Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/6

legislativa

O rychlosti božích mlýnů

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 32 Cdo 5805/2017-766

Pořekadlo o božích mlýnech každého z nás u některých sporů napadne se železnou zákonitostí. Tak to zkrátka je. A navíc má dvě znepokojující stránky. První se týká cíle: platí-li nezpochybnitelně ono okřídlené „ale jistě“, mohlo by nás to jakž takž utěšit. Jiná věc ovšem je, že melou-li „pomalu“, může se stát, že než domelou, ztráty způsobené nekonečným čekáním dosáhnou takové výše, že o mouku z toho dávného zrna sváru už přestal být zájem. Zdaleka to není tak jednoduché, jak si někdo představuje. Nezáleží jen na tom, jak pružně se se svými úkoly vypořádají soudy. Zárodek většiny dlouho se táhnoucích sporů tkví v tom, že původní partneři – strany smlouvy – někde udělali chybu. Ne nadarmo se v právnictvu odedávna řeší rozpor mezi dokonalostí a rychlostí a ne nadarmo se úvahy točí právě kolem odpovědnosti za to, kde a proč chyba vznikla. Případ, který budeme tentokrát sledovat, začíná téměř před dvaceti lety.

Historie vady

Ve sporu vystupují tři žalovaní: Prvním je akciová společnost X., která se smlouvou o dílo z roku 2002 zavázala provést dostavbu objektu zahrnujícího části „Příjem pacientů“ a „Interní kardiologická klinika“. Zaznamenáme si tedy, že se pohybujeme v oblasti obzvlášť citlivé – ve zdravotnictví. Druhým žalovaným je společnost s ručením omezeným Z., která dodávala projektovou dokumentaci díla, jejíž součástí byla i soustava chlazení, projektovaná s provozním tlakem 0,6 MPa a ­vodou jako chladivem. A k tomu se přidává třetí žalovaný, společnost Y., která měla vykonávat na základě mandátní smlouvy komplexní inženýrskou činnost a stavební dozor na této stavbě. Žalobkyní byla nemocnice F.

Podle zjištění nalézacího soudu žalovaní byli obeznámeni se skutečností, že na angiografickém pracovišti, sestávajícím ze čtyř místností v 1. nadzemním podlaží dostavby, bude umístěno angiozařízení (pro vysvětlenou – jde o technologii umožňující kontrastní rentgenologické vyšetření žil a tepen) dodávané firmou S.

V prosinci 2002 nemocnice F. převzala dokončené dílo, ale už v polovině února následujícího roku, tedy po pouhých dvou měsících, byla nahlášena porucha chladicí soustavy v jedné z místností, která se projevovala únikem chladicí kapaliny – směsi vody a glykolu – z potrubí klimatizační jednotky umístěné pod stropem. Závada měla pro provoz nemocnice závažné důsledky. Jak popisuje soud: „Přestože byl únik kapaliny rychle zajištěn obsluhou pracoviště, vyteklo poměrně velké množství kapaliny vzhledem k napojení této části chladicí soustavy na centrální okruh. Vytékající kapalina poškodila rozvaděče silnoproudu a slaboproudu, centrální řídicí elektroniku angiografu a záložní energetický zdroj v jedné místnosti, byly zatopeny propojovací kanály kabelového systému a v další místnosti i paty instalovaných zařízení, zejména vyšetřovací stůl a angiogenerátor. Došlo též ke znečištění uložených optických mikroskopů, poškození sy­stému elektrické požární signalizace, podlahy a maleb.“ Byla odhalena i vlastní příčina úniku chladicí kapaliny. Ukázalo se totiž, že byl porušen spoj přívodní trubky, která byla nedostatečně zasunuta do armatury klimatizační jednotky, a připojovací šroubení s vnitřním závitem nebylo úplně přitaženo „vlivem nedostatečné momentové síly a případné deformace těsnicího kroužku“.

Kdo ponese odpovědnost?

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost X. odpovídá za škodu vzniklou skrytou vadou díla (nekvalitně provedeným spojem v potrubí chladicí soustavy), a nepřiznal důvodnost jejím námitkám, že spoluvinu nesla i sama nemocnice, které a. s. X. opírala o tvrzení, že žalobkyně „sama po předání díla provedla zapojení zhotovené chladicí soustavy na centrální rozvod chladu a neprovedla tlakovou zkoušku.“ Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost sice věděla o tom, že „chladicí soustava bude napojena na centrální okruh, v tomto směru ovšem nic nepodnikla a nepřizpůsobila tomu tlakovou zkoušku, která se konala při předání díla. S odkazem na provedené dokazování znaleckými posudky uzavřel, že změna chladicí kapaliny z vody (předpokládané projektem) na směs vody a glykolu ani zvýšení tlaku v soustavě nad hodnotu 0,6 MPa (též předpokládanou projektem) neměly vliv na rozpojení spoje potrubí chladicí soustavy, neboť v případě správného utažení šroubení podle návodu výrobce klimatizační jednotky byla garantována odolnost proti tlaku až 1,4 MPa, a takový tlak v soustavě nebyl nikdy dosažen.“

S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací. Ten ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že žalované společnosti Z. a Y. za vzniklou škodu neodpovídají. Tento názor opřel o zjištění, že obě společnosti sice porušily své smluvní povinnosti, neboť „projektová dokumentace dodaná žalovanou Z., podle které byly podstropní jednotky umístěny v místnosti s elektrickým rozvodným zařízením, nerespektovala tehdy platnou ČSN 33 3210, a že žalovaná společnost Y. neprovedla řádně kontrolu projektové dokumentace a na tuto vadu neupozornila,“ avšak podle „odvolačky“ tyto skutečnosti nebyly hlavní, podstatnou příčinou vzniku škody a samy o sobě ke vzniku škody nevedly.

Jestliže tedy nalézací (prvoinstanční) soud dospěl ve svém tzv. mezitímním rozhodnutí k závěru, že nárok nemocnice je co do právního základu opodstatněn a že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, druhá instance potvrdila jen odpovědnost společnosti X. K tomu se sluší podotknout, že částka, o kterou se jednalo, překračovala jednadvacet milionů korun.

Dovolací důvody

Společnost X. hledala samozřejmě cestu z této krajně nepříjemné si­tua­ce, a proto se obrátila na Nejvyšší soud s dovoláním. Vytýkala především následující:

Postup odvolacího soudu označila za bagatelizaci „zjevných právních pochybení a nedostatků“ rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle ní „nepřezkoumatelný, neboť v něm zcela absentovalo právní posouzení skutkového stavu s uvedením konkrétních zákonných ustanovení aplikovaných právních norem, a právním posouzením žalobou uplatněného nároku se zabýval pouze odvolací soud,“ což dovolatelka považovala za porušení zásady dvojinstančnosti řízení. To byla první – byť především formálně právní – námitka.

Dovolatelka dále tvrdila, že se soudy obou stupňů nevypořádaly ani se zásadními otázkami vzniku a trvání sporného nároku. V této souvislosti připomínala otázku případného zavinění či spoluzavinění nemocnice F. či jiných osob (zejména dodavatele angiozařízení, společnosti S.). Navíc kritizovala, že nebyla dodržena zásada, že při vydání tzv. mezitímního rozsudku je nutno „v rámci základu věci posoudit všechny otázky vyplývající z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše.“

Společnost X. – i s odkazem na závěry revizního znaleckého posudku – považuje za jisté, že zavinění padá na nemocnici F., která „v rozporu s projektem napojila dovolatelkou zhotovené dílo na centrální soustavu s vyšším tlakem a jinou chladicí kapalinou, neprovedla příslušné zkoušky těsnosti zařízení podle ČSN 06 0310, při kterých by se pravděpodobně špatné provedení spoje projevilo a mohlo se předejít vzniku škody, neučinila ani jiná opatření, která by zabránila škodám, zejména neprovedla přeprojektování či nezbytnou kontrolu všech prvků soustavy, zda vydrží vyšší tlak, příp. nahrazení některých prvků. Odkazuje též na to, že podle znalce i změna chladiva měla vliv na rozsah škody, neboť voda (bez glykolu) by nezpůsobila tak masivní poškození angiografického zařízení, pokud by vůbec k nějakému poškození došlo.“

Tím se výčet vad řízení z pohledu společnosti X. nevyčerpává. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž podle ní vychází ze zjištění, že sama dodavatelská firma provedla propojení dodané chladicí sou­stavy s centrální soustavou chla­zení, a tedy byla informována, že do­daný produkt bude napojen na ­centrální okruh chlazení s vyšším tlakem. Ovšem takové závěry se podle společnosti X. neopírají o žádný v řízení provedený důkaz. Odvolací soud se podle dovolatelky dopustil věcného omylu, neboť zaměnil jednu provedenou operaci (protažení rozvodů chladicí soustavy do stávající rozvodny nemocnice, v níž se nacházely veškeré zdroje chladu, což byla operace provedená dovolatelkou), s „propojením na centrální soustavu“. Přitom dodavatelská společnost upozorňuje, že „i kdyby věděla o pozdějším napojení na centrální soustavu s vyšším tlakem a jiným chladivem (neodpovídajícím podmínkám smlouvy o dílo), nic by to nezměnilo na tom, že předala dílo v souladu se sjednanými parametry, které dohodou nebyly změněny. Pokud následně po předání díla provedla žalobkyně bez přeprojektování a kontroly napojení chladicí soustavy na něco jiného, s čímž nepočítala smlouva o dílo, šlo podle dovolatelky minimálně o jednu z příčin vzniku škody, a za takové jednání odpovídá výlučně žalobkyně.“

Nemocnice F. se k dovolání samozřejmě vyjádřila a – nikoliv překvapivě – navrhla, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné a nedůvodné.

Je dovolání subjektivně přípustné?

Nutno říci, že případ – v podobě, v jaké se dostal k nejvyšší soudní stolici – nebyl vůbec jednoduchý. Chceme-li si jej vyložit, musíme nejprve zabrousit do skutečně obtížnějších otázek práva, protože, jak už jsme si v této rubrice nejednou říkali, každá kauza má vedle své věcné podstaty soudním pohledem jednak stránku skutkovou (spočívající ve sporných případech v tom, jaká tvrzení strany sporu přinesou, jaké důkazy k nim jsou navrženy a provedeny a jak jsou nakonec tato skutková tvrzení vnímána soudem), jednak stránku právní, která se týká nejen příslušných norem hmotného práva, správně „přiložených“ ke zjištěným skutkům, ale také práva procesního (zda byl ten či onen úkon proveden v souladu s předpisy, zda byly dodrženy lhůty a jiná procesní pravidla). Nezbývá nám tedy jiná možnost, musíme se do těchto otázek pustit.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal tzv. subjektivní přípustnost dovolání (tuto možnost má pouze účastník, „v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší“). Zde se nemocnice F. domáhala po společnostech X., Z. a Y., aby jí uhradily vzniklou škodu společně a nerozdílně. „Je-li ovšem předmětem řízení solidární závazek žalovaných,“ upozorňuje Nejvyšší soud, „hmotné právo umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně vůči každému z nich.“ Nejde o taková společná práva a povinnosti, že by se rozhodnutí muselo vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní, nejedná se tedy o „nerozlučnost společníků“. Každá ze žalovaných společností tedy v řízení jednala sama za sebe a jen za svou osobu, je tedy společnost X. oprávněna podat dovolání. To má ovšem jeden velmi závažný důsledek: ani kdyby byly napadeným rozsudkem odvolacího soudu solidárně zavázány k plnění také společnosti Z. a Y., nemohlo by to, jak výstižně poznamenává Nejvyšší soud, „vést ke snížení rozsahu případného plnění dovolatelky (tedy společnosti X.) vůči žalobkyni (nemocnici F.), ale pouze ke zlepšení postavení žalobkyně. Zamítnutím žaloby vůči Z. a Y. tedy nenastala v poměrech dovolatelky újma, kterou by mohlo odstranit jejich zrušení, a dovolatelka není oprávněna podat proti těmto výrokům napadeného rozhodnutí dovolání.“ Cokoliv se tedy v podaném dovolání týká odpovědnosti společností Z. a Y., musel Nejvyšší soud odmítnout a zabývat se skutečně jen těmi částmi napadeného rozhodnutí, které se týkají dovolatelky, společnosti X.

Kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné?

Druhá velmi komplikovaná otázka (a musíme přihlédnout vždy k platné procesní úpravě) spočívala v přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.

„Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je, či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto,“ shrnuje Nejvyšší soud na základě konstantní judikatury.

Dostáváme se k problému, na který tu často upozorňuji. Běžným jevem je, že ten, kdo podává dovolání, nerespektuje jeho smysl, nýbrž snaží se vlastně vytvořit si z Nejvyššího soudu jakousi třetí instanci, ačkoliv jí není. V této kauze společnost X. napadla tzv. mezitímní rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém namítala zejména neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění ohledně příčiny vzniku škody a nedostatečnost znaleckého zkoumání, odlišně hodnotila jednotlivé důkazy a předkládala vlastní názory na příčinu vzniku škody, poukazovala na nesprávné právní posouzení věci, tvrdila, že z její strany nedošlo k žádnému porušení právní, resp. smluvní povinnosti, neboť postupovala podle smlouvy o dílo, a z toho dovozovala, že jí nevznikla odpovědnost za škodu. Namítala mimo jiné, že se soud nezabýval zaviněním či spoluzaviněním poškozené nemocnice F. a zaviněním třetích osob. Z toho všeho usuzovala, že podmínky pro vydání mezitímního rozsudku nebyly splněny.

Jenže tady platí, že kdo chce všechno, nedostane mnohdy nic. Nejvyšší soud říká: Dobrá tedy, dovolatelce bylo jasné, že prvoinstanční soud rozhodl:

• že společnost X. odpovídá společně a nerozdílně s dalšími žalovanými společnostmi Z. a Y. za škodu vzniklou nemocnici F. tím, že chladicí kapalina vytekla z chladicí soustavy, kterou zhotovila;
• že u ní i dalších žalovaných dovodil porušení smluvních povinností, která byla v příčinné souvislosti se vznikem škody na úkor nemocnice F.;
• že se tedy soud v rámci právního posouzení zabýval existencí zákonných předpokladů objektivní odpovědnosti za škodu;
• že v odůvodnění svého rozhodnutí soud vyložil svou právní kvalifikaci věci, z níž vycházelo jeho právní posouzení.

A právě na základě tohoto rozhodnutí byla společnost X. „schopna řádně zformulovat odvolací důvody spočívající mimo jiné i v nesprávnosti právního posouzení věci provedeného soudem prvního stupně.“ Takže tedy dovolatelce nic nebránilo v možnosti domáhat se svých práv v odvolacím řízení, neboť jí bylo zřejmé, jak a proč soud rozhodl.

Ale potom nutně platí, že „mezitímní rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za nepřezkoumatelný, byť nevyhovoval všem požadavkům na jeho odůvodnění,“ uzavírá Nejvyšší soud lakonicky.

Mezitímní rozhodnutí

Častým obratem, kterým se zde operuje, je pojem „mezitímní rozhodnutí“. Právnická definice (či – jedno z možných znění) se formuluje takto: „Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše plnění, nikoliv jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, se jedná o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku.“

To je pochopitelně poněkud složité, ale Nejvyšší soud dále přehledně vysvětluje, jak je třeba k této otázce přistupovat. V našem případě se jedná o mezitímní rozsudek ve sporu o náhradu škody. V tom je nezbytné vypořádat se s posouzením všech zákonných podmínek odpovědnosti za škodu – kromě její výše! Znamená to, že je třeba řešit například i otázku případného spoluzavinění poškozeného (jímž je nemocnice F.) či jiných osob, ale také například otázky, zda nárok není promlčen nebo nezanikl jinak, zda náhrada škody nebo samotná odpovědnost za ni není (resp. podle platných použitých předpisů nebyla) vyloučena.

A právě zde je jeden z dalších háčků argumentace společnosti X. Odvolací soud totiž nepochybil, když se nezabýval spoluzaviněním společnosti S., která dodávala a instalovala předmětný angiogram, neboť podle platné úpravy (věc se posuzovala ještě podle obchodního zákoníku) „v případě více škůdců jsou tito vůči poškozenému zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně a pouze mezi sebou se vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti.“ To neumožňuje soudu stanovit dělenou odpovědnost více škůdců vůči poškozenému. V případě solidární odpovědnosti více škůdců vůči poškozenému příslušného ustanovení obchodního zákoníku byl poškozený oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv z nich. Pokud by se tedy zjistilo, že za škodu vzniklou nemocnici odpovídá též dodavatel angiozařízení (společnost S.), nic by to neměnilo na nároku nemocnice vůči dodavatelské společnosti X. ani na jeho rozsahu. Stejně tak jestliže společnost Y. vznesla námitku promlčení, nemělo to žádný vliv na existenci a rozsah nároku žalobkyně vůči společnosti X. Všechny žalované firmy měly v řízení postavení samostatných společníků. Jak už jsme si řekli, z úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní (tedy i z námitky promlčení může mít prospěch jen ten společník, který ji vznesl).

Zbývá šance pro dovolatelku?

Jak se ukázalo, přes všechny překážky, o kterých byla řeč, přece jen zbývá. Soudy první a druhé instance se totiž dostatečně nevypořádaly s jednou důležitou námitkou dovolatelky.

Společnost X., jak uvádíme výše, přišla s tvrzením, že „škoda (příp. její část) byla způsobena tím, že žalobkyně zprovoznila dovolatelkou dodanou chladicí soustavu v rozporu s projektovaným způsobem jejím faktickým připojením na centrální rozvod chladu s jinými parametry (vyšší tlak a odlišné chladivo), aniž před tím provedla tlakovou zkoušku a kontrolu soustavy odpovídající této změně. Nedostatečně tak řešily otázku spoluzavinění žalobkyně, resp. otázku vyloučení nároku na náhradu škody (její části). Nezabývaly se tím, zda žalobkyně porušila právní povinnost uvedením dovolatelkou dodaného chladicího zařízení do provozu za jiných podmínek, než na jaké bylo projektováno, a zda ji tížila prevenční povinnost provést tlakovou zkoušku a kontrolu soustavy chlazení před jejím spuštěním za těchto odlišných podmínek.“

To, že společnost X. propojila instalované rozvody s centrální soustavou chlazení v nemocnici, a tudíž věděla o tom, že produkt bude následně napojen na centrální soustavu s vyšším tlakem, ale nepřizpůsobila tomu tlakovou zkoušku provedenou před předáním díla, označil Nejvyšší soud za „ne­úplné, a tedy nesprávné posouzení otázky spoluzavinění žalobkyně“.

Co k tomu soudce vedlo? Odpovědnost dodavatele není bezbřehá. To, že společnost X. věděla o skutečných parametrech následného provozu chladicí soustavy nemocnicí F., samo o sobě ještě nevytvořilo její smluvní povinnost provést zkoušky zhotovovaného díla s těmito odlišnými parametry, které neodpovídaly projektu. Faktickým postupem v rozporu s projektem nebyla samozřejmě vyloučena prevenční povinnost nemocnice F. jako provozovatelky zařízení. Ale co více: soud prvního stupně ani soud odvolací nedospěly ke skutkovým zjištěním, z nichž by jasně vyplývaly konkrétní smluvní povinnosti společnosti X. ve vztahu „k připojení zhotoveného díla na zdroj chladu a k provedení tlakových zkoušek a kontroly soustavy před předáním díla,“ nebylo tedy zřejmé, zda byla dodavatelská firma povinna provést připojení a zprovoznění soustavy s konkrétním zdrojem chladu (kompletní dodávka soustavy chlazení), nebo zda měla zajistit pouze jeho propojení k již existujícím rozvodům nemocnice, která pak sama měla zhotovené dílo připojit na konkrétní zdroj chladu a zprovoznit je, ani to, zda měla společnost X. „povinnost provést zkoušku zhotovené chladicí soustavy s parametry odpovídajícími následným skutečným provozním podmínkám žalobkyně, a nikoliv s parametry, za kterých měla být soustava provozována podle projektu, jenž byl určující pro provedení díla.“

To už nejsou „jen“ zdánlivě formální právnické nuance problému. To je podstatná věc. A nezůstala osamocena. Odvolací soud též neúplně posoudil příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti dovolatelky a vznikem škody, když „učinil závěr, že vyšší tlak v centrální soustavě chlazení ani změna chladicí kapaliny oproti projektovanému způsobu provozu tohoto zařízení nebyly samy o sobě způsobilé potrubí rozpojit, pokud by při jeho zhotovení postupovala dovolatelka podle návodu výrobce, a že tedy hlavní příčinou havárie bylo vadné plnění dovolatelky.“ Tímto konstatováním totiž soud hodnotil pouze příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti ze strany společnosti X. a únikem chladiva (vody s glykolem). To však není škodou, kterou by nemocnice uplatnila. „Touto škodou je až majetková újma, která nastala ve sféře žalobkyně tím, že unikající chladicí kapalina poškodila angiozařízení a další movité věci umístněné v nemovitosti žalobkyně a některé její součásti (podlahy a malby),“ uvádí Nejvyšší soud. Odvolací instance nepřihlédla k tomu, zda změněné parametry provozu chladicí soustavy (vyšší tlak a jiné chladivo), které podle tvrzení dodavatelské firmy v praxi nastavila nemocnice F. v rozporu s tím, co bylo sjednáno ve smlouvě o dílo, měly vliv na rozsah poškození majetku žalobkyně, tj. zda právě tato změna byla jednou z příčin skutečně vzniklé škody (příp. její části).

Pomalu (a uvidíme, zda jistě)

Od uzavření smlouvy o dílo utekla téměř dvě desetiletí. Spor není vyřešen, což nepochybně dobře není. Je však naděje, že budou pochybení účastníků – žalujících i žalovaných – a soudů napravena, což stejně nepochybně skýtá jistou naději, že se rčení vzpomínané v úvodu nakonec naplní.

Závěry jsou následující: Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena první instanci k dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný.