Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/3

legislativa

O podceňování pravidel a následcích

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, čj. 3 Tdo 289/2014-31

Všichni jsme zmoženi covidovou pandemií. Má to ovšem dvě stránky. Na té jedné trůní jakýsi ultraminiaturní organismus, který zákeřně poskakuje ze sliznice na sliznici, mění podoby, mutuje, učí se odolávat našim chabým zbraním a zneužije jakoukoliv mezírku v našich imunitních systémech. Ten politik, který hned na počátku řekl, že koronavirus je jediný, kdo má reálný plán, to sice myslel v nadsázce, ale ani jsme netušili, jak hlubokou pravdu tím objevil (můžeme si jen povzdechnout, že je škoda, jak málo těchto pozoruhodných analytických dovedností používají politici v jiných oblastech – nejspíš by se nám lépe žilo, kdyby se místo zbytečných hádek dokázali častěji takto zmobilizovat k trefným myšlenkám a hlavně ke správným politickým řešením a legislativním krokům).

Na druhé straně ale všichni někde v hloubi tušíme, že za neutěšenou situaci nemají vroubek jen viry a politici, nýbrž že se na ní podílíme i my sami. Je jistě obtížné podvolovat se nekonečnému řetězci prohibitivních opatření a zachovávat přitom pravidla slušného soužití, problém je ale v tom, že každým prohřeškem proti těmto opatřením přispíváme k tomu, že se krizové situace opakují.

Nelze se ovšem příliš divit. To, co v pandemické krizi vyvstane velmi zjevně v každodenní realitě, děláme my, lidé, totiž i za blahých časů normálního života. Čtenáři časopisu Topenářství instalace sledují v této rubrice už po léta příběhy, z nichž k mnohým by vůbec nedošlo, kdyby nebylo našeho sklonu k podceňování významu pravidel – především právních. A ta situace se prakticky nemění.

Příběh, který se opakuje

Stalo se před řadou let, ale mohlo se stát včera – a sním svůj vlastní klobouk (nechytejte mě za slovo, prosím, je to samozřejmě míněno obrazně), jestli totéž v jiných barvách neexistuje i dnes a nebude na stole zítra.

Pan A., majitel domu v N., umožnil panu G. užívat suterénní byt. Plácli si na principu, který se oběma stranám zdál být celkem výhodným: nájemné bude nízké (však také byt není nijak luxusní), ale pan G. bude část plateb kompenzovat tím, že se bude panu A. o dům tak trochu starat, že zkrátka formou protislužby sem tam něco opraví, přišroubuje, uklidí, pořeže nebo zatře štětkou.

Pan A. měl s domem jisté plány a ty zahrnovaly určité stavební úpravy. Suterénního bytu užívaného panem G. se dotkly mimo jiné tím, že sem byl nainstalován plynový kotel zn. Junkers. Jenže dál už se s tím nikdo příliš netrápil. Plynový spotřebič se zanesl a začal – jak si umíme představit – produkovat vysokou koncentraci oxidu uhelnatého, protože při znečištění difuzorů nepřitékalo dost vzduchu nutného pro řádný průběh spalování, to negativně ovlivnilo i funkci čidla pojistky proti zpětnému toku spalin, plyn se v nevelkém bytovém prostoru hromadil a celá věc skončila tak tragicky, jak si jen člověk dovede představit: smrtí – a dokonce hned skonem tří osob v bytě přítomných!

„Majitel plynového kotle“ – čímž míněn pan A. – „zanedbal pravidelné provádění kontrol a revizí plynového zařízení podle vyhlášky č. 85/1978 Sb., provádění kontrol a čištění komínů podle vyhlášky č. 111/1981 Sb. a ­prová­dění servisu plynového kotle a ­nedo­držel ustanovení § 62 odst. 2 písm. f), odst. 4 písm. c) energetického zákona č. 458/2000 Sb., které ukládá zákazníkovi odebírajícímu plyn pro obsluhu plynového zařízení i vlastníkovi nemovitosti, aby plynová zařízení udržovali ve stavu vylučujícím ohrožení životů,“ konstatoval podle tehdejšího právního rámce příslušný okresní soud a za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil panu A. dvouletý podmíněný trest, který v odvolacím řízení krajský soud potvrdil.

Hledá se viník

Pan A. cítil samozřejmě hluboký smutek za nešťastnou událost, která se odehrála v jeho domě, necítil však vinu za to, co se přihodilo. Rozhodl se proto se svým obhájcem podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Obranu založil na přesvědčení, že v tomto tragickém případě to nemohl být on, kdo naplnil subjektivní stránku trestného činu (řečeno slovy právní mluvy) – že zkrátka vina nebyla na jeho straně. Argumentoval tím, že v průběhu trestního řízení byly děje, jež ke smrtelné nehodě vedly, zevrubně přezkoumány a bylo prokázáno, že „zplodiny oxidu uhelnatého unikající z kotle byly primárně důsledkem chybné instalace kotle a vyvložkování komína“. To, že montáž plynového zařízení a navazující instalační kroky nebyly v pořádku (nejspíš, jak naznačoval průběh dokazování, v důsledku nezodpovědných technologických a pracovních postupů), pan A. nepopíral, tvrdil ale, že – sám laik – nemohl tyto úkony nijak ovlivnit, a přitom kdyby těchto nedopatření nebylo, smrt poškozených by takto nikdy nenastala.

A nejenom to. Pan A. usuzoval, že učinil všechno, co v dané situaci učinit mohl, neboť právě proto, aby „měl vše v pořádku“, uzavřel příkazní smlouvu s odbornou firmou s rozsáhlými zkušenostmi se správou domovního fondu, společností M., která měla provádět správu nemovitosti v plném rozsahu, tedy včetně revizí plynového zařízení. Ostatně – ohrazoval se pan A. vehementně – právě za revizi plynového zařízení každoročně na základě dokladu vystaveného správcovskou společností platil, a proto, jak uváděl, „předpokládal, že buď revize nevykázaly žádnou vadu, anebo pokud ano, že se příkazník postará o jejich odstranění.“ Tyto revize se podle dovolatele „musely vztahovat i na kotel nacházející se v předmětném suterénním bytě, neboť závěr, že zařízení je schopno bezpečného provozu, bylo možné revizním technikem vystavit jedině po kontrole všech koncových zařízení v domě.“

Drobnou pochybnost plynoucí z toho, že společnost M. údajně do inkriminovaného bytu neměla přístup a že postrádala i další informace (včetně té podstatné – že totiž v suterénu došlo k výměně původního plynového spotřebiče za plynový kotel Junkers a že si tuto montáž zařídil pan majitel sám), odmítl s tím, že to „na závěru o nedostatečné správě domu ze strany příkazníka nemůže nic změnit“.

Do hry vstupuje státní zastupitelství

Dovolací řízení běží jako složitý stroj, v němž má každé kolečko svůj specifický význam. Když tedy dovolání pana A. dorazilo k soudu prvního stupně, přes který putuje až k nejvyšším soudcům, bylo zasláno k vyjádření též nejvyššímu státnímu zástupci. O ingerenci státního zastupitelství do těchto fází procesu jsme se tu už několikrát zmiňovali. Za upozornění stojí, že tento orgán, který máme primárně spojený s trestní obžalobou, nemá za úkol všímat si jen těch stránek případu, které směřují proti obviněnému (či – jako v tomto případě – již odsouzenému), nýbrž i v jeho prospěch.

Státní zástupce ve svém vyjádření tuto myšlenku demonstroval v praxi. Vyslovil se, že „pokud jde o příčinu smrti poškozených, lze do jisté míry souhlasit s obviněným, že instalace plynového kotle vykazovala vady.“ Na rozdíl od pana A. však z toho státní zástupce rozhodně nemínil vyvodit, že by to vylučovalo trestního odpovědnost obviněného. Po prozkoumání předložených znaleckých posudků totiž dospěl k závěru, že vadná instalace kotle byla jen jednou z příčin vnikání toxických plynů vzniklých hořením zpět do místnosti obývané poškozenými, avšak nejednalo se o příčinu výlučnou.

Znalecké posudky prokazovaly, že „na zvýšení koncentrace oxidu uhelnatého se dále podílelo i zanesení spalinové cesty v sopouchu, která byla ze dvou třetin zanesena tuhými usazeninami. Neservisovaný plynový spotřebič produkuje vysokou koncentraci oxidu uhelnatého a při znečištění vnitřních součástí dochází k nedostatečnému přívodu primárního vzduchu, což snižuje teplotu spalin v oblasti čidla a pojistky proti zpětnému toku spalin, a v důsledku toho nedojde k reakci čidla a pojistky proti zpětnému toku spalin. Za základní příčinu pak znalec označil znečištění výměníku, přičemž poukázal i na vliv nánosů ve dvou třetinách komínu.“

Pozorný čtenář této rubriky už dávno ví, že se zde dostáváme ke složitému problému příčinné souvislosti (kauzálního nexu), který tvoří nedílnou součást každé úvahy prolínající důkazní (a posléze vlastní rozhodovací) proces. V daném případě jde o to, že tvrzení pana A. (zjednodušeně vyjádřitelné formulací: kdyby nebylo vadné instalace kotle, ke smrti poškozených osob by nedošlo) z hlediska příčinné souvislosti pomíjí jinou otázku, totiž – zda by k uvedenému následku došlo i v případě, kdy by byl nezanedbával pravidelné kontroly plynového zařízení, jež spaliny produkovalo. A na tuto otázku státní zástupce nachází jasnou odpověď (byť státní zástupce ještě není soudce, abychom tuto úvahu mohli chápat jako jakýsi konečný verdikt), že „jednání obviněného představovalo jednu z příčin, bez nichž by k zákonem předvídanému následku nedošlo, resp. nedošlo by k němu způsobem, jakým k němu došlo.“

Ani tento – z hlediska pana A. negativně vyznívající – závěr však invenci státního zástupce nevyčerpal. Ten se totiž soustředil i na příkazní smlouvu uzavřenou obviněným majitelem domu se společností M., kterou pan A. mával jako ukazovátkem, jež míří na pravého viníka. Problém, který státní zástupce odhalil celkem snadno, protože se o něj opřely již nalézací a odvolací soud, spočíval totiž v tom, že firma M. spravovala podle smlouvy pouze ty prostory domu, které byly de iure pronajaty. K nim ale inkriminovaný suterénní prostor (byt pronajatý panu G.) nepatřil a logicky s ním tedy také sjednaná správcovská činnost společnosti M. spjata nebyla. „Byl to právě obviněný, kdo prostor poskytl k užívání poškozeným, a to zcela bez přispění uvedené realitní a správcovské společnosti,“ konstatoval státní zástupce.

A když už dospěl k tomuto poznání, prohlásil, že nemůže obstát ani námitka, že by snad obviněný neměl či nemohl vědět, že ve vztahu k předmětném suterénnímu bytu společnost M. nevykonává žádnou správu, tedy přirozeně ani správu plynových zařízení. S dodavatelem topného média – plynu – uzavřel smlouvu pan A., takže působil v obou rozhodných pozicích: byl vlastníkem plynového zařízení (kotle Junkers), ale stejně tak byl sám zákazníkem odebírajícím od dodavatele plyn. A jestliže odvolatel argumentuje fakturami za provedené revize, postačí si je prostudovat, aby se ukázalo, že se revizní činnost týkala pouze domovních rozvodů, nikoliv však koncových plynových spotřebičů. Státní zástupce tak předložil Nejvyššímu soudu návrh, aby dovolání pana A. odmítl, protože se ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu.

Složitý mechanismus dovolání

Už jsme tu několikrát zmiňovali, že dovolání skýtá obviněným (podobně také účastníkům v civilním soudním řízení) určité další možnosti obrany svých zájmů. Zároveň jsme však upozorňovali, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nelze chápat jako garanci jakéhosi samozřejmého pokračování kauzy „ve třetí instanci“. Zjednodušeně řečeno: Soudní řízení je v principu dvojinstanční a je založeno na představě, že nalézací soud (soud první instance, v tomto případě okresní) důkladně prozkoumá skutkovou podstatu případu a právně ji zhodnotí. Aby se zvýšila právní jistota a zesílily záruky spravedlivého řízení, má odsouzený (neúspěšný účastník sporu, atd. – podle charakteru soudního procesu) zpravidla využitou možnost odvolání jako řádného opravného prostředku. A pokud není ani po verdiktu odvolací instance (v našem případě krajského soudu) s rozhodnutím spokojen, umožňuje mu procesní právo v některých případech právě ještě využít dovolání jako opravného prostředku mimořádného.

I když to je opravdu jen „výklad v kostce“ a mnohé nutně zjednodušuje, lze říci, že princip nespočívá v tom, že by Nejvyšší soud jako soud dovolací znovu zkoumal, jak proběhly skutkové děje, co všechno a jak se událo. „Soudy (nalézacím, případně odvolacím) zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku ­odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.“

Přece však existují určité výjimky, které souvisejí s trvalou snahou najít co nejpřijatelnější řešení, naplnit ústavní právo na spravedlivý proces. Přičinil se o ně především Ústavní soud, který vyjádřil názor, že je třeba uvažovat i v dovolacím řízení o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, jestliže zde existuje extrémní rozpor mezi tím, co o skutkovém stavu (to je právnická hantýrka, bez níž si procesní texty nepřečtete – skutkovým stavem není míněn stav skutečný, nýbrž to, co bylo věcně před soudem o předmětných událostech řádně prokázáno, což nemusí být vždy jedno a totéž) zjistily a co z toho dovodily soudy, a provedenými důkazy.

O extrémním rozporu lze ovšem mluvit jen tehdy, pokud zásadní skutková zjištění uvedená v rozhodnutí „zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování“.

Došlo k extrémnímu rozporu?

To jsou podmínky velmi přísné, ale na první pohled z nich mohlo pro pana A. svítat alespoň malé světélko na konci tunelu. O nic jiného než právě o námitky proti tomu, jak nalézací a odvolací soud formulovaly svá zjištění a co z nich vyvodily, se totiž obviněný ve svém podání opřít nemohl.

Jak už bylo řečeno, bránil se především (a vlastně jedině) tím, že vina (která se v právnické mluvě promítá do tzv. subjektivní stránky deliktu) za tragickou událost není na něm, ale na někom jiném. Předkládal v podstatě čtyři argumenty:

1. že smrtelné důsledky vyplynuly z chybné instalace kotle a vyvložkování komína;
2. že o těchto vadách nevěděl a nemohl je nijak ovlivnit;
3. že správu domu, a to včetně revize plynových zařízení, měla provádět firma M., se kterou uzavřel řádnou příkazní smlouvu;
4. že zná doklady vypracované na základě revizní činnosti společností M. a že z nich zákonitě nabyl přesvědčení, že revize koncových spotřebičů jsou řádně prováděny a že tato plynová zařízení nevykazují žádné vady.

Tím se snažil prokázat, že skutkové závěry učiněné nalézacím a odvolacím soudem v řízení na prvním a druhém stupni jsou v rozporu se skutečností a že byla přehlédnuta podstatná skutková zjištění.

Nejvyšší soud ovšem viděl věc jinak. Vzhledem k tomu, že se prvo- i druhostupňový soud naprosto shodly, mohl plně lze odkázat na příslušné části odůvodnění obou rozhodnutí, která svým dovoláním pan A. napadal. Předložené důkazy vedly soudy k jednoznačným závěrům, že „za otravu a následnou smrt všech tří poškozených mohla technická závada na plynovém kotli, která vznikla v důsledku zanedbání pravidelného provádění kontrol a revizí plynového zařízení a provádění servisu plynového kotle.“

Až potud by odviněný nejspíše souhlasil, ale pro nejvyšší soudce z celého důkazního řízení a aplikace práva jasně vyplynulo, že není rozhodné, že se objevily i další skutečnosti, které měly na terminálním následku podíl (nesprávná instalace plynového kotle a nesprávné provedení spalinových cest).

Kdyby totiž pan A. neopominul své povinnosti, k tomuto následku by nedošlo, přičemž bylo nepopiratelné, že právě on byl podle energetického zákona jako zákazník odebírající plyn a současně vlastník nemovitosti i konkrétního plynového zařízení povinen udržovat odběrné zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady ji bez zbytečného odkladu odstranit.

Z tohoto hlediska nemohl obstát tvrzený předpoklad majitele domu, že revizní činnost vůči příslušnému zařízení vykonává společnost M. a že tedy zařízení muselo být v pořádku – a jestliže nebylo, vina musela padnout na revizní firmu. To ovšem předchozí řízení vyvrátilo. Jak uvádí odůvodnění použité v rozhodnutí Nejvyššího soudu, „obviněný nepochybně věděl, že společnost M. správu v tomto bytě neprovádí, jelikož do něj neměla zajištěn přístup a ani za jeho správu nepobírala žádnou odměnu. Praktickou správu předmětných prostor naopak vykonával obviněný, který v bytě zajišťoval rekonstrukci i instalaci předmětného kotle, uzavřel smlouvu o dodávce plynu, a následně v bytě nechal poškozeného bydlet, to vše bez účasti společnosti M.“

To se jasně dokládalo i z faktur, které obviněný od firmy M. dostal dlouhou dobu před událostí a které zřetelně uváděly jednak skutečný rozsah revizí plynového zařízení, ale také z nich nad veškerou pochybnost plynulo, že revize v jednotlivých bytech prováděny nebyly.

Verdikt

Nejvyšší soud tedy žádný (natož pak extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího a odvolacího soudu neshledal, dospěl k názoru, že o nesprávné právní posouzení, které by mohlo být důvodem k zásadnímu zásahu do vydaných rozhodnutí, nešlo, a proto dovolání pana A. odmítl jako neodůvodněné.

Pro pozorného nezaujatého čtenáře se tento výsledek žádným překvapením asi nejeví. Nejde ani o nějakou převratnou a objevnou kauzu. Spíše o předpokladatelný dopad toho, jak silnou máme tendenci – a zdaleka nejen v případech tak smutných jako ten popsaný – rutinně řešit některé životní situace a jak podceňujeme význam elementárních právních pravidel. Teď, v covidové krizi, bychom si tuto pravdu v různých souvislostech měli uvědomovat co nejčastěji a poučit se z ní.