysvítá z nich, že právo není hned a rychle samospasitelné, že někdy pomalu spěje k výsledku, ale chrání nás i celou společnost, pokud k němu přistoupíme s úctou.

Příběh první

Topení, které netopilo, zato hlučelo

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023

Vzhůru k plynofikaci!

Bytové družstvo V. si u společnosti M. objednalo na základě smlouvy o dílo zhotovení kotelen v několika domech. Předmět a rozsah díla byl vymezen v projektové dokumentaci, jež nesla honosný název „Plynofikace objektů a zřízení plynových kotelen bytových domů v ulici V., včetně STL přípojek plynu“. Po pěti měsících bylo dílo slavnostně předáno. Až potud je to hezké. Dále už tolik ne.
Když byl systém spuštěn do provozu, zjistilo bytové družstvo, že celá ta věc dělá neskutečný kravál (tak to pociťovali družstevníci; právníci to potom elegantně nazvali nadměrnou hlučností zařízení). Družstvo V. tedy reklamovalo u dodavatelské společnosti vadu díla.

Nejprve se samozřejmě zjišťovalo, čím je to rámusení vyvoláváno. Stalo se ovšem to, co se zkrátka při podobných příležitostech stává: hledáte příčinu jedné vady a objevíte vadu jinou, souvisící. V tomto případě vyšlo najevo, že otopná voda nesplňuje parametry určené výrobcem kotlů.

Výrobce si byl určitých rizik v tomto směru vědom, takže ke každému kotli dodal návod k montáži a údržbě adresovaný kvalifikovaným řemeslníkům, v němž byly mimo jiné zdůrazněny technologické požadavky na konkrétní pH otopné vody. Dokumentace výrobce obsahovala upozornění, že v instalovaných kotlích jsou zabudovány výměníky tepla vyrobené z hliníkového materiálu. V té souvislosti se doporučovalo jako preventivní opatření při zabudování kotle do stávající otopné soustavy zabránit usazování nečistot jejím vypláchnutím. Jinak hrozí přehřátí a koroze, upozorňoval naléhavě výrobce a dodával neméně naléhavě: a také hluk! Ejhle, pravděpodobný zdroj problému byl objeven. Teď jen – proč tak pozdě?

Víme, jak se to má dělat!

Společnost M. kvalifikovanými pracovníky ale subdodavateli zajisté oplývala. Jenže kvalifikace je kvalifikace, ale pečlivost a poctivost při práci ještě sama o sobě nezaručuje. Nikdo z nich si totiž, jak se ukázalo, s věcí hlavu příliš nelámal. Spolehli se, jak se později zjistilo, jednak na své bohaté pracovní zkušenosti (znáte to – my přece víme, jak se to má dělat, nepotřebujeme, aby nám někdo radil), jednak také na informaci z technické zprávy, že soustava nebude potřebovat úpravnu vody. A z toho všeho spoléhání pak celkem přirozeně vyplynulo, že dodavatelská firma ani nikoho z bytového družstva neupozornila na to, že instalované kotle jsou značně citlivé na kvalitu otopné vody – problémy hrozí zejména tehdy, jestliže se z otopné soustavy začnou uvolňovat mechanické nečistoty. A upozornění se družstevníkům nedostalo ani od projektanta, který zároveň zastával funkci odborného dozoru.

Když se takhle pěkně všechno provalilo kvůli tomu zmíněnému randálu, zařídila dodavatelská firma několikeré propláchnutí otopné soustavy a provedla opakované měření pH otopné vody. Nakonec kvůli kvalitě otopné vody v otopné soustavě kontaktovala specializovanou firmu A.

Mezitím družstvo a společnost M. intenzivně jednaly, což jim budiž ke cti. Po několika týdnech od spuštění provozu byla na světě dohoda, že ostatní náklady na úpravu pH otopné vody a proplach otopné soustavy uhradí společnost M., zatímco chemické prostředky a potřeby na úpravu pH zaplatí družstvo.

Čištění provedeno (ovšem někým jiným)

Zhruba rok po uzavření smlouvy o dílo zahájila dodavatelská firma M. intenzivní čištění otopné soustavy. Jenže když se smůla řetězí, je to zkrátka horor. Důsledkem čištění bylo zanesení filtrů čerpadel. Blížila se další zima a bytovému družstvu pomalu docházela trpělivost. Po čtyřech měsících vyzvalo s veškerou vážností dodavatele k tomu, aby už proboha práce související s čištěním dokončil, a upozornilo, že teď už otopná soustava nebručí a nehlučí, nýbrž její jednotlivé části jsou neprůchodné (některé úplně, některé částečně), protože jsou zaneseny odplavovanými nečistotami.

V tom okamžiku společnost M. hodila ručník do ringu. Její vedení sdělilo bytovému družstvu překvapivou zvěst, že neví, jak tu zatracenou otopnou soustavu vyčistit, a že by uvítalo, kdyby si družstevníci na tuhle fušku najali někoho jiného.

Družstevníci nechtěli mrznout nad nefungujícími radiátory a zima – podobně to činí jako hlad – zapůsobila jako účinný katalyzátor postupu. Expertní čisticí firma se našla (společnost E.), otopnou soustavu vyčistila a před vánočními svátky bylo konečně všechno v pořádku.

Peníze až na prvním místě

Tedy – téměř všechno. Takové čištění zaneřáděné otopné soustavy něco stojí. A družstvu přišlo, že jeho členové by to platit neměli. Zažalovali tedy původního dodavatele, společnost M., o náhradu škody spočívající v nákupu potřebné chemie, čištění filtrů, otopné soustavy včetně propláchnutí, odstranění usazenin, výměny ventilů a uzávěrů kotlů. A jsme u soudu.

Nejprve samozřejmě u toho okresního, který vystupoval jako soud prvního stupě. Ten šel na věc docela zostra. Shledal, že společnost M. (zhotovitel podle smlouvy o dílo) nesplnila svou povinnost upozornit bytové družstvo (objednatele podle téže smlouvy) „na nevhodnou povahu jeho příkazu podle § 2594 odst. 1 občanského zákoníku k instalaci kotlů citlivých na kvalitu otopné vody k původnímu otopnému systému bez jeho vyčištění.“

Tady asi představitelům bytového družstva poněkud zatrnulo – ten „nevhodný příkaz“ totiž opravdu pocházel od něj a byl obsažen v jím pořízeném projektu (ano, v projektu onoho projektanta, který prováděl i odborný dozor). Soud ovšem nejen dospěl k závěru, že takový příkaz byl nevhodný (na což bylo podle názoru soudní stolice lze usuzovat „už z terminologické neukotvenosti, tj. rozporů v pojmosloví užívaném normami, výrobcem kotlů i projektantem, což jsou písemné podklady, jejichž obsah musel být zhotoviteli znám ještě před faktickým prováděním prací ke zhotovení díla v rámci přípravy realizace“), ale také z přesvědčení, že to společnost M. jako kvalifikovaný profesionální subjekt měla objednatele „na tato interpretační úskalí či faktickou nutnost provedení čištění pro navození a zachování funkčnosti díla upozornit.

S ohledem na to, že technologické požadavky byly obsaženy již v návodu k instalaci kotlů a zanesení soustavy bylo zřejmé ze stavu vnitřku trubek, byl to zhotovitel, na kom bylo, aby nejpozději v průběhu realizace díla vynaložil minimální odbornou péči a vadu objednatelem obstarané projektové dokumentace nejen odhalil, ale objednatele na ni také upozornil,“ pravil soud kategoricky.

A jestliže tak odborníci z firmy M. neučinili (nebo učinili jen částečně, okrajově, nedostatečně), nepostupovali s potřebnou péčí, jakou zákon očekává od příslušníků určitého odborného stavu. Shrnuto: pokud zhotovitel objednatele neupozornil na nevhodnost jeho příkazu, nese zodpovědnost za vady díla.

O účelu díla

Bytové družstvo pak postupovalo podle okresního soudu řádně, když u společnosti M. reklamovalo vady díla (dokonce nejen po jeho převzetí, ale už před předáním), a to dostatečně odůvodněným, podloženým a formálně správným způsobem. „Účelem díla je nepochybně jeho řádné fungování, nikoliv prostá instalace,“ pravil soud.

Ocenění hodným se soudu zdálo, že se obě strany neformálně dohodly na změně smlouvy o dílo a řekly si jasně, že jeho součástí je i vyčištění otopné soustavy a že práce spojené s jejím uvedením do stavu odpovídajícího technologickým požadavkům v té době již instalovaných kotlů půjdou na vrub společnosti M., kdežto bytové družstvo opatří věci potřebné k čištění.

Okresní soud tedy zformuloval promyšlený závěr. Společnost M. při aplikaci chemie s cílem uvedení otopné soustavy do stavu odpovídajícího technologickým požadavkům již instalovaných kotlů a tím i dokončení díla postupovala nesprávně, vyvstala nutnost chemické stabilizace otopné soustavy a jejího následného vyčištění, což bytové družstvo zhotoviteli vytklo. Náklady, které objednatel k vyřešení nastalé situace vynaložil, je třeba hodnotit jako smíšené – to, co bylo vynaloženo na čištění otopné soustavy, tvoří nárok z vady díla, ostatní náklady bytového družstva představují škodu. Objednatel po vzájemné dohodě (která modifikovala původní smlouvu o dílo) opatřil chemické prostředky a další věci potřebné k provedení díla, zhotovitel je spotřeboval, dílo ovšem nedokončil, a zároveň bytovému družstvu způsobil škodu svým nesprávným pracovním postupem. Družstvo si následně zajistilo opravu díla. Společnost M. tedy musí zaplatit. Mimochodem – šlo o částku cca 1,5 mil. Kč + příslušenství, což v poměrech bytového družstva znamenalo nemálo.

Nezbytné náklady

Nemálo to ale připadalo i společnosti M., čemuž se nelze příliš divit. A tak se kola justice musela točit dál, neboť žalovaná firma podala odvolání. Krajský soud rozsudek první instance potvrdil jen zčásti (řekněme v necelé polovině nárokované částky), kdežto v další partii rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvody tu příliš rozebírat netřeba – v zásadě šlo o to, že si odvolací soud nebyl jist, jestli další náklady, které bytové družstvo v této souvislosti uplatňovalo, byly k dokončení díla nezbytné, a jestli družstvo vznik předmětné škody také samo tak trochu nezavinilo.
Společnosti M. se ovšem nelíbila ta část rozhodnutí krajského soudu, která potvrzovala rozsudek soudu okresního. Věc putovala k Nejvyššímu soudu na základě jejího dovolání.

V čem tkví informační povinnost

V něm firma především protestovala proti závěrům soudů, že zanedbala svou informační povinnost, protože bytové družstvo V. neupozornila na nevhodnost jeho pokynu v projektu. Namítala, že znalec ve znaleckém posudku „jasně stanovil, že k chybě došlo na straně projektanta a stavebního dozoru. Pokud se znalec v rámci závěrů znaleckého posudku zabývá spolupůsobením dovolatelky na vzniklé škodě, pak tak činí nikoliv ve smyslu původní smlouvy o dílo, nýbrž již ve smyslu součinnosti s aplikací nutné chemie do otopné soustavy žalobce. V rámci svého výslechu pak sice znalec uvádí, že se domnívá, že kvalita vody pracovníkům mohla být známa ze sedimentů trubek, ovšem činí tak až k opakovanému dotazu soudu, když úvodem sám uvádí, že cca v polovině případů nemusí vůbec dojít k odhalení kvality vody v otopné soustavě, resp. k odhalení jejího celkového znečištění.“

Znalecký posudek a výslech znalce podle názoru společnosti M. soudy nižších instancí ignorovaly a uložily jí uhradit bytovému družstvu náklady značně převyšující minimální nutné náklady na chemické a mechanické čištění soustavy. Firma tvrdí, že i kdyby na problém kvality vody v otopné soustavě upozornila, objednatel stejně musel uvedené finanční prostředky vynaložit. „Žalobce po desetiletí nepečoval o otopnou soustavu ve svých domech, nepečoval o kvalitu vody v těchto soustavách a uplatněním nároku na slevu z ceny díla tak přenáší tyto náklady plnou vahou na zhotovitele, který své dílo, specifikované ve smlouvě o dílo, provedl řádně a bez vad,“ lká společnost M. v dovolání a vyjmenovává další vady, kterých se podle jejího názoru soudy první a druhé instance při posuzování věci dopustily. Z čehož podle ní plyne, že by Nejvyšší soud měl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Jak se soudilo v Brně

Podívejme se tedy, jak věc posoudila nejvyšší soudní stolice.
Především odkázala na příslušné ustanovení občanského zákoníku (§ 2594), podle kterého:
1. Zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věci, kterou mu objednatel k provedení díla předal, nebo příkazu, který mu objednatel dal. To neplatí, nemohl-li nevhodnost zjistit ani při vynaložení potřebné péče.
2. Překáží-li nevhodná věc nebo příkaz v řádném provádění díla, zhotovitel je v nezbytném rozsahu přeruší až do výměny věci nebo změny příkazu; trvá-li objednatel na provádění díla s použitím předané věci nebo podle daného příkazu, má zhotovitel právo požadovat, aby tak objednatel učinil v písemné formě.

To jsou tedy slova zákona. Ta byla dlouhodobě (obdobně totiž upravoval předtím tyto záležitosti i obchodní zákoník) vykládána soudy a ustálila se rozhodovací praxe, z níž plyne, že „zhotovitel (v tomto případě tedy společnost M.), který nesplnil povinnost upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, a přitom mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče, odpovídá za vady díla způsobené použitím takových nevhodných věcí nebo pokynů.“ V této otázce je tedy řešení jasné: zhotovitel odpovídá za vady díla a o spoluodpovědnosti objednatele nelze uvažovat.

Právnické filigránství

Nejasnost a nesrovnalosti objevil ale Nejvyšší soud jinde. Je to dost sofistikovaná právnická otázka, ale pokusím se ji jednoduše vysvětlit. Vraťme se k tomu, o čem se zmiňuji hned na začátku tohoto soudního příběhu.

Okresní soud, pokud si čtenář pamatuje, hodnotil náklady, které bytové družstvo muselo vynaložit, aby docílilo nápravy vad, jako smíšené (část jako nároky z vady díla, část jako škodu). Problémem bylo, že nespecifikoval, o jaké nároky z vady díla jde.

Poté přišel na řadu krajský soud, který dospěl k závěru, že bytové družstvo má nárok na slevu z ceny díla, neboť společnost M. nesplnila svoji informační povinnost. Proto druhá instance potvrdila rozsudek soudu prvního stupně v této části, kdežto ve zbývajícím rozsahu jej zrušila a věc vrátila k dalšímu řízení před okresním soudem.

Důvodem pro tento postup bylo, že v této části je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť „nároky na poskytnutí slevy za vadné plnění a nárok na náhradu škody nejsou v rozsudku soudu prvního stupně nijak specifikovány. Navíc není zřejmé, jak soud prvního stupně posoudil náklady na uhrazenou chemii společnosti E.“

Nejvyšší soud však dospěl k názoru, že nepřezkoumatelnost rozsudku soudu první instance se netýká pouze této částky. Odvolací soud měl zrušit celý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Špatná zpráva

A tak nakonec – po všem tom dlouhém trápení – nemohu podat dobrou zprávu. Nejvyšší soud totiž zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolací instance, ale i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil tenhle příběh, který začal v listopadu 2014 drnčením a rachotem v rozvodech otopné vody a zdál se celkem jasný, zpět na úplný soudní začátek. A jestli neumřeli, soudí se dodnes, skončila by asi pohádka, jíž ovšem tato kauza rozhodně není.

Příběh druhý

Když je potřeba být kominíkem

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2024, čj. 8 As 221/2023–42

O tomto problému jsme tu psali už nejednou a nedávno jsme dokonce podrobně referovali přímo o kauze, ke které se vracíme. Jako by „spalinová cesta“ byla nekonečná. Ona není. Jen ji někteří poutníci, kteří se po ní trochu nešťastně vydali, nechtějí za nic na světě opustit. Show must go on, domnívají se zřejmě. Když nevyjde jeden způsob, zkoušejí druhý, třetí, entý. Už to vypadá jako věčná můra. Tak tedy znovu, z jiného úhlu pohledu. Když podlehnete pocitu, že jsou vám protagonisté příběhu již známi, vězte, že se nemýlíte.

Kdo může dělat revize spalinových cest

Žalobce, pan V. B., je podnikatel – fyzická osoba, který má v živnostenském rejstříku jako předmět podnikatelské činnosti zapsánu výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 živnostenského zákona a krom toho i živnost nazvanou zákonem „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob na plyny“. Jeden by si řekl, že důvody, proč živnostenský zákon charakterizuje jednotlivé činnosti, k nimž jsou zapotřebí specializované znalosti získávané vzděláním a praktickými zkušenostmi, jsou odvozeny z celkem prosté rozumové úvahy.

Chceme-li, aby věci fungovaly, nemůže každý dělat všechno, co se mu zlíbí. Proto tu máme stát, aby zformuloval podmínky v právní normy. Pan V. B. měl evidentně na tento problém odlišný názor. A podle něj činil. Padla však kosa na kámen.

Asi před dvěma lety byl pan V. B. příslušným správním orgánem (městským úřadem v R.) shledán vinným z přestupku podle § 61 odst. 3 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání(živnostenský zákon). Úředníci usoudili, že deliktního jednání se dopustil tak, že u svých zákazníků prováděl a fakturoval revize spalinových cest. To ovšem není činnost, k níž jsou povoláni živnostníci vystupující pod licencí k montáži, opravám, revizi a zkouškám plynových zařízení a plnění nádob na plyny, nýbrž jde o předmět jiné řemeslné živnosti (kominické), k níž dotyčný oprávnění neměl.

Není revize jako revize

S tím se ovšem pan V. B. smířit nehodlal, a proto využil možností, jež skýtá náš právní řád, a podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání. Šel na to sofistikovaně. Nepopíral, že revize prováděl (ba dokonce ani fakturaci za ně nepopíral), ale tvrdil, že nešlo o revize podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a vyhlášky č. 34/2016 Sb., o čistění, kontrole a revizi spalinové cesty, ale podle dříve platné vyhlášky č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení.

Věc tedy postoupila ke krajskému úřadu. Ten však měl stejný názor jako nižší stupeň správního orgánu a odvolání zamítl. Ani to ale pana V. B. nepřesvědčilo. A protože od počátku tohoto století existuje v Česku pro přezkum rozhodnutí správních orgánů mimořádně účinná cesta správního soudnictví, podal žalobu. Narazil potřetí. Žaloba byla příslušným krajským soudem (který vykonává se správním soudnictví prvoinstanční roli) zamítnuta. Jiný by to možná vzdal. Ne tak pan V. B. Ten podal kasační stížnost k vrcholné instanci správního soudnictví – Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Tyto předpisy neberu!

O této soudní kauze jsme podrobně informovali v č. 6/2023 tohoto časopisu (článek Nekonečný příběh aneb kauza revize spalinových cest , str. 30 a násl., zpracovaný podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. As 82/2023–49). Zopakujme tedy jen, že soudní stolice kasační stížnost pana V. B. v listopadu loňského roku zamítla se závěrem, že „k provozování výdělečné činnosti spočívající v provádění revizí spalinových cest (tj. komínů) je nutné živnostenské oprávnění v oboru kominictví.“

Ani třetí neúspěch v řadě postoj pana V. B. nezměnil. Dokonce už s předstihem (v srpnu 2023) podal k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Zažaloval Ministerstvo  vnitra a naléhal, aby se tento žalovaný „ve vztahu k jeho činnosti zdržel aplikace zákona o požární ochraně a vyhlášky č. 34/2016 Sb., neboť tím zasahuje do jeho práv.“ K odůvodnění žaloby zvolil poměrně těžký a tak trochu spasitelský kalibr.

Argumentoval totiž tím, že příslušná vyhláška provádění revizí spalinových cest stanoví jako povinnost, ale protože se vztahuje také na spotřebiče na plynná paliva, generuje podle jeho názoru „dlouhá léta diskutovaný legislativní zmatek“, přičemž on pociťuje hlubokou niternou potřebu tohoto zmatku společnost ušetřit a odstranit jej, zatímco Ministerstvu vnitra jsou zřejmě legislativní zmatky šumafuk, neboť jej odbylo s tím, že výklad právních předpisů nepřísluší ani panu V. B., ani ministerstvu, nýbrž soudům.

Proč nejde o nezákonný zásah?

Městský soud takovou žalobu odmítl jako zjevně nepřípustnou, protože nebyly splněny podmínky pro poskytnutí ochrany podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Vyjádřil určité pochopení pro obavy pana V. B., že pokud bude pokračovat ve své činnosti, hrozí mu pokuta na základě výše uvedených předpisů, které podkládá za vadné.

Zároveň však připomněl, že „uložení pokuty není z hlediska správního práva zásahem, ale rozhodnutím, proti kterému se lze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Nebyla splněna ani podmínka nezákonnosti zásahu. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem nelze bez dalšího učinit závěr, že dojde k zásahu do práv žalobce, pokud mu bude uložena pokuta na základě předpisů, které jsou nesprávné. Soudním rozhodnutím nelze předem vynucovat, aby správní orgány v případě žalobce nepostupovaly podle předpisů, jejichž kontrola zákonnosti (resp. souladu s ústavním pořádkem) dosud nebyla předpokládaným způsobem učiněna.“

Trumf: kasační stížnost

Myslíte, že se pan V. B. vzdal? Ale kdež. S urputností hodnou lepších věcí (nebo přinejmenším moudřejších, protože soudní řízení, jak známo, je drahé a dlouho trvá) podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž vyložil, že v jeho případě naopak byly kumulativně splněny všechny podmínky pro přípustnost žaloby.
Argumentoval takto: Podniká a při své podnikatelské činnosti postupuje tak, jak to považuje nejen za správné, ale i za zákonné. Přesto byl za toto své činění pokutován, tedy „zkrácen ve svých právech“. Přitom naopak nezákonný byl evidentně postup správních orgánů, kterým krajský soud zkrátka naletěl. Vždyť ty exekutivní orgány na jeho činnost aplikují zákon o požární ochraně a vyhlášku č. 34/2016 Sb., „místo toho, aby postupovaly podle jiných právních předpisů, dle kterých ve skutečnosti vykonává svou podnikatelskou činnost (tj. zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, a souvisící nařízení č. 191/2022 Sb., o vyhrazených technických plynových zařízeních a požadavcích na zajištění jejich bezpečnosti, které nahradilo vyhlášku č. 85/1978 Sb. a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce!“
A v čem podle pana V. B. spočíval onen fatální omyl prvoinstančního správního soudu? Přece v tom, že pan B. neměl obavy z nějaké další hrozící sankce, nýbrž právě z totálně zpackaného přístupu správních orgánů, které tvrdohlavě aplikují právní předpisy podle chybné metodiky. A protože s úřady není rozumná řeč, obává se stěžovatel, že stejně vadně budou postupovat i příště, čímž se opět budou dopouštět nezákonných zásahů do jeho práv. S tím je podle něj třeba udělat rázný konec, protože potom by se mohl ustěžovat, aniž by mu to bylo co platné, jelikož krajský soud se jeho žalobními námitkami absolutně nezabývá a řadí se tak na konec smutné řady těch, kdož panu V. B. odepírají spravedlnost. Ministerstvo vnitra se proti páně stěžovatelovým argumentům ohradilo s odkazem na již vzpomínaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 82/2023, podle kterého „se zákon o požární ochraně i vyhláška č. 34/2016 Sb. výslovně aplikují i na spalinové cesty zařízení, u kterých nehrozí riziko požáru a jejichž revize provádí stěžovatel.“

Nejvyšší správní soud zasahuje

Nejvyšší správní soud se tedy ruče chopil kasační stížnosti a začal se jí podrobně zabývat. Především je třeba zdůraznit, že kasační stížnost je v soudním řízení správním specifickým opravným prostředkem, který lze použít proti usnesení o odmítnutí návrhu (nebo proti usnesení o zastavení řízení) jen tehdy, splňuje-li stěžovatel podmínky, které jsou taxativně vyjmenovány v soudním řádu správním a spočívají v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení. Naproti tomu kasační námitky směřující k meritu věci jsou bezpředmětné.

Jak uvedli soudci Nejvyššího správního soudu, „jestliže jsou v řízení před krajským soudem splněny podmínky pro odmítnutí návrhu, pak z povahy procesní úpravy v soudním řádu správním vyplývá, že nejsou splněny podmínky pro věcný přezkum předmětu řízení.“ Z toho jasně plyne, že „jediným přípustným důvodem podané kasační stížnosti je nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Významná část kasační argumentace však takto formulována není,“ uzavírá v dané kauze Nejvyšší správní soud.

A aby nebylo pochybností, zmiňuje konkrétní příklady. Například to, že pan V. B. v kasační stížnosti jen opakuje své žalobní námitky a tvrzení, kterými se městský soud meritorně nezabýval, což potvrzuje i zkopírovaný text žaloby. Problém ovšem je, že uvedená tvrzení nijak nezpochybňují ani se nedotýkají důvodů, proč krajský soud rozhodl tak, jak rozhodl, ba – jak zdůrazňuje Nejvyšší správní soud – s obsahem napadaného rozhodnutí se „zcela míjejí“. Takto ovšem podle zákona nemohou získat povahu námitek věcně projednatelných. A to, že neprojednatelné námitky nemohou znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), mělo by být zřejmé každému.

Ani vrcholné argumentační číslo stěžovatele (že mu hrozí, že Ministerstvo vnitra bude ve vztahu k jeho podnikatelské činnosti nadále postupovat podle zákona o požární ochraně a vyhlášky č. 34/2016 Sb., na jejichž základě mu může být v budoucnu opět uložena sankce) Nejvyšší správní soud nepřesvědčilo. Vzkázal v odůvodnění svého rozsudku toto: „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“

Pan V. B. se tudíž domáhá, aby ve vztahu k němu nebyl aplikován zákon o požární ochraně a vyhláška č. 34/2016 Sb. To výslovně žádá formulací tzv. petitu (to je žalobní návrh, jak by mělo být rozhodnuto), aby Nejvyšší správní soud vyslovil, že „žalovaný je povinen zdržet se ve vztahu k činnosti žalobce aplikace zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, a vyhlášky žalovaného č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, která je jeho prováděcím předpisem, na spalinové cesty od plynových spotřebičů, od kterých nehrozí riziko vzniku požáru, a u kterých je dovoleno, aby byly zhotoveny z materiálu, který není odolný proti vyhoření sazí.“

Metodika, nebo obecný postup úřadů?

Dále pan V. B. napadá jako nezákonnou metodiku či postup správních orgánů, které na jeho činnost aplikují právě oba výše uvedené předpisy, a ještě k tomu mu na jejich základě udělují sankce! Nejvyšší správní soud však vyložil, že metodikou se rozumí interní akt závazný pro správní orgány, které jsou vůči orgánu vydávajícímu metodiku v podřízeném postavení; takový akt není závazný pro adresáty, vůči nimž směřuje působení správních úřadů.

„Samotnou metodikou proto nemůže docházet ke zkrácení práv jednotlivce a nemůže se jednat o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.,“ praví Nejvyšší správní soud. Navíc pan V. B. ani nekonkretizuje, o jakou metodiku by se mělo jednat; ve skutečnosti má na mysli obecně úřední postup při aplikaci příslušné vyhlášky a zákona o požární ochraně, tedy prostě to, že správní orgány na jeho činnost aplikují uvedené předpisy v rámci řízení o přestupcích. Řečeno slovy odůvodnění, „zkrácení na svých právech spatřuje v uložení pokuty na základě tohoto postupu, nikoliv v jiném úkonu žalovaného.“ Nejvyšší správní soud však upozorňuje na fakt, že jediným důsledkem takového postupu úřadů s vlivem na práva pana V. B. může být vydání rozhodnutí, kterým by byl shledán vinným z deliktu na základě uvedených předpisů.

Pak mu ale soudní řád správní nabízí jinou obranu (prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s.). Nezákonný zásah nemůže být podle soudu jakousi neindividualizovanou teoretickou úvahou úřadu, jaká právní úprava se vztahuje na podnikatelskou činnost pana V. B. To značí, že tato kasační námitka nemůže být důvodná.

Kasační stížnost zamítnuta

Nejvyšší správní soud v této věci dospěl k závěru, že postup správních orgánů spočívající v aplikaci právních předpisů na činnost žalobce nemůže mít povahu (nezákonného) zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s., a kasační stížnost pana V. B. jako nedůvodnou zamítl.