Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2019/1

legislativa

Spravedlnost na váhách

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1159/2017

Někdy si člověk říká, jak ošidné jsou statistiky. To je stará známá pravda. Winston Churchill říkával, že žádné statistice, kterou si ne­udělal sám, nevěří. Jenže potom se začnou na televizních obrazovkách objevovat policisté, kteří bilancují nehody na silnicích, a už zase vidíme před sebou ta tragická čísla. Životy přibližně šesti stovek lidí vyhasnou na vozovkách rok co rok. „Ta doprava!“ říkáme si a míjíme cestou na víkend desítky pomníčků v příkopech a u křižovatek.

Ale … kolik životů stojí události, které jsou mnohem méně na očích? Nejspíš se najde někdo, kdo shromažďuje statistická data o důsledcích všemožných každodenních příběhů, za kterými stojí zanedbání povinnosti, nešťastné náhody, obyčejné lajdáctví, někdy i neprofesionalita. Nevím, k dispozici je nemám. Zato často nahlížím do soudní judikatury a někdy s děsem a smutkem žasnu, co vše se může přihodit.

Kudy chodí smrt

V příběhu, se kterým se tentokrát seznámíme, se opakuje scénář, jehož jsme byli svědky nesčetněkrát. Paní J. Ž. zemřela na následky otravy oxidem uhelnatým, který unikal do koupelny ze znečištěného výměníku plynového ohřívače MORA 35. Problém způsobily mechanické nečistoty – podle zjištění odborníků proto, že nebyl prováděn pravidelný servis a čištění spotřebiče. Zemní plyn se řadu měsíců špatně spaloval, což vedlo ke zvýšené tvorbě oxidu uhelnatého.

Jak konstatoval nalézací soud, ze zákona měly povinnost provádět pravidelný servis a čištění plynového spotřebiče dvě osoby, ale každá z jiného právního titulu. Obviněný V. S. jako účastník trhu s plynem, podle energetického zákona na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu uzavřené s plynárnami, měl povinnost udržovat odběrné plynové zařízení v bezpečném stavu, „aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob.“ Obviněná M. S. zase měla „provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné i běžnou údržbu a drobné opravy předmětného ohřívače vody Mora PO 35, podle občanského zákoníku,“ jako nájemce bytu v návaznosti na smlouvu o nájmu, kterou uzavřela právě s V. S. jako vlastníkem bytové jednotky a pronajímatelem. Aby se to nepletlo, M. S. byt podnajala panu S. P., ale uvedená povinnost na něj nepřešla, protože si to strany neujednaly. Naopak – v podnájemní smlouvě si paní M. S. vyhradila právo kontroly dodržování sjednaných podmínek, včetně práva jednou měsíčně vstupovat do pronajatého bytu. Veřejnoprávní povinnost pana V. S. a soukromoprávní povinnost paní M. S. existovaly vedle sebe, souběžně.

Zjištěná opomenutí obviněných soud kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti, protože podle jeho názoru „uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by v této věci nepostačovalo pro závažnost následku, který byl opomenutím způsoben, jakož i vzhledem k délce trvání opomenutí.“

Tady se ovšem otvírá bod, kterého si možná neprávník nepovšimne, ale který zaujal Nejvyšší soud, když se k němu případ posunul na základě dovolání. Vytkl totiž nižším soudům, že přes veškerou důslednost a pečlivost, s níž přistoupily k objasnění věci, „nezabývaly se explicitně otázkou, zda zjištěné porušení povinnosti uložené zákonem naplňuje u obou obviněných zákonné znaky tzv. porušení důležité povinnosti uložené podle zákona.“

Porušení energetického zákona

Podle energetického zákona je, jak už bylo řečeno, zákazník povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady ji bez zbytečného odkladu odstranit. Odběrným plynovým zařízením se přitom rozumí celé zařízení, počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu (není jím měřicí zařízení), a zákazníkem je osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě. Zákazníkem byl tedy v daném případě nesporně pan V. S. – k tomu se sluší poznamenat, že sice zplnomocnil paní M. S., aby jej zastupovala při jednání s plynárnami, ale zákonná odpovědnost mu zůstala, protože (ačkoliv to učinit mohl) tu smluvně na paní M. S. nepřevedl.

Aby paradoxům nebylo konce, zmiňme ještě jeden: pan V. S. byl synem paní M. S.! Sám byl vyučen zámečníkem a automechanikem, takže k technickým otázkám měl rozhodně blízko. Maminku ovšem považoval, jak se sám vyjádřil, za „hlavu rodiny“, která se měla starat o všechny záležitosti související s předmětným bytem, a když už se o něčem rozhodovalo, dbal na její rady. Jak vypověděl, „nekontroloval, zda se prováděly revize, myslel si, že se má o všechno starat matka, a to včetně zajišťování a placení revizí, protože o bytě rozhodovala.“ Docela běžná situace. Syn nenechal plyn přepsat na rodiče, myslel, že matčina faktická pozice stačí. A ještě dodejme, že maminku dost udivilo, že je obviněn i syn, sama potvrdila, že s bytem fakticky disponovala po všech stránkách, včetně jeho správy, údržby a zajišťování potřebných revizí.

Názor nalézacího a odvolacího soudu Nejvyšší soud zpochybnil, když konstatoval, že závěr o tom, že „k převodu inkriminovaných povinností na obviněnou M. S. nedošlo, poněvadž z textu nájemní smlouvy výslovně neplyne, že výhradní odpovědnost za provoz spojený s užíváním bytu na sebe přejímá právě obviněná,“ je předčasný. Podle nejvyšší soudní instance totiž mělo dojít k přesnějšímu vyjasnění otázek, „kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače a proč obviněná jako nájemce neuzavřela smlouvu s dodavateli veškerých medií,“ jmenovitě pak s plynaři.

Důvod, pro který Nejvyšší soud především zapochyboval, je vlastně pozoruhodný. Dovodil totiž již dříve v jiném rozhodnutí, že přečin těžkého ublížení na zdraví, který měl být spáchán tím, „že nebylo zajištěno přepojení karmy na nový komín, nesouvisí s tím, kdo byl vlastníkem karmy, ani s tím, kdo byl povinen uhradit náklady spojené s přepojením karmy na nový komín. Podstatné je, kdo a jaké měl konkrétní povinnosti týkající se používání karmy a komína, zda a do jaké míry je splnil, resp. jakou konkrétní povinnost nesplnil. Přitom je třeba zkoumat tyto povinnosti i z toho hlediska, zda je bylo možné splnit jen v součinnosti s některými dalšími osobami (např. s nájemci bytových jednotek, kteří požívají ochrany nedotknutelnosti obydlí). Z toho plyne, že při rozhodování o takové věci je třeba přihlížet k reálným možnostem pachatele přečinu ke splnění zákonem uložené povinnosti.“ Podobně bylo podle Nejvyššího soudu třeba postupovat při hodnocení jednání pana V. S. a jeho odpovědnosti za přečin usmrcení z nedbalosti.

Kromě toho Nejvyšší soud vytkl nalézacímu i odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabývaly zaviněním obviněného, které se musí vztahovat na znaky skutkové podstaty trestného činu, a musí proto zohledňovat také příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem) – v této souvislosti po­ukázal Nejvyšší soud na spornost závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním pana V. S. a smrtelným následkem, který z něho měl vzejít.

Porušení občanského zákoníku

Jiná je situace u obviněné paní M. S., která se bránila tím, že povinnost zajistit revize, opravy a údržbu průtokového ohřívače přešla na podnájemníka S. P. Podle dovolacího soudu totiž příslušné ustanovení podnájemní smlouvy lze vykládat jen tak, že i kdyby paní M. S. povinnost provádět běžnou údržbu a drobné opravy bytu skutečně převedla na S. P., „jednalo by se toliko o povinnost výslovně ve smlouvě specifikovanou, na kterou nedopadá úprava povinnosti běžné údržby a drobných oprav bytu odpovídajících např. výměně prasklé žárovky, nikoliv zajištění pravidelné kontroly, servisu a čištění průtokového ohřívače. Byť tedy nelze konstatovat, že se v podnájemní smlouvě zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy bytu, nelze současně souhlasit, že se projevem vůle obsaženým v podnájemní smlouvě zcela zbavila povinnosti nájemce bytu a v návaznosti na to i své trestní odpovědnosti za smrt poškozené J. Ž. … Závazek podnájemníka zajistit pravidelnou kontrolu, servis a čištění průtokového ohřívače z ustanovení upravujícího povinnost dodržovat veškerá protipožární a hygienická ustanovení a normy pro provoz bytů a jejich příslušenství včetně topných systémů nevyplývá.“

Je tu ovšem i jiný aspekt věci. Soudy nižších stupňů se totiž podle Nejvyššího soudu nedostatečně vypořádaly s otázkou naplnění znaku „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“.

Takovým porušením důležité povinnosti není automaticky porušení jakéhokoliv předpisu. Musí se jednat o takovou povinnost, „jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku.“ To ale u povinností, které porušila paní M. S., vzbuzuje přinejmenším pochybnosti. Jestliže někdo nesplní stoprocentně svou povinnost zajistit a hradit běžnou údržbu a drobné opravy spojené s užíváním bytu, může to vést k jeho odpovědnosti za způsobenou škodu a dokonce k výpovědi nájmu, ale nejde o úpravu, která by primárně sledovala ochranu lidského života a zdraví. Jak konstatoval Nejvyšší soud, „porušení této povinnosti či její zanedbání nemá zpravidla za následek smrt člověka, vážná zranění či jiné fyzické útrapy, resp. se automaticky nepojí s předpokladem jejich vzniku.“

Kdo bude pykat?

Je to celé poněkud zvláštní příběh a já jej úmyslně vyprávím od konce. Vrátíme-li se tedy spořádaně na jeho začátek (alespoň ten soudní), máme tu rozsudek nalézacího soudu, kterým byli obvinění V. S. a M. S. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti, za což byli oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a bylo jim uloženo, aby podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili: mimochodem – byla jim uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené R. Ž. částku více než třičtvrtě milionu korun a poškozená byla navíc odkázána se zbytkem svého nároku (na peněžitou náhradu při usmrcení) na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nalézacího soudu byl odvolací instancí potvrzen. To je jedna stránka věci.

Druhou, tragickou a neoddiskutovatelnou, je smrt J. Ž. Na takové věci je ve skutečnosti samo právo krátké.

Ale je tu ještě třetí stránka, a ta plyne z rozsáhlé úvahy, kterou provedl Nejvyšší soud na základě dovolání obou obviněných. Vzhledem k tomu, že, jak jsme si ukázali, považoval přinejmenším některé výtky obviněných za důvodné, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Jak těžké je někdy spatřit na miskách soudních vah spravedlnost! Žádná statistika nepomůže, ocitneme-li se tváří v tvář takovému dramatu!