Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/6

legislativa

I. Neštěstí chodí potrubím

Zpracováno na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1132/2013

Toto je příběh obyčejný, z hlediska dramatičnosti celkem fádní, a přitom tragický. Běžný souběh nešťastných náhod a trochy lehkomyslnosti, děj, který svědčí o tom, že neštěstí nechodí po horách, leč po lidech, takže z příčin zdánlivě banálních zůstane v jitřním májovém slunci na šedé betonové ploše ležet tělo, v němž zbytečně vyhasl život.

Smrtící výbuch

Ta nešťastná záležitost se zrodila nenápadně, podobně jako jiskřička, která zažehla skleněné peklo ve světoznámém románu. Kriminalisté popsali celý případ strohou úřední mluvou zhruba takto: Ing. P. B. ­pracoval jako mistr průmyslové čistírny odpadních vod ve velké vodovodní a kanalizační společnosti S. Jeho činnosti upravovala řada organizačních a provozních předpisů, zejména provozní řád čistírny odpadních vod, místní provozní řád dezodorizace čistírny odpadních vod farmaceutické firmy P., místní provozní řád plynového hospodářství čistírny odpadních vod, provozní řád čistírny odpadních vod společnosti P., zákon o ochraně ovzduší a jeho prováděcí předpisy. Slovy právních norem byl zkrátka osobou odpovědnou za provoz čistírny odpadních vod.

Jednoho květnového dne vydal Ing. P. B. písemný příkaz k práci V. M., který v čistírně pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná na základě smlouvy o obstarání věci. Příkaz se týkal „opravy příruby na výstupu z nádrže H-108 do dezodorizačního potrubí za pomoci použití technologie – acetylen, kyslík, bruska, s výslovným uvedením, že se jedná o prostředí bez hořlavých látek“.

Pan V. M. se druhý den vydal splnit úkol. Použil k tomu úhlové brusky Narex. Sotva se pustil do práce, došlo k výbuchu metanu, který se nahromadil v nádrži a v celém odplyňovacím potrubí, víko nádrže se odtrhlo, exploze vymrštila pana V. M. až na sedmnáct metrů vzdálenou betonovou plochu. Následek: těžký poúrazový a pokrvácivý šok, jemuž pracovník na místě podlehl. Vina za nešťastnou událost ulpěla na Ing. P. B. – kriminalisté dospěli k závěru, že „nedostatečně vyhodnotil rizika spojená s opravou nádrže uvedeným způsobem, resp. při posuzování těchto rizik neuvážil možnost, že výbušná atmosféra může do nádrže vniknout jiným způsobem.“

Odkud se vzal metan?

Trestní stíhání a následující proces u první a druhé soudní instance skončily odsouzením Ing. P. B. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Jak bývá v těchto případech téměř pravidlem, odsouzený se s trestem neztotožnil a rozhodl se pro obranu před Nejvyšším soudem v rámci dovolání. Jeho námitky byly obsáhlé.

Především uváděl, že rozsudky soudů nalézacího i odvolacího neobsahují správný popis předmětné havárie ani příčiny výbuchu. Soudy totiž podle jeho názoru neprokázaly, co způsobilo nahromadění metanu v nádrži H-108, neobjasnily, kde vlastně v celém systému smrticí plyn vznikl a jak došlo k tomu, že pronikl do té části zařízení, která nebyla zahrnuta do tzv. plynového hospodářství. Jestliže přiřkly inženýru P. B. zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, spočívající v tom, že „měl předvídat riziko nahromadění metanu v nádrži,“ měly ovšem popsat, „kde měl posléze hořící metan svůj původ a jaká část systému selhala, když se metan do neplynové části čistírny odpadních vod dostal.“ Podle odsouzeného soudy neměly pro své závěry žádný skutkový podklad, takže mu kladly za vinu, „že měl něco předvídat, ačkoliv samotný soud nezjistil, co by to mělo být.“ Za zcela nepodloženou označil odsouzený představu soudů, že plyn byl nasát z nějakých jiných, navazujících částí soustavy plynového hospodářství, k čemuž ovšem nedošlo v běžném provozu, nýbrž proto, že některé prvky soustavy prorezly. Nedodaly k tomu ale, o jakou korozi šlo, kde a kdy se objevila a odkud přesně byl plyn do nádrže a odplynovacího potrubí nasát. Jak tedy měl „nasátí plynů z jiných navazujících částí dané soustavy předvídat“, ptá se v dovolání Ing. P. B. A jakou tedy může nést vinu?

Když se znalci neshodnou

K pochybnostem o férovosti procesu přidal pan inženýr další. Poukázal na to, že jde o složitou technickou problematiku, ve které se soud evidentně nezorientoval. Tento názor podpořil odkazem na dva znalecké posudky, které se zdály být stěžejní i pro jakékoliv právní hodnocení případu, přičemž renomovaní znalci se vůbec neshodli, jak měl vypadat tzv. nehodový děj. Znalec prof. S. nevzal podle odvolatele v úvahu, že „příruba na nádrži H-108 nebyla uzavřena, ale byla pootevřena dost na to, aby mohlo do nádrže vnikat dostatečné množství vzduchu.“ Zatímco usuzuje, že hořlavý plyn vznikl v nádrži, jiný znalec, doc. K., se domnívá, že v nádrži metan vzniknout nemohl. První ze znalců přišel se dvěma možnými variantami nehodového děje, ale s variantou zastávanou druhým znalcem se neshodl v žádné z nich. Podle prof. S. se plyny mohly vytvořit v nádrži a k nim se „při vypouštění vody z nádrže přisál prokorodovaným otvorem na této nádrži z okolí vzduch, čímž vznikla výbušná směs.“ Rovněž druhá varianta prof. S. předpokládala vznik plynů v nádrži, ale metan byl podle ní při napouštění nádrže vodou vytlačen „do části systému, která následuje za nádrží H-108.“ Protože ovšem nebyly v chodu ventilátory, usuzuje prof. S., že „při opětovném vypouštění nádrže došlo ke zpětnému nasátí plynů do nádrže opět s efektem přisátí vzduchu prokorodovaným otvorem na této nádrži.“ Závěry doc. K. se liší. Podle něj bylo pravděpodobnou příčinou exploze „přisátí plynu z technologických částí provozu předcházejících uvedenou nádrž.“ Je tedy patrno, že jde o zcela jinou příčinu, než kterou za rozhodující považoval prof. S. Znalec doc. K. neuvažuje o zpětném nasátí plynů z nádrže H-108 a vylučuje jako důvod uzavření příruby nebo prokorodovaný otvor v nádrži.

Soudy ale přisvědčily tomu, že výbuch byl zapříčiněn „nasátím plynů z jiných navazujících částí dané soustavy, a to nikoliv vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých součástí.“ Závěry doc. K. tak nebyly vzaty v potaz.

Celá tato stránka věci má ještě další souvislost. Soud obviněnému klade za vinu, že byla „zjištěna koroze na potrubí, které vychází (následuje) za nádrží H-108, a že obviněný na tuto skutečnost nijak nereagoval a nevnímal ji jako zvýšené riziko výbuchu.“ Proti tomu Ing. P. B. namítá, že soud zaměnil dvě různé věci: korozi na potrubí vystupujícím z nádrže (ta byla objektivně zjistitelná a Ing. P. B. vyslal poškozeného, aby ji opravil) a korozi na „předcházející části ČOV, která objektivně zjistitelná nebyla, neboť se nacházela uvnitř zcela uzavřené anaerobní nádrže A-103. A právě koroze na potrubí, které spojuje nádrže A-103 a H-108, byla pravou příčinou nahromadění metanu v nádrži H-108, což je zcela v souladu se závěry doc. K. Koroze na tomto místě však byla nezjistitelná, a obviněný proto nemohl ani jen tušit, že k tomu došlo. Koroze na výstupním potrubí z nádrže H-108 na přítomnost metanu neměla žádný vliv a nebyla v příčinné souvislosti se vznikem výbušné směsi. Bez koroze na potrubí, které spojuje nádrže A-103 a H-108, by přitom k nahromadění výbušné směsi v nádrži H-108 nedošlo.“

Ing. P. B. se bránil i proti nařčení, že nedbal potřebné opatrnosti a nevyhodnotil dostatečně existující rizika. Podle něj vůbec není jasné, jakou opatrnost měl ještě zachovat, co vlastně učinil chybně a jaká rizika měl ještě důsledněji vyhodnotit, když vyhověl všem předpisům. Jak uvedl, „nádrž H-108 nebyla zařazena v plynovém hospodářství (o tom, jaká část čistírny odpadních vod bude klasifikována jako součást plynového hospodářství a jaká část již bude zahrnuta do tzv. neplynové části, přitom obviněný nerozhodoval) a jednotlivé technické normy žádná měření k posouzení rizik výbuchu před zahájením prací nevyžadují.“ Navíc – v souladu se stanoviskem znalce doc. K. se ani konstrukčně nepředpokládá, že na tomto místě budou odebírány vzorky a prováděno měření přítomnosti metanu. Práci provádějící externí pracovník byl osobou plně kvalifikovanou a byly mu poskytnuty stejné informace o stavu nádrže H-108, jaké měl k dispozici obviněný. Pokud pan V. M. jednal neopatrně, neměl by odpovědnost nést Ing. P. B.

Přísný metr státního zastupitelství

Pan inženýr ovšem nebyl jediný, komu se dosavadní rozhodnutí soudů nelíbila. Stejný názor, ovšem s opačným znaménkem, měl nejvyšší státní zástupce. Podle něj není možno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který aplikoval tzv. materiální korektiv vycházející z toho, že „obviněný sice porušil důležité povinnosti vyplývající z postavení a funkce mistra čistírny odpadních vod a zároveň mu uložené zákoníkem práce a prováděcími právními předpisy, avšak v daném případě došlo k problematickému nasátí plynů do inkriminované nádrže, která není součástí tzv. plynového hospodářství, z jiné části dané soustavy nikoliv vlivem běžného provozu, ale vlivem prokorodování některých součástí, přičemž současně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že poškozený jako osoba samostatně výdělečně činná měl mít potřebnou kvalifikaci a mohlo ho napadnout, že používá úhlovou brusku na rizikovém místě, a měl tak požadovat garance bezpečné práce, k čemuž však nepřistoupil.“

Nejvyšší státní zástupce se tak – jinými slovy – domníval, že soudy přistoupily k hodnocení postupu Ing. P. B. shovívavěji, než bylo zdrávo. Argumentoval tím, že pan inženýr jako vedoucí provozu čistírny odpadních vod již dříve v rozporu s provozními řády vydal pokyn, aby bylo uzavřeno odvětrávací zařízení anaerobního reaktoru H-108, protože z něj unikala pěna. Podle nejvyššího státního zástupce si Ing. P. B. musel být vědom, že to signalizuje možnost nebezpečí výbuchu v důsledku vytváření metanu v nádrži, a byl to tedy hlavně on, kdo „svým jednáním zapříčinil změnu povahy reaktoru H-108 oproti původně projektově schválenému provzdušňovacímu zařízení v rámci systému čistírny.“ Nařízená úprava odvzdušňovacího potrubí a fakt, že toto zařízení anaerobního reaktoru prokorodovalo, umožnily nasátí vzduchu poškozeným a poté i zvětšeným otvorem na odvětrávacím aparátu reaktoru. Ing. P. B. měl a mohl tedy předpokládat na základě svého dřívějšího rozhodnutí o uzavření anaerobního reaktoru vznik hořlavých a výbušných látek i nebezpečí exploze, přitom však výslovně určil k provedení úprav pracovní pomůcky zjevně způsobilé k její iniciaci. Příkaz směřující k nevhodným technologickým úpravám předmětného provozu se nejvyššímu státnímu zástupci jevil právě jako okolnost podstatně zvyšující míru zavinění pana P. B.

Zároveň nejvyšší státní zástupce dovodil, že je pochybné, zda byl poškozený pan V. M. řádně proškolen, jestliže mu Ing. P. B. výslovně sdělil, že v daném případě se nejedná o rizikový prostor, a nařídil mu použití konkrétních pracovních prostředků.

Aby toho na obviněného nebylo málo, konstatoval nejvyšší státní zástupce, že jednání Ing. P. B. „směřovalo proti zákonem chráněnému zájmu na dodržování povinností zabezpečujících bezpečný provoz vysoce specializovaného technického zařízení, plnícího rovněž veřejně prospěšné funkce.“ Poukázal přitom na nedostatečně zdůrazněný fakt, že v čistírně odpadních vod vedené obviněným již nějakou dobu předtím došlo k výbuchu, který měl za následek vážné poškození zdraví. Ing. P. B. byl pro toto jednání rovněž trestně stíhán. Byl sice obžaloby zproštěn, ale podle nejvyššího žalobce jej tato zkušenost měla vést „k vyšší míře předvídatelnosti a opatrnosti při dodržování všech jeho povinností na jemu svěřeném úseku řízení čistírny odpadních vod,“ což státního zástupce vedlo k úvaze o jisté lehkomyslnosti obviněného k dodržování jeho právních povinností.

Kde dovolání nepomůže

Pak už se naplno chopil role Nejvyšší soud. A nutno říci, že pozici Ing. P. B. nezhodnotil nijak příznivě. Už jsme nejednou v této rubrice mluvili o tom, že dovoláním mohou být napadány prakticky jen právní závěry soudů nalézacích a odvolacích, jenže argumentace obviněného tento požadavek nesplňovala, neboť její hlavní část směřovala proti hodnocení znaleckých posudků a výpovědí znalců, jeho námitky „nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry.“

Nejvyšší soudní instance shledala v pořádku závěry odvolacího soudu, že „obviněný byl v době výbuchu nádrže odpovědný za dodržování technologických a technických postupů z hlediska platných legislativních a vnitroorganizačních předpisů a rovněž za dodržování příslušných předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.“ Navíc považovala za prokázané, že Ing. P. B. si byl vědom toho, že systém spojený s nádrží podléhal korozi a že na jejím odvzdušňovacím potrubí byly provedeny technické úpravy, které sám nařídil.

Nejvyšší soudci k tomu dodali, že před zahájením opravy nebyla nádrž vyprázdněna. Zůstaly v ní zbytky kapaliny „z poměrně složitého vodohospodářského systému, přičemž složení této kapaliny nebylo nijak zjišťováno, stejně jako nebylo zajištěno nadstandardní odvětrání. Nádrž měla být odvětrávána toliko běžným způsobem vztahujícím se k běžnému chodu, nebyl však brán zřetel ani na objektivně existující korozi navazujícího zařízení ani na zamýšlené použití vysoce rizikového zařízení – uhlové brusky.“

Pro obviněného z této situace, podle názoru soudců, vyplývaly značné nároky: měl respektovat požadavky zvýšené opatrnosti, velice pečlivě zvažovat možná rizika a na jejich základě poté přijmout nezbytná opatření, jako bylo kompletní vypuštění nádrže, zajištění nadstandardního odvětrání, opakované měření na přítomnost bioplynu před použitím brusky, atd. Jak uvádí soudní spis kategoricky: „Obviněný, vědom si špatného stavu celého zařízení, nedbal potřebné opatrnosti a uvedená rizika nedostatečně důsledně vyhodnotil. Vycházel toliko z předpokladu, že by k výskytu výbušné směsi dojít nemělo, což se ukázalo jako předpoklad zásadně mylný. Obviněný však vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl vědět, že k uvedenému nebezpečí může reálně dojít, byť míra rizika byla skutečně menší.“

Závěr nejvyšší soudní instance tak byl jednoznačný a Ing. P. B. žádné zadostiučinění nepřinesl: dovolání bylo odmítnuto.

II. Co se neprokáže, to se nezaplatí

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007

Problém spočívající v tom, že mnozí z nás (topenáře, instalatéry a další profese z toho bohužel vyjmout nelze) nevěnují dostatečnou pozornost tomu, jak jsou jejich nároky v souladu s požadavky práva, dokumentuje následující případ.

Žalobkyně, společnost E. E., se v soudním řízení domáhala, aby jí žalovaná společnost D. zaplatila dosud neuhrazené části ceny díla spočívajícího v elektroinstalačních, topenářských a instalatérských pracích, které pro žalobkyni provedla na stavbě tří rodinných domů.

Společnost D. jako zhotovitel uzavřela se třemi fyzickým osobami písemné smlouvy o dílo na dodávky rodinných domků, na kterých společnost E. E. jako subdodavatelka prováděla pro žalovanou uvedené odborné práce. Všechny domy byly dokončeny, společnost D. je předala objednatelům a díla byla úspěšně zkolaudována. Na první pohled všechno v nejlepším pořádku. Jenže to bychom asi o tomto případu nepsali právě v této rubrice.

Soud prvního stupně zjistil, že mezi oběma stranami sporu – společností E. E. a generálním zhotovitelem, jímž byla společnost D., došlo k uzavření smluv o dílo, avšak dohody byly učiněny v ústní formě. To sice například ani podle aktuálního stavu občanského zákoníku (událost, o které mluvíme, se stala ještě za minulé právní úpravy) není vyloučeno. Problém ovšem bývá v tom, že zatímco písemné smlouvy jsou zpravidla jasné, obsah ústních smluv se mnohdy obtížně identifikuje. Jak uvedl soud první instance, nepodařilo se jej v tomto případě přesně zjistit.

Bylo sice zřejmé, že společnost E. E. nepochybně určité práce pro žalovanou firmu D. na předmětných akcích prováděla, avšak – slovy soudu – „tvrzení účastníků o kvalitě a rozsahu provedených prací byla zcela protichůdná, přičemž ani z dalších důkazů nebylo možné nic důležitého zjistit.“ Nebylo možno dohledat stavební deníky a ani znalec nebyl s odstupem času schopen určit, jaké konkrétní části předmětných staveb zhotovovala právě žalobkyně E. E.

Prvoinstanční soud se jistě v nejlepší víře pokoušel „nějak z toho vybruslit“ a dospěl k závěru, že se „jedná o výjimečný případ, kdy je možné aplikovat ustanovení § 136 občanského soudního řádu, podle něhož platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.“ Zvolil jako klíč k řešení jednoduchou metodu: stanovil, že žalobkyně z ústně uzavřené smlouvy o dílo má nárok vždy na polovinu z každé jednotlivě fakturované částky, jejíž úhrady se domáhá.

Odvolací soud se kauzou také pěkně potrápil. Nakonec se usnesl, že soud prvního stupně „zjistil skutkový stav úplně a přesně, a že nějaké další doplňování důkazů tu – zejména z materiálního hlediska – skutečně v úvahu nepřichází.“ Poukázal přitom i na skutečnost, že určitou důkazní váhu lze v celkových souvislostech přiznat listinám, jimiž společnost D. hodlala prokázat existenci písemných kontraktů souvisejících s celou stavební akcí, a na to, že fakturace žalované vycházela z odpovídajících částí těchto listin.

Vzal v úvahu i fakt, že „žádným úkonem stran nebyla pro předání díla vymíněna písemná forma, objekty byly dokončeny, předány dalšímu odběrateli a posléze kolaudovány a po delší dobu užívány.“ Soud tak vlastně připustil indicie (nepřímé důkazy), jakými byl třeba přejímací protokol, zpráva o revizi elektrického zařízení atd. Zároveň konstatoval, že společnost E. E. neunesla důkazní břemeno v tom směru, že by také provedla obvyklé zkoušky, ale považoval za prokázané, že dodala a instalovala plynový kotel jako zdroj tepla.

Zkrátka – „odvolačka“ se nakonec ztotožnila se závěry soudu prvního stupně mj. i v tom, že použití ustanovení § 136 o. s. ř. bylo v tomto výjimečném případě namístě. Podle jeho názoru „byl tímto postupem zvolen rozumný způsob vypořádání vztahů stran.“

Společnost D. se s tímto rozhodnutím nesmířila a spis putoval na Nejvyšší soud k dovolacímu řízení. Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud chybně posoudil žalobu jako jediný nárok žalobkyně, ale ve skutečnosti se jednalo o tři samostatné nároky související se třemi stavbami rodinných domků. Především ale společnost D. uváděla, že „aplikace § 136 o. s. ř. by byla oprávněná pouze v případě, kdy by byl vlastní nárok zřejmý a nepochybný a šlo pouze o zjištění jeho výše, v dané věci však nebyla existence nároků žalobkyně zcela nepochybně prokázána, postup obou soudů byl proto v rozporu s právem.“ Domáhala se, aby Nejvyšší soud rozhodl, že pokud s odstupem doby nelze zjistit přesnější rozsah prací provedených žalobkyní, pak by tato skutečnost neměla jít k tíži žalované, když odstup doby zavinila žalobkyně.

A tady společnost E. E. už narazila. Nejvyšší soud totiž jasně konstatoval, že závěr soudů nižších instancí, že žalobkyně provedla „nějaké“ práce, je „zcela nedostatečný pro to, aby soud mohl žalobkyni přiznat nárok z titulu zaplacení ceny díla.“ K tomu by totiž muselo být zjištěno (prokázáno), že byla platně uzavřena smlouva o dílo, ale také – co bylo přesně předmětem této smlouvy. „Takový závěr,“ píší soudci Nejvyššího soudu, „nemůže být nahrazen aplikací ustanovení § 136 o. s. ř., neboť předpokladem jeho užití je situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku.“

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a dovolání odmítl. „Nějaké práce“ sice společnosti E. E. nikdo neupřel, ale žádného doplatku se nedočkala.