Podobenství o lodi, aneb Jak se dělí odpovědnost

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi

Kterýsi komentátor napsal o dnešní české společnosti, že působí tak trochu jako loď vypravená z doků na plavbu, ale pořád ještě obklopená hemžícími se čluny, které připlouvají a odplouvají, stříkají kolem sebe pěnu, někdy se jen tak mihnou bokem, jindy si vzájemně odřou plechy. Sledujeme-li to pulzování pozorněji, zjistíme, že to jsou pracovníci doků, kde loď stavěli. Kolos už míří z rejdy, ale klempíři přisvištěli plnou rych-lostí, neboť v dílnách zapomněli přivařit kousek čelní paluby; koráb prá-vě spěšně opouštějí technici, kteří museli ještě po zdvižení kotvy ladit software dálkového spojení; sklenáři finišují s okny kabin, protože dovnitř cákají vlny; natěrači zrovna přirazili k levoboku, který potřebuje ještě dvě vrstvy ochranného nátěru. Když politici o trup plavidla roztříštili lahev sektu a blahosklonně se usmáli do kamer, všichni si udělali čárku. Jen co nóbl garnitura zmizela v bourácích za obzorem, vypuklo všeobecné dodělávání. To, co se z břehu zdálo jako nová chlouba moří, ve skutečnosti je chaoticky poskládaný nedodělek.

Můžeme si klidně říci, že političtí komentátoři často a rádi přehánějí. Že situace jistě nebude tak vážná, jak se může investigativně uvažujícímu novináři zdát. Ale pak se ocitneme v palbě denních zpráv a začneme nejspíš uvažovat, jestli na té představě nové a už děravé kocábky přece jen není víc, než jsme si ochotni přiznat.

Problém ovšem je, že tenhle šlen-drián nedoprovází jen „velkou politiku“, nýbrž často se projevuje ve věcech veskrze všedních. Upřímně řečeno – jsme nejen jeho svědky, ale budeme-li k sobě féroví, mnohdy i jeho účastníky. Bohužel, důsledky se často projeví v plném světle teprve na místech, kde už nelze než hasit požár dávno vzniklý – napravovat škody, oceňovat újmy, vyvozovat odpovědnost, někdy i trestat. Těmi místy jsou soudní síně.

Čtenáři časopisu i posluchači na přednáškách se často ptají, jak je možné, že pořád vznikají ty sáhodlouhé soudní tahanice, ve kterých se „hraje se slovíčky“. Odpovídám většinou: Právo – byť sebelepší – ze své podstaty vždy vykazuje určitou dávku formalismu a formalismus není přítelem efektivního a pružného postupu. To je jeden důvod. Druhý spočívá v tom, že naše právo má ke kvalitě v mnoha směrech hodně daleko. To je závažnější.

Třetí ale spočívá v jiné věci. Moderní právní stát v dnešním pojetí je velmi štědrý v nabídce možností vůči oprávněným, ale až marnotratné spektrum příležitostí skýtá těm, kteří se chtějí soudit. Možná bychom podrobnou analýzou zjistili, že nejčastějšími stěžovateli na délku soudního řízení jsou právě ti, kteří ji svým jednáním a postupy nejvíce prodlužují.

Proč hořelo a proč tak hodně

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1013/2022

Kdo zapálil a kdo přilil olej do ohně

Z prvního soudního spisu, kterým se stručně probereme v tomto vydání časopisu Topin, plyne následující jádro konkrétního příběhu. Stal se před dvanácti lety (!), teprve nedávno skončilo soudní martyrium, jež ho provázelo.

V listopadu roku 2011 vznikl požár v suterénu budovy, kde měla poškozená společnost R. pronajaté prostory. Jejich zakouřením došlo ke škodě na majetku poškozené. Firma byla pojištěna, takže pojišťovna prověřila všechna dostupná fakta a nakonec poskytla uvedené společnosti z pojistné události plnění, které činilo více než 4 miliony korun.

Nejprve se samozřejmě zjišťovalo, jak k incidentu došlo. Bylo zjištěno (a na tomto poznání vystavěl své rozhodnutí posléze i nalézací a po něm odvolací soud), že příčinnou vzniku požáru bylo„zahoření od žhavé okuje při demontáži vzduchotechniky pracovníky, které k činnosti zajistila žalovaná společnost B., čímž porušila povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke vzniku škody.“

V tomto směru nebylo na počátku pochyb. Soudy obou stupňů se shodly, že právní základ nároku žalobkyně byl prokázán. Jenže – a připomeňme si, jak to bylo s tou lodí vyplouvající z doků – další háček zůstal ve vzduchu. Bylo totiž třeba zjistit, jestli odpovědnost má nést pouze sama žalovaná společnost, která se bránila (v souladu s tehdejší úpravou obsaženou v obchodním zákoníku), že ani poškozená společnost R. nemá čisté svědomí, protože„porušila smluvní povinnost při provádění rekonstrukce pronajatého prostoru, když nedodržela projekt požárně bezpečnostního řešení rekonstrukce prodejny, nevytvořila v rozporu s relevantními předpisy a projektovou dokumentací samostatný požární úsek a utěsnění prostupu elektroinstalace požární ucpávkou.“

Podstata soudního uvážení

Soud povolal znalce, ti bádali a nakonec se shodli, že nelze jednoznačně a přesně zjistit, nakolik se na vzniku škody podílelo jednání žalované společnosti R. a nakolik leží odpovědnost skutečně na společnosti B. Když se neshodnou znalci, musí soud použít jinou metodu, kterou se dobere nějakého rozuzlení. Slouží mu k tomu institut soudního uvážení. Judikatura upozorňuje (mnohdy k nelibosti některé ze stran sporu), že nejde o žádný voluntarismus v praxi. Soud musí při použití této metody vycházet z komplexních souvislostí celého konkrétního případu a vytvořit si tak podmínky pro nějakou přijatelnou a rozumnou kvantifikaci uplatňovaných nároků. Přitom se samozřejmě často, jako i v tomto případě, opírá také o právní názory vyslovené vysokými soudy (zejména Nejvyšším soudem).

V našem příběhu jde, jak patrno, o zhodnocení dopadu předepsaných a závazných prevenčních povinností, které tíží poškozenou stranu. V tom se shodli všichni. V čem se nalézací a odvolací soud však neshodly, byl onen kýžený poměr, v němž bylo třeba „rozdělit“ odpovědnost spravedlivě na obě strany. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro porušení předepsané prevenční povinnosti poškozenou je její nárok na náhradu škody, který přešel na žalobkyni (pojišťovnu), snížen v rozsahu 20 %, odvolací soud doznal, že nárok žalobkyně je vyloučen porušením právní povinnosti pojištěné společnosti R. v rozsahu 50 %. A v dvojinstančním řízení pochopitelně „vyšší bere“!

Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodné pro určení poměru výše škody, resp. pro rozsah snížení nároku na náhradu uplatněné škody, významné porušení povinnosti žalovanou a poškozenou ve stejném rozsahu. Porušení významné povinnosti žalované spatřoval v tom, že společnost B. si sjednala neodborné (nedostatečně kvalifikované) pracovníky k výkonu rizikové činnosti, což vedlo ke vzniku požáru a vzniku škody u poškozené, následně hrazené pojišťovnou. Porušení významné povinnosti poškozené naopak shledal v ignorování požárně bezpečnostního řešení při rekonstrukci provozovny zvyšující vzniklou škodu. To druhoinstanční soud označil nejen za riskantní, ale navíc za vědomé jednání. Klíčové se odvolacímu soudu jevilo zjištění, že„i kdyby byl prostup elektroinstalace utěsněn požární ucpávkou, jež poskytuje protipožární ochranu po dobu 90 minut, došlo by s ohledem na trvání požáru [180 minut (+/– 30 minut)] i tak k šíření kouře do provozovny poškozené, ale vzniklá škoda na zařízení a zboží poškozené by byla nepochybně výrazně nižší.“

Jaká pravidla musí soud ctít při své úvaze

Takovým výsledkem nejspíš nebyla nadšena žádná ze stran sporu, nicméně „navrch“, pokud jde o iniciativu, měla možná překvapivě žalovaná společnost B., která evidentně ucítila jisté možnosti, když zjistila, že odpovědnost za vznik škody nepadá jen na ni. Obrátila se proto na Nejvyšší soud dovoláním, v němž uvedla své námitky. Z nich se jako rozhodující jevilo posouzení neutěsněného prostupu elektroinstalace, což byl důvod zasažení a poškození prodejny kouřem, a v kontextu učiněných zjištění i související vzniklé škody.

V této souvislosti poukázala společnost B. na to, že odvolací soud nerespektoval právní názor obsažený v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu vydaném v téže věci.

Zde se dostáváme k otázce, která je – jsem si toho vědom – z hlediska zájmu našeho okruhu čtenářů poněkud filigránská, ryze právní. Proto jen poznámku, kterou musím učinit a kterou doporučuji vnímat na širším pozadí výše uvedeného příměru s novou/nedodělanou lodí vyplouvající z doků. Jde o tu nejednoduchou povahu postupu soudu v situaci, kdy výši nároků obou stran sporu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo ji nelze zjistit vůbec. Soud v takovém případě, jak už bylo řečeno, postupuje podle své úvahy. Nemůže výši nároku určit zcela libovolně, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu ty prokázané skutečnosti, které mohou posloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku. Navíc musí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahovat též zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž jeho úvaha vychází, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy. Námitka, o níž je řeč, byla dovolatelkou, tj. společností B., podána proto, že odvolací soud, aniž by určil základ nároku podle hmotněprávního ustanovení § 382 obch. zák., přímo aplikoval na určení výše nároku normu procesního práva, použil tedy „svou úvahu“, aniž by ovšem bylo jasně prokázáno a odůvodněno, na jakém základě k této úvaze došel. Loď se tedy potápí ještě v přístavu, někdo za tu patálii nese odpovědnost, ale my přesně nevíme, jaký díl viny padá na řemeslníky, kteří nestihli dokončit své úkoly, a jaký na majitele, jehož nový koráb nejspíš vykazuje řadu dalších vad než jen ty, které byly předmětem oprav.

Kdy dovolání nepomůže

Dovolatelka konkrétně namítá, že přinejmenším nebyl poměr škody na straně dovolatelky a poškozené stanoven na základě prokázaných skutečností umožňujících jasné kvantitativní závěry.„Za nesprávný považuje především závěr soudu, že pokud byly požární ucpávky projektovány na požární odolnost 90 minut a požární zásah trval 180 minut (+/– 30 minut), za této situace by požární ucpávky beztak neplnily svou funkci. Má za to, že pokud by ucpávky byly instalovány, nemuselo by dojít ani k průniku kouře do prodejny.“Z těchto důvodů považuje společnost B. „dělení“ odpovědnosti mezi dovolatelku a poškozenou stejným dílem za nesprávné.

Poškozená setrvala u svého přesvědčení, že odvolací soud provedl svou úvahu správně. Fakticky jí dal za pravdu i Nejvyšší soud, který konstatoval to, o čem v této rubrice často hovoříme: dovolací řízení není od toho, aby se v něm přezkoumávala skutková stránka věci.„Dovolatelka staví své námitky k nesprávnému právnímu posouzení míry odpovědnosti za následek požáru na kritice hodnocení skutkových zjištění, na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud však opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání.“Proto společnost B. se svým dovoláním neuspěla – bylo odmítnuto.

 

Případ lživé licence

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 6 Tdo 106/2021

Aby to nevypadalo, že s tímto problémem zápolí justice jen v oblasti civilního soudního řízení, přidejme druhý případ z procesu trestního. Jeho kořeny jsou ještě starší (!) a rozpleteny byly teprve zhruba před rokem.

Výdělek za každou cenu

Dva pánové – O. K. a L. K. – byli jednateli společnosti Č. Jednatel L. K. jménem společnosti podepsal žádost o změnu licence k výrobě elektřiny a společnost ji na konci roku 2009 podala u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě. Podnikatelé zajisté chtěli vydělat na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale tento záměr, jak známo, stal se před těmi lety často dlažbou pro cestu do pekel. Nebyl to totiž záměr čistě podnikatelský, ale, jak se prokázalo, spíše podnikavecký a na štíru s právem. Pánové chtěli neoprávněně získat pro svou společnost podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve fotovoltaické elektrárně v XY, a proto nechali řízení o změně licence provést, ačkoliv věděli, že bezpečnost výrobny nemohla být v řízení prokázána a že nebyly splněny technické předpoklady pro rozhodnutí o změně licence. Aby toho docílili, použili zprávu revizního technika G. T. o revizi elektrického zařízení, v níž byla, jak uvádí soudní spis,„elektroinstalace ve výrobně v rozporu se skutečností popsána jako dokončená a výrobna jako schopná bezpečného provozu.“Dále v řízení předložili smlouvu o nájmu výrobny, podle které byla výrobna údajně dokončena. „Údajně“ v tomto případě vskutku neznamenalo „fakticky“.

Jak lišáci napálili ERÚ

Na základě předložených nepravdivých informací jim Energetický regulační úřad ještě před koncem roku 2009 v rozporu se zákonem vydal rozhodnutí o změně licence. Společnost Č. na jeho základě a na základě povolení, jež jim udělila v téže době společnost E., zahájila posledního dne v roce zkušební provoz výrobny a po připojení k distribuční soustavě začala neoprávněně uplatňovat podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za ceny stanovené pro zařízení uvedené do provozu v roce 2009. Když to všechno podtrhneme a sečteme, byla společnosti Č. v době od 10. 11. 2010 do 29. 6. 2016 neoprávněně vyplácena podpora z dotací ze státního rozpočtu České republiky ve formě výkupní ceny a tzv. zeleného bonusu, takže škoda za uvedené období dosáhla celkové výše téměř 36 milionů korun. A kdyby v tomto režimu elektrárna fungovala po dobu dvaceti let, na kterou byla plánována její životnost, společnost Č. by neoprávněně získala formou podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů celkovou částku ve výši okolo 188 milionů.

Jednání obou pánů bylo soudem ohodnoceno jako zločin podvodu a byly uděleny poměrně vysoké tresty – pětileté vězení, vysoké peněžité sankce a zákaz činnosti ve statutárních funkcích na dobu pěti let. Po odvolání byly tresty odnětí svobody sníženy na čtyřleté, jinak bylo původní rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrzeno.

Jen pro upřesnění (a v souvislosti s tématem, které sledujeme) možno dodat, že šlo už o „druhé justiční kolečko“, protože po ose krajský soud – vrchní soud už předtím spis putoval, aby se zase vrátil zpět.

Co by však byl „putovní proces“, kdyby nedošlo na dovolání? Podali je oba odsouzení a vyjádřil se k nim (jak jinak než zcela protichůdně) i státní zástupce.

V dovolacím řízení se nepřezkoumává skutkový stav

Dovolací námitky byly opět, jak se často děje, zaměřeny fakticky na zpochybnění skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném  opravném prostředku.

Jak se uděluje licence

Přestože se Nejvyšší soud na základě tohoto zásadního východiska vypořádal se zpochybňováním skutkového stavu zjištěného soudy první a druhé instance, věnoval se podrobněji problematice licenční.

Konstatoval, že„u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“Proto je v inkriminovaném rozhodnutí Energetického regulačního úřadu stanoven zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedením do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 12 080 Kč/MWh. Výkupní ceny elektřiny dodané do sítě byly stanoveny na částku 13 050 Kč/MWh.

Problém však je, že podmínku dodávání elektřiny do elektrizační soustavy nelze splnit jednáním, které není v souladu s právem. Nejde tedy jen o technicky pojaté splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy, nýbrž o jednání, jež musí splňovat právní kritéria: dodávky v tomto smyslu musejí být v souladu s právem, nikoliv, jak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, bez právního titulu či dokonce na základě protiprávnosti. To odpovídá znění a účelu zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie – musí se tak dít na základě licence. Tu uděluje Energetický regulační úřad osobě (právnické či fyzické), která splňuje zákonné podmínky a o licenci požádá. V rámci žádosti musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti; má vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má k výkonu licencované činnosti sloužit, a že toto zařízení má technickou úroveň odpovídající požadavkům příslušných právních předpisů a technických norem (což se podle platné úpravy prokazovalo mj. dokladem o splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce, tzv. zprávou o výchozí revizi energetického zařízení).

Licenční politika státu je velmi důležitým nástrojem kontroly tam, kde je jí zapotřebí ve zvýšené míře, což pro energetiku nepochybně platí. Bylo by tedy protismyslné, kdyby se stát zároveň spokojil s formálním konstatováním, že tu licence v konkrétním případě je: jestliže k jejímu udělení došlo podvodem (v tomto případě předložením vědomě nepravdivých podkladů energetickému regulátoru), je licence získána neoprávněně, což má za následek, že výroba a dodávky elektrické energie nemohou být v souladu s licencí realizovány.

Podvod a jeho následky

Vše, co bylo řečeno, svědčí zřetelně o tom, že existuje příčinná souvislost mezi (neoprávněným) udělením licence a neoprávněným účtováním a získáváním garantované výkupní ceny a zeleného bonusu. Jak soudy jednoznačně konstatovaly,„pokud by k vydání licence nedošlo, nebyla by splněna jedna ze základních podmínek, aby bylo možno FVE považovat za výrobnu uvedenou do provozu ještě v roce 2009, protože jedině provozovatelé takového zařízení následně mohli nárokovat výhodnější podporu. Snaha obviněných získat licenci (a to i za cenu podvodného jednání) svědčí o tom, že ji ve skutečnosti sami považovali za základní podmínku pro nárokování vyšších výkupních cen nebo zelených bonusů. Jednotlivými kroky byl v omyl uveden především ERÚ a dále také distribuční společnost E., a. s., resp. O., a. s., u kterých byla vyvolána mylná představa neodpovídající skutečnosti, že FVE byla plně dokončena, funkční a bezpečná.“

Ve hře ovšem byla ještě úvaha, kde začíná a končí pravomoc a působnost Energetického regulačního úřadu, resp. zda jeho pracovníci mají povinnost zkoumat správnost předložených dokumentů. S touto konstrukcí se již dříve vypořádal Nejvyšší soud konstatováním, že„řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení. Správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady. Oprávněná úřední osoba (ERÚ) kontroluje, zda revizní zpráva je výchozí revizní zprávou a zda je v této zprávě uvedeno, že zařízení je schopno bezpečného provozu. Jedna se přitom však pouze o administrativní kontrolu.“

Klíčová role výchozí revizní zprávy

Klíčovou roli v celém licenčním řízení hraje revizní zpráva, která slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu věci. Její neodmyslitelnou funkcí je, aby údaje v ní uvedené odpovídaly skutečnosti a aby tak zpráva osvědčovala bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě. Revizní zpráva, v níž jsou uvedena nepravdivá tvrzení, je jako celek nevěrohodná a„nelze z ní pro prokázání bezpečnosti povolované fotovoltaické elektrárny vycházet,“uvádí v judikatuře i Nejvyšší správní soud.

Dovolací soud z těchto premis dovozuje, že i samotné předložení falešné (nepravdivé, skutečnému stavu odporující) revizní zprávy by postačovalo k uvedení ERÚ v omyl, jelikož jde o obligatorní podklad potvrzující bezpečnost FVE.

Obvinění zvolili složitější taktiku a falsum samo o sobě nezpochybňovali. Namítli ovšem, že o tom nevěděli. To, co vypadá na první pohled jako slušná chytristika, která by mohla uspět, se ale v dovolacím řízení s aplausem nesetkalo. Taková námitka má totiž skutkový charakter. Je zřejmé, že obvinění byli přinejmenším srozuměni s tím, že revizní zpráva neodpovídá realitě a že FVE nesplňuje podmínky pro to, aby jí byla udělena licence. Svědčila o tom nejen prostá logika věci (podepíše-li někdo žádost o licenci, sotva může pokládat za důvěryhodné tvrzení, že o ni neusiloval), ale i řada důkazů, včetně zápisů z jednání orgánů společnosti Č., z nichž je také patrno, že nešlo o žádnou drobnost – jednalo se o druhou největší FVE, jež byla dávána do provozu. Jeden ze svědků lakonicky shrnul:„Byla jasná dohoda, že musí získat licenci a pak v klidu mohou provádět práce na těch elektrárnách.“

Právo mluví jasně

Můžeme tedy shrnout:

1. Povinnosti žadatele o udělení (změnu) licence v licenčním řízení stanovil energetický zákon a jeho prováděcí vyhláška o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích.
2. Žadatelem o změnu licence v předmětném případě byla sice právnická osoba Č., avšak jejím jménem jednal její statutář.
3. Účastník licenčního řízení měl povinnost prokázat legálním způsobem splnění požadovaných předpokladů energetického zařízení.
4. Byl srozuměn s tím, že podle stávajícího stavu výrobny splnění předpokladů není legitimním způsobem možné, přesto licenční řízení nechal proběhnout a nijak proti nepravdivě doloženým skutečnostem nebrojil.

Tato fakta se vztahují na oba obviněné jako spolupachatele. Jak uvádí soud,„oba nejen formálně, ale i fakticky řídili a ovlivňovali postup v licenčním řízení, přičemž v tomto směru postačí i konkludentní dohoda o společném cíli.“

Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl (i když, jak patrno, i v odmítavém rozhodnutí považoval za potřebné se některým otázkám věnovat důkladněji). A neopomněl přidat:„Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“

Flikovat se nevyplácí!

Je to jako s tou pochroumanou lodí, která opouští doky a kolem ní se honí spousty „údržbářů“, kteří se snaží na poslední chvíli napravit, co bylo při samotné stavbě pominuto a zanedbáno. Látají to, co mělo být správně zbudováno a pořízeno. Flikovat – z nedbalosti, natož potom z protiprávního úmyslu – se ale nevyplácí. A žádný opravný prostředek není stoprocentní. Ani dovolání!