Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2017/8

legislativa

Příběh starého plynovodu

Tempora mutantur (časy se mění)

Připraveno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 616/2013

S veselými či optimistickými osudy se v této rubrice vskutku setkáváme jen zřídka. Mnohem častějšími událostmi, s nimiž se setkává justice, jsou příběhy střetů, sporů, zášti, neshod a svárů, které pramení v neschopnosti dvou stran splnit navzájem, co bylo přislíbeno. Jsou tu oběti, poškození, jsou tu neuspokojení věřitelé i dlužníci, kteří svůj úděl – právem i neprávem – pociťují jako nespravedlivý. Jsou tu ovšem bohužel i příběhy zbarvené nejtemnějšími tragediemi, s nimiž je spojena ztráta nejcennější hodnoty, lidského života. Těch jsme na těchto stránkách četli v letošním roce dost.

Nejen lidé ovšem mají své osudy. Příběhy, které píše čas, jsou spojeny i s věcmi. Hlavní úlohu v tomto případu má vlastně starý dálkový plynovod. Před sedmdesáti lety, k poslednímu dni prachem zapadlého roku 1949 povolil jeho stavbu tehdejší Krajský národní výbor P. Původní vlastník parcely č. xxx J. B. dal souhlas k jeho položení na svém pozemku a úředníci předepsali podmínky, které byly v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou. Jistěže nevíme přesně, jak se věci odehrávaly v tehdejší realitě, ale přesto, že plynové potrubí bylo vedeno dva a půl metru od rodinného domu, který později získala rodina K., a procházel dokonce pod vedlejší stavbou, jež k domu patří a jež tu stála už v době, kdy se plynovod budoval, nikdo neprotestoval, nikdo nic nenamítal. Stavba i potřebné montáže byly dokončeny včas a plynovod byl aktivován přesně o rok později, tedy na Silvestra roku 1950.

Léta plynula, až naplnila dekádu. Zákonem č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), byla poprvé stanovena ochranná pásma pro plynovod. Po účinnosti zmíněného zákona vzniklo od 1. 1. 1961 právo provozovat na cizích pozemcích plynovodní sítě v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí o přípustnosti stavby také těm provozovatelům plynovodní sítě, která byla zřízena před jeho účinností. S přihlédnutím k příslušnému ustanovení zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vzniklo těmto provozovatelům ze zákona právo odpovídající věcnému břemeni a spočívající v právu užívat cizí pozemek v nezbytném rozsahu jen na základě povolení ke stavbě. Podnik R., který se stal provozovatelem plynovodu v pozdějších letech, tedy zařízení v klidu užíval.

A čas běžel dál. Po dalších desetiletích byl přijat zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Všechno se vyvíjí, zdokonaluje, činí se nejrůznější opatření k modernizaci a právo těmto procesům zdatně sekunduje. Dříve jsme jezdili v autech nepřipoutaní a omezení rychlosti řidiče překvapovalo. Zákonodárce však mínil, že je třeba zvýšit bezpečnost silničního provozu. Podobných trendů jsme svědky dnes a denně (někdy jde skutečně o opatření důležitá, jindy působí spíše směšně, ale zákon je zákon). Odborníci v oblasti plynárenství dospěli k závěrům, že je třeba zpřesnit ochranná a bezpečnostní pásma. Nový zákon v novém tisíciletí stanovil pro plynovod ochranné pásmo se šířkou čtyř metrů a šířku bezpečnostního pásma určil na 20 metrů. A starý plynovod se rázem ocitl v nebezpečné zóně.

Nespokojení majitelé

Rodina K. si uvědomila, že plynovod na jejich pozemku neodpovídá parametrům platné a účinné právní úpravy. Začali jednat s podnikem R., ale ne zcela úspěšně. Provozovatel sice nakonec musel ustoupit a přislíbil – ostatně pod tlakem rozhodnutí místní radnice – přistoupit k přípravám na vybudování přeložky, ale starým plynovodem dále proudil plyn sotva decimetry od rodinného domu.

Obrátíme se na soud, rozhodli se tedy pan a paní K. – a jak se rozhodli, tak také učinili. Podali žalobu k Okresnímu soudu v M. a v polovině roku 2012 se dočkali vítězství. Soud prvního stupně uložil žalovanému podniku R. povinnost odstranit z nemovitostí parc. č. st. xxx – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. xxx – zahrada, parc. č. xxx zahrada, vše v katastrálním území N., zapsaných na LV č. 123 u příslušného katastrálního úřadu, vysokotlaký plynovod do 24 měsíců od právní moci rozsudku.

Ve zdůvodnění rozsudku soud uvedl, že plynovod nedodržuje ochranné ani bezpečnostní pásmo. Zjistil, že kromě zpráv o revizi plynového zařízení z let 1999 a 2000, podle nichž plynové zařízení není schopno provozu, nebyly zjištěny žádné závady v bezpečném provozu – právě kromě nedodržení ochranného a bezpečnostního pásma. Pro úplnost konstatoval, že žalovaný podnik provádí pravidelné kontroly těsnosti předmětného úseku plynovodu a připravuje přeložení trasy plynovodu, jak už jsme si řekli. Přeložka však ani v době vydání rozsudku nebyla vybudována.

A teď to nejdůležitější: Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný má podle tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) tzv. prevenční povinnost ve vztahu k možné škodě. Podle názoru prvoinstančního soudu z tohoto pohledu není relevantní, zda byl v době výstavby plynovod v souladu s právními předpisy platnými v té době. „Od vybudování plynovodu došlo ke změně právní úpravy právě z důvodu zajištění ochrany před škodami na zdraví, majetku, případně na životním prostředí stanovením ochranných pásem. Za situace, kdy plynovod je veden přímo pod nemovitostmi žalobců a v bezprostřední blízkosti jejich rodinného domu, je nepochybné, že plynovod nedodržuje ochranné ani bezpečnostní pásmo a při poškození plynovodu by mohlo dojít ke škodě na majetku, zdraví nebo na životech lidí,“ řekl okresní soud, a proto žalobě manželů K. ­vyhověl.

Neslav dne před večerem

Provozovatel plynovodu se ovšem s takovým rozhodnutím nechtěl smířit. Jeho právníci připravili odvolání a krajský soud – mimochodem, trvalo to pouhé čtyři měsíce od okamžiku podání opravného prostředku – rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, neboť nesouhlasil s právním posouzením věci okresním soudem.

Podívejme se, jak argumentoval. Z hlediska skutkového stavu se jeho pohled od prvoinstančního zásadně nelišil. Odvolací soud dovodil v podstatě stejně jako soud prvního stupně, že předmětný plynovod není stavbou neoprávněnou, protože byla postavena v souladu s právní úpravou platnou v době vzniku stavby. Poukázal také na dopad dřívějšího plynárenského a elektrisačního zákona, o kterém jsme již hovořili. To, že se sporná část plynovodu nachází v ochranném a bezpečnostním pásmu podle aktuální právní úpravy, odvolací soud rovněž nezpochybňoval. Dokonce považoval za správný i závěr okresních soudců o objektivním porušení prevenční povinnosti ze strany provozovatele. Právě zde ovšem v názorech obou soudů vznikl rozdíl.

Platný zákon v rámci prevence přiznával ohroženému právo domáhat se návrhem na zahájení řízení u soudu, aby ohrožovateli byla uložena povinnost provést určité vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody, teprve v případě vážného ohrožení. Podmínkou podle závěru odvolacího soudu bylo, že „jde o vážné ohrožení žalobců nebo jejich majetku, které musí být konkrétní, nikoliv v obecné rovině.“ A k tomu krajský soud za­ujal názor, že v řízení nebylo prokázáno vážné ohrožení žalobců nebo jejich majetku v konkrétní podobě. „Nepostačí pouze potenciální možnost hrozby škody z důvodu, že se sporná část plynovodu nachází v ochranném a bezpečnostním pásmu plynárenských zařízení; to zakládá pouze porušení veřejnoprávních předpisů,“ uvedl ve svém rozhodnutí. Z hlediska soukromého práva proto odvolací soud neshledal splnění podmínky pro vyhovění žalobě. A přidal navíc úvahu, že pro případ, „že by snad o vážné ohrožení šlo, je třeba považovat opatření, která činí žalovaný k zabránění možné škody (časté kontroly jeho těsnosti a opravy), za dostatečná k odvrácení hrozící škody.“

Plynovod pod domem nechceme!

S tím se zase nespokojili manželé K. a obrátili se na svého advokáta, aby jim připravil dovolání k Nejvyššímu soudu. V něm projevili nesouhlas se závěrem druhé instance, že sice na straně žalovaného došlo k porušení prevenční povinnosti, ale že to samo o sobě jim nezakládá žádný nárok, protože nedošlo k vážnému ohrožení žalobců nebo jejich majetku, které musí být konkrétní. Domnívali se totiž, že „konkrétní ohrožení jejich zdraví a života prokazují již znalecké posudky Ing. J. B., CSc. a Ing. M. Š., Ph.D. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dosud provedené důkazy konkrétní nebezpečí škody na životě, zdraví a majetku žalobců neprokazují, měl je poučit a vyzvat k doplnění tvrzení a navržení důkazů prokazujících konkrétní nebezpečí. Pokud tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Jinak by totiž žalobci prý svá skutková tvrzení doplnili a doložili potřebné důkazy o bezprostředně hrozícím riziku.

Namítali především, že v těsné blízkosti jejich domu se nachází zlom trasy plynovodu ze svažitého terénu do vodorovného úseku. V tomto místě hrozí podle manželů K. největší nebezpečí poškození plynovodu, protože tu je riziko posunu nebo sesuvu zeminy, vysoká a kolísavá hladina podzemní vody, odůvodněné obavy mohou vzbuzovat účinky přívalových dešťů nebo úder blesku. Navíc vyjádřili přesvědčení, že případ, kdy nemovitosti stojí přímo na vysokotlakém plynovodu, je zcela ojedinělý. Odvolací soud podle jejich názoru „nevěnoval dostatečnou pozornost v souvislosti s posouzením nebezpečí vzniku vážného ohrožení příčinám havárie plynovodu u obce S. na S.“ Kromě toho se domnívali, že měl respektovat revizní zprávy, podle nichž plynovod není schopen provozu. To byly základní věcné výtky.

Z hlediska právního vyslovili manželé K. ve svém dovolání absolutní nesouhlas s názorem, že porušení veřejnoprávní normy vedením plynovodu v ochranném i bezpečnostním pásmu nezakládá žádný soukromoprávní nárok. Naopak, podle jejich mínění podnik R. tímto svým jednáním zasahuje do jejich ústavně garantovaných práv na ochranu života zdraví a majetku.

Plynovod u Nejvyššího soudu

Jeden pozitivní dopad dovolání mělo: Nejvyšší soud se jím zabýval a napadené rozhodnutí přezkoumal. Tam však očekávání manželů K. skončila. Nejvyšší soudní instance totiž zjistila, že dovolání není důvodné.

Konstatovala, že jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený skutečně právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody, jak vyplývá z prevenční povinnosti, o níž už byla řeč. V tomto okamžiku ovšem Nejvyšší soud rozvinul úvahu o tom, jak je to ve skutečnosti s tzv. poučovací povinností: „Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“ Tento postup však v odvolacím řízení nemůže vést k uplatnění novot (nových skutečností nebo důkazů) nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Žalobce ale není třeba poučovat o tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, o které se opírá uplatněný nárok. „Poučení je namístě tehdy, opírá-li žalobce uplatněný nárok o více tvrzených skutečností, k některým z nich však nenabídne důkazy. Pak je namístě jej po­učit, že doposud plně nesplnil důkazní povinnost.“

V daném případě žalobci tvrdili, že v důsledku vedení plynovodu mimo ochranné pásmo jsou vážné ohroženi. Současně nabízeli důkazy, které byly způsobilé jejich tvrzení prokázat. Zde se ale láme „právnický chléb“. Jak zdůraznil Nejvyšší soud, pokud odvolací instance provedla důkazy, které strany navrhly, a na jejich základě dospěla k závěru, že plynovod je pravidelně a často kontrolován a vážná škoda z jeho provozu nehrozí, neměla již poučovací povinnost o tom, že žalobci by měli tvrdit další, doposud neuplatněné skutečnosti, o které by nárok žalobců bylo možno opřít. To je právě ten zákaz novot, o kterém jsme se již zmiňovali. A nutno říci, že to je zákaz logický, protože kdyby neexistoval, mnohá soudní řízení by se svého konce nikdy nedočkala.

Za důležité Nejvyšší soud ale považoval i další závěry:

Především bylo z vyjádření odvolacího soudu zřejmé, že pokud by snad šlo o vážné ohrožení, byla opatření, která činí podnik R. k zabránění možné škody, dostatečná k jejímu odvrácení.

Za druhé: „To, zda porušení veřejnoprávní normy zakládá současně vážné ohrožení, je vždy věcí konkrétního posouzení; tuto otázku nelze řešit obecně,“ zdůraznil Nejvyšší soud. Pokud tedy odvolací instance dospěla k názoru, že vážná škoda nehrozí, nelze tento názor zpochybnit jen proto, že daný stav není v souladu s veřejným právem. Ne každé porušení veřejnoprávních předpisů musí mít nutně za následek vážné ohrožení škodou.

Nejvyšší soud se kategoricky vymezil i k námitce odvolatelů, že měla být dána přednost revizním zprávám před zprávami vypracovanými zaměstnanci podniku R. K odůvodnění svého postoje po­užil odkaz na již existující konstantní judikaturu: „Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která – důsledně vzato – znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý ůkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité so­ciální nebo profesní skupině.“

Příběh starého plynovodu nekončí

Z právního ani věcného hlediska tedy Nejvyšší soud manželům K. radost neudělal. Se svým dovoláním neuspěli, bylo zamítnuto. Náladu jim asi nespravilo ani to, že úspěšný žalovaný podnik R. nezískal náhradu nákladů řízení, protože podle Nejvyššího soudu „vedení plynovodu nepochybně nedodržuje ochranné pásmo, a žalobcům tak nelze vytýkat, že mají obavy z možného ohrožení.“

Přiznejme si, že právo a spravedlnost někdy – zejména z laického pohledu – putují uličkami poněkud křivolakými. Na konci sporu musí rozhodnout nezávislý soud. Jinak to moderní společnost zařídit neumí.

A pak že osudy tak obyčejné věci, jakou je letitý plynovod z poloviny minulého století, nemohou být pohnuté! Určitě se jednou dočkáme i jejich pokračování …