Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/7

legislativa

Revizní zpráva o zemi zaslíbené

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, čj. 7 Tdo 916/2018-79, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012

Tentokrát budeme hovořit o odpovědnosti za objektivitu a poctivost revizní zprávy. Řeknete si možná, že to je téma nepříliš záživné. Budeme také mluvit o tom, jestli táž spravedlnost a týž přístup platí pro „ty velké“ i pro „malé“. Pokuste se začíst, protože život není vždy takový, jak se na první pohled zdá.

O zemi zaslíbené, fotovoltaice a komínech

S pravděpodobností hraničící s jistotou to tak nebylo. Ale princip (který ostatně platil vždy) funguje v době sociálních sítí a elektronických médií naprosto bez diskuzí: Není tak důležité, zda se něco událo, nýbrž jestli nějaká vlivová celebrita prohlásila, že se cosi událo. Alois Jirásek by dnes byl nejspíš mocný youtuber. Když sdělil čtenářům, že pra­otec Čech vystoupil se svou senzační performancí na Řípu, vzali to občané jako celkem hotovou věc. A slova praotcova začala se šířit: „Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“ Že prý, když na ten kopec vystoupili, spatřili „široširý kraj, který se před nimi rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.“ Možná by ovšem současný Jirásek přidal zmínku o monstrózních vrtulích lemujících obzor, o dýmu z hnědouhelných elektráren a kouřících komínech domků, nivy by nahradil žlutými lány řepky a luka rozlehlými lesknoucími se plochami elektrovoltaických panelů. Kdo ví. Za dob slavného praotce a ani za časů jeho proslulého životopisce o ničem podobném neměli ani ponětí, natož aby tušili, jaké maléry z toho mohou vzejít.*

Z prvoinstančního soudního spisu

Úřední akta konstatují, že obviněný Z. A. byl uznán vinným, že se jako pomocník zúčastnil na zločinu podvodu (to je delikt, který spočívá v tom, že někdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu, přičemž v daném případě měl jít o škodu velkého rozsahu), a i když trestný čin byl je zčásti dokonán a zčásti skončil ve stadiu pokusu (jako pokus označuje trestní právo jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, ale k dokonání trestného činu nedošlo), nebylo to obviněnému nic platné (neboť pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin) a prvoinstanční soud jej za to potrestal tříletým podmíněným odnětím svobody se zkušební dobou pěti let a ještě mu uložil čtyřletý zákaz výkonu činnosti revizního technika elektrických zařízení.

Své si vyslechla i firma S., která byla uznána vinnou rovněž pokusem zločinu podvodu a odsouzena k trestu propadnutí finančních prostředků ve výši tří a půl milionu korun, k čemuž jí přibyl ještě peněžitý trest za 800 tisíc.

Soudci prvoinstančního krajského soudu shledali, že pan Z. A. jako revizní technik v roce 2009 vyhotovil nepravdivou zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení, jejímž předmětem byla „elektroinstalace a napojení rozvodů fotovoltaické elektrárny na volném poli u obce C., jež měla dokazovat, že zařízení je schopno bezpečného provozu, a ve které nepravdivě uvedl, že elektroinstalace fotovoltaického systému sestává z fotovoltaických panelů E1 – E4424, které jsou instalovány ve 13 řadách a vzájemně propojeny v sé­riovém zapojení a svedeny do roz­jišťovacích a propojovacích String Boxů instalovaných na konstrukci pod panely, přičemž String Boxy jsou napojeny vodiči ze samostatných jisticích skříní, které jsou dále napojeny každá na samostatný měnič, přestože v době vyhotovení revizní zprávy popisované fotovoltaické panely, String Boxy ani měniče instalovány ani napojeny nebyly, takže nebylo možné posoudit, zda je popisovaný systém schopen bezpečného provozu, přičemž si byl vědom, že zpráva může sloužit jako jeden z podkladů licenčního řízení, vedeného u Energetického regulačního úřadu.“

To se také potvrdilo, protože Energetický regulační úřad na základě revizní zprávy promptně, avšak, jak se před soudem ukázalo, ne­oprávněně vydal licenci opravňující společnost S. „k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů na výkon 1,3 MW po dobu 25 let, čímž umožnil uvedení elektrárny do provozu již v roce 2009 a právnické osobě S. tak umožnil nezákonně získat oprávnění k výrobě elektrické energie, a tím i nárok na výkupní cenu ve výši 13 050 Kč/MWh, a to oproti výkupní ceně ve výši 12 150 Kč/MWh, na jejíž úhradu by vznikl nárok v případě, že by elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2010, takže za období od ledna 2010 do května 2015 byla neoprávněně vyplacena právnické osobě S. v rámci výkupní ceny částka 5 649 566,15 Kč, a to od společností Č. D. a posléze Č. P., a pokud jde o další období od června 2015 do prosince 2030, tj. po celkovou dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny 20 let, se právnická osoba S. pokusila získat další neoprávněný prospěch ve výši nejméně 1 819 947,38 Kč ke škodě provozovatelů distribuční sítě.“

Podle názoru soudu se společnost S. dopustila pokusu uvedeného zločinu, protože věděla, že tímto postupem získala licenci neoprávněně, a po dlouhou dobu využívala omylu pracovníků Energetického regulačního úřadu, kteří povolení k výrobě dotované elektřiny vydali. Navíc elektrárenská společnost prostřednictvím pověřených osob, které jednaly v jejím zájmu, úmyslně účtovala neoprávněnou výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů.

Začala mela, jaká je v těchto případech obvyklá. Rozsudek prvoinstančního soudu napadl, kdo mohl: obviněný pan. Z. A., fotovoltaická společnost S., poškozená firma Č. D. a navíc ještě státní zástupce, který se samozřejmě odvolával v neprospěch obou obviněných subjektů. Odvolání posuzoval příslušný vrchní soud, který sice napadený rozsudek v pasáži týkající se pana Z. A. částečně zrušil, ale trest ponechal ve stejné výši jako soud krajský, a firma S. s odvoláním vůbec neuspěla.

Jak se pozná nespravedlnost?

Možná si řeknete – co je to za otázku? Nespravedlnost je zkrátka nespravedlnost, a basta. Odsuzující rozsudek se postiženému zdá nespravedlivý téměř vždy. Proto existuje vedle odvolání i mimořádný opravný prostředek, dovolání, kterým lze již pravomocné rozhodnutí napadnout a svěřit jeho přezkum instanci nejvyšší. Využili toho oba potrestaní.

Pan Z. A. se svým obhájcem sepsal dovolání, ve kterém prakticky zopakoval vše, co už předtím uváděl na svou obhajobu, a domáhal se závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu je extrémní nesoulad. Tvrdil, že byla-li revizní zpráva chybná, rozhodně to nebyl výsledek jeho úmyslného jednání, nanejvýš – připouštěl – mohlo jít o jakousi nedbalost. Kdyby ale zaměstnanci Energetického regulačního úřadu řádně konali svou práci a pečlivě věc zkontrolovali, což je přece jejich povinnost, nemohli by být uvedeni v omyl, protože by zjistili, že fotovoltaická elektrárna v době žádosti o udělení licence nebyla dokončena. To, co mu soud vytýká, mělo být tedy posouzeno maximálně jako příprava a zhodnoceno mírněji. Navíc pan Z. A. tvrdil, že vůbec neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jakýmkoliv škodlivým následkem. Jak mohl vědět, že jeho revizní zpráva bude sloužit jako podklad pro licenční řízení, ba že bude předložena jako jediná revizní zpráva fotovoltaické elektrárny? Z těchto důvodů pan Z. A. navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci druhoinstančnímu soudu k novému projednání.

Totéž žádala i společnost S. Vlastně se jaksi „převtělila“ do role soudu: sama, způsobem odlišným od soudního, zhodnotila důkazy i závěry krajského i vrchního stupně a dospěla k názoru, že mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů je extrémní rozpor, který znemožňuje jejich přezkoumatelnost a činí je nesrozumitelnými. To, jak jsme postupovali, totiž absolutně znaky pokusu zločinu podvodu nevykazuje, argumentovala korporace. Z popisu skutku, jak jej podaly soudy, není podle ní zřejmý úmysl, a to ani nepřímý, takže je jasné, že zavinění nebylo prokázáno. Ani obviněná firma S., ani nějaké „osoby jednající v jejím zájmu“ se na vydání licence aktivně ne­účastnily. Vždyť přece – uváděla společnost se zdviženým prstem – ona sama „měla zájem získat bezvadné plnění ze smlouvy o dílo bez jakéhokoliv motivu získat licenci již v roce 2009, a celá situace by měla být posouzena z pohledu zásady ultima ratio. Získání licence až v roce 2010 by jí nezpůsobilo žádnou finanční ztrátu, neboť rozdíl výkupních cen mezi lety 2009 a 2010 byl nevýznamný a tuto ztrátu si mohla kompenzovat uplatněním práva na náhradu škody včetně práva na smluvní pokuty vůči dodavateli.“ A pokud jde o jednání svědků, kteří jsou označováni jako osoby jednající v zájmu firmy S., tak to tedy prrr! Nikdo z nich nebyl se společností v pracovněprávním ani jiném obdobném vztahu, takže přičítat elektrárně důsledky jejich jednání je naprosto nepatřičné. Když nic jiného, „skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, nebylo prokázáno spáchání skutku osobou, jejíž jednání by bylo přičitatelné obviněné právnické osobě, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo, a důkazní řízení se dostalo do kolize s postuláty spravedlivého procesu.“

Jak už to tak chodí, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byl úplně opačného názoru a k dovolání obviněných se vyjádřil velmi negativně. Poukázal na to, že argumentují stejně jako již v obhajobě před soudy nižších stupňů, které se s těmito otázkami dostatečně vypořádaly, takže pomocí mimořádného opravného prostředku není co řešit.

Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů státní zástupce nenašel. Ať tvrdí, co tvrdí, pan Z. A. „naplnil subjektivní stránku pomoci zločinu podvodu v nepřímém úmyslu, neboť si musel být rozhodných okolností skutku vědom,“ uvedl žalobce. A musel si být od počátku také plně vědom, proč a za jakým účelem je od něj revizní zpráva vyžadována.

Podobně státní zástupce odmítl i námitky právnické osoby S. Po­ukázal na to, že „její trestní odpovědnost je vybudována na fikci přičitatelnosti jednání a zavinění fyzické osoby právnické osobě. Osoby v obdobném postavení jako zaměstnanci při plnění rozhodnutí, schválení nebo pokynu statutárního orgánu obchodní společnosti jednající v jejím zájmu musely vědět o skutečném stavu dokončenosti stavby v době vypracování revizní zprávy a taktéž o předložení této zprávy v řízení o udělení licence.“

Sečteno a podtrženo – představa státního zástupce o nespravedlnosti byla evidentně zcela odlišná než u obou obviněných, pročež reprezentant obžaloby navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná, tedy aby se jimi vůbec nezabýval po věcné stránce.

Zásadní verdikt

Už jsme na tomto místě několikrát upozorňovali, že dovolání není jen tak „obyčejný“ opravný prostředek – tím je odvolání. Dovolání má mimořádnou povahu a nečiní z Nejvyššího soudu jakousi třetí instanci – naše trestní řízení je dvoj­instanční. Mimořádným opravným prostředkem se nemůže směřovat „k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.“

V hodnocení důkazů krajským a vrchním soudem však nejvyšší instance neshledala v tomto případě žádné rozpory („natož extrémní,“ podotkla). Všechny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí byly provedeny, pečlivě zhodnoceny – každý jeden z nich i jejich vzájemné souvislosti, byla dodržena pravidla formální logiky a zásada volného hodnocení důkazů. Více soud k tomu, aby dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, učinit nemůže. Obhajobu obviněných spolehlivě vyvracely znalecké posudky, výslech znalce Ing. M. T., CSc., listinné důkazy (stavební deník, faktury a dodací listy subdodavatelů týkající se dodávek potřebných dílů pro elektrárny, protokol o prohlídce, fotografie z této prohlídky), ale dokonce i samotný obsah předmětné revizní zprávy pana Z. A. Nejvyšší soud tedy konstatoval, že nemá žádný důvod k zásahu do zjištěného skutkového stavu.

Dovolací důvod by mohla naplnit námitka obviněného Z. A., že „jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako příprava k trestnému činu podvodu, nikoliv jako trestný čin podvodu dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu, neboť nebyl dán znak bezprostředního směřování k dokonání trestného činu.“ Jenže takové argumentaci nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. „Obviněný musel být od počátku svého jednání, tedy od vypracování předmětné zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení, přinejmenším srozuměn s tím, že tato zpráva bude sloužit jako podklad, na základě kterého se bude pro obviněnou právnickou osobu S. rozhodovat o udělení licence k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Zprávu přitom obviněný vypracoval a záměrně koncipoval tak, aby vyvolala dojem, že je elektrárna dokončená a jako celek schopna bezpečného provozu, a tudíž musel vědět, že za pomoci této zprávy bude možné požadovanou licenci získat, a s tímto srozuměním ji předal osobě vyřizující zmiňovanou licenci. Právní kvalifikace zvolená soudem prvního stupně je tedy i podle Nejvyššího soudu správná, a proto byla tato námitka shledána zjevně neopodstatněnou.“

Stejně dopadla i námitka firmy S. týkající se zásady ultima ratio. Nejvyšší soud připomněl, že úvaha, „zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“ Ale zároveň princip ultima ratio není míněn tak, že by trestní postih závisel jen na tom, zda a případně jak byly použity i mimotrestní právní prostředky (například administrativní, majetkové apod.). Každý trestný čin (tedy jednání, které takto označuje trestní zákoník) je zkrátka trestným činem. A je-li něco trestným činem, obecně není možno považovat to za čin, který postrádá společenskou škodlivost. Takhle tedy ne, objasnil Nejvyšší soud svůj postoj fotovoltaické společnosti, a ještě jí připomněl, že společenská škodlivost jejího jednání byla naopak zvýšena „sofistikovaným způsobem provedení a dlouhou dobou, po kterou právnická osoba využívala omylu pracovníků Energetického regulačního úřadu.“

Ve velkém i v malém

Zvykli jsme ovšem tak nějak léty, že existují témata velká a malá. Zatímco velkými se zabývají média, nad těmi malými všichni jaksi mávneme rukou. A když se řekne fotovoltaická společnost, hned si představujeme vysoké zisky, dotace a všemožné problémy, o kterých se píše denně. Jenže pro právo platí – musí platit a mělo by platit, že má měřit stejně. Velkým i malým. Posuďte tedy podobnost čistě zákonitou, tentokrát z oblasti práva soukromého, civilního.

Pojišťovna B. se domáhala náhrady odpovídající pojistnému plnění, které poskytla pojištěnému Ing. F. v souvislosti s požárem jeho rodinného domu. Tvrdila, že za škodu způsobenou požárem odpovídá pan J. K., který „jako zpracovatel projektové dokumentace a zhotovitel stavby, včetně zajištění stavebního dozoru, v rozporu se svými povinnostmi nezamezil umístění dřevěného trámu, který byl příčinou požáru, do komínového průduchu.“

A protože pan K. svou odpovědnost popíral, dostal se případ k okresnímu soudu. Ten žalobě vyhověl, ale krajská instance rozhodnutí zrušila, takže se věc znovu dostala na okresní soud, který uložil panu K. povinnost zaplatit pojišťovně více než půl milionu korun.

Důvody popsal soudce do rozsudku takto: Příčinou požáru rodinného domu v P. bylo vznícení dřevěného stropního trámu zazděného do komínového tělesa. Žalovaný pan K. jako projektant domu, zhotovitel a zároveň osoba vykonávající stavební dozor „v rozporu s právními předpisy nezabránil zazdění dřevěného trámu do komínového průduchu, ve stavební dokumentaci jednoznačně nezakreslil prostupy do jednotlivých komínových průduchů ve všech podlažích domu ani nezajistil označení komínových průduchů identifikačními štítky s potřebnými údaji o jejich charakteru a parametrech, tudíž nebylo možné odlišit průduchy určené k odvětrávání a k odvodu spalin.“

Soud dospěl ovšem k názoru, že povinnosti porušil i kominík M., který vystavil revizní zprávu o stavu komínů a zaústění spotřebičů, jež ovšem neodpovídala skutečnému stavu.

Opět jsme – tentokrát „v malém“ – u významu poctivé revizní zprávy. Podle nálezu soudu bylo v tomto případě osvědčení o nezávadném stavu (tedy revizní zpráva) vydáno přesto, že kontrola nemohla být provedena řádně, neboť tomu bránilo po celé délce komína podbití. Navíc se ukázalo, že je vykazováno, že „komínové průduchy jsou opatřeny komínovými vložkami Schiedel,“ ale ve skutečnosti kritický průduch, ve kterém došlo k požáru, vůbec vyvložkován nebyl.

Soud tedy shledal, že odpovědnost padá jak na pana K., tak na kominíka M., na každého z nich v rozsahu jedné poloviny.

Následovalo samozřejmě odvolání. Krajský soud zamítl část žaloby, takže se náhrada škody poněkud snížila. Nazřel totiž, že příčinou vzniku požáru bylo „zaústění kouřovodu kotle na pevná paliva do komínového průduchu, který nesplňoval parametry předepsané technickou normou na připojení takového spotřebiče. Nesprávný postup žalovaného jako zhotovitele stavby a současně osoby vykonávající stavební dozor vedl ke ztížení možnosti zkontrolovat při revizi, zda komínový průduch splňuje předepsané parametry. Žalovaný K. tak porušil obecnou prevenční povinnost. Kominík M. závažným způsobem porušil povinnosti revizního technika, když při revizi nezjistil závady bránící připojení kotle na pevná paliva do komínového průduchu.“ Když tento pohled převedl soud do řeči čísel, rozhodl, že pan K. nemá na události podíl poloviční, nýbrž jen čtvrtinový.

A znovu k Nejvyššímu soudu

Žalovaný pan K. se proti rozsudku dovolal. Nelíbilo se mu, že okresní ani krajský soud nenašly odpovědnost za vznik škody u vlastníka domu Ing. F., takže nakonec všechno odskákal jen on a kominík M. Podle pana K. ovšem „instalaci kotle do uhelny a jeho zaústění do nevyvložkovaného komínového průduchu zajistil (v rozporu se schválenou projektovou dokumentací) právě Ing. F. Jelikož jím provedené změny nebyly schváleny stavebním úřadem, užíval po kolaudaci stavbu (dům) v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Pokud by Ing. F. nechal kotel na pevná paliva zaústit do komínového průduchu, který k tomu byl určen, nikoliv do komínového průduchu nesplňujícího předepsané technické parametry, k požáru by nedošlo.“

Nespokojená byla ale i pojišťovna B., které zase nevyhovovalo, že soudy snížily míru odpovědnosti pana K. A tak se dovolával i její právník.

Spravedlnost se prostě z každého kouta dívá rozdílně. Právě proto tu existuje mj. systém dovolání. Nejvyšší soud, jak už jsme nejednou zdůraznili, musí vycházet ze skutkových zjištění soudu nalézacího. Tedy vycházel a dospěl k jednoduchému závěru: Pan K. svou námitkou, že instalaci kotle v rozporu s projektovou dokumentací provedl sám vlastník domu Ing. F., takže by odpovídat měl on, „nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní.“

Nejvyšší soudci také vysvětlili, že v daném případě sice jak pak K., tak kominík M. (revizní technik) závažným způsobem porušili své povinnosti, ale krajský soud našel správnou vyváženost v míře odpovědnosti, když shledal porušení povinností na straně revizního technika závažnějším, „neboť vystavením revizní zprávy osvědčující způsobilost komína k užívání, tj. napojení na příslušný spotřebič, která obsahovala údaje neodpovídající skutečnosti, kominík porušil zvláštní povinnosti stanovené pro výkon činnosti revizního technika komínů právními předpisy, jejichž účelem je právě zabránění vzniku škody a které lze ve srovnání s porušením obecné prevenční povinnosti zhotovitelem stavby považovat za významnější.“

Kde končí legenda

O výsledku tedy nebylo možno ani v jednom z obou případů pochybovat. Nejvyšší soud přehlédl ze svého brněnského Řípu předmětné kauzy a vyjádřil se způsobem poněkud sušším než kdysi praotec Čech. Žádný med a strdí. Obě dovolání v trestní věci „velké“ fotovoltaiky byla prozaicky odmítnuta, dovolání pana K. v „malé“ civilní záležitosti komína a nepravdivé revizní zprávy bylo zamítnuto a cesta dovolatelů neslavně skončila.

* V tomto textu bylo využito citací z publikace Jirásek, A.: Staré pověsti české /předmluva a komentáře E. Burget/. Praha: Euro­media Group, a. s., 2018, str. 28–29.