Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/4–5 / I
Takové drobné komplikace
I. Když ani smlouva nestačí
Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 216/2019
Nějakou dobu se zdálo, že neexistuje nic jiného než koronavirus. Živnosti se zastavily, firmy zatáhly rolety, my jsme si nasadili roušky a odměřili dvoumetrové vzdálenosti. Stalo se i mnoho dalších věcí, na které jistě budeme vzpomínat ještě dlouho. A právníci určitě, protože to nešťastné jaro roku 2020 zaměstná advokáty i soudy na dlouhé roky dopředu. Zároveň je to ale tak, že právní reakce se většinou za objektivní realitou zpožďuje. Nějakou dobu trvá, než se lidé zorientují, než se ukáže, co se vlastně přihodilo, co lze vyřešit jinými než právními prostředky, než se sečtou aktiva a pasiva, než si učiníme přehled o škodách.
Nepochybuji o tom, že i v této pravidelné rubrice časopisu se za několik měsíců setkáme s prvními případy, kdy budeme číst o soudním řešení problémů, jež přinesl covid-19 instalatérům a topenářům.
Možná jsme na pár týdnů trochu v těch zmatcích a potížích zapomněli, jak pestrý – ve smyslu pozitivním i negativním – život je a jaká překvapení a někdy i neštěstí přináší. Jenže soudní soustrojí musí pracovat dál, stejně jako se musí rozběhnout každodenní činnost živnostníků a korporací působících v oblasti instalatérství a topenářství. Každý jsme jistě reagovali v průběhu těch otravných měsíců po svém. Mnozí ale nucené nicnedělání (a bohužel i nicnevydělávání) využili k tomu, aby přemýšleli, co dál, jak zefektivnit nebo jinak vylepšit svou práci. Kauza, kterou jsem tentokrát vybral, by snad mohla být drobnou inspirací ve vztahu k zákazníkům, k těm, v jejichž bytech, obchodech, továrních halách a jiných prostorech se pohybujete, jimž poskytujete své služby. Dobrá rada vskutku bývá někdy nad zlato, i když každý se má především pokoušet postarat se o své záležitosti vlastními silami.
Smrticí plyn opět na scéně
Právnická mluva nemá v sobě příliš romantiky. Jakápak také romantika, když za banálním příběhem číhá smrt? V dramatu vystupují pan F. B. jako vlastník bytové jednotky (pronajímatel), paní N. B., která uzavřela s panem F. B. smlouvu o nájmu bytu, a pan V. T., který se stal podnájemníkem. Jak konstatuje soudní spis, „od listopadu 2014 nezajistili pravidelné kontroly a servis – čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 umístěného v koupelně bytu na adrese XY.“ Obviněný F. B. měl jako účastník trhu s plynem (zákazník) a zároveň jako vlastník bytové jednotky tuto povinnost uloženu energetickým zákonem, který zákazníkovi podle smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ukládá povinnost „udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob.“ Obviněná N. B. měla rovněž povinnost udržovat plynový spotřebič ve stavu způsobilém k jeho nezávadnému užívání, avšak neučinila tak, přestože vzala do bytu podnájemníka. Neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech. Výměník se zanesl mechanickými nečistotami, a protože nebyl pravidelně prováděn servis a čištění spotřebiče, kvalita spalování zemního plynu se zhoršovala. Důsledky si každý dovede představit – byly ty nejtragičtější: množství oxidu uhelnatého se zvyšovalo, došlo k jeho úniku do koupelny a smrticí plyn přivodil otravu a úmrtí I. T.
Nalézací soud shledal obviněného F. B. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti s trestem podmíněného odnětí svobody v trvání jednoho roku, odsouzena byla rovněž spoluobviněná N. B. a oba byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit poškozené R. Ž. částku přibližně tři čtvrtě milionu korun s tím, že poškozená se může s nárokem na peněžitou náhradu při usmrcení obrátit na soud v civilním řízení.
Oba obvinění se odvolali, ale soud druhé instance se v podstatě přidržel názoru prvostupňových soudců.
Těžké hledání spravedlnosti
Už jsme tu nejednou konstatovali, že život se v právních normách nezrcadlí vždy tak, jak si představují aktéři konfliktu, který se stane – ošklivě řečeno – potravou soudního mechanismu. Spravedlnost není náhodou vykreslována jako slepá bohyně. Její slepota vyjadřuje nestrannost soudu, který se nesmí nechat ovlivnit, nesmí postupovat v rozporu s právem. Tak to ovšem vidí právníci. Ten, komu laserový paprsek práva proniká do ledví, má ovšem mnohdy jiný názor. Pan F. B. si právě tak připadal. Co mu zbývalo? Podal dovolání k nejvyšší soudní stolici. V několika rozsáhlých bodech v něm prosazuje svůj obraz skutečnosti.
Především vyjadřuje pocit, že je chybný pohled soudů na to, jak v reálném životě věci běží. Takto přece podle pana F. B. nelze hodnotit otázku, kdo je odpovědný za to, jestli byl řádně prováděn servis a čištění plynového spotřebiče. On – jako vlastník bytu a pronajímatel – si samozřejmě nemyslí, že stačí někomu bez dalšího předat klíče, aby se zbavil odpovědnosti. Ale považuje za rozumné a férové, když se tak stane nějakou jednoduchou dohodou, když se zkrátka s nájemníkem či podnájemníkem dojedná (třeba i nevysloveně, konkludentně, jak říkají právníci), že se o byt jako celek bude starat ten, kdo bude klíči disponovat a bude v bytě bydlet. Na tom přece není ani nic složitého, ani nic k nepochopení.
„Povinnost čištění karmy je v souladu s běžnou logikou nejpřiléhavější právě pro osobu, která v bytě bydlí,“ tvrdí pan F. B. ve svém dovolání, „a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o jednu telefonickou objednávku (což není složité) a možnost technika navštívit byt (což je mnohem složitější zařídit pro osoby, které v bytě nebydlí, nežli naopak). Pokud se tyto osoby na uvedeném shodnou, není důvod, proč by trestní soudy měly ingerovat do soukromoprávního vztahu, kdy obě strany jsou si vědomy svých povinností, resp. jejich zanedbání. A to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že taková spolupráce či vztah ohledně bytové jednotky funguje po léta, a nikoliv, že by tato spolupráce byla účelově tvrzena.“
K tomu pan F. B. konstatuje, že snad každému musí být i na základě existujících důkazů jasné, že mezi ním a paní N. B. vznikla dohoda, jejímž důsledkem bylo převedení povinností vztahujících se i k péči o plynové spotřebiče a zajišťování revizí. Proč tato zjevná souhlasná vůle mezi obviněnými, podle které také vždy postupovali, nebyla soudy vzata v potaz, a proč soudy dospěly k závěru, že k převodu povinnosti podle energetického zákona nedošlo, nad tím pan F. B. jen kroutí hlavou. A přidává další argument. On sám přece předložil soudu listiny, které popisují analogickou situaci v bytovém družstvu. Režim týkající se plynových spotřebičů je běžně nastaven tak, že bytové družstvo jako pronajímatel „jednostranným právním úkonem přenese povinnost na nájemníka. Bytové družstvo je zákazníkem a vlastníkem plynových spotřebičů, nicméně vzhledem k tomu, že je nepraktické, aby zajišťovalo revizi plynových spotřebičů v každém bytě, vydá si vlastní interní předpis, kterým tuto povinnost přenese na nájemníka.“
To se obecně považuje za docela normální, logické a bezproblémové, myslí si pan F. B., protože každý družstevník, který byt skutečně obývá (pan F. B. s trochou sarkasmu dodává: „a umí telefonovat“), nejlépe zná užívané spotřebiče, a jakmile nastane čas, povolá servisního technika, který provede revizi plynových zařízení. Když se to tak zcela běžně praktikuje v bytových družstvech, ještě navíc jednostranným aktem družstva, co by to bylo za logiku, kdyby to stejně nemohlo fungovat v ryze privátní sféře, navíc ještě na základě dohody? Jak je ale patrno z předchozích fází řízení, musí pan F. B. konstatovat, že to, co je jasné každému občanu, nemají ujasněno soudy a státní zástupci. Jestliže ovšem ani tyto orgány nemají jednoznačný názor, jestli vůbec je povinnost takové péči o plynové spotřebiče smluvně přenést na toho, kdo byt skutečně obývá, je zle.
„Obviněnému je kladeno za vinu, že netušil, že smlouva, o jejíž platnosti a účinnosti neměl důvod pochybovat, může být z pohledu některých orgánů činných v trestním řízení vyhodnocována jako částečně neplatná, absolutně neplatná či relativně neplatná,“ horlí pan F. B., přičemž ale přece musí platit presumpce neviny a zásady spravedlivého procesu, takže chce-li jej někdo vinit, musí prokázat, že jako pronajímatel bytu alespoň „mohl tušit, že předmětná smlouva je neplatná nebo že by tak na ni mohlo být nahlíženo.“ Domnívá se, že ve výsledku zkrátka nemůže být ani sporu o tom, že „o byt a o všechno s tím souvisící se měla starat a zodpovídat obviněná N. B.“
A tady se pan F. B. dostává k onomu pokřivenému zrcadlení, jež spatřuje v právu. Docela konzervativně trvá na tom, že hledat nějaké složité právní konstrukce týkající se „trestní odpovědnosti za čištění karmy“ se zcela míjí s normálním života během, což dokumentuje na tom, jak v globalizovaném světě někdo klidně odjede na relativně dlouhou dobu na jiný kontinent a se stejným klidem předá klíče od svého bytu známému, který se do bytu přestěhuje a stará se o něj – a nikoho by nemělo trápit, kdo v takovém případě zavolá revizního technika, když je potřeba zkontrolovat plynové spotřebiče.
Takže – uzavírá své dovolání pan F. B. – slavný Nejvyšší soude, laskavě ten rozsudek zrušte a rozhodněte rovnou o tom, že jsem zproštěn obžaloby, ať už tahle nesmyslná konstrukce zmizí ze světa. Tak nějak to říká.
Státní zástupce nesouhlasí
Inu, státní zástupce (natož pak jako reprezentant Nejvyššího státního zastupitelství) tu ani není od toho, aby souhlasil a priori se vším, co napíše obviněný do dovolání. Přesto ale je jeho argumentace zajímavá – a podíváme se na ni podrobněji, abychom viděli, s čím bude pracovat Nejvyšší soud.
A hned na počátku vyrukuje pěkně zhurta: „K tomu, aby bylo možno uvažovat o smluvním převedení veřejnoprávním předpisem stanovené povinnosti podle energetického zákona (tj. povinnosti zákazníka udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit), muselo by být takové smluvní ujednání výslovné a jednoznačné; ze strany osoby, které by jinak svědčila původní povinnost, by muselo být plnění smlouvy kontrolováno a vyžadováno, protože uvedené povinnosti se nelze zbavit pouze formálním podpisem jakékoliv smlouvy.“
Takže – jinými slovy – jestli si pan F. B. myslel, že by povinnost péče o plynové spotřebiče mohla být převedena konkludentně, snad dokonce pouhým předáním klíčů od bytu, zcela se mýlí. Ale státní zástupce dokonce říká, že mu tu mýlku ani nemá nijak za zlé, jen mu není jasné, proč vůbec s nějakými výklady o předávání klíčů a konkludentních úkonech vyrukoval, když přece skutečně existovalo ujednání nájemní smlouvy mezi obviněným F. B. jako pronajímatelem a spoluobviněnou N. B. jako nájemkyní. A ve smlouvě se jasně praví, že N. B. se zavazuje k převzetí „všech povinností vyplývajících z právních předpisů stanovujících povinnosti ohledně řádné péče o byt a řádné údržby jeho vybavení. Zejména energetický zákon a související předpisy – plynových a elektrických spotřebičů (revize etc.), pojištění předmětu nájmu – živelné události.“
A teď si řeknete – v čem je tedy problém? Tedy: problém je skutečně jinde. Podle zmíněné smlouvy totiž „byl nájemce povinen uzavřít za svoji osobu smlouvy s dodavateli veškerých energií.“ A to je ten kámen úrazu. Paní N. B. totiž, pokud šlo o dodávky plynu, takovou smlouvu neuzavřela, takže z hlediska energetického zákona zůstal zákazníkem obviněný F. B.
To není všechno. Státní zástupce uvádí, že výslovně se o provádění servisu a čištění průtokového ohřívače ve smlouvě nemluví (což bychom mohli považovat za trochu přepečlivé konstatování), ale hlavně – že „oba obvinění odmítli vypovídat, takže nebylo možno doplnit dokazování výslechem obviněných se zaměřením na podrobnější objasnění otázek souvisejících se zajištěním provozu spojeného s užíváním bytu, konkrétně pak k otázkám, kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače, popř. zjištění, proč obviněná neuzavřela smlouvu s dodavatelskou plynárenskou firmou. Podle státního zástupce je tudíž sporné, zda ke smluvnímu převodu povinnosti podle energetického zákona na obviněnou vůbec došlo.“
A pak už se na pana F. B. řítí další pohroma. On totiž paní N. B. udělil (a dokonce opakovaně) plnou moc, aby ho při jednáních s plynárenskou společností zastupovala. To podle státního zástupce jasně znamená, že o skutečné situaci týkající se odběru plynu dobře věděl, a že také měl jasno v tom, že paní N. B. na sebe odběr plynu nepřevedla. Přitom se na ni ale zřejmě plně spoléhal, protože si nijak neověřoval, jestli jeho zplnomocněnkyně a nájemnice plní povinnosti týkající se čištění, servisu a revizí plynových spotřebičů.
Možná za tím byla jen nějaká nadměrná velkorysost, ale pan F. B. si podle státního zástupce musel alespoň uvědomovat možnost, že nájemní smlouva v tomto ohledu nezafunguje, a že mu tím pádem péče o plynové spotřebiče zůstane na krku jako zákazníkovi.
Smutný závěr tedy podle státního zástupce tkví v tom, že (ač je možný dopad nevyhovujícího technického stavu domácího plynového hospodářství všeobecně znám, stejně jako jeho eventuální fatální následky) „pokud obviněný ve vztahu k zajištění řádného technického stavu plynového spotřebiče přesto zůstal zcela nečinný, nejednal s náležitou mírou opatrnosti vyplývající z energetického zákona.“ A je celkem jedno, dodává státní zástupce, jestli šlo o nedbalost vědomou, nebo nevědomou. Z čehož vyvozuje, že Nejvyšší soud by měl dovolání odmítnout, tudíž se jím prakticky vůbec nezabývat.
Porušení důležité povinnosti a příčinná souvislost
Jakmile se začne před soudem v trestním řízení mluvit o nedbalosti, je třeba zpozornět. Úmysl, to je většinou jiná. Ale nedbalost …
Přečinu usmrcení z nedbalosti se podle trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o delikt, který se označuje jako poruchový, tzn. podstatné je právě porušení nějaké právní povinnosti (lhostejno, zda tím, že někdo něco učinil, nebo opomenutím). Jde však o to, že musí jít o povinnost důležitou. To se nekryje s porušením jakékoliv povinnosti, nýbrž, jak se dlouhodobě shoduje judikatura, jen s takovými případy, kdy porucha má „za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví.“
O příčinné souvislosti hovoříme v této rubrice častokrát. Je to jakýsi neviditelný spoj mezi jednáním pachatele a následkem a musí platit: bez zaviněného jednání pachatele by škodlivý následek nenastal.
Příčinná souvislost neexistuje v nějaké abstraktní podobě (dokonce ani v tak elementární formě, o jaké ve svém dovolání mluvil pan F. B.). Vždy je konkrétní a vždy také musí být hledána konkrétně na základě zjištěných okolností případu. A to je – ačkoliv to možná vypadá jako trochu teoretický výklad – velmi důležité i pro případy, jako je ten, o němž je řeč. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam. Jednání pachatele musí být z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. „Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde,“ říká k tomu právní nauka. Následek může způsobit i více faktorů najednou, mohou přitom spolupůsobit různé subjekty, můžeme hledat příčiny bezprostřední i vzdálenější, bádat nad kontinuitou. Je to skutečně celá věda, ale teprve když se člověk dostane do jejího soukolí, začne si uvědomovat, jak komplikované to učení o příčinné souvislosti je. Napadlo někdy pana F. B., že několik kroků, které učinil (nebo naopak neučinil), vtáhlo jej do příběhu, v němž by nikdy figurovat nechtěl?
Nedbalost, nedbalost
Jak jsem už říkal, přečin, pro který se pan F. B. ocitl před soudem, se jmenuje usmrcení z nedbalosti. Nedbalost je formou zavinění a vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětluje, že „při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde.“
Abychom si však dovedli představit situaci pana F. B., který se – popravdě řečeno – zachoval jako mnozí další (jen ten následek byl v tomto případě bohužel katastrofální), musíme ještě rozlišit nedbalost vědomou (slovy zákona: pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí) a nevědomou (zákon říká: pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl).
Problém, ve kterém se ocitl pan F. B., je vlastně typickým problémem nedbalostních deliktů. Obviněný se evidentně spolehl na to, že věci „půjdou jako normálně“. Jenže jeho nečinnost, to, že se o zajištění řádného technického stavu plynového spotřebiče nepostaral, vyústilo v nedostatečnou míru opatrnosti ve vztahu k povinnosti uložené mu energetickým zákonem. A to – zachování potřebné míry opatrnosti – je právě kritériem nedbalosti.
Proč nestačilo smluvní ujednání?
Stejně vám vrtá hlavou, jestli to všechno není přehnané? Jistěže si každý uvědomuje tragické vyústění řetězce událostí, k nimž došlo, ale není právo k panu F. B. přece jen příliš přísné?
Jeho dovolací námitky jsou především spojeny s kritikou toho, že nebyl vzat v potaz smluvní převod povinnosti na nájemkyni bytu N. B. Má to ovšem své háčky. Jedním z nich je to, že soud prvního stupně, jenž měl dokazování doplnit o výpovědi obou obviněných, kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače, byl vlastně vyšachován přičiněním samotného pana F. B., protože on i paní N. B. využili svého práva a nevypovídali.
Dalším háčkem je to, že právo je většinou příliš šedivé. Zamyslete se nad tím, kolikrát jste „podškrábli“ nějakou smlouvu – jako dodavatelé, servismani, revizoři, odborníci, jejichž živnost předpokládá jako samozřejmou věc dokonalé znalosti toho, co je třeba, nebo také jako spotřebitelé – a kolikrát jste si ji opravdu přečetli (kdo čte drobná písmenka třeba smluv pojistných?). O zákonech platí v bleděmodrém totéž. Podívejte: V energetickém zákoně je napsáno, že zákazník je povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Zákazníkem je míněna osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě. Tohle všechno víme, ale někdy tak úplně nevnímáme. Možná je tento případ i jakousi inspirací, abyste, jako profesionálové, při každé příležitosti své zákazníky i na tyto aspekty upozorňovali.
Tohle totiž řekl Nejvyšší soud: Smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu s plynárenskou společností „uzavřel F. B. jako odběratel, takže obviněného lze považovat v tomto smyslu formálně za zákazníka.“
Další háček: Jak už jsme si řekli, pronajímatel (F. B.) se s nájemcem (paní N. B.) dohodl, že „nájemce je povinen převést na svoji osobu, resp. uzavřít smlouvy s dodavateli veškerých médií (voda, elektrika, plyn etc.), a že nájemce přebírá veškeré povinnosti vyplývající z právních předpisů stanovujících povinnosti ohledně řádné péče o byt a řádné údržby jeho vybavení. Zejména energetický zákon a související předpisy – údržba plynových a elektrických spotřebičů (revize etc.), pojištění předmětu nájmu – živelné události.“
Jenže šedá je teorie (i zákon či smlouva), leč zelený strom života. Paní N. B. má k panu F. B. ten nejužší vztah – je to matka a syn. Rázem se vše jeví jinak. Jak popisuje soud, „obviněný F. B. byl faktickým vlastníkem předmětného bytu na adrese XY a jako vlastník vystupoval i navenek. Podle výsledků dokazování nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že obviněný správu bytu, jehož byl vlastníkem, beze zbytku převedl na obviněnou N. B., svoji matku, včetně odpovědností, které mu jako vlastníkovi z tohoto titulu plynuly.“ Jistěže. To je život. Syn s matkou se dohodli – já se ti o všechno postarám, řekl jí určitě, o ty „chlapské“ záležitosti, a ty se budeš starat o papíry (mám-li být trochu genderově nekorektní). Vždyť i soud to jaksi připouští: „Podle odvolacího soudu nelze vyloučit přenesení takové povinnosti na jiný subjekt, avšak z pohledu konkrétního obsahu ujednání mezi obviněnými lze dovodit, že mezi obviněnými panovala dohoda, že obviněná se starala o správu bytu, avšak nelze vyvodit rovněž přenesení odpovědnosti za splnění speciálních, konkrétně vymezených povinností. Ani podle odvolacího soudu nelze vyloučit, že primární dohoda mezi obviněnými měla k přechodu všech těchto práv a povinností směřovat, čemuž by nasvědčoval nejen text nájemní smlouvy, ale i plná moc udělená obviněným F. B. obviněné N. B. k zastupování při jednání s plynárenskou společností ve všech věcech týkajících se dodávky a odběru zemního plynu, zejména k uzavření či ukončení smlouvy o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu a smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu do odběrného místa na uvedené adrese.“
Jenže – co je psáno, není vždy dáno. Paní N. B. smlouvu s plynárnou jako nájemce bytu neuzavřela. Syn to nejspíš věděl, proč by jinak matce opakovaně uděloval plnou moc? Takže soud uzavřel, že „oba obvinění byli srozuměni s tím, že smluvním partnerem a zákazníkem plynárenské společnosti je stále obviněný.“ Náhle tu z nevinně vypadající rodinné spolupráce a srozumění máme nesplněnou zákonnou povinnost, a co horšího – neskonale horšího – její nesplnění s následkem smrti poškozené I. T. Soud, hledající příčinnou souvislost a hodnotící míru nedbalosti, akcentoval, že „bylo na obviněném, aby si ověřoval, zda dochází k naplnění dohody mezi ním a jeho matkou, v tomto případě k údržbě odběrného plynového místa, a pro případ, že tato povinnost obviněnou splněna nebyla, bylo na něm, aby nedostatek napravil.“
Není to tedy tak, že by povinnost zakotvenou v energetickém zákonu nebylo možno smluvně převést na jiného (např. na nájemce bytu), „protože však jde o povinnost zakotvenou veřejnoprávním předpisem, musí být takové smluvní ujednání výslovné a jednoznačné, nevzbuzující žádné pochybnosti. Ze strany osoby, které by jinak svědčila povinnost podle energetického zákona, by muselo být splnění smlouvy kontrolováno a vyžadováno.“ Tak pravil soud – a ještě dodal, aby zmýlená neplatila: „Na uvedeném nic nemění ani fakt úzkého rodinného vztahu mezi obviněným a obviněnou, ani případná dominance obviněné jako matky a spoléhání se na její autoritu ze strany obviněného.“
Poslední háček – zdánlivě podružný, ve skutečnosti však doplňující mozaiku celého smutného příběhu. Podle soudu totiž oba obvinění věděli, že v bytě, který dříve sami užívali, je nainstalována velmi stará karma, která vyžadovala vyšší nutnost údržby. Věděli, co se může stát, ale řádné údržbě plynového zařízení nevěnovali žádnou pozornost. Zcela neprávnicky řečeno – nedbalost jako vyšitá.
A právnicky? Právnická řeč je suchá, zopakujme si. Stačí jí v takovém případě jedna větička: dovolání obviněného F. B. se odmítá.
- Nejistá budoucnost revizního technika
- Příběhy bez konce
- Potíže s fotovoltaikou
- Takové obyčejné příběhy
- Jak se nestát vlastníkem aneb o rozvodném tepelném zařízení