Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/3

legislativa

Co skrývala voda

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 2 As 70/2015

Voda se stává fenoménem ovlivňujícím vývoj společnosti. Noviny i televizní a internetové zpravodajství jsou plné informací pravdivých i lživých, o své zájmy se přou ti, kteří vodu mají, s těmi, jimž se tohoto životního dobrodiní nedostává, globální svět už se strachuje válek o vodu. Přicházejí záplavy a potom zase sucha – a pokaždé slyšíme, že nic tak hrozného se ještě nikdy v dějinách nepřihodilo. Voda dnes prosakuje do velké politiky, obřího byznysu i do ideologických bitev.

Ale jako každý velký fenomén, u kterého hrozí, že pro stromy nespatříme les (a obráceně – jako by les nebyl tvořen statisíci kmenů, z nichž každý má svůj život, svou historii i poslední letokruh), stává se často, že jednou rukou vodu lačně pijeme a druhou ji bezstarostně rozléváme, aniž bychom vnímali pravidla, jež jsou stanovena pro její užívání a hospodaření s ní. Někdy jsou ovšem ta pravidla pořádně zamotaná, jak je současnému právu vlastní.

Voda pro hotel

Pan I. K. se podle názoru přísluš­ného správního orgánu dopustil správního deliktu a dostal za to dvacetitisícovou pokutu. Podstata deliktu spočívala v tom, že pan I. K. v průběhu let 2007–2012 užíval stavbu vodního díla – přívodu vody pro hotel Ž. vedoucí od studny k hotelu, a to bez povolení vodoprávního úřadu. Přitom nesplnil povinnost oznámit stavebnímu úřadu záměr započít s užíváním stavby podle stavebního zákona.

Komu by se něco takového líbilo? Hotel přece vodu ke svému provozu potřebuje, to je jasné. A jeho majitel tvrdil, že on žádné vodní dílo nevybudoval. Proč by to dělal, když vodovodní přípojka ze studny do nemovitosti byla jediným zdrojem vody už v době, kdy nemovitost koupil?

Protože došlo k poruše vodovodního vedení, požádal o opravu poruchy, nikdy ale nemínil vystavět nový vodovod. Zadal tedy opravu, ale o tom, jak dodavatelská firma postupuje, neměl nejmenší zdání. Nikdo to s ním nekonzultoval. A stejně tak neměl ponětí o tom, jak byl vodovod vystavěn, žádné plány ani jiné doklady k němu nemá a netuší, kolikrát a v jakém rozsahu byl opravován. Takto se pan I. K. bránil proti pokutě – a když to nebylo nic platné, obrátil se se správní žalobou na soud.

Světlo na konci vodovodní přípojky

Zpočátku se zdálo všechno na nejlepší cestě. Podle krajského soudu ani nebylo třeba zabývat se žalobními námitkami, protože pokuta byla panu I. K. uložena v rozporu se stavebním zákonem: ten totiž v inkriminované době obsahoval ustanovení, podle kterého stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují mj. technická ­infrastruktura a doprovodná technická zařízení pro rozvod vody, energií, tepla pro zajištění služeb elektronických komunikací, pro odvádění odpadních a dešťových vod a větrání, a to stavební úpravy energetických zařízení, vodovodů a kanalizací, pokud se nemění jejich trasa.

Bez stavebního povolení či ohlášení se obešly vodovodní, kanalizační a energetické přípojky, které nepřesahovaly délku 50 m. Po novelizaci, ke které došlo k 1. 1. 2013, je to tak, že stavební povolení ani ohlášení nevyžadují přípojky včetně připojení stavby a odběrných zařízení vedených mimo budovu nebo připojení staveb plnících doplňkovou funkci ke stavbě hlavní na rozvodné sítě a kanalizace hlavní stavby. Byla tedy zrušena podmínka maximální délky přípojky do 50 metrů.

Pane, vy jste stavěl vodovod!

S takovou argumentací ovšem nebyl spokojen správní úřad, který panu I. K. pokutu uložil. Tvrdil totiž, že hoteliér neopravoval vodovodní přípojku, nýbrž stavěl vodní dílo. „Potrubí k vedení vody ze studny jako vodního zdroje do hotelu není a nemůže být vodovodní přípojkou, ale je vodním dílem (vodovodem),“ stál úřad na svém. Na žádné řeči o úpravách energetických vedení, vodovodů a kanalizací bez změny trasy nechtěl ani slyšet. Trval na tom, že jde o vodovod a že stavba vodovodu se bez stavebního povolení neobejde ani podle dřívější, ani podle nové zákonné úpravy. Takže – ať prý Nejvyšší správní soud rozsudek toho krajského pěkně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.

Kauza u Nejvyššího správního soudu

Dvě dámy a jeden pán v talárech, do jejichž senátu věc doputovala, začali zkoumat spisy. Podle nich, jak už to chodívá, byl na počátku celé kauzy „podnět na prošetření neoprávněného odběru vody pro hotel Ž.“ Vodoprávnímu úřadu tedy nezbylo než konat. Svolal ústní jednání, provedl i místní šetření, ale příliš informací nezískal. Jak soudci konstatovali, „nepodařilo se zjistit, kdy byla studna vybudována, rovněž nebyly dohledány doklady o vybudování přívodu vody pro hotel ani povolení k odběru podzemní vody.“ Když úředníci pátrali dál, narazili na spotřební družstvo, které hotel kdysi provozovalo, a zjistili, že budova byla napojena na veřejný vodovod už v roce 1992, takže studna nadále využívána nebyla.

Další zkoumání připomíná spíše archeologickou zprávu. Ve studni totiž bylo objeveno železné potrubí, jak se kdysi říkávalo – starší než dřevěné uhlí, ale zároveň také relativně nové potrubí plastové. Pan I. K. si vzpomněl, že opravu stávajícího vodovodu nechal provést někdy v roce 2007. A skutečně k tomu měl k dispozici doklady: předložil, jak plyne ze spisu, „prohlášení majitele firmy, která opravu provedla, s tím, že se jednalo o výměnu starého potrubí za nové z PVC trubek v délce cca 150 metrů,“ kteroužto operaci instalatérská společnost označila za „udržovací práce, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení,“ s čímž se pan I. K. samozřejmě ztotožnil.

Jenže kampak na přičinlivé úředníky! Ti pravili, že to nedokazuje vůbec nic, natož potom odstranění původních trubek, takže nové plastové potrubí logicky nemohlo být položeno ve stejném místě, čímž došlo ke změně trasy vodovodu. „Tím se jedná o stavbu vodního díla provedenou bez povolení vodoprávního úřadu jako speciálního stavebního úřadu, a proto bylo zahájeno řízení o jejím odstranění,“ řekli nekompromisně. A aby bylo jasno, dodali, že pan I. K. „jako fyzická osoba podnikající se podle vodoprávního úřadu dopustil správního deliktu tím, že užíval stavbu vodního díla, kterou je přívod vody pro hotel Ž., bez oznámení záměru započít s užíváním této stavby vodoprávnímu úřadu.“ A basta!

Vodovod versus přípojka

Soudcům Nejvyššího správního soudu tedy bylo jasné, že každá ze stran si stále vede svou a inkriminovanou stavbu označuje rozdílně. Jak napsali v odůvodnění svého rozhodnutí, „žalobce (jímž je míněn pan hoteliér K.) ji setrvale označuje za vodovodní přípojku, správní orgány za přívod vody.“ Seznali, že tedy je nutno vyřešit tuto základní otázku. Pokud by totiž šlo o vodní dílo, musely by se právní poměry řídit vodním zákonem. Ten mimo jiné uvádí, co se za vodní díla nepovažuje. Jde zejména o „jednoduchá zařízení mimo koryta vodních toků na pozemcích nebo stavbách k zachycení vody a k jejich ochraně před škodlivými účinky povrchových nebo podzemních vod, vodohospodářské úpravy, bezodtokové jímky včetně přítokového potrubí, vnitřní vodovody a vnitřní kanalizace, vodovodní a kanalizační přípojky, průzkumné hydrogeologické vrty, pokud neslouží k odběru podzemní vody, další zařízení vybudovaná v rámci geologických prací a vrty k využívání energetického potenciálu podzemních vod, pokud nedochází k čerpání nebo odběru podzemních vod.“ K tomu ovšem dodává, že „v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad“ – svěřuje tedy v tomto směru velký interpretační prostor právě úředníkům.

Pokud by v dané věci šlo o vodovodní přípojku, soudci Nejvyššího správního soudu by se nerozmýšleli přikývnout svým krajským kolegům. Jenže právě interpretace, kterou použili úředníci příslušného správního orgánu, svědčí o něčem jiném. Vodovodní přípojka je podle zákona o vodovodech a kanalizacích „samostatnou stavbou tvořenou úsekem vodovodního potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby.“

To znamená, jak Nejvyšší správní soud dovodil, že „za vodovodní přípojku lze označit jedině napojení na vodovodní síť sloužící k dopravě vody a k hromadnému zásobování vodou. Potrubí, jehož účelem je zásobování odběratele vody přímo ze studny, za vodovodní přípojku považovat nelze. Jedná se totiž o samostatný vodovod nebo jeho součást ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích, který za vodovod označuje provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je ze zákona vodním dílem a vyžaduje stavební povolení podle § 15 vodního zákona.“

Pravda podle práva

Vodovodní přípojka tedy sice není vodním dílem, jenže pan I. K. nezbudoval přípojku, nýbrž vodovod, samostatnou stavbu vedenou novou trasou. Když Nejvyšší správní soud podrobně studoval rozhodnutí soudu krajského, jež bylo panu hoteliérovi příznivě nakloněno, ať četl, jak četl, nenašel v něm žádné přijatelné zdůvodnění, proč by ta nešťastná stavba měla být jako vodovodní přípojka posouzena, takže závěr krajského soudu nebyl správný. Pan K. měl smůlu, úřad vyhrál. Rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ba co více: Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nižší soudní instance je vázána právním názorem, který zde byl vysloven.