Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2022/1 - Paragrafy a fotovoltaika - I.

V loňských číslech časopisu jsme se několikrát zabývali problematikou fotovoltaiky a symbolicky s tímto tématem rovněž vstoupíme do nového roku. O důvodech snad není třeba obsáhleji psát. Žijeme v době, kdy startuje celosvětová energetická krize. Má řadu příčin a důvodů. Jedním z nich nepopiratelně je snaha o revoluční, skokový přechod k obnovitelným zdrojům, který je patrně z dlouhodobého strategického hlediska nutný pro udržitelný rozvoj planety, v ohledech technických, ekonomických, politických i právních je nicméně zatím v plenkách, což přináší nejrůznější spojené problémy.

Uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019

Věnujme se nejprve jedné z citlivých a bohatě medializovaných stránek fotovoltaiky a připomeňme si případ, který nedávno řešily naše soudy.

Žalobkyní v dané kauze byla společnost Č. P., a. s., za účasti O., a. s., a domáhala se před soudem nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu s tím, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku přibližně 125 mil. Kč. Zdůvodnění uplatněného nároku se odvíjelo od toho, že žalobkyně se s účinností od 1. 1. 2013 stala povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu zákona o podporovaných zdrojích energie ve vztahu k fotovoltaickým elektrárnám (výrobnám elektřiny) S. – S., s. r. o., V. – S., s. r. o., a Z. – S., s. r. o., jež byly v té době připojeny do distribuční soustavy provozované společností;A.,spol.s.r.o.

Když nemáte potřebné podklady

Žalobkyně se všemi uvedenými výrobními společnostmi uzavřela smlouvy o výkupu elektřiny na základě podle podkladů od společnosti A., která potvrdila, že elektrárny byly uvedeny do provozu do konce roku 2010, a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla 22. 10. 2010. Z tohoto časového určení pak vyplynula výkupní cena elektřiny, pro kterou platilo cenové rozhodnutí ERÚ. Účastnice jako operátor trhu měla hradit žalobkyni jako povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Roz-díl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou byl stanoven podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů.

Když však žalobkyně prověřovala částky placené účastnicí, zjistila, že„ve vztahu k elektřině vyráběné v předmětných výrobnách účastnice proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 kW, které byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a hodinovou cenou. Účastnice tak vychází z jiného data uvedení do provozu, než jak je specifikováno v podkladech, které obdržela žalobkyně od společnosti A., spol. s r. o., pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny, přičemž tato společnost správnost těchto podkladů potvrdila a uvedla, že účastnici poskytla nesprávné údaje týkající se uvedení výroben do provozu. Účastnice však žádosti žalobkyně o opravu evidovaných údajů nevyhověla a nadále trvá na proplacení podpory ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011.“

Peníze a termíny

Následovalo soudní řízení. Nalézací soud se především zabýval otázkou, jestli zmíněné fotovoltaické elektrárny splňovaly podmínky pro vyplácení výkupních cen platných pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. V tomto směru hrálo důležitou roli vyjasnění toho, jaký den se rozumí uvedením nově zřizované výrobny elektřiny do provozu. Tomu se také jako zajímavému právnímu problému budeme tentokrát věnovat.

Energetický regulační úřad seznal, že všechny tři elektrárny získaly licence 31. 12. 2010, a musel zjistit, kdy začaly na jejich základě vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy s výše zmíněnou podporou výkupních cen. Jen v případě, že k výrobě a dodávce elektřiny z fotovoltaických elektráren došlo 31. 12. 2010, mohl totiž vzniknout výrobcům nárok na výkupní ceny platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010.

Energetický regulační úřad však dospěl k závěru, že takové skutečnosti se v řízení před ním neprokázaly, že dotyční výrobci v roce 2010 neuplatnili žádné formy podpory a nebyla jim pro rok 2010 registrována žádná odběrná a předávací místa, společnost A. ani jiný subjekt od výrobců elektřinu v roce 2010 na základě smluvního vztahu a v souladu s právními předpisy neodebíraly. Celkově ERÚ uzavřel, že ani jeden z výrobců nezačal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory ještě v roce 2010, a proto žádné-mu z nich nevznikl nárok na podporu ve formě výkupních cen ve výši platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, tudíž nevznikla ani povinnost žalobkyně tuto podporu výrobcům hradit. S tím se ztotožnil i soud prvního stupně.

Soukromoprávní a veřejnoprávní

Ten se ovšem zabýval i dalšími aspekty věci. Především zdůraznil, že vztahy mezi žalobkyní Č. a účastnicí O. i vztahy mezi žalobkyní a uvedenými fotovoltaickými společnostmi mají povahu soukromoprávní, i když je zřejmé, že výroba elektrické energie je oblastí se silnou ingerencí státu. Jedná se tedy o vztahy sobě rovných subjektů.

„Pokud žalobkyně namítala, že účastnice není oprávněna rozporovat dosavadní výši podpory vyplácené předchozím provozovatelem distribuční soustavy – společností A., přehlíží, že v soukromoprávních vztazích může kdykoliv kterýkoliv ze subjektů právního vztahu zpochybňovat, rozporovat či vyžadovat po svém obchodním partnerovi prokázání jakékoliv skutečnosti. V případech, kdy účastnici vzniknou pochybnosti ohledně správnosti údaje v systému operátora trhu, je oprávněna a s ohledem na veřejné finanční prostředky, se kterými disponuje, také povinna učinit vše pro to, aby pochybnosti byly odstraněny. Slovy správního orgánu: operátor trhu není podle zákona povinen povinně vykupujícím hradit náklady v rozsahu rozdílu mezi hodinovou cenou a jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen, ale výkupních cen ve smyslu zákona o podporovaných zdrojích, a to v zásadě ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok.“

Soukromoprávní platforma, z níž je tedy nutno vycházet, velí, že byla-li vyplacena podpora ve výši ne- správné, je třeba ji vypořádat na principu bezdůvodného obohacení, přičemž období, za které lze nápravu učinit, je limitováno promlčením, které může povinný subjekt namítnout. Byla-li výrobcům vyplácena podpora ve výši, na kterou neměli nárok, vznikalo jim bezdůvodné obohacení. Z tohoto hlediska nalézací soud přistoupil k řešení otázky, kdy byly předmětné výrobny uvedeny do provozu a v jaké výši jim tedy náleží nárok na podporu.

Co se rozumí uvedením do provozu?

Uvedením do provozu je třeba rozumět okamžik faktického splnění určitých formálních a materiálních podmínek. Pro nalézací soud není tedy rozhodující, kdy byly vystaveny potřebné (v tomto případě ne- pravdivé) dokumenty, které prokazují splnění těchto podmínek, ale to, kdy skutečně byly tyto podmínky splněny.„Není totiž pochyb o tom, že fotovoltaická elektrárna může vyrábět elektřinu i v situaci, kdy není stavebně dokončená (stačí v zásadě i jen jeden fotovoltaický panel),“ říká v této souvislosti prvoinstanční soud, „ani že může být fyzicky propojena s distribuční soustavou a dodá- vat elektřinu do distribuční soustavy bez toho, že by proběhlo paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě (tedy bez souhlasu provozovatele distribuční soustavy), není pochyb ani o tom, že může obdržet revizní zprávu bez toho, že by byla skutečně provozuschopná a bezpečná. Podstatné ale je, kdy jsou skutečně splněny podmínky pro to, aby bylo možné hovořit o výrobně jako o uvedené do provozu, tedy jaký je okamžik, kdy zařízení v souladu s právem (legálně) slouží účelu, pro který bylo vybudováno. Pokud tedy například fotovoltaická elektrárna není zcela dokončená, nelze hovořit o uvedení výrobny do provozu.“

Soud prvního stupně dále zjistil, že předmětné fotovoltaiky společností S. – S. a Z. – S. k 31. 12. 2010 zcela zjevně nesplňovaly podmínky pro to, aby mohly být uvedeny do provozu: nebyly stavebně dokončeny, nedisponovaly platnými revizními zprávami a nesplňovaly tak ani podmínky pro udělení licence. Upozornil přitom, že„není podstatné, zda byly dokončeny z 50 %, z 90 % nebo z 99 %; zařízení, které má být uvedeno do provozu, musí být dokončeno zcela a bezvýhradně tak, aby mohla být jeho bezpečnost ověřena revizní zprávou, která je podmínkou pro získání licence.“Prvoinstanční soud tedy žalobu zamítl a ztotožnil se s rozhodnutím správního orgánu, že předmětné výrobny – fotovoltaické elektrány – nebyly ve smyslu zákona uvedeny do provozu v roce 2010, tudíž žalobkyně nemá nárok na doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatila fotovoltaickým společnostem, a tou, která byla vyplacena účastnicí.

K odvolání žalobkyně Č. rozhodl instančně nadřízený soud plně ve shodě s meritem rozhodnutí soudu prvoinstančního.

Cesta k Nejvyššímu soudu

Jak už jsme se v této rubrice nejspíš dostatečně poučili, neúspěšný účastník sporu hledá záchranu v mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v přesunu kauzy k Nejvyššímu soudu. Ani tento případ nebyl výjimkou, a tak dosavad- ní žalobkyně zamířila se svým dovoláním do Brna.

Za klíčovou označila otázku týkající se výkladu toho, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ stanovenou cenovým rozhodnutím, splnit již realizací prvního paralelního při- pojení výrobny, při němž se ověřuje funkčnost elektrárny a jehož součástí je rovněž vyrobení a dodání elektřiny do elektrizační soustavy. Poukázala na to, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že předpoklad „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ není splněn, pokud byly dodávky elektřiny prováděny protiprávně, tj. bezesmluvně (bez smlouvy o dodávce elektřiny) a bez připojení k distribuční soustavě za účelem dodávek provedeného provozovatelem distribuční soustavy, považoval tedy za podmínku legálnosti dodávky i okolnost, že se uskutečnila na základě předchozí smlouvy o dodávce elektřiny. To ovšem, jak dovolatelka podotkla, není případ výroby a dodávky elektřiny uskutečněné v rámci prvního paralelního připojení, kdy právním titulem této dodávky není smlouva o dodávce elektřiny. Proto se dovolatelka domnívá, že interpretace zastávaná odvolacím soudem je nesprávná.

Podmínky a východiska

Pojďme se tedy pokusit sledovat, jak Nejvyšší soud tuto složitou kauzu rozplétal. Východiskem je již připomínané cenové rozhodnutí ERÚ, podle něhož se u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje „uvedením do provozu“ rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Tyto definiční principy je nutno vnímat v širším kontextu, který plyne ze zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Jeho účelem je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí:

„a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie, b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních energetických zdrojů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.“ Do rámce pravomoci Energetického regulačního úřadu vydávání cenových rozhodnutí jako obecných normativních aktů nepochybně patří, z čehož také plyne, že je plně v jeho kompetenci definovat poj- my a instituty, na nichž stojí předmětná regulace. To ale zároveň neznamená, jak upozorňuje Nejvyšší soud, „že ustanovení předmětného cenového rozhodnutí nemohou podléhat, stejně jako tomu je v případě jiných obecných normativních aktů, výkladu jejich obsahu podle ustálených výkladových metod.“ Výklad (interpretace) obecně závazných norem je výsostným právem i úkolem soudu. Nejvyšší soud, jak správně naznačuje dovolatelka, již v minulosti vyložil, že předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. „Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně.“ Tyto požadavky (dodávání energie do sítě a existence licence) vycházejí ze zákona; cenová rozhodnutí správního úřadu je nanejvýš upřesňují a napomáhají k jejich komplexnímu pochopení, ale nezakládají (ani nemohou zakládat) žádné nové povinnosti. Jak říká Nejvyšší soud,„vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítají v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem.“Zájem zákonodárce (resp. společnosti) na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů, není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu, jak tvrdila dovolatelka, nýbrž až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Spornou otázkou je, zda lze považovat za právně významné dodávky elektřiny, k nimž došlo před oka- mžikem, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje požadavek na legálnost dodávek do distribuční sítě. Rozhodný je v konkrétním případě okamžik, kdy elektrárna energii z obnovitelných zdrojů legálně (na základě licence) do distribuční sítě dodává. Podle dovolatelky je to i případ, kdy k dodávce dojde před udělením licence. Takový výklad ovšem nelze přijmout: jak uvádí Nejvyšší soud, není možno„pojmově hovořit o výrobě a dodávkách elektřiny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti v době, kdy výrobce elektřiny licencí k její výrobě nedisponoval,“což je zvýrazněno účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kterým je podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňovaná legálním způsobem, tedy s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel. Musejí být tedy pro určení dne uvedení výrobny elektřiny do provozu splněny obě základní podmínky:

• musí jít o den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně vyrábět,
• a zároveň také dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.

Licence a dodávky

Splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí tedy nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází okamžiku nabytí právní moci o udělení licence. „Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, tedy obstojí jako věcně správný za situace, kdy ze zjištění učiněných v nalézacím řízení vyplývá, že po okamžiku, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci (31. 12. 2010), nedošlo během tohoto roku v předmětných výrobnách k výrobě elektrické energie,“uzavírá k této problematice Nejvyšší soud. Společnosti Č. v dovolání šlo také o vyřešení další otázky, která souvisí s vyjasněním pozice povinně vykupujícího obchodníka s elektřinou (což je mimochodem v této době dosti aktuální v jiném kontextu: ve spojitosti s krachy některých obchodníků s energiemi a s institutem dodavatele poslední instance). Touto záležitostí se zde ale zabývat nebudeme. Konstatujme jen, že Nejvyšší soud dovolání zamítl.