Zlatokopové obchodních tajemství

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2022/4.

Co bychom si povídali – žijeme v době, která poztrácela pevné body. Co bylo dříve samozřejmé a nezpochybnitelné, neplatí. To je vývoj, řekneme si. Však on staré, nevyhovující, odstraní a přinese nové, vzrušující, správné. Na tom jistě něco bude, vždyť my jsme se také v mnoha ohledech chovali jinak než předchozí generace. Problém může vzniknout z toho, že v takových převratných tekutých dobách, jako je ta naše, jsou dávné pořádky rozmetány, leč nové ještě nezformulovány.

Tady, v právní rubrice časopisu Topin, jsme většinou zvyklí zabývat se kauzami, v nichž jde o konkrétní a srozumitelné materiální hodnoty: vady výrobků, chybné instalace, načerno spouštěné fotovoltaické elektrárny, prasklá potrubí, dysfunkční komíny a podobně. Pojďme se tentokrát podívat na celou věc z trochu jiného pohledu: jako na byznys. To, o čem budeme mluvit, se sice odehrává v prostředí obchodních společností, nicméně stejnou měrou to může platit (a ujišťuji čtenáře, že platí) například i mezi živnostníky. Zamyslete se nad tím, prosím.

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. sn. 5 Tdo 524/2022

Jedna korporace a dva výtečníci

Obchodní společnost E. se léta zdárně rozvíjela na trhu s tepelnou technikou. V jejích počítačích a archivech se kupila výkresová a technická dokumentace řady výrobků, informace o technologiích, výpočty, cenové kalkulace, obchodní korespondence obsahující cenové nabídky a kalkulace, marketingové, obchodní a technické informace tvořící páteř vztahů mezi dodavatelem a zákazníky. Byly tu obchodní strategie a plány, analýzy výrobních a pořizovacích nákladů, popisy technologických postupů, adresáře, fotodokumentace, zkrátka všechno, co se nahromadí v poctivě fungujícím závodu s léty výrobní a obchodní činnosti.

Nejde o to, že by každá jednotlivá informace, každá tabulka či list papíru tvořících tuto sumu byly nějakým zásadním obchodním tajemstvím (i když i takové konkrétní doklady a dokumenty se tu nacházejí), ale hlavně o to, že funguje zákon dialektiky: shromážděné a zpracované materiály tohoto typu vytvářejí při určitém objemu novou kvalitu, v níž se rodí cosi, čemu se módně, ale v podstatě správně říká know-how.

A teď si představme výtečníky. Jsou jimi pánové T. V. a P. S. Jsou angažováni panem O. S. a jeho stejnojmennou obchodní společností, která si rovněž činí čáku prosadit se na trhu topenářské a teplárenské techniky. Je tu ovšem drobný rozdíl. Zatímco společnost E. působí na těchto trzích už velmi dlouho, korporaci O. S. ještě – s odpuštěním – nezaschlo zakladatelské mléko na logu. Tak už to zkrátka chodí, řeknete si. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.

Proč objevovat objevené (když se toho mohu zmocnit)?

Jenže představa takových zastaralých pořádků se pánům V. T. a P. S. jaksi zajídala. Proč bychom objevovali již objevené, notovali si, když si plácli s firmou O. S. Trestní spis formuluje toto dějství následujícími slovy:

„Skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, totiž přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, se dopustili tím, že společně za účelem získání prospěchu pro O. S. i pro sebe vyvíjeli kroky k tomu, aby se zcela nově založená obchodní společnost O. S. prosadila na trhu s tepelnou technikou a postupně si zde vybudovala co nejlepší postavení. Za tímto účelem, stejně tak za účelem získání zakázek v poptávkových řízeních, získání zákazníků a realizace získaných zakázek záměrně a soustavně využívali bez vědomí a souhlasu obchodní společnosti E. její informace a data, ke kterým získali přístup v době, kdy byli v pracovním poměru jednak u této společnosti, jednak u právních předchůdců obchodní společnosti E. Přitom si byli vědomi toho, že tyto skutečnosti nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné, že rozhodně není v zájmu poškozené obchodní společnosti, aby tyto informace získala její konkurence, neboť využití takových informací konkurencí by ji mohlo vážně ekonomicky poškodit a ohrozit její postavení na trhu.“

Nutno předeslat, že obchodní společnost E. zajišťovala celkem systematicky ochranu svého informačního bohatství. Uzavírala se zaměstnanci pracovní smlouvy, kterými byli její pracovníci zavazováni dodržovat mlčenlivost o výrobních, obchodních a organizačních skutečnostech, které mají zůstat utajeny před nepovolanými osobami, omezovala přístup k datům obchodní společnosti pouze pro ty zaměstnance, kteří potřebují data pro výkon svého zaměstnání a plnění konkrétních úkolů, výkresovou dokumentaci opatřovala výslovnými prohlášeními, že jde o vysoce důvěrné výkresy, které obsahují informace patřící obchodní společnosti E., a že výkresy mohou být skladovány a projednávány pouze za podmínek zabraňujících úniku obsažených informací, uzavírala se zaměstnanci dohody o know how. Ostatně právě takové dohody pánové T. V. a P. S. v době svého pracovního poměru u poškozené obchodní společnosti sami podepsali a zavázali se tzv. konkurenční doložkou, že po dobu trvání pracovněprávního vztahu a jeden kalendářní rok po jeho ukončení budou považovat za přísně důvěrné jakékoliv technické, obchodní nebo jiné informace nebo znalosti týkající se obchodní společnosti E. nebo její činnosti mimo ty, které jsou všeobecně dostupné a známé.

Konkurenční doložka dále zavazovala používat know-how společnosti E. výhradně ve spojitosti s činností prováděnou v rámci pracovněprávního vztahu s objednatelem. Ukládala také povinnost zaměstnanci „po dokončení každého úkolu pro zaměstnavatele, po jehož dílčím předání již nadále nebude potřebovat určitou část know-how, toto know-how odevzdat zaměstnavateli spolu s předáním dílčího úkolu bez ponechání si jakýchkoliv kopií.“

Posléze obvinění pánové nebyli žádní jelimánci a od počátku svého nezákonného jednání si byli vědomi skutečnosti, že zneužíváním informací a dat obchodní společnosti E. ve prospěch obchodní společnosti O. S., která byla jejím přímým konkurentem, poškozují společnost E. – nešlo přitom jen o ušlý zisk na zakázkách, které, jak říká soudní spis, „obchodní společnost O. S. získala na úkor poškozené díky tomu, že mohla nabídnout zákazníkům nižší cenu, popřípadě jinak zvýhodněnou nabídku,“ ale i o to, že pachatelé takto pro firmu O. S. získali zákazníky, u kterých byla do té doby zásadním či dokonce výhradním dodavatelem společnost E.

To se nám to žije, řečeno v parafrázi s feldkurátem Katzem, když nám ostatní dávají (dodejme – „dávají“ je v této souvislosti ironizující eufemismus: oni by nám nedávali, kdyby o tom věděli). Obvinění T. V. a P. S. se takto činili „s cílem prosadit na trhu obchodní společnost O. S., aniž by museli na počátku vynakládat náklady spojené s konstrukcí, výzkumem a vývojem v dané oblasti, které by za jiných okolností museli hradit, v tomto směru současně opatřili obchodní společnosti O. S. neoprávněné výhody, a to nejen pokud jde o čistý zisk ze získaných zakázek a ušetřené počáteční náklady, ale zejména právě tím, že se jim na úkor obchodní společnosti E. podařilo velmi rychle prosadit na trhu a získat obchodní společnosti O. S. postavení, které by si za jiných okolností tato obchodní společnost budovala velmi pomalu a s mnohonásobně vyššími náklady.
Tímto svým jednáním v případě zakázek realizovaných obchodní společností O. S. obvinění získali pro tuto společnost celkový prospěch ve výši nejméně 941 482 Kč a současně způsobili poškozené obchodní společnosti E. celkovou škodu ve výši nejméně 4 155 860 Kč,“ uvádí se v soudních análech.

Tresty, které obvinění T. V. a P. S. za všechno tohle vyfasovali, nebyly - když si představíme nejen samotný rozsah způsobené majetkové újmy, ale i další dopady do obchodního a ekonomického postavení poškozené společnosti E. – nijak zvlášť drakonické. Dostali desetiměsíční podmínky s dvouletou zkušební dobou. K tomu byla společnost O. S. za stejný přečin postižena milionovou pokutou a společně měli všichni obvinění uhradit poškozené firmě E. způsobenou škodu. To rozhodl krajský soud. Odsouzeným se takové řešení nepáčilo, obrátili se tedy k odvolacímu (vrchnímu)soudu, ale ten odvolání zamítl jako nedůvodná. A tak naši záporní hrdinové zamířili do Brna hledat spravedlnost u Nejvyššího soudu.

Generální amnézie

Klíčovým bodem jejich dovolání se stalo technické řešení dospalu. O co šlo, plyne z uváděných dovolacích námitek. Podle názoru obviněných totiž obchodní tajemství, za jehož porušení byli odsouzeni, nepatřilo obchodní společnosti E. Jak dovolatelé tvrdili, i odvolací soud seznal, že autorem technického řešení dospalu byla obchodní společnost E. Vtip byl v tom, že kolega F. K. zaměstnanec firmy, poté, co odešel ze společnosti E., založil korporaci F. a používal stejnou výrobní dokumentaci, která se používá dodnes.

Obvinění upřesňovali, že dokonce jedna funkční součást technického řešení je familiárně nazývána E. a je stále identická a že ostatně i celý výměník, o který v trestním řízení jde jako o podstatnou část řešení, je rovněž stále stejný. Suma sumárum, namítali tedy dovolatelé, odvolací soud situaci nesprávně posoudil, protože chybně zodpověděl právní otázku, komu patřilo dané obchodní tajemství.

Některé prvky argumentace dovolatelů nepostrádaly jisté kouzlo. Vnesli například do hry otázku tzv. generální amnézie. Říkali: ano, v minulosti (ve společnosti E.) jsme se s těmito věcmi setkali a bylo to pro nás samozřejmě přínosné. Ale o jakém obchodním tajemství se tu mluví? Jestliže P. S. dříve výměníky kreslil a znal mj. standardní rozteče jejich napojení, měl povinnost generální amnézie?

Jak si ten pojem vysvětlit? Měli snad dovolatelé na mysli ve skutečnosti selektivní amnézii, která je – zjednodušeně řečeno – obrannou reakcí umožňující vytěsnit z paměti věci, které si nechceme připomínat? Měl snad P. S. uměle vymazat z mozku všechny znalosti, k nimž se během doby dopracoval? Znamenal fakt, že získal na svém předchozím působišti nějaké vědomosti a zkušenosti, které později dovedl uplatnit v praxi, že disponuje nějakým obchodním tajemstvím, jehož vlastníkem je společnost E.?

Ve spisu najdeme například tuto sentenci, jíž se dovolatelé snažili prokázat chybný pohled odvolacího soudu: „Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že pro technologii dospalu je klíčová tzv. balance zařízení, která se vždy vypočítávala od počátku a znovu, přičemž podle svědka R. H. nebyl obviněný P. S. schopen těchto výpočtů a ovládal je pouze F. K. Technická řešení obviněných byla místy podobná a standardizovaná, ale ve výsledku šlo o řešení inovativní. Kdyby P. S. nebyl schopen balančních výpočtů, nemohla by zařízení obviněných fungovat.“ To nějakou logiku má, nezdá se vám? Obvinění dále zdůraznili, že se soudy nižších stupňů nevěnovaly posouzení faktické využitelnosti dokumentace jednotlivých zakázek. Již zmíněný svědek R. H. potvrzoval, že se každá zakázka až na dílčí výkresy „dělala od začátku“. Dovolatelé to popisují takto: „V zadávacím řízení bylo zřejmé, o jaká zařízení jde, kde budou napojena, s jakými roztečemi a co se od nich technicky očekává. Základní technické parametry tedy nikdo nemusel zjišťovat, klíčová byla vždy pouze inovativnost řešení a technická balance zařízení. Při pohledu zvenku vypadal výměník stále stejně i po 15 letech od instalace, změnilo se však technické řešení jeho vnitřní části. Předchozí dokumentace obchodní společnosti E. proto nebyla nijak využitelná.“

Naopak v jiných případech docházelo k náhradě jednoho výměníku za druhý, přičemž šlo o zcela jinak vnitřně konstruované a postavené zařízení, takže opět nebylo možno předchozí dokumentaci využít. „Výhoda P. S. při konstrukci tohoto výměníku,“ uvádějí dovolatelé, „spočívala pouze v tom, že dříve dodával komín a jeho napojení a zajišťoval výměnu klapky nouzového komínu, čímž získal informace o prostorovém řešení, věděl, jaké příruby použít při nasávání a při výfuku. Taková měření by však zvládl během jediného dne.“

A opět údiv: kde v tom soudy nacházejí porušení obchodního tajemství? Obvinění přece snad neměli a nemohli mít povinnost vymazat ze své databáze výkresy, které dříve kreslil obviněný P. S., byť tak činil pro jinou osobu – pro obchodní společnost E. Ale mít výkresy ještě přece neznamená je zneužít. A představit si, že je trestné do výkresů nahlížet, je podle nich absurdní. Vždyť je nekopíroval (nebo to alespoň nebylo v řízení před soudem nijak prokázáno). Pouhá skutečnost, že vycházeli ze znalosti těchto výkresů, nejen nemůže být podle jejich názoru nekalosoutěžním jednáním a porušením obchodního tajemství, ale není vůbec protiprávní.

Duplikace trestu

Aby argumentace použitá v dovolání byla komplexní, je namístě podotknout, že dovolatelé se pustili i do otázek abstraktnějších. Dožadovali se například uznání (nesporného) faktu, že trestní právo má být vnímáno jako krajní cesta k dosažení cíle a používáno jen subsidiárně. Celá kauza podle nich měla být řešena jen v občanskoprávním řízení, což se ostatně děje, avšak ne výlučně, nýbrž paralelně. Obchodní společnost E. totiž podala proti obviněnému T. V. i obviněné obchodní společnosti O. S. žalobu na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, tzn. domáhá se své ochrany ze stejných důvodů jako v této trestní věci.

To dovolatelé považují za hrozbu „duplikací trestu“. Navíc se v dosavadním procesu před soudy prvního a druhého stupně fakticky vůbec věcně neřešila otázka výše vzniklé škody. Soudy jen přitakaly číslu vyřčenému obchodní společností E., což dovolatelé rozhodně nepovažují za správné.

Co je obchodní tajemství a jak je chránit?

A abychom byli ještě komplexnější, zmiňme, že obvinění přidali řadu detailů. Značná část z nich se týkala výkresové dokumentace obchodní společnosti E., která podle nich nemohla být nositelem obchodního tajemství.
„Dále obvinění zdůraznili rozdíl mezi obchodním tajemstvím a know-how, pro které neexistuje legální definice, neboť jde o různé poznatky, zkušenosti a postupy, jež nejsou všeobecně známé a jsou ocenitelné. Obchodní tajemství je užším pojmem, musí totiž splňovat podmínku, že je konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné penězi, musí souviset s obchodním závodem, představuje skutečnosti, které jsou v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné, a jeho vlastník ho odpovídajícím způsobem utajuje. Podle názoru obviněných nebyla příslušná výkresová dokumentace konkurenčně významná, neboť po dokončení zakázky byla často předána objednateli, aby mohl objednat případnou opravu zařízení a dohodnout se na ní i s jiným subjektem, než kterým byl původní  dodavatel. Rovněž po vítězství ve výběrovém řízení bylo možno požádat objednatele o předchozí výkresovou dokumentaci, z níž by bylo zřejmé, na co se navazuje, kam se výměník umisťuje, jakými patkami se usazuje a na jaká potrubí navazuje.“

Jako mantra prolíná celým dovoláním myšlenka, že jistou výhodou obviněných (konkrétně P. S.) bylo pouze to, že tyto základní (a jak argumentují – snadno přístupné či dosažitelné) údaje znal, takže si ušetřil cestu a čas se zaměřením, což reprezentuje podle jejich názoru zhruba úsporu jednoho pracovního dne, což jednak není výhoda neoprávněná, jednak nemohla rozhodnout o vítězství ve výběrovém řízení. „Znalost výkresové dokumentace by byla podle obviněných ocenitelná penězi, kdyby se zařízení vyrábělo podle ní. Jelikož však musela být změněna, je původní výkresová dokumentace pro zhotovitele bezcenná. Původní výkresová dokumentace také není ocenitelná penězi, jelikož může být bezplatně poskytnuta objednatelem.“

Konečně podle obviněných nebyla rovněž splněna podmínka odpovídajícího utajení obchodního tajemství. „Když obviněný P. S. založil obchodní společnost D., která pořídila výkresovou dokumentaci pro obchodní společnost E., nebyla mezi těmito subjekty uzavřena žádná smlouva o utajení,“ hlásají dovolatelé a dodávají, že zájem na utajení není možno dovozovat ani z konkurenční doložky v pracovních smlouvách, podle které obvinění nemohli vykonávat obdobnou činnost ve prospěch jiného subjektu ve stejném oboru, jaký měla obchodní společnost E.

„Konkurenční doložka není důkazem o ochraně obchodního tajemství, jelikož byla sjednána záměrně neplatně; neobsahovala totiž zákonnou povinnost poskytnout zaměstnanci po skončení pracovního poměru odpovídající náhradu. O vůli nechránit užitný vzor svědčí i neprodloužení jeho registrace obchodní společností E.“

Účinkuje Nejvyšší soud

Úmyslně jsem vyložil podstatu dovolání dosti zevrubně, protože je nepochybně zajímavá. Podívejme se teď ovšem na věc z opačné strany – z pohledu Nejvyššího soudu jako dovolací stolice.

Jako stěžejní skupinu dovolacích námitek shledal Nejvyšší soud ty kritiky, které dovolatelé směřovali k významu a výkladu otázky obchodního tajemství. Jednalo se fakticky o námitky dvojího druhu: jednak, že sporná výkresová dokumentace nesplňovala znaky obchodního tajemství, jednak, že obchodní tajemství, za jehož údajné porušení byli kriminalizováni, nepatřilo poškozenému, tj. obchodní společnosti E.

Vyjasnit si složitou problematiku obchodního tajemství může být velmi přínosné pro každého, kdo se věnuje podnikání. V dané kauze už odvolací soud jasně vymezil rozdíl mezi technickou dokumentací předávanou při realizaci zakázky a vlastní výrobní výkresovou dokumentací, v níž bylo obsaženo know-how poškozené obchodní společnosti E. Citujme část odůvodnění soudního rozhodnutí: „Obvinění disponovali podrobnou výkresovou dokumentací obsahující detailní popis konstrukce zařízení a balanční výpočty, přičemž dokumenty nebyly bezplatně předávány při realizaci zakázky. Obvinění rovněž nedisponovali pouze výkresovou dokumentací, ale měli i další technickou dokumetaci obchodní společnosti E. a její cenové nabídky. Všechny tyto dokumenty byly nepochybně konkurenčně významné a penězi ocenitelné, jelikož zajistily obviněným konkurenční výhodu nejen při navrhování technického řešení, ale i při určování nabídkové ceny, neboť obvinění znali podrobně cenovou strategii poškozené obchodní společnosti.“

K tomu odvolací soud doplňuje analýzu další významné skutečnosti, proti níž se dovolatelé vymezují, když tvrdí, že výkresová dokumentace nebyla jako obchodní tajemství odpovídajícím způsobem ani chráněna. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolací instance v tom, že obvinění uzavřeli s poškozenou společností v rámci pracovní smlouvy konkurenční doložku, která vyjadřovala závazek neprovádět obdobnou činnost ve prospěch jiného subjektu ve stejném oboru, v němž podnikala obchodní společnost E. Dovolatelé sice argumentují neplatností tohoto ujednání, ale je třeba upozornit na to, že platnost či neplatnost smlouvy je otázkou civilního práva a – jak zdůrazňuje soud – nemá žádný vliv na posouzení trestní odpovědnosti.

„Rozhodující je, zda vlastník obchodního tajemství projevil vůli utajovat dané skutečnosti, a to například právě konkurenční doložkou. Tuto vůli poškozená obchodní společnost E. bezesporu projevila právě ve zmíněné konkurenční doložce a také dalšími způsoby, když např. výkresová dokumentace byla opatřena otiskem razítka, v němž obchodní společnost E. deklarovala, že dokumenty obsahují vysoce důvěrné údaje.“

A pokud jde o druhý okruh námitek (že obchodní tajemství, o němž je řeč, nepatřilo poškozené společnosti), je nutno vzít v úvahu jako klíčový fakt, že právě ve firmě E. byl zaměstnán svědek F. K., který byl vynálezcem konkrétní technologie (ta vznikla při řešení problému dospalu kupolových pecí při výrobě minerální vaty) a přihlašovatelem, majitelem a původcem užitného vzoru zapsaného v roce 1999. V obchodní společnosti E., jak bylo prokázáno, došlo „k mnohaletému vývoji této unikátní technologie a kromě slovinské společnosti I. neexistovala žádná společnost, jejíž technologie by byla schopna konkurovat poškozené obchodní společnosti E. Je tedy nepochybné, že obchodní tajemství náleželo právě této společnosti,“ uzavřely soudy.

Bylo tedy prokázáno, že v dané věci šlo o obchodní tajemství a že toto tajemství patřilo poškozené společnosti. To ovšem vyplynulo jasně už ze závěrů soudů první a druhé instance. Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku vlastně jen zopakovali argumentaci použitou v různých formách již v předchozím řízení. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle ustálené judikatury takové dovolání, v němž obvinění pouze opakují námitky, kterými se snažili zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné.

Hranice slušnosti

Nebudeme se zde rozsáhleji šířit o dalších dovolacích námitkách a jejich posouzení Nejvyšším soudem – jde o dosti abstraktní právní úvahy, které však ústí v pohříchu zcela praktické závěry, že neobstály, ať už bychom měli na mysli namítané porušení principu subsidiarity trestního práva, nebo údajnou „duplicitu trestů“. Senát Nejvyššího soudu zkrátka dovolání odmítl.

Poučením pro nás budiž i v této „tekuté“ době, že základní pravidla platí. Možná si to leckdy neuvědomujeme, ale hranice duševního vlastnictví jsou stejně nepřekonatelné jako vlastnictví hmotných statků, know-how je nedílnou součástí podnikatelského majetku, vnitřní informace nelze jen tak beztrestně přenášet „z firmy do firmy“. O žádnou generální amnézii tu nejde. Jde o to, že ani ve společnosti vyznačující se mimořádnou měrou migrace kvalifikovaných pracovních sil, které s sebou přirozeně nesou nabyté zkušenosti, znalosti a vědomosti, není přijatelné připravit někoho o spravedlivě nabyté statky.

Dodejme však popravdě: přijatelné to ve slušné společnosti není, ale bohužel se to děje v každé branži. Měli bychom tomu podle svých sil bránit a rozhodně se na tom nepodílet.