Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2018/4

Instalatérská balada, aneb když se mistr tesař utne

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 811/2014, s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3302/14

Když se dílo nezdaří

Říká se, že „i mistr tesař se utne“. Nic se však nesmí brát doslova. „Mistrem tesařem“ může být právě tak hokejista, politik nebo insti­tuce připravující maturitní testy a „utnout“ se lze jasnou, leč neproměněnou brankovou příležitostí, výběrem nevhodného koaličního partnera či chybně nastavenou otázkou v testu. Samozřejmě – navíc můžeme potom vést diskuzi, zda je „mistr“ po takovém selhání stále ještě mistrem, k čemuž však jiné úsloví přidává jisté varování, že po bitvě je každý generálem. K hodnocení jakékoliv lidské činnosti je třeba přistupovat s pokorou a opatrně. Jenže jakmile se dostaneme do soudního soukolí, ocitáme se v jiném světě. Soud totiž nemůže – ačkoliv to tak laické veřejnosti leckdy připadá – donekonečna váhat. Očekává se od něj rozhodnutí.

To dopadlo i na instalatéra pana J. M, který byl uznán vinným, že při provádění rekonstrukce otopné soustavy jako živnostník v oboru vodoinstalatérství způsobil závažnouinstalační chybu. V čem se „mistr instalatér utnul“? Podle zjištění orgánů činných v trestním řízení, potvrzených v soudním procesu, neosadil pojistnými ventily samostatně uzavíratelné akumulační nádoby s elektrickými patronami v kotelně jednoho domu, což bylo shledáno v rozporu s příslušnou technickou normou. To by samo o sobě ještě nevypadalo tak hrozně, kdyby se to dalo napravit. Jenže nedalo. Akumulační nádoba vybuchla a dům se v podstatě sesypal. Aby toho nebylo dost, výbuch poškodil čtyři zaparkovaná vozidla před domem a ještě k tomu poškodil i sousední budovu, takže když se škody sečetly, hodilo to bratru několik miliónů korun. Kdyby nezafungovalo další úsloví, podle kterého existuje cosi jako „štěstí v neštěstí“, mohlo to být ještě horší, protože výbuch nastal nad ránem a v obou staveních v té době bylo celkem šest lidí, kteří vyvázli bez zranění.

Před soudem se ale na „štěstí v neštěstí“ příliš nehraje, zejména když jde o delikt s tak dalekosáhlými následky na majetku a s tak vysokou mírou ohrožení životů a zdraví lidí. Pan J. M. byl obviněn, obžalován a nakonec odsouzen okresním i krajským soudem za přečin obecného ohrožení, neboť

„z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že se dopustil nebezpečného jednání.“

A rozhodně mu nepomohlo ani to, že takovým činem

„porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a způsobil značnou škodu.“

Když slyšíme onu formulku o „mistru tesařovi“ a o tom, že i on se „utne“, jistě nás nenapadne, že by chybný tes či sek učinil naschvál, úmyslně. To pochopitelně nikdo nepřičítal ani panu J. M. Jenže společenský dopad jeho jednání (opomenutí) byl tak závažný, že i nedbalost musela být potrestána – vedle pochopitelné povinnosti nahradit způsobenou škodu vyvázl nešťastný instalatér s roční podmínkou a možná ještě citelnějším zákazem vykonávat živnostenskou činnost v předmětu podnikání vodoinstalatérství po dobu dvou roků.

Tak to zkrátka je, když se dílo nezdaří.

Různé oči různě vidí

Jak už to u soudů chodí, málokdy opouštějí jednací místnosti samí spokojení účastníci. Platí to pro řízení civilní i trestní. V tom trestním má často poškozený pocit, že jeho újma byla mnohem větší, a navíc si – popravdě řečeno – leckdy přeje hlavně potrestání pachatele. Málo platné, přes všechny vrstvy moderní civilizace prosákne v kritických chvílích ono starověké „oko za oko, zub za zub“, jsme-li už v těch úslovích. V případu, o kterém mluvíme, to naštěstí nehrálo roli. Zato rub téže mince už měl jasnější kontury. Většina odsouzených je totiž přesvědčena o své nevině, a pokud vinu přece jen připouští, domnívá se, že trest je příliš přísný. A proto se brání.

Právní řád takovou obranu připouští, protože přece i v soudním procesu může nastat situace, kdy se „mistr tesař utne“. „Utnutí“ tu mívá podobu rozdílného právního názoru soudu první instance a soudu odvolacího. Samozřejmě, že se proti rozsudku okresního soudu pan J. M. odvolal, leč krajský soud odvolání zamítl, neboť shledal, že k žádnému „utnutí se“ na prvním stupni nedošlo. Rozhodnutí nabylo právní moci, ale pan J. M. a jeho obhájce to nevzdali. Rozhodli se, že to – jak se v tuzemsku říká – „poženou vejš“, a podali dovolání k Nejvyššímu soudu.

A hle, jak „různé oči různě vidí“.

Především podle obviněného pana J. M.

„zcela absentuje základní znak obecného ohrožení.“

To vyvozuje z toho, že by muselo jít o stav, při němž je

„nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vystaveno nejméně sedm osob a subjektivní stránka musí být naplněna i ve vztahu ke způsobení škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč.“

 Nic z toho ovšem dovolatel v popisu události nevidí. Samotný soudní proces podle jeho názoru jasně prokázal, že v inkriminované době se v domě, v němž akumulační nádoba vybuchla, nacházely pouze tři osoby, další tři lidé sice byli v sousedním domě, ale ti nemohli být vystaveni těžké újmě na zdraví a již vůbec ne nebezpečí smrti. V této souvislosti přichází v dovolací argumentaci na řadu i úvaha, že

„nelze vycházet pro účely škody z poškození okolí, ale pouze z toho, co bylo bezprostředně ohroženo a co mohlo být předpokládáno jako ohrožené.“

Dalším bodem, proti kterému se dovolatel ohrazuje, je příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Tvrdí, že pokud by bylo skutečně prokázáno porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání (živnosti),

„bylo by nutno konstatovat, že to byla pouze jedna z posledních věcí, která však nebyla příčinou následku.“ Za hlavní příčinu označuje „jiné selhání v důsledku jednání jiného subjektu,“

neboť pan J. M. nebyl osobou, u které si poškození rekonstrukci kotelny objednali, nenavrhl jim technické změny a přestavbu kotelny a neprojektoval je, nepředával jim kotelnu po rekonstrukci, neseznamoval poškozené s funkčností a obsluhou přestavěné kotelny a neodpovídal tedy za dílo jako celek. Kromě toho dovolatel zpochybnil i znalecký posudek, který by podle něj měl být dopracován.

A konečně se pan J. M. dotkl i velmi citlivého místa: v dovolání zpochybnil uložený trest zákazu činnosti, který – protože se jedná o ­jediný jeho příjem zabezpečující potřeby rodiny – považuje za likvidační.

Aby rozdílnost „různých očí“ ještě více vynikla, můžeme podotknout, že státní zástupkyně, která se k dovolání vyjadřovala, viděla věc úplně jinak. Podle ní zkrátka obviněný porušil technickou normu, kterou byl při výkonu své profese vázán, a právě to bylo příčinou škodlivého následku, který ohrozil jak lidské životy, tak majetek. Poukázala na skutečnost, že v souvislosti s výbuchem došlo ke zničení věcí, jejichž hodnota převýšila 5 miliónů Kč a 

„v době výbuchu v předmětném domě nocovaly tři osoby a v domě, který byl rovněž výbuchem poškozen, další tři osoby, avšak obvykle se v domě poškozené zdržoval svědek G. a v sousedním domě bydlela další osoba, která jen zcela náhodou nebyla doma.“

Jak to viděly oči soudcovské

Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabývá právní stránkou věci. A aby bylo hned zpočátku jasno, vypomohl si ve svém rozhodnutí připomínkou závěru Ústavního soudu, který konstatoval (nejednou), že

„že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

Podle Nejvyššího soudu bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v rozporu s technickou normou každou ze samostatně uzavíratelných akumulačních nádob s elektrickými patronami neosadil pojistným ventilem.

„Tedy primárním zjištěním je okolnost, že akumulační nádoba – nádrž (která explodovala) byla samostatně uzavíratelná a nebyla osazena pojistným ventilem,“

konstatuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí a zdůrazňuje, že nikde nespatřuje tzv. extrémní rozpor mezi zjištěnými fakty a jejich právním posouzením.

Obviněný J. M. byl uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle trestního zákoníku. Zákon říká, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. V našem případě přistoupil navíc i znak kvalifikované podstaty tohoto přečinu spočívající v tom, že obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a takovým činem způsobil značnou škodu.

Počtářské postupy jsou podle Nejvyššího soudu celkem jednoduché. Brání-li se pan J. M., že v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se neocitlo sedm lidí, odpovídá na to Nejvyšší soud následující úvahou:

„Jde o ohrožující delikt a k naplnění znaku tohoto deliktu postačuje, aby újma na zdraví počtu sedmi lidí obvykle se v obydlí zdržujících hrozila. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rovněž zřejmé, že v daném případě tomu tak mohlo být, neboť v době výbuchu bylo v uvedených dvou domech celkem šest osob a další dvě se zde obvykle zdržovaly. Nelze zpochybňovat, že v důsledku exploze v brzkých ranních hodinách byly na životě a zdraví ohroženy osoby přímo se zdržující v domě, kde k explozi došlo. Vyloučit nelze ani ohrožení osob v sousedním domě, který byl rovněž explozí poškozen.“

S přihlédnutím k celkové konkrétní situaci však podle Nejvyššího soudu znak obecného ohrožení z nedbalosti v alternativě „vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“ nebyl naplněn. To by se mohlo jevit pro pana J. M. jako příznivý závěr.

Problém je ovšem v tom, že skutková podstata uvedeného deliktu je konstruována tak, že se jej dopustí ten, kdo „vydá lidi v nebezpečí smrti“ nebo „těžké újmy na zdraví“ nebo „cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu“. Je tedy jasné (z použití slůvka „nebo“), že popsané znaky nemusejí být splněny současně, postačuje naplnění i jen jediného z nich. A z tohoto pohledu už je situace pro pana J. M. mnohem nepříznivější. Nezpochybnitelné totiž je, že hodnota nemovitosti, v níž došlo k výbuchu, byla před explozí znaleckým posudkem stanovena na více než 4,5 mil. Kč, škoda na věcech movitých převýšila 900 000 Kč – to vše pouze ve vztahu k výše uvedené nemovitosti (sousední dům byl před explozí ohodnocen částkou 1,5 mil. Kč). Je tedy jasné, že v nebezpečí škody velkého rozsahu byl vydán cizí majetek převyšující částku 5 000 000 Kč, takže znak obecného ohrožení z nedbalosti byl v alternativě „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“ naplněn.

Samozřejmě ne každé porušení povinnosti, vyplývající z povolání instalatéra, lze považovat za porušení důležité povinnosti. V předmětné trestní věci však při nesprávném provedení práce bylo pouze otázkou času, jak říká Nejvyšší soud, kdy dojde k explozi. Ani s námitkami tohoto rázu tedy pan J. M. nepochodil.

Já ne, já ne, to ty, to ty …

Pan J. M., jak už jsme si řekli, uváděl, že nebyl osobou, u které si poškození rekonstrukci objednali. Nejvyšší soud tuto námitku označil za právně irelevantní. Bylo prokázáno už v první instanci, že rekonstrukce prováděl jednak obviněný (topenářské práce), jednak živnostník pan S. (elektroinstalatérské práce). Pan J. M. všakudělal onu závažnou a kritickou instalační chybu, že samostatné akumulační nádoby neopatřil pojistnými ventily, zatímco uvedená norma stanoví, že každý samostatně uzavíratelný ohřívač musí mít pojistný ventil, který zabraňuje, aby nejvyšší pracovní přetlak v ohřívači nebyl překročen (pro skupinu samostatně uzavíratelných ohřívačů může být na hlavním přívodním potrubí studené vody umístěn zpětný ventil s uzavírací armaturou a zkušební armaturou, na přípojkách studené vody k jednotlivým ohřívačům se umístí v takovém případě uzavírací armatura s pojistným ventilem a tlakoměrem, což v daném případě nebylo splněno). V důsledku tohoto pochybení pana J. M., tedy v příčinné souvislosti s jeho jednáním, došlo k výbuchu jedné z akumulačních nádob, takže to byl obviněný, kdo se dopustil trestného činu, nikoliv svědek S., který práci pro sebe (v rozsahu elektroinstalace) a obviněného (topenářské práce) zprostředkoval, následně předal poškozeným a instruoval je, přičemž otopná soustava fungovala vadně.

V této souvislosti připomíná Nejvyšší soud formulaci, kterou zná každý právník:

„příčinná souvislost mezi jednáním a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo.“

Epilog

U Nejvyššího soudu pan J. M. se svým dovoláním neuspěl. Přesto se nevzdal a poslal stížnost k Ústavnímu soudu. Za nějakou dobu obdržel usnesení, v němž mimo jiné stálo:

„Pokud jde o tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, Ústavní soud se s ním neztotožňuje. Co se týká námitky nesprávné právní kvalifikace skutku, rovněž ji neshledává Ústavní soud důvodnou. Ústavní soud neshledal důvodnou ani výtku směřující proti uloženému trestu zákazu činnosti.“

Stálo tam toho samozřejmě mnohem více, ve všech ohledech se ale ústavní instance ztotožnila s názory obecných soudů.

Sečteno a podtrženo: Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli se nezdařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Snad jen jeden konec tohoto příběhu může vést ke zdrženlivému uspokojení: instalatérská balada neměla za sebou žádný zbytečně a předčasně ukončený lidský život. Ale to úsloví zkrátka platí: „I mistr tesař se někdy utne!“