Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/4-5

legislativa

O vlastnictví vodovodu a kanalizace

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, čj. 22 Cdo 1238/2020-411

Vím, že čtenáře tohoto časopisu z profesních důvodů nejvíce zajímají otázky, které se bezprostředně týkají problémů instalací a montáží. Byl jsem poměrně překvapen, když jsme se v této rubrice před nějakým časem zabývali vlastnickým právem k vodovodním, kanalizačním a dalším objektům, jak živý ohlas tato témata vyvolala. Pak jsem si ale uvědomil, že na tom překvapivého je pramálo. Vlastnické poměry mají přímý vztah k následnému řešení základních otázek hospodaření s takovým majetkem, odvíjí se tedy od nich i míra péče o něj, profesionalita montážních a instalačních prací, systematičnost kontroly jejich funkčnosti, včasnost či zanedbávání revizí, údržby a oprav. Nabízím proto po delší době příznivcům rubriky jeden z poměrně aktuálních soudních případů, který se právě tématům vlastnictví věnuje.

Hledá se vlastník

Společnost S. podala u okresního soudu žalobu na určení, že je vlastníkem, případně podílovým spoluvlastníkem vodovodu a splaškové kanalizace, pro kteréžto objekty se prokázala stavebním povolením a kolaudačním souhlasem příslušného odboru životního prostředí městského úřadu. Šlo o jednotnou kanalizaci v délce přes čtvrt kilometru označenou jako kanalizační stoka A (materiál PP, profil 400 mm, délka 256,60 m) a o vodovod, nazývaný zde jako vodovodní řad, o délce 192,60 m, s výměnou eternito­vého potrubí (materiál PE, profil 110 mm), přičemž oba objekty byly v žalobě specifikovány geometrickými souřadnicemi. Soud ovšem tuto žalobu zamítl a rozhodl, že vlastníkem vodního díla, které označil jako jednotnou kanalizaci, je společnost C. Názor okresního soudu po odvolání potvrdil i soud krajský.

Jak plyne ze soudních spisů, žalobkyně S. opírala své vlastnické právo o kupní smlouvu, kterou před nějakou dobou uzavřela s původním vlastníkem vodovodu a kanalizace, panem A. Š., jenž stavbu objednal a zadal její realizaci společnosti B.

S tím ovšem žalovaná společnost C. nesouhlasila a podala tzv. vzájemnou žalobu, kterou se domáhala, aby soudy určily, že vlastnicí sporné kanalizace je ona, s odůvodněním, že s panem A. Š. mnohem dříve uzavřela smlouvu o převodu práv ze smlouvy o dílo mezi ním a společností B. o zhotovení této stavby vodovodu a kanalizace. Právníci firmy C. poukazovali na to, že v době, kdy žalovaná společnost s panem A. Š. smlouvu uzavírala, ještě nešlo o věc v právním smyslu a že rozestavěná stavba nemohla být předmětem vlastnického práva.

Uváděli doslova: „Pan A. Š. se nikdy nestal vlastníkem vodovodu a kanalizace a nemohl vlastnické právo převést později na žalobkyni.“

Společnost S. naopak tvrdila, že k převodu vlastnického práva na žalovanou společnost C. nikdy nedošlo, protože smlouva o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo, kterou uzavřel A. Š. s firmou C., nemohla vést k převodu vlastnického práva: „stavby vodovodu a kanalizace v té době byly již způsobilým předmětem vlastnického práva (věcmi podle občanského práva), a převod práv a povinností ze smlouvy o dílo ke změně vlastníka nestačil. A. Š. tak nepřevedl na žalovanou vlastnictví k této stavbě, žalovaná se vlastnicí nestala, a tak mohl A. Š. později převést vlastnické právo na žalobkyni,“ byla přesvědčena žalující strana a dodala, že vzhledem k tomu, že společnost C. nenabyla tento majetek, je nutně neplatná i kupní smlouva, kterou firma C. prodala bezprostředně po uzavření smlouvy o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo A. Š. spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální poloviny ke stavbě vodovodu a kanalizace. V tomto směru ovšem opatrnost velela společnosti S., aby se poněkud „zajistila“ pro případ, že soud dospěje k závěru o platnosti smlouvy o prodeji spolu­vlastnického podílu (že tedy pan A. Š. skutečně ideální půlku majetku vlastní). Pokud by se tak stalo, navrhovala firma S., aby bylo rozhodnuto, že je právě ona spoluvlastnicí druhé ideální poloviny vodovodu a kanalizace.

Kde je jádro sporu?

Inu, vskutku není tak jednoduché je najít. Základní otázka zněla, zda sporné stavby – vodovod a kanalizace – byly již v době, kdy pan A. Š. převedl žalované společnosti C. práva a povinnosti ze smlouvy o dílo, způsobilým předmětem vlastnického práva.

Na jedné straně tu stojí interpretace podávaná žalující společností S. Ta se domnívala, že šlo o předmět vlastnického práva v plném smyslu, a proto nemohlo k jeho přechodu na firmu C. dojít formou smlouvy o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo. Z toho potom pro společnost S. jasně plyne, že pan A. Š. (do té doby výlučný vlastník celého vodovodu a kanalizace) mohl obě stavby platně převést na ni.

Společnost C. naopak tvrdí, že rozestavěná stavba předmětem vlastnického práva být nemohla, pan A. Š. byl pouze stavebníkem, ale nikdy se nestal vlastníkem. Mohl tedy (a také to učinil) platně smluvně postoupit své právní postavení objednatele stavby a stavebníka firmě C. (načež mu po dokončení díla firma C. prodala ideální poloviční podíl, čímž se stal spoluvlastníkem), což ale také znamenalo, že později už nemohl převést vlastnické právo na společnost S. Trochu zamotané, ale stačí pečlivě číst.

Společnost C. dále upozorňovala na to, že spolu s panem A. Š. uzavřeli s městskou akciovou společností vodáren a kanalizací dohodu o změně stavebníka dotčeného vodovodního řadu „tak, že práva a povinnosti ze stavebního povolení se předvádějí na uvedenou společnost, která provede výstavbu a kolaudací se stane vlastníkem vodovodního řadu. Kolaudační souhlas ke stavbě vodovodu vydal příslušný městský úřad.“

O tom, že pan A. Š. a dodavatelská společnost B. uzavřeli platnou smlouvu o zhotovení díla, nepochyboval ani odvolací soud. Dále konstatoval, že řádnou kupní smlouvou s panem A. Š. „nabyla žalovaná do vlastnictví pozemky, na kterých byl předmětný vodovod a kanalizace budován. Tím nabyla vlastnictví i k příslušenství těchto pozemků.“ Na společnost C. tak přešlo jak vlastnické právo k pozemkům a práva, tak práva a povinnosti ze smlouvy o dílo.

Co se odvolacímu soudu nezdálo, byla však kupní smlouva, kterou firma C. prodala panu A. Š. spoluvlastnické podíly v rozsahu ideální poloviny ke stavbě vodovodu a kanalizace, protože ke dni uzavření smlouvy nešlo o způsobilé předměty vlastnického práva.

K této otázce odvolací soud uvedl: „Stavba je takový výsledek stavební činnosti, jímž vznikne věc. Výsledek stavební činnosti se přitom podle judikatury považuje za věc tehdy, jestliže stavební práce pokročily natolik, že je rozeznatelný půdorys stavby a (nejde-li ovšem o stavbu podzemní) první nadzemní podlaží. Vznik stavby jako věci ve smyslu práva nelze spojovat jen s její stavební dokončeností. Postačí, jestliže je stavba vybudována minimálně do takového stadia, v němž je již ­nezaměnitelně individualizována. Nejde-li o některou ze speciálních staveb (např. stavbu podzemní), je možno vznik stavby klást do roviny s okamžikem, kdy je jednoznačně patrno řešení prvního nadzemního podlaží. V projednávaném případě je třeba vycházet z toho, že stavba vodovodu a kanalizace je stavbou specifickou, většinou z velké části stavbou podzemní. Za věc ji lze považovat od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že k takovéto individualizaci dojde až v okamžiku, kdy je zřejmé, jaký je její rozsah, kam až povede a kudy, apod. Za věc je takovou stavbu fakticky možné považovat až v době, kdy je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr.“

To je důležitý a přehledně formulovaný právní názor. Otázka je, zda je správný.

Podle odvolacího soudu, který k tomuto závěru přidal ještě několik dalších argumentů, je třeba konstatovat, že z hlediska občanskoprávního tedy „vodovod a kanalizace ke dni uzavření zmíněné kupní smlouvy nebyly věcí v právním smyslu, nebyly tudíž způsobilé být předmětem citované kupní smlouvy. Z toho důvodu je tato kupní smlouva neplatná. Spoluvlastnický podíl na pana A. Š. tak platně převeden nebyl, a jelikož se nestal jeho vlastníkem, nemohl jej ani převést na třetí osobu – žalobkyni. Rovněž kupní smlouva uzavřená mezi panem A. Š. a žalobkyní je tak neplatná, neboť prodávajícím byla osoba, která nebyla vlastníkem věci, šlo o nabytí od nevlastníka. Jelikož zhotovitel zhotovoval věc (původně stavbu vodovodu a kanalizace, po uzavření dohody o změně stavebníka již jen stavbu kanalizace) na pozemku objednatele, objednatel, tedy žalovaná, se stal po dokončení jejím vlastníkem, zatímco vlastníkem stavby vodovodu se stala městská vodárenská a kanalizační společnost.“

Zneuznaný vlastník se dovolává

U soudů prvního a druhého stupně tedy společnost S. se svými proklamovanými nároky neuspěla. Podala ovšem dovolání, v němž šlo v podstatě o zjištění konečného názoru na to, od kterého okamžiku se vodovod a kanalizace (resp. vodovodní řad a kanalizační stoka) stávají věcmi v právním smyslu.

Jak už jsme si řekli, podle odvolacího soudu k tomu dojde teprve ve chvíli, když jsou tyto stavby dokončeny a připraveny k napojení na provozně souvisící vodovod a kanalizaci a zbývají pouze dílčí úpravy, které již nemění jejich rozsah ani směr.

Společnost S. se však domnívala (a odkazovala v tomto směru na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu), že „části kanalizace představují kanalizační stoky a části vodovodu přestavují vodovodní řady, jsou samostatnými věcmi v právním smyslu.“ Z toho vyvozovala, že věcmi v právním smyslu při stavbě vodovodu a kanalizace jsou již jednotlivé vstupní komponenty. Postačí, aby – třeba bez spojení s jinými složkami – byly umístěny na pozemek, na němž mají fungovat, a již tím se stávají věcmi objednatele. V tomto pojetí jsou tedy samostatnými věcmi v právním smyslu například jednotlivé části potrubí, které se teprve při následující montáži stávají součástí budovaného vedení. Samostatnou věcí v právním smyslu je pak ovšem i takové potrubí, které se v další fázi stavby „promění“ ve vodovodní řad nebo kanalizační stoku, aniž by se na vlastnictví něco měnilo (podle starší právní úpravy šlo o tzv. zhotovovanou věc, která není ještě dokončena, avšak postupně vzniká realizací díla). Takový režim podle žalobkyně dopadá právě i na kanalizační stoku a vodovodní řad.

To, že na příslušném pozemku vznikala (a vznikla) stavba vodovodu a kanalizace, prokázala společnost S. i dostatečnými důkazy (mj. i znaleckým posudkem), z čehož bylo lze vyvodit, že obě stavby byly věcmi v právním smyslu, tudíž i předmětem vlastnického práva. I kdyby na stavbě byly po určitém datu prováděny jakékoliv práce (což podle firmy S. přesvědčivě prokázáno nebylo), byly by jejich výsledky již jen součástí věci hlavní. Jestliže tedy pan A. Š. byl v rozhodné době objednatelem stavby a majitelem pozemku, stal se logicky též vlastníkem stavby vodovodu a kanalizace, i když nebyla zcela dokončena.

Žalobkyně v dovolání uvádí: „Za výše uvedeného napadeného nesprávného právního posouzení odvolacího soudu je dána potřeba opětovného posouzení, zda A. Š. originárně nabyl vlastnictví ke stavbě vodovodu a kanalizace a ve svém vlastnickém právu setrval až do okamžiku jeho převodu kupní smlouvou na naši společnost.“ A protože si na tuto otázku odpovídala pozitivně, navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jak věc posoudil Nejvyšší soud

Vrcholná soudní instance vycházela z toho, že je primárně třeba řešit otázku, kdy se kanalizace a vodovodní řad (jako stavby, nikoliv jen jejich jednotlivé komponenty) stávaly podle úpravy platné v době jejich realizace samostatnou věcí a předmětem vlastnického práva. V obou případech platí podle ustálené judikatury, že „stavba jako samostatná věc vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto dru­hově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Do té doby je stavba jen součástí pozemku (je-li spojena se zemí pevným základem) a nemůže být např. samostatně převáděna.“

K tomu je ovšem třeba poznamenat, že závěry judikatury nejsou zcela generální. Lze je vztáhnout především na stavby typu budov, tzn. nikoliv bezpodmínečně na všechny v úvahu přicházející typy staveb. Dosáhnout jednoznačného závěru při posuzování toho, jestli určitý výsledek stavební činnosti má již charakter stavby jako předmětu občanskoprávních poměrů, je na právní úvaze soudu, která se samozřejmě musí opírat o konkrétní skutková zjištění – a v tomto ohledu je Nejvyšší soud v podstatě vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacím, resp. odvolacím soudem; sám může posuzovat pouze právní stránku věci a úvahu odvolacího soudu může zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená.

Judikatura je tedy pouze určitým – ovšem důležitým – vodítkem. Přesto však lze vypozorovat, že se shoduje v tom, že „ani stavební dokončenost, ani způsobilost plnit funkci stavby není kritériem pro posouzení, zda o samostatnou věc již jde, či nikoliv. Od stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, do dokončení stavby způsobilé k užívání je např. v průběhu stavby mnohopodlažní budovy velmi daleko, přesto již o věc – předmět vlastnického práva – podle judikatury jde.“

Vedle judikatury však je třeba brát v potaz právě i prostor pro samostatnou úvahu soudu, která musí respektovat též potřeby právní a ekonomické praxe. V tomto ohledu se Nejvyšší soud neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že stavbu vodovodu a kanalizace lze za předmět vlastnického práva (samostatnou věc v právním smyslu) považovat až tehdy, kdy je připravena na napojení a zbývají případně pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr, tzn. že se stane předmětem vlastnického práva jako specifická (podzemní) stavba teprve v době, kdy byla dokončena. Naopak souhlasně se nejvyšší soudci postavili k názoru, že takovou stavbu lze považovat za věc od okamžiku, kdy je „nezaměnitelně individualizována“ (což je logické – bez individuálních a konkrétních znaků nemůže být „věc“ skutečně věcí, stejně tak bez individualizace nemůže být předmětem smlouvy, neboť ta by nemohla být určitá). Individualizace nemovitých věcí musí být provedena natolik určitě, aby bylo každému nepochybně zřejmé, o jaké nemovité věci se jedná (Nejvyšší soud tu připomíná např. identifikaci pomocí uvedení obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží).

Specifická povaha staveb typu vodovodů a kanalizací se projevuje také ve specifických možnostech jejich individualizace. Bez ohledu na stavební dokončenost je lze identifikovat především pomocí geometrického plánu, popisu stavby a uvedením parcel, na kterých leží.

Malá odbočka elektrikářská

Měli bychom asi poukázat na to, že podobně charakterizuje v jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud např. individualizaci elektrické přípojky, což mimochodem donedávna rovněž byla neřešená judikatorní otázka. Jen v bodech citujme z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1481/2019:

1. Elektrická přípojka je předmětem vlastnického práva a liniovou stavbou.
2. Zpravidla jde o nemovitost (s ohledem na její technické provedení nelze však vyloučit v konkrétní věci i jiný závěr), která se však neeviduje v katastru nemovitostí.
3. Stavby, které nejsou součástí pozemku a nepodléhají evidenci v katastru nemovitostí, je třeba identifikovat i uvedením parcel, na kterých leží.
4. Pro určení vlastnictví, resp. spoluvlastnictví je elektrickou přípojku třeba identifikovat vždy parcelami, na kterých leží, a tak, že se popíše, příp. zachytí v plánku, její průběh; není-li takový plán k dispozici a jeho pořízení by bylo obtížné, pak ji lze určit parcelami, na kterých leží, a místy, na kterých začíná a končí..
5. Elektrická přípojka může být v konkrétním případě, v závislosti na stavebním provedení, věcí movitou, zpravidla však bude věcí nemovitou – stavbou, která se neeviduje v katastru nemovitostí. Protože se ve veřejném seznamu neeviduje, nelze ji popsat údaji z takového seznamu; je tedy třeba přiměřeně vyjít z toho, co platí ohledně popisu věci movité, a to i když v konkrétním případě bude věcí nemovitou, tzn. označit ji alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí.
6. Postačí tedy, když bude elektrická přípojka popsána tak, že se uvede místo, kde začíná a končí, a parcely, přes které prochází. Popis přípojky je nutno upřesnit tak, aby nebyla zaměnitelná.“

Závěr Nejvyššího soudu

Vraťme se však k našemu případu. Z výše naznačených úvah nejvyšší soudní instance zformulovala důležitý závěr: U stavby typu vodovodu či kanalizace je rozhodný „její stav v době převodu; není tedy nutné, aby celý budoucí rozsah a průběh stavby bylo již v terénu vidět. Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně.“

Filigránskou povahu těchto úvah dokresluje soud odkazem na komentářovou literaturu a uvádí, že „stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce; je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti. Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu.“

Plastičnosti tohoto výkladu slouží i uvedené příklady (soud např. dovozuje, že nestačí třeba provedené zemní práce, které jsou integrální součástí pozemku, nebo pouze kupř. nespojené potrubí položené na pozemku, které je samostatnou věcí movitou; jestliže však stavební práce pokročily natolik, že např. potrubí nelze již bez poškození nebo mimořádného úsilí oddělit od sebe navzájem či od pozemku, půjde již zpravidla o stavbu jako samostatný předmět věcného práva). „V této věci odvolací soud při zvážení, zda stavba vodovodu a kanalizace dospěla do stadia, kdy se staly samostatným předmětem vlastnického práva a podzemní stavbou, vyšel z kritéria dokončenosti stavby tak, že stavbu vodovodu a kanalizace lze za věc považovat až v době, kdy je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr. Jeho úvaha je zjevně nepřiměřená a rozhodnutí pominulo rozhodná kritéria; spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci,“ konstatoval Nejvyšší soud.

Pro společnost S. tak věci přece jen nabraly lepší směr. Vrcholná soudní instance rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušila a věc vrátila soudu prvního stupně k dalšímu řízení.