Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2018/6

legislativa

Někde se stala chyba

Zpracováno podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015

Jsme už takový národ. Stane-li se někde chyba, máme po ruce spoustu vysvětlení. Chybami se člověk učí. Náš výklad zní, že čím více chyb uděláme, tím jsme poučenější. To vlastně není tak špatný výsledek. Chybovat je lidské. Prosím, jsme tedy každou chybou ještě lidštější! To je velmi chvályhodné. Chybička se vloudila. Jak úžasně se umíme nad chybami rozněžnit – vždyť to ani nejsou chyby, snad jen chybičky! Dříve bylo všechno ještě výhodnější, protože jsme mohli tvrdit, že chybu udělal někdo jiný (o soudruzích z NDR se v tomto ohledu dokonce točily filmy). Podnikatelský svět na nějaká poučení z chyb možná dá, ale neodpouští je. Lidské chybování se posuzuje humánně, ale chybujeme-li příliš často, jednoho dne nám leží na stole návrh na rozvázání smlouvy. Pro něžnost chybiček nemá drsné prostředí ekonomiky příliš pochopení a na NDR už dávno nemá smysl takovéhle věci házet.

Právo ví o chybách své. Dopustil ses chyby? Neseš odpovědnost. Vznikla chybou nějaká škoda? Neseš odpovědnost. Právo je vlastně v tomto ohledu jednoduché – když se na ně díváme zdálky. Při bližším pohledu už to bývá komplikovanější. Je třeba komunikovat, dohadovat se, žádat nápravu, v krajním případě se soudit, tvrdit, dokazovat, přesvědčovat soud o své pravdě. A výsledek? Mnohdy sudič na konci dlouhého, drahého a náročného procesu zjistí, že je na tom stejně jako na počátku. Udělals chybu? Neseš odpovědnost.

Případ uniklé vody

Žalobkyně, akciová společnost V., se na žalované paní M. domáhala zaplacení více než 110 tisíc korun a úroků za odběr 2644 m³ vody za dvanáct po sobě následujících měsíců od dubna 2013 do dubna 2014. Paní M. tvrdila, že o té vodě sice něco ví, ale že ji nespotřebovala. Životodárná tekutina podle ní unikla z vodovodního potrubí kvůli tomu, že pracovníci společnosti V. chybovali při výměně vodoměru.

Věc dostal na stůl okresní soud, obrátil se na znalce a zjistil z posudku, že příčinou vzniku vady na šroubení byla nevhodná výšková a podélná stabilizace soustavy a současně namáhání šroubení krutem při dotahování vodoměru. Znalec ovšem připustil i to, že chyba vznikla nedostatečným očištěním těsnicí plochy závitové vsuvky při připojování vodoměru. V každém případě byla škoda způsobena při provozní činnosti žalobkyně, neboť její zaměstnanci poškodili vodovodní přípojku a způsobili tak paní M. újmu ve výši odpovídající ceně uniklé vody.

Firma V. se samozřejmě jen tak nedala a hnala případ k odvolacímu soudu. A ten měl jiný názor. Vyšel z toho, že znalec se dotkl jen pravděpodobných příčin vzniku vady, která se projevila na kulovém ventilu potrubí, ale nebyl schopen přesně určit, co bylo rozhodujícím důvodem poškození. A navíc, zamudroval si krajský soud, mohlo to být také docela obyčejně tak, že paní M. nebo její manžel či syn příliš razantně došlápli na potrubí, když manipulovali s kohoutem. Anebo mohl zapůsobit jen nemilosrdný čas a opotřebení materiálu. Zkrátka a dobře: „Jelikož došlo k úniku vody již ve vlastnictví žalované, bylo její povinností za odebranou vodu zaplatit žalovanou částku,“ pravili odvolací soudci.

Paní M. by byli omývali (kdyby tekla voda do umyvadla, místo co prosakovala do země), ale nakonec se s pomocí advokáta vzpamatovala a podala dovolání k Nejvyššímu soudu. A řekla: „Dámy a pánové, to se mi vůbec nelíbí. Vždyť já nic nenamítám proti tomu, že to, co marně vyteklo z potrubí, byla už naše voda. Jenže v tom místě, kde teče, je spoj vodoměru a naší vodovodní přípojky, a ten spoj si žalobkyně zaplombovala jako součást vodoměru, aby s ním mohla manipulovat jen ona sama! Takže instalatéři špatně namontovali vodoměr a příliš utáhli převlečnou matici na šroubení (paní M. do té doby nevěděla, co je převlečná matice, ale manžel a syn ji poučili) a závada se projevila, jakmile se definitivně rozpadlo těsnění, jinak by k úniku vody došlo dřív. Já to vím úplně jistě (řekla paní M. v dovolání), a že mám pravdu, to je jasné i z toho, že když nám v prosinci 2013 vyměnili vodoměr a poškozený ventil, vydrželo to měsíc a manžel zjistil na tomtéž místě stejnou vadu, takže zase stříkala voda a tři kubíky se marně vsákly do země, a tuhle závadu přitom žalobkyně sama uznala, takže po nás ani nechtěla, abychom to museli zaplatit. A tudíž uznejte, ctěný Nejvyšší soude, že nemám co platit ani ty dva a půl tisíce kubíků, které vytekly pánubohu do oken předtím.“ Takhle nějak to paní M. a její advokát sepsali a poslali do Brna, protože zbytečných sto tisíc, které by se také jen tak někam vsákly, doma ani neměla.

Podstatou sporu, který se tak přesunul k nejvyšší soudní instanci, se tedy staly dvě otázky: za prvé: kdo odpovídá za chybnou instalaci vodoměru na kulový ventil vodovodní přípojky, kudy voda unikla mimo vodovod; za druhé: jestli paní M. odpovídá za stav a funkční spojení přípojky se zaplombovaným vodoměrem, když s ním nesmí sama nakládat a přístup ke kulovému ventilu mají jen pracovníci společnosti V.

Nejvyšší soudci měli před sebou dva odlišné přístupy svých kolegů z okresního a krajského soudu. První soudní stolice došla k závěru, že „vadu na šroubení způsobili nesprávnou montáží vodoměru zaměstnanci žalobkyně.“ Krajský soud se naopak domníval, že „závěry znaleckého posudku určily pouze pravděpodobné příčiny, ale kombinace možných příčin není vysoce pravděpodobná,“ a proto se sám dobral dalších v úvahu připadajících příčin na straně paní M.

Na to si Nejvyšší soud posvítil nejdříve. Nezdálo se mu totiž jako relevantní svalit odpovědnost na paní M. a její rodinné příslušníky kvůli tomu, že „pravidelně došlapávali na vodovodní potrubí při otevírání a uzavírání kohoutu a že takové jednání mohlo být příčinou vzniku závady.“ Znalec to označil za obvyklou manipulaci, která jistě ze strany odběratele nebyla protiprávní, ale hlavně poukázal na nevhodnou stabilizaci sestavy podloženou cihlou, „která je patrně dílem dodavatele.“ Takže: možná paní M. nebo někdo z rodiny na potrubí skutečně šlápl, ale kdyby bylo lépe uloženo, nemohlo se nic přihodit. A ukládali je zaměstnanci společnosti V. A navíc tu byla ona opakovaná, druhá závada na totožném místě, ke které došlo po výměně kulového ventilu za nový kus, který opět přinesli a montovali pracovníci firmy V.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací instance postupovala nesprávně. Mohla se sice samozřejmě pokusit o stanovení dalších možných příčin vzniku vady, ale musela by vyslechnout znalce, uložit doplnění znaleckého posudku nebo provést další navrhované důkazy, jestliže se chtěla dobrat jiných závěrů než soud prvního stupně.

A odtud už bylo ke konečnému rozhodnutí blízko. Protože nižší soudy neposoudily všechny aspekty odpovědnosti provozovatele vodovodu za instalaci vodoměru a jeho spojení s vodovodní přípojkou, dal Nejvyšší soud dovolání paní M. zapravdu, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Případ bezodstávkové odstávky

V další věci nešlo o vodu, ale o plyn, nešlo o sto tisíc, ale o více než dva miliony, a hlavně nešlo o „bezodstávku“, nýbrž o odstávku. Nemohly se dohodnout dvě akciovky. Jedna – budeme jí říkat společnost A. – se smlouvou o dílo zavázala, že za použití technologie Williamson provede bezodstávkové uzavření vysokotlakého plynovodu. Druhá – společnost B. – slíbila za tu fušku zaplatit dva miliony a dvě stě tisíc korun. Ani to, ani ono se nestalo.

Totiž: Společnost A. tvrdila, že plynovod uzavřela, a požadovala své peníze. Společnost B. namítala, že pánové z A. slibovali bezodstávkové uzavření, a to se nepovedlo, takže žádné peníze platit nebude.

Odborníkům není třeba vysvětlovat, co je technologie Williamson. My, právníci, to ovšem nevíme, takže si to soud musel – v okamžiku, kdy mu případ přistál na stole – ujasnit. Co právník pochopí, je, že se na stávající plynovod připojí odbočka, která přemostí určitý úsek, a ten se potom uzavře jakýmsi těsnicím zařízením s gumovou manžetou, jemuž se říká stopply. Dosavadní potrubí se opraví, potom se stopply odstraní a odbočka zase zaslepí. Tak v čem je problém?

Problémy byly, jak se ukázalo, hned dva. Nejdřív byly namontovány těsnicí manžety a společnost A. se pustila do odřezávání plynovodu. Jenže došlo k provalení jedné z manžet, začal unikat plyn a vzniklo akutní nebezpečí velké havárie. Proto musel být stávající plynovod uzavřen a odtlakován – tedy odstaven, a teprve potom mohla společnost A. potrubí odříznout a zaslepit. To byl první problém. Druhý nastal, když se společnost A. domáhala podpisu předávacího protokolu. Společnost B. prohlásila, že žádný podpis nebude, protože smlouva nebyla splněna a ona byla nucena strpět klasickou odstávku stávajícího plynovodu. Opřela se přitom o ustanovení smlouvy, podle kterého se za okamžik předání díla považuje podpis zápisu o předání a převzetí díla, a podle kterého nemusí společnost B. přijmout dílo, pokud nebylo provedeno řádně.

A jsme zase u soudu. Společnost A. žalovala společnost B., aby jí zaplatila, což se žalované učinit nechtělo. První instance se domnívala, že dílo bylo provedeno s vadami, odvolací soud byl jiného názoru: „Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě, v tomto případě však výsledek díla určený smlouvou nenastal vůbec, neboť žalovaná spolu s provozovatelem museli k odstávce plynovodu přistoupit. Účinky řádného provedení díla jako prvního předpokladu pro existenci uplatněného nároku tu tedy nejsou.“ Není dílo, nejsou peníze, řekl tedy jinými slovy. A dodal, že „i kdyby bylo možno otázku, zda lze dílo pokládat za provedené, posoudit jinak, nebylo by možno přiznat uplatněný nárok z toho důvodu, že nenastala splatnost ceny díla. Podle smlouvy o dílo se dílo považuje za dokončené okamžikem podpisu zápisu o předání a převzetí díla a objednatel je oprávněn odmítnout převzetí díla, pokud není provedeno řádně. Žalovaná zápis o předání díla nepodepsala a sdělila i důvody, vycházející z citovaného smluvního ujednání.“

Znovu zbývá jen dovolací soud, kam se společnost A. pochopitelně obrátila s celkem jednoduchým tvrzením: nakonec to přece všechno dobře dopadlo, my jsme svou práci odvedli, peníze nám tedy patří.

Nejvyšší soud měl ovšem poněkud jiný názor, který by se dal vyjádřit jako krystalická zásada, že smlouvy jsou závazné. „Jestliže podle dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl (musel být) v důsledku závady na stoplovací manžetě, tedy z důvodů spočívajících v zařízení dodaném žalobkyní, plynovod odstaven a práce tak byly žalovanou provedeny (jak uvedeno v žalobě), popřípadě dokončeny za odstávky plynovodu, tj. za stavu, kdy plynovod byl mimo provoz, uzavřen a odtlakován, pak je správný též závěr odvolacího soudu, že dílo nebylo ukončeno.“ A nejen to. Pokud je totiž sjednáno předání a převzetí díla ve formě oboustranně podepsaného předávacího protokolu, což se v daném případě nestalo, „není možno považovat dílo za předané, a to bez zřetele na to, zda objednatel předal dílo svému odběrateli či zda bylo dílo zkolaudováno.“

Více k tomu netřeba dodávat. Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalující společnosti zbyly, jak kdysi říkávala jedna populární televizní komentátorka, jen oči pro pláč.

Když je horko v kanceláři

A ještě jeden případ – snad příznačný pro letošní mimořádně horké léto, i když se stal už před patnácti roky (a rozhodnut byl vloni před začátkem adventu, z čehož bylo také leckomu horko).

Žalující firma L. se domáhala zaplacení opět více než dvou milionů korun po žalované firmě V. Důvodem byla havárie klimatizace, kterou pro L. na základě smlouvy o dílo dodala a instalovala žalovaná. Nešlo jen o to, že se rozbila samotná klimatizace, ale odskákaly to i kanceláře společnosti L., které bylo třeba nově vymalovat a provést náročnou sanaci, jež také nevyšla na pár korunek. Firma V. se ovšem k úhradě vzniklé újmy nehlásila, takže postiženým opět nezbylo než se obrátit na soud.

Ten v prvním stupni zjistil, že firma V. klimatizaci zákazníkovi předala a společnost L. vyfakturovanou cenu uhradila, ale bezprostředně na to nastaly potíže, protože dílo mělo řadu vad. Ke cti obou stran budiž řečeno, že firma L. vady řádně reklamovala, firma V. je uznala a přislíbila závazně, že je bezplatně odstraní, což také učinila. Až potud postup vcelku vzorný – chybička se vloudila, ale řádně ji napravíme. Jenže klimatizace si postavila hlavu a vykazovala vady i nadále. Po nějaké době došlo k havárii klimatizačního zařízení, a od toho okamžiku už se klimatizace nikdy nerozběhla.

Firma L. znovu žádala odstranění vad, ale tentokrát už neuspěla, žalovaná vady neuznala. Postižená společnost tedy navrhla alespoň slevu z ceny díla, ale ani to žádný efekt nepřineslo.

Soud prvního stupně měl k dispozici znalecký posudek, podle kterého havárii klimatizačních jednotek způsobilo prorezavění, které mohlo být způsobeno vadným materiálem prvků rozvodného okruhu chladicí vody, případně nevhodným složením chladicí kapaliny. Bylo jasné, že dílo vykazovalo vady od samého počátku, a proto soud shledal, že žalující strana má nárok na slevu.

Odvolací instance názory prvostupňového soudu v podstatě potvrdila. Ocenila, že se znaleckým posudkem „podařilo izolovat více právně relevantních příčin, jejichž následkem došlo k poruše výměníků jednotek fan-coil a k provozním nedostatkům předané klimatizace, a to konkrétně: a) použití jednovrstevných plastových trubek vyrobených z polypropylenu Hostalen umožňujících difuzní přístup vzduchu z venkovní atmosféry do proudící kapaliny v trubkách na rozvod potrubí chladicí vody, b) hodnota pH 6,1 ve vzorku chladicí kapaliny oproti předepsané hodnotě pH 7–9, způsobená nedostatkem inhibitoru Friterm, se zvýšenou koncentrací železa a mědi, c) malý spád potrubí pro kondenzovanou vodu (nevhodně zalomené trubky odvádějící kondenzát) a poruchová čerpadla pro odvod kondenzátu, d) projektová příprava a dokumentace klimatizačního zařízení neodpovídající požadavkům pro jeho realizaci.“ Z těchto důvodů soud druhé instance uzavřel, že „veškeré příčiny poruchy výměníků jednotek fan-coil i provozních nedostatků klimatizace jsou přičitatelné výlučně žalované, přičemž rozhodující příčinou je hodnota pH 6,1 v chladicí kapalině způsobená nedostatkem inhibitoru Friterm, a žádné skutečnosti vylučující odpovědnost žalované jak za vady, tak za škodu prokázány nebyly.“

Tak tedy – hurá k Nejvyššímu soudu s dovoláním! A tam dodavatelské společnosti, která dovolání podala, svitla naděje. Zatímco s jinými námitkami neuspěla, shledal Nejvyšší soud, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s důvody, proč neprovedl firmou V. navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru chemie, a tento zádrhel nebyl napraven ani před odvolací instancí.

Naděje, jak známo, umírá poslední, ale v tomto případě to netrvalo příliš dlouho. Nejvyšší soud sice tuto procesní vadu oběma nižším soudům vytkl, ale upozornil na to, že „důvodem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu je jen taková vada řízení, která je zmatečnostní vadou uvedenou v zákoně anebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,“ což jsou podmínky, z nichž ani jednu uvedená námitka společnosti V. nesplňovala. Její podstatou nebylo totiž nic jiného než „nevhodně zvolené odůvodnění užité odvolacím soudem.“ Jak Nejvyšší soud konstatoval, i bez znaleckého posudku z oboru chemie bylo prokázáno, že „vadné složení chladicí kapaliny bylo jednou z příčin poruchy výměníků jednotek fan-coil a provozních nedostatků klimatizace a dokonce že šlo o příčinu rozhodující.“

Následovalo zamítnutí dovolání a společnost V. musí způsobenou újmu nahradit. Doufejme, že to stihla ještě před letošním tropickým létem.

Malé poučení

To, prosím, nejsou žádné Ezopovy bajky. To jsou reálné příběhy, které následují poté, co se někde „vloudila chybička“. Poučení z toho plyne, že není radno v takovém případě bezhlavě skákat do soudního rybníčku, neboť se v něm lze snadno utopit. Všichni tři „pachatelé“ chyb, o kterých tu byla řeč, jsou nakonec povinováni úhradou škody nebo zaplacením jiné dlužné částky, ale k tomu je třeba přičíst ještě nemalé položky za právní pomoc advokátů, soudní poplatky a jiné náklady s tím spojené. Chyba se samozřejmě stát nemá, ale může, v tomto ohledu skutečně platí, že chybovat je lidské. Většinou je však chytřejší a levnější chybu přiznat a napravit v dohodě s tím, jehož naše pochybení postihlo, než spoléhat na to, že se nám nějakou procesní kličkou podaří odpovědnosti se zbavit. Aby také platilo: chybami se člověk učí.