Stalo se před lety. Odsouzeno nedávno. Následky fatální.

legislativa

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi

Řeknu vám po pětileté zkušenosti: z technického a technologického hlediska je pro právníka svět potrubí, kotlů, přípojek, ventilací a čerpadel, v němž se vy, čtenáři tohoto časopisu, pohybujete jako ryby ve vodě, pořád ještě v mnoha ohledech světem milionů tajemství.
Pokaždé, když hledáme v rozhodovací praxi soudů nějakou další topenářskou či instalatérskou kauzu, o níž se domníváme, že by vás mohla zajímat, objevuji zároveň pro sebe nová a nová dobrodružství. Většinou jsme se zatím zabývali v této rubrice problémy, které souvisely s technickými zařízeními budov. Ale přestože mě „tento způsob léta“ z různých důvodů nenaplňuje zdaleka jen pozitivními myšlenkami, přece jen je to slunečné počasí inspirativní.
Doufám, že i vy vezmete s povděkem, když se protentokrát přesuneme do oblasti technologických zařízení staveb a budeme se věnovat bazénovým technologiím. Obvykle se v této souvislosti mluví především o technologiích čištění, úprav či ohřevu vody – my upřeme pozornost k vodním zábavám. A jestliže ve „vodařském byznysu“ jde (jako v obchodu a podnikání vůbec) o to, aby se věci co nejlépe vydařily, nikoho asi nepřekvapí, že v „právnickém byznysu“ se dostáváme zejména k těm, které se vydařily nejméně.

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 7 Tdo 309/2021

Slovy nadpisu by bylo možno charakterizovat případ, kterým se tentokrát budeme zabývat v naší rubrice. Mimochodem: v rozhodnutí Nejvyššího soudu, které budeme sledovat, se objevuje ne zcela tradiční upozornění:„Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 1. 7. 2020 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného D. D. předložena dne 25. 3. 2021. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.“

Ale pojďme na to od začátku. Někdy v letech 2004–2008 pan D. D. bez potřebných znalostí, zkušeností a patřičné projektové dokumentace k předmětu pro nepoučeného občana trochu bizarnímu, leč oblíbenému, jenž zove vodní atrakce, pustil se jako stavbyvedoucí do stavby bazénu na zakázku. Ono hravé vodní příslušenství ale v sobě skrývá mnohá překvapení a projektová dokumentace není žádná legrace – bez ní takový bazén těžko vybudujete, nechcete-li se zároveň dočkat něčeho nemilého.

Smrt v atrakci Dívčí sen

Pan D. D. ovšem nedbal. A tak mu pod rukama rostla jedna chyba za druhou. Jak objasnil nalézací soud, „nechal na sací otvor (při čelním pohledu druhý zleva) v hloubce 2,635 metru jednak usadit prostup bez zdvojeného sání, čímž porušil bod č. 4.6.1. normy ČSN EN 13451–3. Dále nechal tento prostup zakrýt mřížkou z plastu. Materiál a provedení mřížky byly zcela nevhodné a nestandardní pro bazén a v rozporu s bodem 5.5. normy TNV 94 0920, čímž porušil ustanovení § 47 stavebního zákona (tehdy zákon č. 50/1976 Sb. – pozn. autora). Tento prostup (sací otvor) sloužil k sání vody do jedné z vodních atrakcí (s názvem Dívčí sen)nacházející se v mělké části bazénu. Sání bylo zajištěno nevhodným typem čerpadel typu Sapho SAP1100P a následně Winner 150M, Winner 200M a Winner 300M v počtu nejméně 6 kusů, jejichž sací síla při paralelním zapojení již dvou kusů čerpadel překračovala sací rychlost o 0,5 m/s, a porušil tak normu ČSN EN 13451–1 platnou od července roku 2002.“

Jako by toho nebylo málo, pokračoval pan D. D. v krasojízdném slalomu mezi právními a technickými normami takto:„Následně jako stavbyvedoucí po ústní dohodě s investorem R. S. na přelomu roku 2013/2014 změnil technologii bazénu ze slané vody na sladkou, přičemž nechal napojit k téže vodní atrakci bez instalace tlakového spínače a při ponechání prostupu bez zdvojeného sání dvě oběhová čerpadla NEWBC550T, jejichž sací rychlost byla překročena na sacím otvoru dvaapůlkrát a sací síla na každém z čerpadel přibližně dvakrát, což je v rozporu s povolenými hodnotami uvedenými pod bodem č. 4.6.1. normy ČSN EN 13451–3. V důsledku toho v srpnu 2017 došlo k přisátí poškozené B. pravou hýždí k uvedenému sacímu otvoru a k jejímu tonutí, následkem kterého zemřela pro těžké hypoxické poškození mozku s následným selháním základních životních funkcí.“

Jak soud první instance konstatoval, tímto jednáním pan D. D., který před ním stanul jako obžalovaný, porušil důležitou povinnost vyplývající ze stavebního zákona (či dokonce dvou, neboť výše vzpomínaný byl mezitím nahrazen novým (zák. č. 183/2006 Sb.), ale také z jeho prováděcí vyhlášky a z technických norem ČSN EN 13451–1, ČSN EN 13451–3 a TNV 94–0920.

Obžaloba se týkala trestného činu usmrcení z nedbalosti, jehož se podle soudu prvního stupně pan D. D. dopustil tak, že jako živnostník (osoba podnikající podle živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „provádění staveb, jejich změn a odstraňování“) po předchozí ústní dohodě s investorem R. S. nesprávně vedl stavbu bazénu s úpravnou vody. Přitom byl v rozsahu předmětu svého podnikání odpovědný „za řádné provedení prací v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem za dodržení podmínek stavebního povolení a povinností k ochraně života a zdraví osob a bezpečnosti práce.“

Tato zjištění přetavil prvoinstanční soud v rozsudek, jímž uložil panu D. D. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců a trest zákazu činnosti ve stavebnictví ve funkci stavbyvedoucího v trvání 5 let a dále povinnost nahradit poškozené C. K. škodu ve výši přes 80 tisíc €. Ostatní poškození byli se svými nemalými nároky odkázáni na vypořádání v civilním procesu. Odvolání způsobilo, že soud druhé instance změnil výši trestu na dva roky odnětí svobody se čtyřletou podmínkou.

Dovolání stavitele bazénů

Pan D. D. se rozhodl i proti relativně měkčímu verdiktu, který mu vyměřil odvolací soud, bránit dovoláním. Vyrukoval s argumentem, že žádnou důležitou povinnost týkající se stavby bazénu nikdy neměl a nemohl ji tudíž ani porušit, rozhodně nemohl stavbu vést, když přece nebyl odborně způsobilý. Vina padá podle dovolatele na investora, stavebníka a provozovatele bazénu, jímž byl R. S. Tomu je třeba přičítat nesplnění povinností uvedených ve stavebním povolení, včetně absence odborné firmy vybrané v řádném výběrovém řízení. Odpovědnost tedy podle pana D. D. nese investor R. S., případně společně s ním jediná autorizovaná osoba podílející se na stavbě bazénové technologie – K. P. z obchodní společnosti Ú., s. r. o., jež prováděla různé montážní práce.

Podrobně se pan D. D. zabýval jednotlivými technickými normami, jejich porušení mu bylo přičteno k vině. Uvedl, že ČSN EN 13451–1 nabyla účinnosti až v srpnu 2002, zatímco projektová dokumentace k bazénu vznikla již v roce 1995, takže uvedená technická norma byla z tohoto hlediska irelevantní. Totéž prohlásil pan D. D. též o normě TNV 94 920, která, sama účinná až od roku 2010, se nemohla nikterak vztahovat k době stavby. A konečně technická norma ČSN EN 13451–3 sice byla účinná od července 2002, ale teprve její novela s účinností od června 2014 stanovila podmínky projektování a eliminace rizik v důsledku zachycení sáním. K osazení jednoho kusu čerpadla (NEWBC550T) navíc došlo již v březnu 2014, tedy před účinností té části normy, jejíž porušení mu bylo dáváno za vinu.

Neméně detailně se pak dovolatel zabýval dalšími nesrovnalostmi, z nichž podle něj vycházely soudy první a druhé instance. Zejména zdůrazňoval, že se nebyl autorem rozhodnutí nechat usadit prostup bez zdvojeného sání, zakrýt jej mřížkou a napojit 6 kusů nevhodného typu čerpadel (včetně nastavení jejich neadekvátního sacího výkonu). Toto jednání mělo být přičteno obchodní společnosti Ú., která tak učinila po dohodě s R. S. Stejně tak podle vlastního vyjádření neměl pan D. D. nic společného ani se změnou technologie bazénu ze slané na sladkou vodu, kterou též realizovala obchodní společnost Ú., natož s instalací oběhového čerpadla NEWBC550T k vodní atrakci „Dívčí sen“ – v té době nebyl na stavbě ani fyzicky přítomen, čerpadlo dodala opět Ú., s. r. o., a nechal je svými dělníky namontovat R. S.

Po shrnutí všech námitek pan D. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Rozplétání námitek

Dovolací řízení ovšem není nic jednoduchého. Něco málo si zopakujme: Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, případně aby opakoval odůvodnění soudů obou stupňů. Jak nejvyšší soudní instance konstatovala, v daném případě mezi skutkovými zjištěními nalézacího (a o ně se opírajícího odvolacího) soudu a provedenými důkazy neexistuje žádný extrémní rozpor, mezera či deformace, opomenutý důkaz apod. Soudy postupovaly náležitě. Přitom dovolatel založil své námitky do značné míry právě na skutkovém základě: zpochybňuje naplnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem (smrtí poškozené), porušení své důležité povinnosti a naplnění subjektivní stránky trestného činu. Část námitek zpochybňujících porušení důležité povinnosti lze nicméně podle názoru Nejvyššího soudu pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

Podle první a druhé soudní instance bylo především porušeno základní ustanovení stavebního zákona, podle něhož „pro stavbu mohou být navrženy a použity jen takové výrobky a konstrukce, jejichž vlastnosti z hlediska způsobilosti stavby pro navržený účel zaručují, že stavba při správném provedení a běžné údržbě po dobu předpokládané existence splňuje požadavky na mechanickou pevnost a stabilitu, požární bezpečnost, hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, bezpečnost při užívání (včetně užívání osobami s omezenou schopností pohybu a orientace), ochranu proti hluku a na úsporu energie a ochranu tepla. Vlastnosti výrobků majících rozhodující význam pro výslednou kvalitu stavby musí být ověřeny podle zvláštních předpisů.“

Stejně tak nepochybné je, že podkladem pro stavební povolení musí být komplexní projektová dokumentace, která zde však absentovala. Soudy jasně upozornily i na zákonné pravidlo, že„osoba vykonávající stavební dozor sleduje způsob a postup provádění stavby, zejména bezpečnost instalací a provozu technických zařízení na staveništi, vhodnost ukládání a použití stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí a vedení stavebního deníku nebo jednoduchého záznamu o stavbě; působí k odstranění závad při provádění stavby, a pokud se jí nepodaří takové závady v rámci vykonávání dozoru odstranit, oznámí je neprodleně stavebnímu úřadu.“A konečně soudy dovodily i porušení výše zmíněných technických norem. Přitom vycházely z relevantních právních předpisů a z odborného posouzení znalců a podrobným a přesvědčivým způsobem vyložily, ve kterých směrech postupoval obviněný zcela nesprávně a porušil důležité povinnosti, což vedlo k následku v podobě smrti poškozené.

Technické normy a jiné zdroje

Velkou pozornost věnoval Nejvyšší soud vysvětlení některých souvislostí týkajících se vlivu technických norem. Ty jsou sice z hlediska odborných pracovníků někdy až adorovaným zdrojem pravidel, ale nutno vzít v úvahu, že technické normy nejsou pramenem práva. Jak bylo dovozeno, nevztahuje se na ně tudíž zásada iura novit curia (soud zná právo), což nalézací soud respektoval.

Vzhledem k významu technických norem pro topenářskou a instalatérskou praxi bychom si ovšem měli v této spojitosti připomenout, že česká technická norma sice není obecně závazná, leč podle zákona „poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech. ČSN jsou považovány za kvalifikovaná doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, jen dobrovolné. V určitých případech ale může vzniknout povinnost postupovat v souladu s ČSN, především na základě ustanovení právního předpisu, který stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat české technické normy. V takových případech lze o určité závaznosti těchto norem hovořit.“

Nejvyšší soud sice v rozhodnutích soudů první a druhé instance postrádal závěr o doporučujícím či závazném charakteru zmíněných ČSN (přičemž jedna z použitých norem ani českou technickou normou v tomto smyslu není), avšak tento nedostatek není pro posouzení dovolání rozhodný. Přesto vrcholná instance rozvinula v souvislosti s technickými normami velmi zajímavou a vyčerpávající úvahu, kterou rozsáhleji citujme:„Stíhaný skutek evidentně měl dvě časové fáze. Z rozsudku nalézacího soudu nevyplývá jednoznačně, ve které fázi obviněný jednal v rozporu s jednotlivými technickými normami. Již ve vztahu k první fázi (2004–2008) je obviněnému vytýkáno mj. porušení bodu 4.6.1. ČSN EN 13451–3 spočívající v osazení prostupu (sání) čerpadel bez zdvojeného sání. Ve znění z roku 2002 však tato norma zmíněné ustanovení vůbec neobsahovala (nahradilo ji až znění z roku 2012). Pokud jde o zakrytí prostupu plastovou mřížkou, to je v rozporu s bodem 5.5. normy TNV 94 0920, která však byla vydána až v březnu 2010 (správně zde ovšem nalézací soud uvedl, že tím obviněný porušil ustanovení § 47 zák. č. 50/1976 Sb., respektive § 156 zák. č. 183/2006 Sb.).

V době první stavební fáze již byla (od roku 2002) »účinná« norma ČSN EN 13451–1 kde byly v bodě 4.9 upraveny parametry týkající se sací síly čerpadel tak, že rychlost sání vody musí být menší nebo rovna 0,5 m/s. Vedle toho měl být splněn jeden z následujících požadavků: zdvojené sání, vypouklé rošty s obvodovým sáním, nádrž plnící se gravitací, jednotlivé rošty o minimální ploše 1 metr čtvereční. Kromě toho se doporučuje na úrovni ochozu nádrže instalovat dostupný hlavní nouzový spínač pro čerpadla a instalovat detektor podtlaku. Již v první fázi výstavby (2004–2008) tudíž obviněný skutečně jednal v rozporu s touto normou zejména v tom směru, že do bazénu umístil nevhodná čerpadla, jejichž sací síla výrazně překračovala výše uvedenou sací rychlost. Zjevně neopodstatněná je námitka, že znění normy z roku 2002 je nevýznamné, neboť projektová dokumentace pocházela z roku 1995. Vodní atrakce projektované ani zkolaudované nebyly, podstatná je doba faktické stavby.

Již z obsahu technické normy ČSN EN 13451–1 jasně vyplývá, že každému (nejen odborníkovi) – i při určitém deficitu praktického rozumu – by nejpozději po nahlédnutí do ní (v případě skutečného zájmu o bezpečnost bazénu) muselo být zřejmé, co se sleduje podrobnou úpravou zmíněných parametrů a bezpečnostních prvků a jak nebezpečné může být jejich nerespektování v souvislosti s hrozbou přisátí koupajícího se velkou silou k sacímu otvoru ve značné hloubce za vzniku podtlaku.

Za ještě důležitější Nejvyšší soud považuje, že ve druhé, rozhodující fázi výstavby bazénu, respektive jeho rekonstrukce, již byla vydána nejen norma ČSN EN 13451–1, ale i ČSN EN 13451–3 (od května 2012), kde byly v bodě 4.6.1. vedle maximální rychlosti vody na odtocích 0,5 m/s stanoveny i další požadavky, jako je princip zdvojeného sání, vzdálenost mezi nejbližšími body obvodu zařízení minimálně 2 metry, v případě pouze jedné roštnice na sacím otvoru požadavek, aby jeden uživatel nemohl zakrýt více než polovinu plochy sacího otvoru, vypouklé roštnice vyklenuté proti směru proudění vody, s převládajícím sáním po obvodě, přičemž výška vyklenutí musí být nejméně 10 % hlavního rozměru.

Smysl těchto ustanovení je opět zřejmý. U nově zabudovaných čerpadel byla povolená hodnota sací síly překročena dvakrát a sací rychlosti dvaapůlkrát. Konečně v době druhé fáze byla již vydána i norma TNV 94/0920 (z března 2010), která zejména stanovila, že vodní atrakce musí být navrženy s ohledem na zajištění bezpečnosti návštěvníků při jejich provozu. V bodě 5.5 se pak uvádí, že všechny vodní atrakce, které používají pro provoz vodu odebíranou z bazénu, musí mít zajištěno sání tak, aby nemohlo dojít k přisátí koupajícího se k odběrnému otvoru. Krytí otvorů sacích zařízení, stěnových nik a pracovních podvodních komor musí zabránit vniknutí (vplutí) koupajícího se. Otvory krytů nesmějí mít ostré hrany, velikost otvorů musí zabránit prostrčení prstů, popřípadě končetin a jejich zachycení.

Právě v této druhé fázi, tj. na přelomu roku 2013 až 2014, byla provedena instalace tak, jak později způsobila smrt poškozené. Kromě zcela nevhodných sacích čerpadel a absence bezpečnostních prvků lze zmínit krytí sacích otvorů nevhodnými křehkými mřížkami z plastu, navíc nevhodně uchycenými jen do lepicího tmelu obkladů. Přitom šlo v podstatě o kumulaci nesprávných, hrubě nedbalých postupů. Například bylo znalecky potvrzeno, že pokud by byly na sací otvory instalovány správné mřížky podle norem, nemohlo by dojít k přisátí ani při nedodržení ostatních požadavků.“

Soudy se též opřely o znalecké posudky, které obsahovaly podrobnou argumentaci k otázkám, ve kterých směrech obviněný porušil požadavky na řádnou a bezpečnou stavbu bazénu s vodními atrakcemi a sacími čerpadly vyplývající mj. z jimi citovaných technických norem.

Nevědomost hříchu nečiní?

V dalších úvahách se Nejvyšší soud vypořádal s ostatními námitkami pana D. D. Z nich připomeňme zejména námitku absence porušení důležité povinnosti. Obviněný zkrátka tvrdil, že nikdy neměl žádnou odbornou způsobilost, takže nemohl být stavbyvedoucím, z čehož podle jeho názoru plyne, že ani neměl v souvislosti se stavbou bazénu žádnou důležitou povinnost stavbyvedoucímu náležící. Je pravda, že podle zákonných ustanovení vybrané činnosti, k nimž takový výkon funkce stavbyvedoucího nepochybně patří, mohou vykonávat pouze fyzické osoby oprávněné podle zvláštního předpisu.

Obviněný naproti tomu prováděl obě fáze stavby jako fyzická osoba podle živnostenského zákona, a protože nedisponoval potřebnou kvalifikací (vzdělání, zkušenosti), byl jeho odborným zástupcem podle živnostenského rejstříku jeho kamarád P. H., autorizovaný inženýr. To se ovšem ukázalo při snášení dovolacích důvodů pro pana D. D. jako „danajský dar“, neboť soudy dovodily, že potřebnou kvalifikací právě díky svému odbornému zástupci disponoval. Problém však spočíval v tom, že svého odborného zástupce při stavbě bazénu vůbec nezapojil, vůbec se s ním neradil o vhodnosti postupů. Vykonával tudíž činnost stavbyvedoucího „dobrovolně“ (snad by bylo přesnější říci – amatérsky), ale v celém rozsahu, a proto z něj odpovědnost nikdo nesejme. To by pak mohl každý dělat cokoliv – a kdyby se něco stalo, mohl by rozhodit rukama a křičet: Já nic, já muzikant!

Nejvyšší soud dospěl i k dalšímu důležitému závěru. Jak plyne už z jeho předchozí judikatury, je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. V posuzovaném případu ale aplikace této obecně platné zásady nepřichází v úvahu: „Jednak se vztahuje zpravidla na spoluzavinění poškozeného, jednak lze o ní uvažovat jen v těch případech, kde jde o jakési přímé poměřování spoluzavinění zúčastněných osob tak, že vyšší míra spoluzavinění jednoho z nich zároveň výrazně snižuje míru zavinění druhého (jehož trestní odpovědnost je posuzována). Taková situace zde nenastala. I když není vyloučeno spoluzavinění stavebníka a provozovatele bazénu R. S., a to ve značné míře, nijak podstatně to nemůže snížit míru zavinění obviněného. Není ani vyloučeno, aby se na vzniku následku podílelo jednání více osob, z nichž každá následek spoluzpůsobila porušením důležité povinnosti,“upozornil Nejvyšší soud.

Ten se samozřejmě věnoval i otázce náhrady škody. Nebudeme se touto částí jeho rozhodování zabývat nijak obsáhle, jen konstatujme, že rozhodl o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti obviněného nahradit poškozené C. K. škodu ve výši přes 80 tisíc € a rozsudku soudu odvolacího v části, jíž zůstal tento výrok v prvoinstančním rozsudku nedotčen, a sám rozhodl, že obviněný D. D. je povinen zaplatit poškozené C. K. na náhradu škody 10 412,81 €. Se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Že by nevědomost hříchu nečinila, se tedy rozhodně nepotvrdilo. Upřímně řečeno: ani není divu.