Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/2

legislativa

Spor o užitek a krásu

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007

V poslední době jsme na těchto stránkách psali o několika případech, kdy došlo v důsledku chybné montáže nebo nedostatečné kontroly správného provozu plynových kotlů k fatální otravě osob oxidem uhelnatým. Jistě to bude někdy v budoucnu opět na pořadu dne, ale tentokrát mne inspiroval jeden rozsudek v trestní věci k jiné úvaze. Jen velmi krátce: ona trestní kauza (rovněž se smrtelnými následky) spočívala v tom, že vlastník rodinného domu nesplnil své povinnosti související s podmínkami požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv a nezajistil pravidelné roční kontroly spalinové cesty na krbová kamna zn. Jotul odborně způsobilou osobou, tedy osobou zapsanou v živnostenském rejstříku v oboru kominictví. Kamna byla přitom „připojena samostatným kouřovodem současně do dvou propojených komínových průduchů jednovrstvého zděného komína, což vedlo k nedokonalému spalování paliva ve spotřebiči, tvorbě oxidu uhelnatého a jeho úniku do obytných prostor, kde ­došlo k intoxikaci a následně úmrtí poškozených,“ jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 763/2016. Popravdě řečeno – myslel jsem si, že problémy s kamny či krby jsou už trochu starší ­píseň a že se u nich – mám-li být stylově topenářský – v české judikatuře příliš neohřejeme. A tak jsme zalistovali …

Kdo by nevěděl, co je krb? Můj dědeček blahé paměti říkával: „Hořící krb kouří do bytu, práší z něj saze a popel, nehřeje, ale je krásný.“ Dědeček byl ovšem romantický úředník pod penzí a v technických záležitostech se absolutně nevyznal. Později jsem si na vlastním případu potvrdil, že se mnou se krb chová podobně jako kdysi s dědečkem. Ale odborníci tvrdí, že jde stejně tak o zařízení k vytápění (dříve často dokonce i k vaření, ačkoliv to dnešní generace už ani netuší), jako o vznosný dekorativní objekt vynikajících estetických vlastností. Zajímavé je, že v dávných dobách se krby nazývaly informační cedule, na které se přibíjely tzv. salvaguardie, což byly listiny upozorňující, že obcí či městem táhne vojsko, leč netřeba mít z něj strach, neboť soldáti mají zákaz v sídlišti se zdržovat a obtěžovat obyvatelstvo. Kdykoliv jsem se já ocitl v roli obhospodařovatele krbu, táhl domem dým, zdržoval se a obyvatelstvo rozhodně obtěžoval.

Milovnice tradičního stylu

Paní M. M. měla o vybavení svého domu představy spíše konzervativní. Za některé věci byla ochotna pořádně sáhnout do peněženky, chtěla ale přirozeně, aby za své penízky dostala kvalitu. Rozhodla se, že si nechá postavit festovní kachlová kamna a k tomu ještě krb. Objevila pana L. J., který byl schopen jako živnostník takovou zakázku realizovat, uzavřela s ním smlouvu o dílo a pustili se do práce. Jenže dílo se jaksi k představám paní M. M. neblížilo, což ji docela tížilo, protože zaplatila vysokou zálohu. Hluboko do kapsy sice rozhodně neměla, ale téměř 200 tisíc, které celá ta legrace měla stát, nechtěla za žádnou cenu vyhodit z okna. A tak prohlásila, že zbytek nedoplatí.

Pan L. J. se ovšem rozzlobil, a když se se zákaznicí ne a ne dohodnout, žaloval ji u okresního soudu, ať se napraví a pošle mu 30 tisíc, které mu ještě dluží, ačkoliv kamna i krb stojí. Paní M. M. si to samozřejmě nenechala líbit a oslovila soud protinávrhem, kterým se domáhala zrušení smlouvy, odstranění krbu a kachlových kamen z jejího domu, vrácení zaplacené částky 160 000 Kč s příslušenstvím a vydání krbové vložky, neboť, jak uvedla, „po předání díla zjistila vážné vady, vyzvala žalobce k jejich odstranění, ten však její výzvy ignoroval.“ Nakonec od smlouvy odstoupila. Okresní soud nařídil žalobci, aby vrátil 160 tisíc, které od paní M. M. přijal, odvolací soud tento verdikt potvrdil, ale pan L. J. nelenil a dovolal se k Nejvyššímu soudu, který zase všechno zrušil a poslal věc opět „na okres“ k novému řízení. Přitom dospěl k zajímavým závěrům.

Krb a kamna jako součást domu

Nejvyšší soudci především konstatovali, že kachlová kamna a krb je nutno považovat za součást domu, protože jsou prvky od budovy neoddělitelnými, a to nejen fyzicky nebo technicky, nýbrž především funkčně, neboť kdyby došlo k jejich odstranění, dům by nemohl být vytápěn, a také esteticky, jelikož by se značně zhoršil vzhled stavby.

Laik si možná hned neuvědomí, co to v důsledku znamená. Jde o to, jestli byla vytvořena nějaká nová věc na zakázku, nebo pouze součást, která změnila kvalitu a vlastnosti věci již existující, ke které náleží, takže by nešlo o nové dílo, ­nýbrž o úpravu věci stávající. Znalecké posudky, které měly soudy k dispozici, se vyjadřovaly pouze k vlastním vadám krbu a kachlových kamen. „Ze skutečnosti, že tato díla nejsou plně funkční, mají vady, nelze bez dalšího dovodit, že nedošlo ke zhodnocení domu,“ prohlásil Nejvyšší soud a upozornil, že zjištění rozdílu mezi hodnotou rodinného domu před jeho úpravou a po ní je otázkou odbornou, k níž bude třeba vypracovat další znalecký posudek.

Věc se tedy vrátila k prvoinstančnímu soudu a ten rozhodl, že návrh paní M. M. na vrácení 160 tisíc Kč se zhruba ze tří čtvrtin zamítá, takže pan L. J. vrátí jen 45 tisíc a sporné strany si budou kvit. Vyšel přitom z názoru znaleckého ústavu K. (podpořeného dvěma svědky), podle kterého jsou zjištěné vady, na něž se vztahuje odpovědnost pana L. J., odstranitelné. Naopak před okresním soudem neobstál názor znalce Ing. J., jemuž vyšlo, že obě díla mají vady neodstranitelné, jsou dysfunkční, jediné, co s nimi lze udělat, je jejich demontáž a stavba nových kamen i krbu, a rozhodně těmito úpravami dům paní M. M. nebyl zhodnocen.

V čem je smysl věcí?

Znalec Ing. J. tvrdil, že nejdůležitější a podstatnou vadou je, že díla – jak napsal v posudku – „nejsou schopna místnost vytopit, a přitom každé z těles by ji mělo vytopit samostatně.“ Naproti tomu ovšem svědek Ing. G. uvedl ve své výpovědi, že paní M. M. souhlasila s tím, že kachlová kamna i krb mají plnit ­toliko roli doplňkových topidel. K témuž se přiklonil posudek znaleckého ústavu, podle nějž svou „účelovou funkci jako doplňková topidla obě díla (krb i kamna) plní a žalovaná je může užívat.“

Okresní soud tedy dospěl k závěru, že topidla jsou funkční a že ke zhodnocení domu došlo, byť nikoliv v míře, kterou sledoval původní rozpočet, takže ze zaplacených 160 tisíc musí pan L. J. vrátit majitelce objektu přibližně 45 tisíc Kč.

A klikatá cesta soudním procesem pokračovala. Žalobce se odvolal, věc znovu posoudil druhoinstanční soud a dal si tu práci, že doplnil dokazování v odvolacím řízení znaleckým posudkem pana U.

V souvislosti s tím se dozvídáme další důležité okolnosti. Z rozhodnutí odvolacího soudu totiž plyne několik zásadních informací:

• nemovitá věc (dům) paní M. M. má nadstandardní povahu a nachází se v atraktivní lokalitě;
• pokud by byl dům předmětem prodeje a koupě, případný zájemce by jistě požadoval plnou funkčnost všech prvků nemovitosti a rozhodně by nebyl ochoten vynakládat další finanční prostředky, čas a energii na odstranění jejich závad;
• estetická funkce kachlových kamen a krbu je sice jistě důležitá, ale nelze předpokládat, že by se případný zájemce o koupi u takto drahé nemovitosti spokojil pouze s ní;
• žádné z topidel nelze opravit; muselo by dojít k jejich demontáži, ale materiál, který by byl takovým postupem získán, nemá opakované použití.

Z toho odvolací soud uzavřel, že „v důsledku vadného plnění žalobce nedošlo ke zhodnocení nemovitosti, žalované se žádného bezdůvodného obohacení nedostalo, neboť krb ani kamna nemůže užívat řádně podle jejich účelu.“

… a opět jsme u dovolacího soudu, protože pan L. J. to tak přirozeně nenechal.

Co zaznělo před Nejvyšším soudem

Podle pana L. J. je zřejmé, že žalovaná paní M. M. „získala zabudováním kamen a krbu do své nemovitosti určitou hodnotu, spočívající v možnosti obě topidla používat jako doplňková, a dále hodnotu estetickou.“ K tomu argumentuje, že pokud by doplňková a estetická hodnota chyběly, nemohlo by platit, že krb a kachlová kamna jsou součástí nemovité věci, jelikož „technicky oddělitelné nepochybně jsou a ke ztrátě estetické či funkční či jakékoliv jiné by nemohlo dojít, pokud by zde taková hodnota nebyla. V případě, že by neměly žádnou hodnotu, mohly by být oba prvky od nemovitosti žalované odděleny, aniž by tím byla stavba znehodnocena.“ Můžeme si pomyslet, že jde o sofistikovanou hříčku, ale jistou logiku takové úvaze nelze upřít.

Pan L. J. vycházel z toho, že obě zařízení nepochybně plní funkci estetickou, ale že je zároveň žalovaná může použít jako doplňkové zdroje tepla (což také činila), a to bez jakýchkoliv úprav, jestliže je nebude přetápět. Dalším trumfem, který odvolatel vytáhl, bylo tvrzení, že znalci U. a Ing. J., o které se opírá protistrana, nejsou způsobilí posuzovat vady těchto speciálních topidel (krbů a kachlových kamen), a přitom naprosto pomíjejí stanovisko znaleckého ústavu, který takovou kvalifikaci má. Vyjmenoval v té souvislosti několik případů, kdy se to projevilo. Například znalci U. vytýkal neodůvodněné závěry týkající se vad v izolaci krbu a kamen nebo to, že „nehodnotí ani estetickou hodnotu topidel, ani hodnotu využití krbu a kamen jako doplňkového topidla (ačkoliv připouští, že jejich „nedostatečný výkon“ není nemovitosti na závadu s ohledem na to, že budova má ústřední topení s radiátory a podlahové vytápění), ani nedokládá databázi cen srovnatelných domů s krbem či kamny s vadami a krbem či kamny bez vad, aby bylo možno jeho závěry objektivně přezkoumat.“ Tvrdil navíc, že pokud by pro žalovanou v její nemovitosti zbudoval kachlová kamna a krb a neobdržel by za ně žádnou finanční protihodnotu, musela by mu obě zařízení být vrácena.

Na to pochopitelně zase paní M. M. opakovaně namítala, že když kamna a krb neplní svoji účelovou funkci, pouhá estetická funkce ke zhodnocení nemovitosti nepostačuje. Navíc se jí zdálo, že cena obou děl je silně nadhodnocená, a přitom jsou zatížena takovými vadami, které nelze považovat za odstranitelné, neboť by je bylo lze pouze zbourat a postavit díla nová, aniž by bylo možno alespoň použít původní materiál.

Uvažujme komplexně!

Nejvyšší soud sice ocenil, že dokazování v této složité věci bylo doplněno novým znaleckým posudkem pana U., ale upozornil na to, že odvolací instance se dopustila jiné chyby – spolehla se totiž právě pouze na tento posudek, který je ale sám o sobě neúplný. „Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti jeho závěrů,“ zdůraznila nejvyšší soudní instituce. Znalec U. ovšem při posuzování zadaného úkolu bez dalšího vycházel jen z dílčích odborných závěrů znalce J., aniž by řádně vyložil, z jakých důvodů přisuzuje validitu právě jemu, a proč u něj naopak ­neobstály závěry znaleckého ústavu, vyjádření dalšího odborníka Ing. M. N. a odborného posouzení Cechu kamnářů ČR. Odvolací soud tedy pochybil, pokud „takto zjevně neúplné a místy vágní a bez patřičného podkladu subjektivní závěry převzal za relevantní skutková zjištění, jež se stala nosným skutkovým základem pro právní posouzení věci.“

Nejvyšší soud uvedl v tomto kontextu jako příklad vyjádření znalce U.: „Na otázku, zda samotná estetická stránka věci může zvýšit hodnotu nemovitosti, uvádím, že někomu se to tak může líbit, ale to je otázka subjektivní, proto jsem volil nulovou hodnotu, že někdo to může strpět a pro někoho to může být negativní.“ Stejně tak poukázal třeba na nepřesvědčivost tvrzení, že mate­riál získaný případně zbouráním původních děl by nemohl být znovu použit na stavbu nových kamen a krbu. Takové formulace se samozřejmě soudcům nezamlouvaly a za fundovanou věcnou argumentaci je považovat nemohli.

A ještě k tomu přidal Nejvyšší soud konstatování, že pokud již v dané věci bylo vyřešeno, že vestavěná kamna a krb jsou součástí domu, pak jejich zavedením muselo dojít k určitému zásahu do hodnoty nemovité věci.

Součást věci sice nelze oddělit, aniž by se tím věc znehodnotila, to ovšem neeliminuje fyzickou možnost faktického oddělení. Může samozřejmě například dojít k přímému zásahu do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken), k manipulaci, která neničí tuto podstatu (např. odmontování kola automobilu), až po snadno ­realizovatelné oddělení věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Jde-li však skutečně z hlediska právního o součást věci, znamená její oddělení pro věc hlavní vždy újmu na její hodnotě (především majetkovou, ale třeba také „jen“ funkční, estetickou atd.), takže po oddělení součásti hlavní věc může sloužit svému účelu méně kvalitně nebo vůbec. A některé otázky jsou ještě složitější. Když odmontujete z auta kolo, je nepochybně auto znehodnoceno oddělením jeho součásti; je-li však kolo vadné, odmontovat je zkrátka musíte, a potom je jen na vás, zda vůz znovu zhodnotíte tím, že namontujete nové, nebo vrátíte na místo původní, leč opravené. Znehodnocení či zhodnocení věci oddělením, úpravou nebo opravou její součásti jsou tedy procesy, které spolu leckdy úzce souvisejí.

Takové otázky vyvstanou především tehdy, jestliže je situace komplikována současným poměřováním zhodnocení či znehodnocení z hledisek nejen jednostranných (např. technických), nýbrž komplexních (např. prodejnost nemovitosti, funkčnost vytápění, estetický dojem z krbu atd.). Znalec tím spíše nemůže při řešení takových otázek rezignovat na odborné aspekty a operovat subjektivními faktory (pocity a dojmy).

Uvažujme komplexně, pravil tedy jinými slovy Nejvyšší soud. A protože mu v tomto směru rozhodnutí soudů nižších instancí nepřipadlo dostatečně kvalitní, zrušil je a vrátil celou kauzu zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že tento právní názor musí být zohledněn jako závazný.