Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/4

legislativa

spalinové cesty

Příběhy o vadném připojení

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 449/2008

Spalinová cesta

Topenáři, instalatéři a další skupiny řemeslníků a jiných odborníků v technických disciplínách na jedné straně a právníci na druhé straně mívají nepochybně v mnohých ohledech rozdílné zkušenosti, znalosti a zaměření. Přesto dochází – někdy až překvapivě – k tomu, co jsme si v matematice zvykli označovat jako průnik množin. Právo platí pro každého (i když co chvíli můžeme číst v tisku nebo slyšet v televizi či rozhlase určité pochyby, které zpravidla vznáší ten, kdo zrovna neuspěl u soudu nebo úřadu s nějakým svým nárokem, jejž považoval za nezpochybnitelný), ale není „samonosné“: často se neobejde bez podpory dalších norem, protože existují postupy, které je sice zapotřebí regulovat, ale právo na ně jaksi nedosáhne.

Každý ze čtenářů tohoto periodika je obeznámen s celou řadou technických norem, jež netvoří součást právního řádu, ale přitom z nich vyplývají povinnosti, které mají do právní odpovědnosti bezprostřední dopad. Patří k nim i technická norma pro navrhování a provádění komínů a kouřovodů a připojování spotřebičů do jejich průduchů. Její obsah se vztahuje na samostatné i společné komíny, které jsou určené pro odvod spalin spotřebičů na plynná, kapalná a pevná paliva. Najdeme zde informace o tom, jak má vypadat přejímka, kontrola, údržba a čištění spalinových cest, požadavky pro odvod spalin vnější fasádou do volného ovzduší, na příslušenství komínů (např. kondenzátní jímky), měřicí a další otvory ve spalinové cestě, na připojování spotřebičů paliv atd.

Nesoulad mezi požadavky technických norem a skutečným stavem spalinové cesty se stal nezanedbatelným faktorem, který ovlivnil řadu soudních případů.

Nevhodné napojení

Jeden z pražských obvodních soudů například rozhodl na základě obžaloby podané příslušným státním zástupcem, že pan A. O. se dopustil trestného činu ublížení na zdraví. Měl totiž jako osoba odpovědná za správu domu povinnost zajistit přepojení karmy v jednom bytě do vhodného (již existujícího) komínu, protože z odborného kominického paspartu bylo, jak zjistil soud, zřejmé, že „stávající napojení karmy do azbestocementové roury utopené ve ventilační světlíkové šachtě je pro provoz karmy nevhodné, že taková spalinová cesta není v souladu s ČSN 73 4201 a že do doby přepojení spotřebiče do nového komína není vhodné karmu po­uží­vat.“ Tento problém ale pan A. O. nevyřešil a následek se dostavil – zhruba v pověstné lhůtě „do roka a do dne“ – v té nejhorší myslitelné podobě. Uživatel bytu se jednoho letního dne sprchoval, nadýchal se oxidu uhelnatého a po čtyřiadvacetihodinovém boji o život podlehl otravě. Za tento delikt byl pan A. O. odsouzen k půlročnímu odnětí svobody s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců.

Následoval dlouhý příběh soudních tahanic, v nichž se rozhodovalo o tom, za co odpovídá správce budovy a za co samotný uživatel spotřebiče. Nakonec soudy došly k závěru, že podstatné je, že z tohoto hlediska příčinou otravy poškozeného nebyla závada karmy, nýbrž závada komína. Podle vyhlášky o čištění komínů, která v inkriminované době účinkovala, byly stanoveny povinnosti správce objektu a uživatele spotřebičů paliv. Správce objektu byl podle této úpravy povinen odstranit závady komínů a spotřebičů paliv, které byly zjištěny kominickým podnikem při čištění, kontrole nebo zkoušení komínů, a zajistit, aby se nepoužívalo komínů a spotřebičů paliv, u nichž byla zjištěna závada bránící bezpečnému užívání, a to až do jejího odstranění. Přitom ale za bezpečný provoz spotřebiče paliv odpovídá jeho uživatel. Z toho plyne, že povinnost odstranit závadu spočívající v nevhodném odvodu spalin plynu z karmy a zajistit, aby karma nebyla používána do doby, než bude napojena na nový komín, měli plnit nájemci bytu. Jak zdůraznil Nejvyšší soud, „vyplývá to nejen z výslovného znění uvedených ustanovení citované vyhlášky, ale i z logiky věci. Jestliže se karma včetně odvodu spalin plynu do komína nacházela v bytě, do něhož nikdo nesměl vstoupit bez souhlasu nájemce, pak povinnosti směřující k fyzickému odstranění závad komínů a spotřebičů paliv a k fyzickému zajištění toho, aby se nepoužívalo komínů a spotřebičů, u nichž byly zjištěny závady, nemůže mít nikdo jiný než nájemce. Logice se naopak vymyká vyžadovat splnění těchto povinností od někoho, kdo bez souhlasu nájemce nemá možnost faktického přístupu ke spotřebiči a k napojení spotřebiče na komín. Proto pro případy, kdy se spotřebič nachází v obývaném bytě, je odpovědnost za splnění uvedených povinností přenesena ze správce objektu na uživatele spotřebiče.“

O případech, kdy došlo k neštěstí ve spojitosti s provozem plynových zařízení, jsme na tomto místě již mnohokrát psali. Připomeňme si (aniž bychom opakovali jejich obsah, který si každý může snadno najít na stránkách časopisu) případy popsané v článcích Naleziště nevratných ztrát (Topin č. 2/2018), Co se děje v koupelně (č. 5/2018) a další. K takovým tragediím někdy dochází kvůli nesprávné instalaci zařízení, neodborným zásahům a z dalších podobných příčin. To však, jak se ukázalo, nebyl tento případ. Všichni zainteresovaní – od původní instalace plynové karmy až k revizi stavu komínů, která ukázala kritický problém – splnili své povinnosti. Jak shledal Nejvyšší soud, neprokázalo se trestné jednání ani u pana A. O. jako odpovědného technického pracovníka správce domu. Proto také nejvyšší soudní instance vyhověla jeho dovolání, zrušila napadená rozhodnutí a přikázala obvodnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Říkáme – všichni. Ale přece jen to tak zcela neplatí. Následkem je nenávratně zmařený život.

Trest za nezodpovědnost

Jiné případy takovou tragedií nekončí, a přesto tu o nich musíme psát. Jakkoliv cena lidského života je nevyčíslitelná a v kauze, o kterou se budeme zajímat, došlo „pouze“ ke škodám na majetku, v jistém smyslu jde o věc ještě varovnější, protože nezodpovědnost, která vedla ke katastrofě, byla v ní zcela průkazná.

Čin, který způsobil obviněný V. M., zhodnotil okresní soud jako obecné ohrožení. A opět v tom hrálo roli nerespektování technických norem. Posuďte sami.

Zmíněný muž v domě, kde přízemí zabírala prodejna potravin, neodborně „operoval“ v bytě v prvním patře způsobem, který soud popisuje takto: „S vědomím možného následku, bez potřebného povolení a příslušné zkoušky výrobku nainstaloval do místa, kde nebyla provedená komínová výměna krokví vazby střechy, bez dodržení dostatečné vzdálenosti od dřevěné konstrukce připevněním ke krovu, necertifikovaný třísložkový svislý kouřovod s funkcí komína o výšce 3,3 m ke krbu na pevná paliva, nesplňující základní požadavky na bezpečný výrobek podle normovaných hodnot, který k objednávce uživatele bytu J. P. v předchozí době bez oprávnění k této činnosti, potřebné projektové dokumentace, propočtů a v rozporu s normovanými hodnotami podle D1 ČSN 73 0802:2000, ČSN 73 4201:2002, ČSN EN 1443:2000 zhotovil, následně téhož dne, aniž by sám připojil již nainstalovaný kouřovod na krbovou vložku, provedl potřebnou zkoušku, vystavil v rozporu s příslušnou ČSN 73 4201: 2002 nesmyslné a zmatečné osvědčení „o stavu komínů pro připojení plynových spotřebičů paliv“, které opatřil kulatým razítkem revizního technika komínů, přestože k tomu nebyl oprávněn.“

Krb po jeho napojení na vadný kouřovod byl užíván obyvateli bytu, kteří si v něm občas přitápěli dřevem. Netušili ovšem, že razítky se ohánějící pan V. M. při konstrukci komína nezajistil ani předepsanou dostatečnou izolaci proti vniknutí vlhkosti a dešťové vody, ačkoliv to technické normy jasně požadují, a použil izolační vatu s nižším bodem tání i hustotou a ještě k tomu nevhodný kovový materiál. Výsledkem bylo, že se svrchního plášť komína při provozu krbu přehříval daleko za povolenou teplotu 52 °C. Nevyhovující izolační materiál brzy působením děšťovky zplstnatěl, protože se hydrofobizační pojivo vaty rozpadalo. Izolace se postupně vydrolila, ztratila svůj objem a přestala být funkční.

Jednoho dne se kolem půlnoci po iniciaci dlouhým svítivým plamenem o teplotě 800 °C vznítily tvrdé saze, teplota spalin v komíně včetně vnějšího pláště překročila 1000 °C, skelná vata kryjící komín od krokve, k níž byl připevněn, se vytavila. Došlo ke vznícení a požáru krokve v místě styku s komínem v jeho průchodu střechou. Oheň se rychle rozšířil do celého půdního prostoru nad bytem, do obytných místností, chodby a na schodiště. Neštěstí bylo hotovo. Když majitel budovy sčítal škody, zjistil, jak kdysi říkávala jedna populární „televizní hasička“, že mu zbyly jen oči pro pláč a pár promáčených ohořelých trámů. Škoda, kterou požár napáchal, byla téměř dvoumilionová.

Samozvaný „odborník“ za své jednání sklidil ještě ucházející trest – okresní soud mu nadělil deset měsíců s podmínkou na dva roky a druhá instance jeho odvolání zamítla. Fakticky byl ovšem nejvíc potrestán nevinný majitel objektu a zároveň uživatel zničeného bytu, kterého soud s jeho majetkovými nároky odkázal na komplikované civilní soudní řízení.

Pachatel se brání

Pan V. M. se ovšem rozhodl, že vy­užije veškerého dobrodiní práva, a podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Pojďme se podívat, jaké byly jeho námitky.

Především soudům obou stupňů vytýkal, že se ve svých rozhodnutích opírají pouze o odborný znalecký posudek, který byl zpracován „jen z pohledu zhotovování části kouřovodu na tuhá paliva a tomu odpovídajících norem, případně skutečného použití části kouřovodu vyrobeného dovolatelem k účelu, za který ve skutečnosti nemohl odpovídat.“

Obviněný se bránil tím, že prý uživatelé bytu používali kouřovod v rozporu se zamýšleným účelem. V připojeném krbu totiž spalovali dřevo, ačkoliv on je výslovně (i písemně) upozornil, že „zařízení je určeno k plynovým spotřebičům, jež vytvářejí jiné teploty kouře.“ Tvrdil navíc, že majitel objektu porušoval povinnost pravidelné kontroly provozuschopnosti požárně bezpečnostního zařízení.

Za podstatné však pan V. M. označil, že se soudy chybně vypořádaly s obsahem vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru, kterou jsme uvyklí označovat podle normotvůrce jako vyhlášku o požární prevenci. Ta mimo jiné uvádí, že „je-li vyhrazené požárně bezpečnostní zařízení tvořeno hlavními funkčními komponenty dvou a více různých výrobců, považuje se za výrobce osoba, která navrhla toto zařízení jako celek k zajištění požadované požárně bezpečnostní funkce.“ Já takovou osobou nejsem, tvrdil pan V. M., takže nemohu být ani odpovědný za celé zařízení. A hned dodával, že komín vznikl spojením tří hlavních komponent – krbové vložky s komínovým hrdlem, kterou dodala společnosti A., části kouřovodu vyrobené společností C. a konečně části, jež byla jako jediná jeho vlastním produktem. Rozhodný vliv měla podle něj montáž komponenty firmy A., ale tu soudy vůbec neřešily, ačkoliv šlo podle jeho názoru o klíčovou právní otázku odpovědnosti za montáž výrobku „vyhrazeného zařízení“.

K tomu pan V. M. ještě přidal řadu dalších výhrad, zejména to, že ke zhotovení celého zařízení chyběl projekt zpracovaný odpovědnou osobou, neproběhlo povinné stavební řízení a že část předmětného výrobku byla užívána v rozporu s původní dokumentací, přičemž nic z toho soudy první a druhé instance nevzaly v potaz.

Opřel se také o revizní znalecký posudek, který si sám nechal vypracovat. Podle tohoto materiálu bylo hlavní příčinou vzniku požáru „neodborné provedení krbové komory, a to zejména stropu nad teplovzdušnou komorou, a to, že tepelné namáhání dřeva nad touto komorou bylo několikanásobně vyšší než od komínového tělesa.“

Přísným pohledem práva

Řekněme si, že na některých námitkách pana V. M. cosi závažného může být. A na to má právo svůj metr. Ponechme teď stranou ty otázky, které se mohou zdát laikovi jako „právnické kličky“ a poznamenejme k nim jen to, kdy pokud by se každý mohl v soudním řízení stále a donekonečna jen bránit nějakými stížnostmi, námitkami a jinými opravnými prostředky, měli bychom tu tisíce procesů, které by nikdy neskončily – a v tom smysl práva být nemůže. Už jsme tu nejednou konstatovali (a nejvyšší instance to jen znovu připomněla), že „dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku“ (mimochodem – to je jedna ze závažných otázek, které se znovu řeší při úvahách o novém pojetí soudního řízení, jichž jsme právě svědky).

Z tohoto hlediska byla panem V. M. relevantně uplatněna pouze ná­mitka, že se soudy nevypořádaly s otázkou příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a jednáním dalších subjektů, pokud jde o způsobený následek, tedy výhrady, jež se týkaly posouzení dopadu vyhlášky o požární prevenci.

Trocha teorie nikoho nezabije, říká se. Jde o to, že vztah příčiny a následku, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. „Samotná příčinná souvislost (tzv. kauzální nexus) mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním.“ Mnohé následky mají více příčin, avšak soud musí hledat tu (či ty) z nich, bez níž by k následku nebylo došlo. „Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.“

Jak nezpochybnitelně zjistil již soud první instance, základní a neodmyslitelnou příčinou ničivého požáru, o kterém hovoříme, bylo to, že obviněný porušil v rozporu s technickými normami své povinnosti, neboť provedl v objektu instalaci vlastnoručně vyrobené komínové konstrukci, která měla nevhodné parametry a neodpovídala požadavkům poškozeného na to, k jakému účelu má být toto zařízení použito. Navíc k takové činnosti nebyl oprávněn. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že „obviněný jako osoba samostatně výdělečně činná s živnostenským listem na předmět podnikání klempířství a vložkování komínů, vyhotovil a následně nainstaloval třísložkový svislý kouřovod s funkcí komína, který nesplňoval základní požadavky na bezpečný výrobek podle příslušných norem. Porušil příslušná zákonná ustanovení o požární ochraně, jež zakotvují povinnost právnických osob a podnikajících fyzických osob dodržovat technické podmínky a návody vztahující se k požární bezpečnosti výrobků nebo činností.“

Soudy připustily, že k porušení povinností došlo i na straně majitele domu, který nevyhověl stavebním předpisům a neohlásil místně příslušnému stavebnímu úřadu změnu vytápění. To však mohlo mít pouze charakter jedné z tzv. vedlejších příčin a nic to nemění na tom, že hlavní příčinou zůstalo počínání pana V. M. K tomu Nejvyšší soud ještě dodal, že z hlediska předpisů o požární prevenci argumentuje stejně obviněný mylně, protože ustanovení, na která se odvolává, se vztahují k části úpravy, jež se týká vybavení prostor právnických osob a podnikajících fyzických osob věcnými prostředky požární ochrany a požárně bezpečnostními zařízeními, což je jiný případ.

Z uvedených důvodů označil Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné a odmítl je.

A na závěr ponaučení? Nejsem tu od toho, abych je dával. Jen snad jednoduché (a od klasiků zčásti vypůjčené): Ten dělá to a ten zas tohle, ale každý by měl dělat jen to, k čemu má kvalifikaci a oprávnění, jestliže se hrne k práci s krby, kouřovody a všemi těmi dalšími složitými zařízeními, která jsou pro čtenáře tohoto časopisu věcí tak důvěrně známou!