Jak se nestát vlastníkem aneb o rozvodném tepelném zařízení

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3669/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2946/2021

Byl jsem z několika stran vyzván, abych přidal svůj hlas do debaty o jednom právním problému, který se dotýká otázek sledovaných tímto časopisem. Protože už sedmým či osmým rokem vedu zdejší rubriku komentované judikatury, mohu s klidným svědomím prohlásit, že mě těší ohlasy na ni nejen v obci topenářů a instalatérů, ale i v dalších částech veřejnosti, která se zapojuje do diskuse a dává najevo, že vnímá právo a soudní praxi – přes občasné pochopitelné výtky (jednak se ještě nikdy nenašel ten, kdo by se zavděčil lidem všem, a za druhé, což je důležitější, právo je párová disciplína, oprávnění s sebou vždy nesou na druhé straně nějaké povinnosti, a není divu, že každé, sebelepší soudní rozhodnutí je přijímáno nepříliš radostně těmi, jejichž zájmům nevyhoví) – jako důležitou integrální a každodenní součást života.

Kdo je vlastníkem rozvodného tepelného zařízení

Téměř před šesti lety vydal Nejvyšší soud rozsudek ve věci dovolatelky, společnosti M., proti žalovanému městu Ch. o určení vlastnického práva. Firma se dovoláním bránila proti rozsudku krajského soudu, který byl výsledkem předchozího poměrně složitého řízení. Celá kauza se do hledáčku soudů dostala nějakou dobu předtím, když se pozdější dovolatelka jako žalobkyně domáhala u příslušného okresního soudu určení, že je vlastníkem řady objektů, které patří do sféry tepelného hospodářství. Šlo o předávací stanice, potrubní rozvodná tepelná zařízení, primární horkovodní vedení a jejich připojení a teplovodní sekundární rozvody (bezkanálová sekundární teplovodní vedení) – všechny tyto prvky byly vyznačeny na katastrální mapě s uvedením pozic předávacích stanic a tras potrubních rozvodných tepelných zařízení.

Podstatou sporu byl požadavek společnosti M. na určení, že je vlastnicí výše uvedených statků. Toto tvrzení žalobkyně odůvodňovala tím, že v roce 1993 uzavřela jako nájemkyně se žalovaným městem smlouvu o nájmu tepelných zařízení a dalšího majetku na 25 let. Za trvání nájemního vztahu měla společnost M. vytvořit řadu vlastních rozvodných tepelných zařízení, která jsou předmětem určovací žaloby, dále měla zrekonstruovat zařízení, která jí byla pronajata, a v důsledku toho k nim měla nabýt vlastnické právo. Alespoň se tak domnívala.

Nalézací soud rozplétá klubko

Okresní soud si od účastníků řízení vyžádal označení celého systému centrálního zásobování teplem města Ch. Bodem sváru mezi účastníky bylo určení charakteru věcí, které uvedla žalobkyně M. a proklamovala k nim své vlastnické právo – totiž: zda se jedná o věci v právním smyslu samostatné, nebo jestli jde o součásti hlavní věci. To je mimochodem problém, o kterém jsme v této rubrice už nejednou psali.

Okresní soud se opřel o energetický zákon, který definuje soustavu zásobování tepelnou energií a určuje, co ji tvoří. To, co bylo předmětem žaloby podané společností M., byl režim rozvodného  tepelného zařízení, jímž se v souladu s právní úpravou rozumí zařízení pro dopravu tepelné energie tvořené tepelnými sítěmi a předávacími stanicemi. Klíčovou se tedy stala otázka, zda části takového zařízení mohou mít charakter věcí samostatných, nebo jsou pouze součástí věci v rámci soustavy centrálního zásobování teplem. Zde si okresní soud učinil jasný názor:„Pokud by došlo k oddělení jednotlivých prvků rozvodného tepelného zařízení, došlo by k jeho znehodnocení tím, že by nemohlo sloužit svému účelu, tedy dopravovat teplo.“

Společnost M. argumentovala, že konečný uživatel se může rozhodnout, zda si zdroj tepla vytápění zajistí jinak. Tento argument ovšem soud považoval za lichý, neboť nemá vliv na posouzení rozvodného tepelného zařízení. Dospěl ke zřetelnému závěru, že „odběrné tepelné zařízení není součástí rozvodného tepelného zařízení, tedy jde o samostatnou věc. Pokud se odběratel rozhodne neodebírat teplo ze systému centrálního zásobování teplem, nic to nemění na funkčnosti zařízení pro dopravu tepelné energie.

Naopak v případě, že by některá z částí zařízení pro dopravu tepelné energie byla odstraněna, má to vliv na hlavní funkci zařízení pro dopravu tepelné energie dodávané do konkrétního místa. Za účelem funkčnosti celku lze v daném případě hovořit o soustavě propojených prvků potrubí a předávacích stanic. Výměníková stanice má funkci předávat teplo spojením s tepelnou sítí a spojením s tepelnou sítí potrubí vzniká nová věc, která tvoří jediný celek – rozvodné tepelné zařízení. Na tom nic nemění to, že podle energetického zákona je předávací stanicí zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více objektů. Předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které je umístěna. Jednotlivé prvky potrubí a výměníkové stanice však musí být propojeny navzájem, neboť samostatně nejsou schopny tuto funkci dopravy tepla plnit. Jedná se tedy o komplexní soubor zařízení.“

Na základě těchto úvah okresní soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhá určení vlastnického práva k součástem věci, což není přípustné, a proto žalobu zamítl.

To se samozřejmě žalující firmě nikterak nezamlouvalo, a proto se proti rozhodnutí první instance odvolala. A krajský soud tak docela tomu okresnímu za pravdu nedal (i když výsledek byl zdánlivě stejný). Dospěl k závěru, že společnost M. se nemohla stát vlastníkem částí souboru rozvodných tepelných zařízení ve městě Ch., a proto rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil.

Budeme se bránit u dovolacího soudu

Řádný opravný prostředek společnost M. již vyčerpala, avšak nevzdávala se a podala mimořádný prostředek – dovolání. Pomineme-li obsáhlé výhrady procesního charakteru, z hlediska hmotněprávního některé výtky a jejich řešení v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem stojí za zaznamenání.

Dovolací soud předně shledal, že rozhodnutí soudu odvolacího je založeno na stěžejní úvaze, že „žalovaný jako vlastník předal žalobci na základě neplatné nájemní smlouvy soubor rozvodných tepelných zařízení sestávající z primárních a sekun-dárních vedení a výměníkových stanic jako specifický soubor zařízení, jehož prostřednictvím bylo dodáváno teplo od zdroje do určitých odběrných míst, a má nepochybně právo na to, aby mu tentýž soubor zařízení byl celý vrácen.

Opačný závěr, že může uživatel užívající cizí věc či věci či nájemce v důsledku oprav či rekonstrukcí nabýt vlastnické právo k věci, by způsoboval naprostou právní nejistotu vlastníků a není ničím ospravedlnitelné, aby poté, co již více než 20 let žalobce zařízení používá, měl vracet žalovanému jen neopravené »vybydlené« části zatížené navíc kontraktační povinností. Nemůže obstát tvrzení žalobce o tom, že byly vytvořeny nové věci, neboť nemůže jít o novou věc, je-li, byť kompletní výměnou, nahrazována vysloužilá technologie či část potrubí sloužící témuž účelu v rámci celého souboru zařízení. Žalovaný je tedy vlastníkem těchto nikoliv nových, leda snad přepracovaných zařízení.“

Z úvah odvolacího soudu vyplývá, že již samotné předání souboru rozvodných tepelných zařízení (primárních a sekundárních vedení a výměníkových stanic) musí být vždy spojeno s jeho vrácením bez možnosti jakékoliv změny ve vlastnickém režimu jednotlivých částí takového souboru. Takový závěr podrobil dovolací soud kritice a poukázal na vnitřní rozpornost ohledně právního posouzení věci týkající se určující otázky právní povahy rozvodného tepelného zařízení, k níž krajský soud jasné stanovisko nezaujal.

Součást věci

Podívejme se nejprve na problematiku součásti věci (ostatně – těmito otázkami jsme se v této rubrice zabývali v předchozích letech nejednou). Připomeňme si, že Nejvyšší soud vycházel z právní úpravy platné v době, kdy došlo k inkriminovaným jednáním a kdy platil a účinkoval předchozí občanský zákoník (ve většině ohledů v tomto směru ke změně ovšem nedošlo ani přijetím nového soukromoprávního kodexu).
Podle platné právní úpravy bylo součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní řeč takto vyjadřuje situaci, kdy existují věci (hmotné předměty), které lze charakterizovat jako složené. Jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Rozhodující se v tomto ohledu tedy jeví dvě kritéria: vzájemná sounáležitost věcí a míra jejich oddělitelnosti.

Vzájemná sounáležitost

Nejvyšší soud k tomu podotýká, že „vzájemná sounáležitost“ je spíše subjektivní kategorií, neboť vyjadřuje lidské zvyklosti, zkušenosti a normy vztahující se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti vyplývá z povahy věci, která je považována za určující, tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Je potom samozřejmě vždy otázkou individuálního posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje a do jaké míry jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neoddiskutovatelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou.

Míra oddělitelnosti

Druhé kritérium je objektivnější a vychází především ze spojení věcí ve smyslu fyzickém. Nejde tedy o to, že by nemohlo dojít k faktické separaci věcí, nýbrž o to, jaké by toto jejich oddělení narušilo jejich smysluplnou samostatnost. Oddělení tedy může mít nejrůznější povahu (Nejvyšší soud uvádí jako příklad přímé zásahy do hmotné podstaty věci, např. vybourání vestavěných oken domu, ale třeba také zásahy, které podstatu věci neničí, jako třeba odmontování kola automobilu, až k pouhému snadno proveditelnému odnětí věci kupř. tím, že někdo odnese bezdrátové sluchátko od telefonního aparátu).

Právní definice

„Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“

Součástí věci se může jevit i původně samostatná věc, je-li spojena s věcí jinou (zpravidla fyzicky). Aby původně samostatná věc mohla být z hlediska právního volnějším spojením s jinou věcí považována za její součást, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. „Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou, ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů).

Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy,“ uvádí již starší judikatura.

Věc hromadná není věcí v právním smyslu. Jde o soubor jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za celek) jen pokládá.

Předmětem nájmu může být nejen jednotlivá věc, nýbrž i soubor věcí v právním smyslu. Například sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Ačkoliv občanský zákon tuto podmínku výslovně nestanovil, vycházelo se z toho, že složky tvořící věc hromadnou musejí náležet témuž vlastníku. To bylo považováno za jeden z pojmových znaků hromadné věci. Nemůže tedy k hromadné věci náležet věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.

Právní posouzení nejasné

V tomto směru odvolací soud narazil. Z jeho rozsudku jednoznačně nevyplynulo, jak posoudil rozvodná tepelná zařízení. Uvedl totiž, že výměnou či rekonstrukcí zařízení nemohlo dojít ke změně vlastnického práva žalovaného. Tento názor ale Nejvyšší soud odmítl považovat za správný již proto, že mu nepředcházelo důkladné a jasné posouzení, jakou povahu rozvodná tepelná zařízení mají. „Jestliže by se totiž jednalo o věc složenou nebo hromadnou, mohla by výměna jednotlivého zařízení znamenat změnu vlastnického režimu s ohledem na to, že složky hromadné věci, resp. složené věci mají svou vlastní právní samostatnost a tím i vlastní vlastnický režim. Rekonstrukce těchto složek by však na jejich vlastnictví nic nezměnila.

Jestliže by se jednalo o součást věci, pak ani výměna, ani případná rekonstrukce by se nedotkla existujícího vlastnického vztahu,“ dovozuje v této souvislosti Nejvyšší soud.

Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že jinak propojený systém rozvodných tepelných zařízení může provozovat na různých místech více osob, vylučuje to pojmově jeho další závěr, že může jít o součásti věci – jak již bylo naznačeno, různý vlastnický režim nutně implikuje právní samostatnost těchto složek.

Nutno podotknout, že Nejvyššímu soudu se ani za mák nelíbilo ani to, že krajský soud, jehož rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumával, opakovaně tvrdil, že právní povahu rozvodného tepelného zařízení nepovažuje za podstatnou pro rozhodnutí ve věci, ale potom se jí notně zabýval a vyvodil z ní názor, že posouzení jako věci hromadné je sporné, posouzení jednotlivých částí rozvodného tepelného zařízení jako věci samostatných je také sporné, a konečně uzavřel, že by „mohlo být vyhovující právní posouzení věci jako věci složité složené ze součástí,“ kdežto jinde ve svém rozsudku uvádí, že jde nepochybně o soustavu pevně propojenou a funkčně neoddělitelnou. To je samozřejmě nejasné – Nejvyšší soud v této souvislosti mluví o vnitřní rozpornosti.

Nejvyšší soud vysvětluje

Nesprávné je již samo východisko, o které se odvolací soud opřel – že i kdyby se o věc hromadnou jednalo, musel by vlastníkem všech jednotlivých (samostatných) složek být žalovaný. Tak tomu není. Jak už bylo řečeno, definičním znakem hromadné věci je mj. vlastnická jednota všech předmětů, ale Nejvyšší soud upozorňuje, že pokud dojde „k záměně jednoho z předmětu za jiný (ve vlastnictví jiného subjektu než vlastníka zbylých věcí), neznamená to, že by vlastník zbylých věcí nabyl začleněním do hromadné věci vlastnické právo k ní.

Naopak si tato věc zachová svoji právní samostatnost, do režimu hromadné věci nespadá a nadále zůstává ve vlastnictví původního vlastníka. Oproti názoru odvolacího soudu je vyloučeno, aby v případě propojení jednotlivých věcí tvořících věc hromadnou nebo složenou docházelo automaticky k propojení vlastnickému; u složené věci jde sice o fyzické propojení věcí, ty si však zachovají právní samostatnost, u hromadné věci je zásadně fyzické propojení vyloučeno z podstaty hromadné věci. Závěr, že fyzickým propojením jednotlivých věcí dojde automaticky k propojení vlastnickému, lze učinit pouze tehdy, pokud by se jednalo o součásti jedné věci.“

Nepřesvědčivost postupu a rozhodnutí krajského soudu spatřuje dovolací soud i v dalších souvislostech, které nebudeme podrobněji rozebírat. Jde zkrátka o to, že bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na úvaze, že není třeba zkoumat právní povahu rozvodného tepelného zařízení, a zároveň tento soud přesto činil o této otázce úvahy bez jakýchkoliv skutkových zjištění a bez kategorického a jasného formulování právních závěrů, nelze než konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Přidal k tomu ještě závazný pokyn: „V dalším řízení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, a z pohledu citované judikatury Nejvyššího soudu jednoznačným způsobem ozřejmí, jak na rozvodná tepelná zařízení nahlíží z pohledu jejich vlastnického režimu (právní posouzení věci), od čehož se budou odvíjet jeho další úvahy ve vztahu vyhovění či zamítnutí určovací žaloby.“

… a všechno běží znovu

Po zrušení původních rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu opětovně rozhodl příslušný okresní soud stejně jako v prvním „kolečku“, tzn. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně – společnost M. – je vlastníkem předmětných rozvodných tepelných zařízení, a odvolací soud znovu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Firma se ovšem nevzdala a využila svého dovolacího práva. Věc se tedy po letech dostala k Nejvyššímu soudu podruhé. Tentokrát se však kauza vyvíjela poněkud jinak.

Dovolací stolice totiž dospěla k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podívejme se podrobněji, jak nejvyšší instance uvažovala.

Celek a jeho funkce

Za východisko pojala závěr odvolacího soudu, že „rozvodné tepelné zařízení bylo v roce 1993 žalovaným (tj. městem Ch.) žalobkyni (společnosti M.) pronajato jako jeden vlastnicky jednotný celek jedinou smlouvou s tím, že má být užíváno k zabezpečení dodávek tepla a výroby užitkové vody. Byla tak vyjádřena funkce tohoto zařízení, kterou je dodávání tepla do odběrných míst s tím, že k tomu účelu uvedené zařízení nebude způsobilé, budou-li jeho jednotlivé části vyjmuty.

Účelem v dané věci nikdy nebylo provozování jen izolovaných částí zařízení, tedy jen samotné vedení tepla potrubím či jen přeměna horké vody na teplou, ale dovedení tepla a teplé vody odběrateli. Rozvodné tepelné zařízení bylo převzato žalobkyní do užívání jako jeden jediný celek s funkcí dovedení tepla odběratelům.“

Nájemní smlouva, kterou bylo rozvodné tepelné zařízení předáno do užívání žalující firmy, trpěla sice tak závažnými vadami, že byla neplatná, nicméně život nejde vždy hned správnými cestičkami, takže na jejím základě společnost M. uvedené zařízení skutečně převzala do užívání. Systém byl napojen na centrální zdroj tepla a fungoval tak, že teplonosná látka (horká voda) byla transportována primárními potrubími do výměníkových stanic (stanic přeměny tepla), kde se ochlazovala na vodu teplou. Ta byla dále dopravována sekundárními vedeními do jednotlivých odběrných míst. Základní funkce takové soustavy tedy byla jednoduchá: dostat teplo z elektrárny V. (tepelný zdroj) k jednotlivým odběrným místům. Je zřejmé, že pokud by z celého systému rozvodného zařízení byly separovány části potrubí nebo výměníkové stanice, rozvodné zařízení nebude funkční. Jinak řečeno: bude-li vyňata některá část primárního či sekundárního vedení nebo výměníková stanice, tzn. prvky, k nimž žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, jehož určení se domáhá, teplo se ke koncovým zákazníkům nedostane.

Skutková zjištění a právní posouzení

Tato zřejmá a odvolacím soudem řádně odůvodněná fakta a jejich souvislosti mají skutkovou povahu – a my jsme si na tomto místě během uplynulých let mnohokrát zopakovali, že tedy nepodléhají dovolacímu přezkumu, jenž se soustřeďuje na otázky právního posouzení.

Takovou otázkou nepochybně je otázka vlastnictví. Odvolací soud dospěl – po peripetiích, o nichž jsme se zmiňovali – k závěru, že rozvodné tepelné zařízení ve městě Ch. je jedinou věcí v právním smyslu, a to věcí složenou ze součástí.

Tento závěr opřel o výklad příslušného ustanovení občanského zákoníku a nenašel nic, co by jej mělo ovlivnit ani ve speciálních předpisech na úseku teplárenství, jež vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (a ani jeho pojem) v rozhodné době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovaly.
Proti tomu stál názor žalobkyně, že rekonstrukcí, opravami a modernizacemi během let 1994 až 2006 vytvořila jednotlivé části rozvodné tepelné soustavy, které mají v právním smyslu povahu samostatných věcí. Tento rozpor musel Nejvyšší soud posoudit.

Zopakujme si podle judikatury

Problematikou součásti věci se vrcholná soudní instance zabývala již v předchozím období. Dospěla k závěru, že podle občanského zákoníku (pozn. aut.: pořád se pohybujeme v režimu dřívější soukromoprávní úpravy, tzn. občanského zákoníku z roku 1964) součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Judikatura se shoduje – a to obsáhleji citujme, že „právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.

Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věci podle její povahy náleží, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci.
Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou.

Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace »nemůže být oddělena, aniž by se tím věc  znehodnotila«, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter oddělení zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu).

Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.

Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“

Posouzení, zda v konkrétním případě jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, je vždy individuální a nelze k němu dospět jinak než úvahou soudu. Dovolací soud tedy může zvažovat, zda soudy nižších stupňů dospěly ke správným závěrům, ale jen z hlediska právního (tedy – zda byla správně uplatněna právní kritéria), případně tehdy, jsou-li úvahy nižších soudních instancí zjevně nepřiměřené nebo nedostatečně odůvodněné.

Příklady

Naznačená východiska doložil Nejvyšší soud řadou příkladů, jimiž se s touto problematikou vyrovnává odborná komentářová právnická literatura. Běžně to nečiním, ale v tomto případě udělám výjimku  a některé z nich připomenu, protože jsou srozumitelné a vypovídající:

Teze, že změna součásti věci nemá ¨vliv na identitu celku, se ilustruje na příkladu lodi, kde došlo k postupné výměně všech jejích součástí za nové – přesto jde stále o tutéž loď. Existují ovšem i výjimky zdůvodněné zvláštní povahou věcí: např. vymění-li se podstatné součásti barokní komody za nové díly, změní se starožitnost v repliku.

Jak komentáře zdůrazňují, je tedy třeba pro zodpovězení otázky, co je a co není její součástí, vždy hodnotit samu povahu věci a zároveň následky oddělení součásti (rizika znehodnocení celku v důsledku její separace).

Zmiňuje se i zpracování věci – zda jím vzniká věc nová, je třeba posuzovat podle názorů uplatňovaných v obchodním styku. „Věc se nemusí změnit podle jména; půjde vždy o individuální posouzení, přičemž roli bude hrát okolnost, zda věc změnila hospodářskou funkci anebo ji sice podržela, ovšem při podstatných změnách. O zpracování nejde ani při pouhé opravě věci.“

Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví její přestavbou, pokud tím původní stavba nezanikla – „při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti je třeba zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení.“

Navíc, jak Nejvyšší soud upozorňuje, nejde jen o možnost či nemožnost „přestavbou“, rekonstrukcí, modernizací apod. (obecně – zpracováním) nabýt vlastnictví, nýbrž také o otázku dobré víry, bez níž se v takovém případě nelze obejít. Společnost M. ovšem dobře věděla, že jí rozvodné tepelné zařízení nepatří (věděla dokonce velmi přesně, kdo je jeho vlastníkem).

Jak nenabýt vlastnického práva

Z rozhodnutí odvolacího soudu jasně plyne, že základní funkce rozvodného tepelného zařízení stojí a padá s celým systémem, s celkem. Kdyby společnost M. odňala ze systému části, k nimž tvrdí vlastnické právo, rozvodné tepelné zařízení by funkčnost ztratilo – ale zároveň by ji neměly ani uvedené části.

Zkrátka – teplo by se ke koncovým zákazníkům nedostalo. Jak říká krajský soud, „bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či výměníkových stanic nebude rozvodné tepelné zařízení svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně sníží. Proto je toto zařízení samostatnou věcí v právním smyslu, neboť součást, ač to bude třeba fyzicky možné a po odpojení může být samostatným předmětem právního vztahu, nelze oddělit bez toho, aby to nemělo dopad na věc, jejíž součástí oddělovaná část byla. Pokud se tedy žalobkyně domáhala určení vlastnictví k jednotlivým částem potrubního vedení a výměníkovým stanicím, jedná se o součásti, jež nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, a tedy k nim nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně.“

Podle názoru Nejvyššího soudu nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, takže dovolacím přezkumem jistě projde.

Proč dovolání nemohlo uspět

Jestliže ovšem v dovolacím řízení nelze zpochybnit skutkový závěr nalézacího a odvolacího soudu o dopadech separace částí rozvodného tepelného zařízení (konkrétně těch, k nimž se společnost M. snaží prosadit určení vlastnického práva), jíž by došlo k dysfunkci celého systému, nemůže být ani pochyb o tom, že není nepřiměřené považovat rozvodné tepelné zařízení za samostatnou věc, kdežto zmíněné části pouze za její součásti.

Neobstojí ani poukazy žalující firmy na judikaturu o právní povaze kanalizační přípojky a transformátoru, resp. jinou obdobnou judikaturu další. Kanalizační přípojka, jak Nejvyšší soud konstatuje, totiž plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu v zákonu o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, přičemž rozvodná tepelná soustava takovou speciální právní úpravu nemá.

A konečně je tu ještě jeden důležitý argument., který dovolací soud popisuje takto:
„Odvolací soud své závěry spojil se zdůrazněním individuálních okolností věci, neboť rozvodné tepelné zařízení bylo přenecháno žalovanou žalobkyni do užívání jako celek v době, kdy již bylo vybudováno v minulosti, žalobkyně ho také jako celek začala užívat v rámci uzavřené nájemní smlouvy a v průběhu užívání prováděla stavební a rekonstrukční práce na tomto zařízení s vědomím, že je provádí jako nájemkyně. Nebudovala tak celé zařízení jako nové, ale v rámci zásahů do stávajícího existujícího rozvodného zařízení, k němuž svědčilo vlastnické právo žalované (což mezi účastníky ostatně nebylo sporné). S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem pak závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené.“

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů neshledal dovolání společnosti M. přípustným, a proto je odmítl.