Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/7

legislativa

Když se dílo nepodaří a teplo nesálá

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1607/2018

Tentokrát se budeme v pravidelné rubrice časopisu věnované právu zabývat případem zcela všedním z hlediska věcného, zajímavým však zejména způsobem právního řešení. To všední lze popsat jako cosi poměrně příznačného pro tuto dobu: zatímco naši předkové vyznávali přirozenou zásadu, že smlouvy zavazují (každý školáček znal okřídlený slogan „pacta sunt servanda“), realita současnosti je plna případů, kdy mají smluvní ujednání sotva cenu papíru, jemuž jsou svěřena.

Smlouvy se obcházejí, neplní, ignorují, interpretují v rozporu s vůlí smluvních stran, překrucují. Někdy zcela brutálně a nepokrytě, jindy jaksi „by the way“, jako bychom si řekli: zde je listina, která snese vše – podepsali jsme ji, odložili a věci si zařídíme po svém, bez ohledu na nějakou smluvní kázeň. Nebo se zkrátka nad platnou smlouvou nějakým nešťastným řízením osudu objeví černý mrak, který by mohl nést nebeskou poznávací značku: NEPOVEDLO SE. Odtud vedou nejčastější cesty ke sporům a sáhodlouhým soudním procesům.

O peci a komínu

Mohli bychom začít slovy: „Bylo – nebylo …“ a dodat, že podle zjištění soudů určitě bylo: Firma K. (sídlící na Slovensku) byla oslovena panem J. Š. ze severu Moravy, zda by mu postavila sálavou pec a sporák. Potenciální zákazník vysvětlil, že vždy toužil po tomhle vytápění, zdůraznil, že je příznivcem ekologicky šetrných řešení, a popsal, jak by si věc představoval. Odborníci z K. na základě toho předložili návrhy, jak by originální pec měla vypadat, jaké řešení je třeba zvolit pro sporák a jak si poradí se stavbou komína. Dohodli se na práci i materiálu a v létě roku 2013 uzavřeli smlouvu o zhotovení věci – pec a sporák bratru za 150 000 Kč, komín spolkne dalších téměř 20 000 korun.

Firma se pustila do díla a za tři měsíce bylo hotovo, předáno a v nastupující zimě si mohl pan J. Š. mnout ruce pěkně v teplíčku.

Jenže spokojeností si je nemnul příliš dlouho. Za pár týdnů, jen co uhodily nejsilnější únorové mrazy, pec se poškodila a panu J. Š. nezbylo než si mnout prokřehlé prsty. Naštěstí pracovníci společnosti K. týž den, kdy k havárii došlo, reagovali na zoufalé volání pana Š. o pomoc a dorazili v silné sestavě na obhlídku. Společně s majitelem objektu pořídili fotodokumentaci poškození a přislíbili pomoc. Reklamaci, kterou se snažil prosadit pán domu, však odmítli.

Idyla začala trochu reznout. Čtrnáct dní se nedělo nic, jen pan Š. a jeho rodina drkotali v těch mrazech zuby. Příliš nezabrala ani návštěva spolumajitelky a jednatelky dodavatelské společnosti paní J. B. Caesarovsky bychom sice mohli říci: přišla, viděla …, ale to „zvítězila“ určitě nebylo panu Š. po chuti. Den po její nic neřešící inspekci tedy písemně vyzval firmu K. v rámci reklamace k opravě poškozených kamen.

Paní jednatelka odpověděla za pár dní. Sdělila nešťastnému panu Š., že přece reklamaci odmítli už při první návštěvě – proto také během uplynulého měsíce vady díla neodstranili, a protože se na věci z jejich pohledu nic nezměnilo, odmítá reklamaci znovu jako nedůvodnou. Pan Š. se tudíž pochlapil, zašel za advokátem, ten jeho jménem od smlouvy o zhotovení věci odstoupil a vyzval firmu K., aby vrátila proplacené peníze. Laskavý čtenář jistě tuší, že kdyby se tak stalo, nejspíš by tento příběh nebyl dnes na stránkách našeho časopisu. Záchranu bylo třeba hledat u soudu.

Kolečka spravedlnosti

Spravedlnost se – podobně jako legendární boží mlýny – netočí nějakou překotnou rychlostí. A protože jde o spravedlnost lidskou, není ani tak nezpochybnitelné, zda se točí jistě.

U okresního soudu, který ve věci rozhodoval v první instanci, sehrál významnou roli znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem S. Podle jeho závěrů příčiny poškození kamen tkvěly už ve vadách projektu, které byly nadto ještě znásobeny vadami v realizaci díla a chybným uvedením kamen do provozu. Soud nakonec zhruba tři roky po havárii dospěl k rozsudku a uložil firmě K. povinnost zaplatit panu Š. celou vynaloženou částku (168 500 Kč s úrokem z prodlení), přičemž měl vrátit kovové příslušenství sálavé pece (kování rámu, plotny, podkovy a trouby).

Žalovaná firma se, jak lze očekávat, odvolala a byla v tom směru částečně úspěšná. Krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v rozsahu částky 18 500 Kč s úrokem z prodlení (což byla cena komína) tak, že žalobu v této části zamítl. Zbytek prvoinstančního rozsudku potvrdil.

Řídil se přitom úvahou, že právní vztah účastníků řízení byl založen smlouvou o úpravě věci podle občanského zákoníku tehdy platného (pozn. aut.: v mezidobí byl přijat tzv. nový občanský zákoník, což ovšemna podstatě popisovaného případu a jeho právního posouzení nic nemění). Podle uvedené smlouvy měla být zhotovena kamna se sporákem a s komínem, tzn. topné zařízení na pevná paliva jako součást domu č. p. XY ve vlastnictví žalobce, pana J. Š. Jak dovodily soudy, „výsledkem díla nebyla nová věc, nýbrž jeho provedením mělo dojít ke zhodnocení věci již existující.“

Důležitým prokázaným poznatkem soudů bylo, že společnost K. vyřídila reklamaci pana Š. před uplynutím třicetidenní zákonné lhůty, jež je určena k ochraně spotřebitele, a že se tak stalo jejím jednoznačným zamítnutím, jak se potvrdilo z korespondence, kterou jsme výše připomínali. „Za této situace nastal stav, kdy vadu díla je nutno považovat za vadu subjektivně neodstranitelnou, zakládající právo od smlouvy podle zákona odstoupit,“ uvádí se v soudním spisu i v odůvodnění rozhodnutí.

Tento závěr soudu se pokusila společnost K. napadnout námitkou, že žalobce uplatnil právo na odstoupení předčasně (advokát pana Š. předložil tento jednostranný právní krok den před uplynutím smluvně dohodnuté lhůty k vyřízení reklamace). K tomu ovšem soud vysvětlil, že „subjektivně neodstranitelnou vadou se vada stala okamžikem, kdy žalovaná jednoznačně zamítla uplatněnou reklamaci a odmítla odstranit vady díla,“ to znamená, že podmínky pro odstoupení od smlouvy byly v kritické chvíli již naplněny.

Odstoupení je de facto zrušením smlouvy podle zákona. A jestliže k něčemu takovému dojde, je přirozeně nutno nastolit pořádek v poměrech bývalých smluvních stran. K tomu slouží režim zahrnující povinnost navzájem si vrátit poskytnutá plnění, protože pro ně již není právní opory. Proto se na žalovanou společnost K. vztáhla povinnost vrátit panu J. Š. částku 150 000 Kč za zhotovení kamen a sporáku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu však odvolací instance dospěla k závěru, že taková povinnost se netýká 18 500 Kč za zhotovení komína.

Nemůže ovšem zůstat pouze u tohoto jednostranného řešení, neboť by mohlo znamenat, že panu Š. vznikly neoprávněné výhody, jež zákon označuje jako obohacení, pokud by provedenými pracemi došlo ke zhodnocení upravované věci (pozemku, jehož součástí je dům č. p. XY v XY). Takové plnění by ovšem nebylo možno vydat, takže by se muselo uvažovat o nějaké peněžité náhradě „ve výši odpovídající obvyklé hodnotě, o kterou se věc v důsledku vadné úpravy zvýšila.“ Soud ale uzavřel, že hodnota domu a pozemku, jehož je dům součástí, se stavbou kamen se sporákem nezvýšila, neboť obě zařízení musela být v souvislosti s havárií rozebrána a postavena znovu. „K obohacení žalobce v důsledku provedení stavby podle zrušené smlouvy tak nedošlo,“ řekl soud na toto téma.

Téma pro Nejvyšší soud

Dalo se čekat, že se ani s tímto verdiktem firma K. nespokojí. A vzhledem k tomu, že naše procesní právo otvírá účastníkům civilního soudního řízení vskutku široké pole možností, jak se v průběhu procesu bránit, není žádným překvapením, že zástupci odsouzené společnosti podali dovolání k Nejvyššímu soudu.

Jednou z námitek, s nimiž firma K. v dovolání vyrukovala, byl rozpor mezi závěry odvolacího soudu týkajícími se subjektivně neodstranitelné vady díla na straně jedné a tzv. ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolatelka tím popírala názor, že odmítla-li reklamaci žalobce dopisem své jednatelky, jak jsme se o tom výše zmiňovali, nastal stav tzv. subjektivně neodstranitelné vady a s tím spojené právo žalobce odstoupit od smlouvy. Setrvala v již dříve projeveném přesvědčení, že „subjektivně neodstranitelnou se stává vada až uplynutím dohodnuté lhůty nebo lhůty třicetidenní vyplývající ze zákona na ochranu spotřebitele, nikoliv již okamžikem, kdy žalovaná sdělila žalobci výsledek reklamačního řízení, tj. odmítla reklamaci uznat. Žalovaná měla k dispozici ve smlouvě dohodnutou lhůtu jednoho měsíce k vyřízení reklamace včetně případného odstranění vady, pokud by reklamaci uznala za oprávněnou. Jestliže žalobce dopisem svého právního zástupce před uplynutím lhůty 30 dnů od reklamace vady, která začala běžet dopisem žalobce ze dne 19. 2. 2014, odstoupil od smlouvy, stalo se tak předčasně. Právo na odstoupení mu nenáleželo,“ uvedli právníci společnosti K. v dovolání.

V dalším bodu svého rozkladu poukázala dovolatelka na kolizi rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se povahy reklamace. Citovala rozhodnutí nejvyšší soudní instance, podle kterého „reklamace je jednostranný právní úkon objednatele adresovaný zhotoviteli, jímž objednatel vytýká určité závady věci zhotovené na zakázku; sama o sobě nemá přímé právní účinky. Teprve uplatněním práva z odpovědnosti za vady, tj. (opět) jednostranným právním úkonem objednatele adresovaným zhotoviteli, kterým objednatel dává na vědomí, jaké právo v souvislosti s reklamovanou vadou zvolil, vznikne zhotoviteli v rámci odpovědnostního vztahu konkrétní povinnost odpovídající uplatněnému právu; že oba právní úkony mohou být uplatněny současně nebo samostatně, je nasnadě.“

S tím je samozřejmě zbytečné polemizovat. Společnost K. ovšem v dovolání v návaznosti na to prohlašuje, že když pan J. Š. svou reklamaci posílal, neuvedl v ní (a nelze to z ní ani zjistit), jaké konkrétní vady reklamuje. Sdělil jen, že „žádá o opravu poškozené kachlové pece, postavené koncem roku 2013, ve které se všeho všudy po vyschnutí topilo 14 dnů.“ To považuje dovolatelka za nedostatečné vyjádření, tvrdí, že předmětné vady nejsou v reklamaci nijak popsány, a proto dospívá k závěru, že listina (reklamační dopis pana Š.) trpí neurčitostí ve smyslu specifikace vad.

Navíc dovolatelka upozorňuje, že ještě před uplynutím lhůty k odstranění vad nechal pan Š. kamna částečně rozebrat, takže dodavatelská společnost ani fyzicky případné odstranění vad fakticky nemohla provést, a ostatně se zde otvírá zásadní otázka, jestli má zhotovitel „povinnost odstranit vady díla i tehdy, dojde-li k zásahu do provedeného díla ze strany objednatele ještě před uplynutím lhůty pro odstranění vad.“

Konečně pak dovolatelka kritizuje, že před odvolacím soudem došlo k záměně svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), což podle její interpretace představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Má v té souvislosti na mysli postup odvolacího soudu, „který ve věci nenechal zpracovat znalecký posudek, nýbrž se spokojil s posudkem L. C., který nebyl ale opatřen znaleckou doložkou, a přihlédl k němu jako k listinnému důkazu. Podstatný závěr o vadě spalinové cesty provedené žalovanou tak byl učiněn procesně vadným způsobem.“

Vyzbrojena těmito argumenty domáhala se dovolatelka zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Pan J. Š. si ovšem rovněž opatřil argumentační artilerii a vyjádřil se k dovolání značně neuctivě ve všech bodech:

– o prvním pravil, že řešení dovolatelkou předložené otázky nemůže být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v dovolání připomínanou, protože ta se týká případů, kdy zhotovitel odpovědnost za vady uznal.

Firma K. však „striktně reklamaci zamítla, neuznala svou odpovědnost za vady, výslovně prohlásila, že opravu pece neprovede, a její tvrzení, že mohla později reklamaci uznat a dílo opravit, je ryze účelové, nehledě k tomu, že jak později vyšlo najevo, oprava mohla spočívat pouze v demolici pece a výstavbě nových kamen;“

– námitku neurčitosti reklamace podle pana Š. rovněž nelze připustit, a to jednak z procesních důvodů (byla by nepřípustnou novotou, kterou vylučuje princip koncentrace, o němž jsme nejednou na těchto stránkách psali), hlavně však proto, že vzhledem ke specifickému charakteru díla „nebylo technicky možné popsat konkrétně příčinu vyboulení pece, popř. vadu jinak charakterizovat. Žalobce vadu pece reklamoval nejprve telefonicky a pracovníci žalované tentýž den provedli prohlídku pece. Nebylo přitom žádných pochyb o tom, jak se vada projevuje;“

– a pokud jde o to, že skutkový závěr o vadě díla je opřen jen o svědeckou výpověď L. C., vyvrací pan Š. dovolací námitku jednoduchým výčtem dalších důkazů, zejména znaleckého posudku ústavu S., ale také dalších svědeckých výpovědí.

Dovolací řízení

Karty byly rozdány, bank ovšem ­držel Nejvyšší soud.

Ten se nejprve vypořádal s námitkou dovolatelky týkající se řádného vytčení vad díla (jejich nezaměnitelného popisu). Shledal především i panem Š. připomínanou neregulérnost procesního postupu společnosti K., jelikož vystavěla svůj přístup na tvrzení, že listina ze dne 19. 2. 2014 neobsahuje popis projevu vady. To by samozřejmě bylo (či mohlo být) závažné, kdyby se něco podobného objevilo již v předchozích fázích řízení. Jenže nic takového před soudy nižších stupňů nezaznělo. Pokud si tedy na to dovolatelka vzpomněla až před Nejvyšším soudem, v dovolání, musela jí nejvyšší soudní instance připomenout, že „v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.“

Nejde ovšem jen o samotnou nepřípustnost novot. Soudci považovali za potřebné v této souvislosti vysvětlit (a doložit bohatou dosavadní judikaturou), že „zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení.“ To se ale netýká jen smluv, nýbrž i dalších pramenů – v tomto případě obsahu reklamačních listin.

Stejně tak je nutno připomenout, že vada kamen (resp. její vnější projev, byť třeba panem Š. laicky popsaný) byla zjištěna hned v den havárie, když odborníci přijeli na výzvu majitele obhlédnout tu slavnou sálavou pec, co jim spadla, a sporák. Teprve poté žalobce specifikoval, jaké právo z odpovědnosti za vady uplatňuje.

Dovolatelka neuspěla ani s námitkou týkající se právní otázky, „zda má zhotovitel povinnost odstranit vady díla v situaci, kdy ještě před uplynutím lhůty stanovené zákonem k odstranění vad dojde k zásahu do provedeného díla objednatelem (jím určenými osobami), čímž znemožní zhotoviteli odstranit vady díla.“

Problém, který způsobil, že její přístup Nejvyšší soud neakceptoval, tkví v tom, že společnost K. si vytvořila jakousi vlastní verzi skutku stojící na tvrzení, že chtěla a byla připravena případně odstranit vady díla. Tato verze se totiž absolutně odlišovala od toho, k čemu při zkoumání skutkového stavu dospěly soudy prvního a druhého stupně. Nebyl to ovšem ani nijak obtížné, protože firma K. jednoznačně ústy svých statutárních zástupců panu J. Š. sdělila, že reklamaci neuznává a vady díla odstraňovat nebude.

Subjektivně neodstranitelná vada

Poté si soudci Nejvyššího soudu vzali na paškál otázku pro laika možná příliš filigránskou, z hlediska právního posouzení věci však klíčovou: kdy se vada stává subjektivně neodstranitelnou. Zda uplynutím posledního dne smluvně dohodnuté nebo spotřebitelským zákonem stanovené lhůty, nebo už v okamžiku, kdy zhotovitel sdělí objednateli, že jeho reklamaci zamítá.

Citujme opět z odůvodnění rozhodnutí: „Podle ustálené soudní praxe se zásadně považuje za subjektivně neodstranitelnou vada, kterou prodávající neodstranil včas.“ Zákon na ochranu spotřebitele upravuje dobu, kterou má prodávající k rozhodnutí, resp. k vyřízení reklamace. Judikatura pak dovozuje, že „podmínkou vzniku nevyvratitelné domněnky o (subjektivní) neodstranitelnosti vady prodané věci je nevyřízení reklamace ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění.“

K tomu pak soudní praxe dodává, že pojmu „vyřídit“, který je v zákoně použit, odpovídají významově slova „urovnat“, „uspořádat“, popř. „vybavit“. „Všem těmto výrazům je společné to, že ten, kdo v tomto smyslu jednal, docílil stavu, v němž se již nebude muset vyřízenou věcí zabývat. S přihlédnutím k vysvětlenému významu použitého pojmu vyřídit lze logickým výkladem daného ustanovení dojít k závěru, podle něhož, přijal-li prodávající od spotřebitele, který jej kontaktoval, věc k reklamaci, pak k vyřízení rekla­mace dojde v okamžiku, kdy prodávající spotřebitele vyrozumí (ať už písemně nebo osobně) o tom, jakým způsobem byla reklamace vyřízena (tedy zda byl s reklamací úspěšný, či nikoliv). Teprve tehdy je možno reklamaci považovat za vyřízenou – prodávající se jí již nebude muset zabývat.“

Může se zdát, že jde o titěrnou hru se slovíčky. Pokud si ale čtenář tohoto časopisu představí své praktické činnosti v reklamačním procesu, kterému se nikdo čas od času nevyhne, nejspíš změní názor na význam této „hry“.

V komentovaném rozhodnutí je ostatně připomínán i názor Ústavního soudu, podle něhož je příslušné ustanovení zákona na ochranu spotřebitelů třeba vykládat extenzivně. To Ústavní soud odůvodňuje účelem právní úpravy, kterým je ochrana spotřebitele jako „slabší smluvní strany“ právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou. V této souvislosti je třeba pod pojmem „vyřízení reklamace“ chápat mimo jiné i podání informace o vyřízení reklamace prodávajícím, zhotovitelem, dodavatelem. Na to je tedy vždy nutno dávat zvýšený pozor.

Jestliže tedy firma K. „vyřídila reklamaci“ k požadavku pana Š. z titulu práva z odpovědnosti za vady tím, že ji zamítla, je nutno to považovat za její konečné stanovisko. Žalobce tudíž nemůže počítat s tím, že je žalovaná změní. Jde o jednoznačně vyjádřený postoj, že se reklamací nebude dále zabývat a považuje ji za vyřízenou. Z toho je ovšem také zřejmé, že otázka, jestli ještě běží lhůta určená smlouvou k vyřízení reklamace, je bez významu, takže Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „již tímto zamítnutím reklamace se zjištěná vada stala vadou subjektivně neodstranitelnou.“

Něco o dokazování

Zbývalo vypořádat se s námitkou neregulérnosti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k závěru o vadě spalinové cesty.

Jak jsme v této rubrice již nejednou uvedli, za důkaz v občanském soudním řízení mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Jen k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. To jsou obecně platná pravidla, která mají svůj odraz přímo v textu procesního zákona (občanského soudního řádu).

V našem případě byl závěr o vadném provedení spalinové cesty podložen zejména posudkem znaleckého ústavu S. Kromě toho se soudy prvního a druhého stupně opíraly o znalecký posudek L. C. Jenže ten sice obsahoval znaleckou doložku, avšak bez výslovného prohlášení o srozumění znalce s následky vědomě nepravdivého posudku. Proto k němu odvolací soud správně nepřihlédl jako ke znaleckému posudku, nýbrž pouze jako k listině, a L. C. nevyslechl jako znalce, ale jako svědka k okolnostem, které vnímal vlastními smysly při prohlídce věci.

Čtení znaleckého posudku bez platné doložky tedy bylo chápáno jako čtení listiny, výpověď znalce jako výpověď svědka. Nedošlo k tomu, co namítala společnost K., že by šlo o neregulérní zaměňování důkazních prostředků.

Závěr kauzy

… byl vlastně jednoduchý. Nejvyšší soud dovolání společnosti K. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné. Dovolatelka neuspěla. Otázkou samozřejmě je, jak úspěšně se cítil pan J. Š. nad troskami svého snu o sálavé peci a senzačním sporáku. Snad už si zase blaženě mne ruce v příjemně se linoucím teple … Trvalo to ovšem sedm let.