Číslo: 1/2024
Úvodník
Vážení čtenáři,
při dokončování prvního letošního čísla Topin mne zaujala lednová tisková zpráva ČKAIT, kde se inženýrská komora ohrazuje proti doživotní odpovědnosti projektantů: „Nemůžeme nést garanci u staveb, u nichž je nám zamezena kontrola realizace, údržby i následného užívání, nebo u kterých dochází k rozsáhlým změnám ve snaze nahradit některé materiály levnějšími často bez souhlasu a vědomí autorizovaných projektantů,“ vysvětluje na straně 42 Ing. Robert Špalek, předseda ČKAIT.
Ačkoliv Ministerstvo pro místní rozvoj nahlíží v rámci novely stavebního zákona na projektanty jako na klíčové osoby v celém procesu přípravy, realizace i provozu staveb, se zavedením povinného dozoru projektanta počítá pouze u veřejných zakázek, a to ještě s výjimkou technické infrastruktury. Jako by snad soukromé zakázky bytových, administrativních a jiných budov dohled projektanta nad souladem realizace stavby se schválenou dokumentací nepotřebovaly.
Bez ohledu na zanedbanou údržbu, provozování stavby v rozporu s předpoklady projektové dokumentace bývá i po desítkách let v případě havárie často obžalován původní projektant. Příkladem budiž mediálně propíraný případ Trojské lávky, za jejíž zhroucení byl na sklonku své profesní kariéry veřejně souzen její autor prof. Ing. Jiří Stráský, DSc. Ten ji sice na začátku 80. let minulého století vyprojektoval, ale v následujících 30 letech s ním nebyla konzultována ani jediná z provedených stavebně-technických úprav.
Možná si také vzpomenete na případ více než dvou desítek objektů univerzitního kampusu, který byl detailně popsán v seriálu doc. Pospíchala s názvem Generel vnitřního vodovodu. V rozporu s požadavky výrobce zde bylo ocelové pozinkované potrubí v rámci „úsporných opatření“ investora použito jak pro studenou, tak i teplou vodu. Záměnou, a následnou realizací pozinkovaného potrubí oproti projektu, došlo ke snížení investičních nákladů na jednom objektu průměrně o cca 140 tis. Kč (celkové průměrné náklady na objekt přitom dosahovaly přibližně 250 mil. Kč). Následně jsme byli svědky toho, jak je možné neodborným zásahem do realizace doslova znemožnit provoz budovy. Pro zcela nevyhovující PWC v objektech celého areálu kampusu bylo po tři roky nutné využívat havarijní způsob zásobování pitnou vodou. Náklady na rekonstrukci 5–10 let starých objektů se dle neoficiálních zdrojů vyšplhaly na 25 až 55 milionů Kč!
V rámci našeho časopisu dlouhodobě upozorňujeme na nutnost změn na ose investor – projektant – realizační firma. Doc. Pospíchal v závěru svého seriálu uvádí: „Stavební firma realizující objekt by měla bezvýhradně postupovat dle připraveného projektu, nehledat zde (později velmi bolestně odstraňované) úspory a zapojit projektanta – autorský dozor je vždy nutný! Realizační firma by měla mít společně s projektantem smluvní závazek, nejlépe současně s provozovatelem objektu, a to nejméně na 8 let. Mimo jiné také z toho důvodu, aby si jak projektant, tak realizační firma ověřili a případně následně doupravili provozní parametry dle skutečného požadavku provozu v objektu. Nejenže by tím oba získali zkušenosti, ale zejména by byl plně saturován provoz i zaškolení údržby. Jistě lze souhlasit s názorem, že poté budou nižší i provozní náklady.“
Alena Malátová
malatova@topin.cz