Spor o podlahové vytápění a solární systém. Aneb jak nevyhrát v Brně

Z judikatury pro topenářskoua instalatérskou praxi 2022/8.

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021

Když se sejde zhotovitel díla s objednatelem, jeden by řekl, že musí všechno klapnout. První něco umí a nabízí, druhý to potřebuje (nebo po tom přinejmenším touží). Řeknou si navzájem, jak by mělo dílo vypadat, jak dlouho potrvá, než bude předáno, a kolik bude stát. Takhle jednoduché to je. Za předpokladu ovšem, že zákazník přesně ví, co chce, a dokáže to správně vyjádřit, a že dodavatel není jen dodavatelem planých slibů. Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu, praví k tomu občanský zákoník.

A renomovaný komentář nakladatelství Wolters Kluwer k občanskému zákoníku k tomu doplňuje:„Charakteristickou povinností zhotovitele u smlouvy o dílo je dílo provést, dokončit a předat objednateli. S neplněním povinnosti řádného provedení díla se pojí nepříznivé následky, jako je uplatnění sjednaných smluvních pokut, přerušení provádění díla, případně odstoupení od smlouvy.“To je ta stránka, která se skrývá pod první částí zákonného textu. A k té druhé stejný komentář poznamenává:„Základními povinnostmi objednatele jsou dílo převzít a zaplatit jeho cenu.“

Nevynalezli jsme v tomto směru nic nového. Smlouva o dílo byla známa už před tisíci lety. Já jsem právo sice studoval o něco později, ale dobře si pamatuji, jak pověstný profesor Tureček hřímal na večerní přednášce: „Smlouva o dílo – čili locatio conductio operis – je, vážení, smlouvou, kde stranám nezáleží na pracovním procesu, ale na jeho výsledku, na díle, jež se latinsky zove opus.“ Starý pan profesor na nás sice často mluvil latinsky, ale jeho řeč byla jasná a srozumitelná. Teprve očekávaný a požadovaný výsledek činí z procesu tvorby dílo. Latina se už příliš nenosí, ale umí ve zkratce přesně vyjádřit podstatu věci. Finis coronat opus. Konec korunuje dílo!

Idyla a její konce

Příběh, kterému se tentokrát budeme věnovat, má prajednoduchý základ. Zhotovitelka, jíž byla společnost S., a paní M. jako objednatelka podepsaly v srpnu roku 2016 dvě smlouvy o dílo. Na základě první z nich měla společnost S. zhotovit a dodat zákaznici plně funkční solární systém, který bude sloužit k ohřevu pitné vody a k přitápění, a uvést tento systém do provozu.

Obrat „plně funkční“ sice zní v souvislosti s takovou objednávkou ze strany klienta trochu detailisticky, ale nešť! Jistota je jistota a o solární systém, který by byl funkční jen částečně (nebo vůbec ne), sotva měla objednatelka zájem. Předmětem druhé smlouvy bylo zhotovení a dodání – samozřejmě rovněž plně funkčního – podlahového vytápění. Mimochodem (a to je důležité především proto, že to znovu potvrzuje, že na smlouvě o dílo toho od starých Římanů mnoho nevymyslíte, má-li být dobrá) – obě ujednané smlouvy byly identické, lišily se jen ve specifikaci předmětu díla.

Než práce na vytvoření a dodání díla začaly, poskytla paní M. produkční společnosti zálohu 70 000 Kč, která se vztahovala k ceně solárního sy-stému, tedy díla podle první smlouvy.

Sporu nebylo ani o tom, kdy má být dílo dokončeno. Stanoven byl termín, který dodavatel označoval jako reálný a který také vyhovoval potřebám zákaznice – prostě za dva měsíce mělo být hotovo, aby se na podzim vytápělo (můžeme si jen povzdechnout, že ty blahé doby, kdy slovo „vytápět“ patřilo k normálu, nad nímž se nikdo ne-pozastavoval, jsou – přinejmenším na čas – pryč). A aby bylo vše v naprostém pořádku, sjednaly si obě smluvní strany podmínky předání díla: shodly se, že je budou považovat za dokončené a předané „dnem podpisu předávacího protokolu oběma smluvními stranami nebo dnem, kdy byla objednatelka vyzvána k jeho podpisu, přičemž bez písemného uvedení konkrétního důvodu, který by bránil řádnému užívání díla, jej odmítla podepsat.“

Idyla. Paní M. v polovině října skutečně podepsala předávací protokol týkající se podlahového vytápění. Zhotovitelská firma, společnost S., vystavila žalované po několika měsících dvě faktury – na doplatek ceny solárního systému (po odečtení zaplacené zálohy) a na doplatek ceny podlahového vytápění.

Idyla skončila. Paní M. požadované částky nezaplatila a po několika týdnech požádala společnost S. o dokon-čení a předání děl podle obou smluv s tím, že ani jedno z nich není funkční a že obě vykazují vady, které brání jejich užívání. První část příběhu se hnala k finiši, který ale v tomto případě žádné dílo nekorunoval.

Protože společnost S. nereagovala, napsala paní M. další vytýkací dopis, ve kterém zopakovala, že jí nebylo předáno dílo ani doklady o technických zkouškách, a znovu, tentokrát velmi důrazně, vyzvala žalobkyni k odstranění vad. A ještě jednou a ještě jednou … a když se rok s rokem ode dne, kdy mělo být dílo dodáno, marně sešel, oznámila paní M. zhotoviteli, že od smluv o dílo odstupuje, a zároveň požádala o vrácení zálohy 70 000 Kč.

Od znaleckého posudku k rozhodnutí

Spor dospěl až k soudu. To je vždy nemilé. Ne nadarmo, jak jsem tu nejednou připomínal, tvrdí ústavní soudce a čestný prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník: Normální je se nesoudit. Společnost S. navrhla vydání elektronického platebního rozkazu a domáhala se doplatku ceny s příslušenstvím a smluvní pokutou. Paní M. se bránila a soud první instance jí dal za pravdu: požadavek žalující společnosti zamítl a naopak jí uložil, aby vrátila uhrazenou zálohu.

Důležitou roli v tomto procesu sehrál znalecký posudek Ing. Jiřího Matějčka, CSc. Podle něj byla v dodaném solárním systému „použita nevhodná akumulační nádoba, která není připojena podle doporučení výrobce a neumožňuje efektivní využívání solární energie, regulační systém je nefunkční.“Názor znalce má charakter důkazního prostředku: není tedy sám o sobě rozhodnutím, avšak vzhledem k expertní povaze této formy dokazování k němu soud velmi pozorně přihlíží a na základě jeho zhodnocení potom často formuluje svůj verdikt. Navíc dovodil, že společnost S. nebyla schopna doložit, že dílo předvedla jako způsobilé fungovat ve shodě se svým účelovým určením, ba ani to, že by žalovanou řádně vyzvala k jeho převzetí, z čehož podle zákona plyne, že zhotovitelce nevznikl nárok na doplatek ceny a úhradu smluvní pokuty.

Obdobné závěry znalec a na podkladě znaleckého posudku poté i soud učinili, pokud jde o druhou smlouvu, vztahující se k podlahovému vytápění. Otopná soustava byla podle znalce nefunkční, nebylo možno uvést ji řádně do provozu, nebyly provedeny (či alespoň nebylo relevantně prokázáno, že by tomu bylo jinak) předepsané funkční zkoušky a zkoušky těsnosti. I když k podlahovému vytápění byl sepsán předávací protokol, trpěl zásadní vadou: paní M. jej sice podepsala, ale chyběl na něm podpis osoby jednající za společnost S.

Ze všech těchto důvodů dospěl soud první instance k jednoznačnému závěru, že odstoupení od obou smluv o dílo ze strany objednatelky bylo z hlediska hmotného práva platné, a tudíž že také její požadavek na vrácení zaplacené zálohy je v souladu s právem.

Protokol a formalismus

S takovým posouzením věci se společnost S. samozřejmě těžko smiřovala, a proto napadla prvoinstanční rozhodnutí odvoláním. A byla zčásti úspěšná. Odvolací soud změnil prvo instanční rozhodnutí, pokud se vztahovalo k žalovaným částkám doplatků s příslušenstvím, a naopak potvrdil co do povinnosti žalobkyně S. vrátit paní M. uhrazenou zálohu. Vyšel přitom z toho, jak nalézací instance zjistila skutkový stav, ale neztotožnil se s výkladem některých okolností.

Pokud jde o kauzu solárního systému, souhlasil odvolací stupeň s názorem, že k řádnému protokolárnímu předání díla zhotovitelem objednateli v souladu se smlouvou o dílo nedošlo, takže společnosti S. nevzniklo právo na jeho zaplacení ani nárok na smluvní pokutu vůči zákaznici. Ta, když zjistila nefunkčnost systému spočívající ve vadách, jež bránily jeho smysluplnému užívání, odmítla podle názoru odvolacího soudu správně dílo převzít, a protože využila zákonné možnosti odstoupení od smlouvy, musela jí společnost S. uhrazenou zálohu na cenu díla vrátit – v opačném případě by ze strany dodavatele došlo k bezdůvodnému obohacení.

Naproti tomu opačně zhodnotil odvolací soud kauzu podlahového vytápění v režimu druhé ze smluv o dílo uzavřených mezi dodavatelem a objednatelem. Důvod, o který se opřel, se v právní řeči zpravidla nazývá „nepřípustný formalismus“. Druhá instance komentovala tuto stránku případu následovně:„Trvat na tom, že k řádnému předání díla nedošlo jen z důvodu absence podpisu statutárního zástupce žalobkyně na předávacím protokolu, který je vytištěn na hlavičkovém papíře žalobkyně, obsahuje veškeré náležitosti a žalovaná jej podepsala, by podle odvolacího soudu bylo nepřípustným formalismem; podmínky dohodnuté ve smlouvě o dílo byly splněny.“

Na rozdíl od prvního případu tedy podle názoru druhoinstančního soudu podlahové vytápění paní M. převzala řádně a podpisem protokolu potvrdila, že dílo nevykazuje vady či nedodělky bránící jeho řádnému užívání.

Z těchto důvodů má tedy podle mínění druhoinstančního soudu žalobkyně (společnost S.) nárok na zaplacení jak ceny podlahového vytápění, tak i smluvní pokuty ve shodě se smlouvou.

Kdo se brání dovoláním?

Tohle už se nelíbilo ani jedné ze stran sporu. Paní M. i společnost S. podaly dovolání, byť pochopitelně každá z nich viděla svou pozici a celkový kontext odlišně:

Zhotovitelka tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho narazil na závažnou a dosud judikatorně nevyřešenou otázku,„zda může být porušením  smlouvy i vada díla, která nemá původ v samotném dodaném zařízení, nýbrž je důsledkem nedostatečné specifikace předmětu díla objednatelem.“

A přidala ještě některé další dílčí argumenty, jež podle jejího názoru svědčily v její prospěch. Měla například za to, že odvolacím soudem přiznané právo odstoupit od smlouvy umožňoval zákon realizovat objednatelce jen bez zbytečných odkladů, čehož nevyužila, takže jí zmíněné právo zaniklo. S odkazem na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu společnost S. též argumentovala rozporem rozhodnutí druhé instance s dosavadními interpretačními závěry. Odvolací soud se podle jejího názoru„nezabýval otázkou vrácení instalovaného díla a skutečnou výší bezdůvodného obohacení žalované,“nevzal v úvahu, že„zařízení je po několikaletém používání opotřebované a došlo k jeho poškození“ a že „vada díla, která je způsobena nedostatečnou údržbou ze strany žalované, nemůže být porušením smlouvy, jež by zakládala práva z odpovědnosti za vady či ze záruky za jakost a možnost odstoupení od smlouvy.“

Objednatelka celkem pochopitelně snášela ve svém dovolání argumenty zcela opačné, ačkoliv v řadě ohledů podobně formulované, například že při řešení určitých právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (opakuje se i argumentace předchozí judikaturou, ale odvolává se na jiná rozhodnutí). Také paní M. poukazuje v dovolání na otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Jde podle ní o problém nedostatku podpisu zhotovitele na předávacím protokolu. Odůvodňuje, že pokud žalobkyně (společnost S.)„nepodepsala protokol o předání díla – podlahového topení, nelze takovou listinu považovat za protokol o předání dokončeného díla.“Odvolací soud podle jejího názoru postupoval v rozporu se zákonem, pokud předávací protokol posoudil odlišně než soud prvního stupně, aniž zopakoval příslušné důkazy.

Obě strany se proto domáhaly zásahu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Zatímco společnost S. požadovala, aby„Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,“paní M. navrhovala, aby„Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.“Inu, takové už je právo …

 

Limity úspěšnosti dovolání

Nejvyšší soud tedy obě dovolání projednal a posoudil, jak káže zákon. Nemá smyslu opakovat zde příliš podrobně to, co už čtenáři tohoto časopisu dobře vědí. Takže jen stručně: Nejde o opravný prostředek řádný, na jehož použití by existoval paušální nárok. Jeho smyslem není refor-movat civilní soudní řízení v trojinstanční proces. Jako řádné zůstávají zachovány jen první (nalézací) a druhá(odvolací) instance, a teprve při splnění zákoně stanovených podmínek lze výjimečně použít mimořádného opravného prostředku, jímž je jen dovolání. Dovolací (Nejvyšší) soud se může (až na výjimky)věnovat jen otázkám právního posouzení věci. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na dosud nevyřešených právních otázkách, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.

To jsou sice zásady na první pohled celkem přehledné a jednoduché, ale v praxi to tak snadné není. Tady začíná pravá právní filigránština, která je pro někoho možná nepříjemná či zbytečná, ale ve skutečnosti je integrální součástí procedur, které nemají jiný cíl než učinit právo spravedlivým. Vezměme si například otázku, zda„může být chápána jako porušení smlouvy i vada díla, která nemá příčinu v samotném zařízení, nýbrž v nedostatečné specifikaci díla ze strany objednatele díla.“To by mohlo být v dané souvislosti klíčové a také na tomto základu společnost S. buduje jednu část svých významných námitek. Jakkoliv bychom totiž obecně mohli závažnost této otázky akceptovat, narážíme na jednu základní překážku: jde sice možná o věc, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, ale zcela jistě nemůže zakládat přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud zkrátka vůbec neřešil a na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá. Není tedy v tomto směru proti čemu se dovolávat.

Argumenty zhotovitelky

Skutečnost je totiž taková, jak ji přesně popsal Nejvyšší soud:„Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že účastnice si ve smlouvě o dílo, jejímž předmětem byl solární systém, sjednaly protokolární způsob předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínku předání díla, a protože tato podmínka nebyla naplněna, žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla; v této souvislosti (tzn. v rozsahu požadavku na zaplacení částky 162 363 Kč s příslušenstvím) je bez významu řešení otázky, zda žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo na zhotovení solárního systému bez zbytečného odkladu.“

Možná si někdo vzpomene na školní katastrofy: napíšete kompozici, máte pocit, že jste se se všemi nástrahami vyrovnali, a při vyhodnocení se na papíru skví nepopulární pětka. Proč? Proto, že jste si přesně nepřečetli zadání. A zákonná pravidla dovolání právě takovým závazným zadáním jsou. Nejvyšší soud (a ostatně i sám zákon) dlouhodobě zdůrazňuje, že„jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestíráli dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání přípustné.“

A kdybychom se tu pohybovali na profesní právnické půdě, mohl bych hned připojit celou řadu důkazů (judikatorních rozhodnutí), které potvrzují, že právě tímto způsobem soudy dlouhodobě postupují. Ale tady vás tím zatěžovat zbytečně nebudu, to slibuji.

Jenže slib je slib (člověk je jediný tvor, který umí slibovat, říkají filozofové; slibem nezarmoutíš, překroutili si to politici) a realita bývá někdy jiná. Když se podrobněji podíváme na dovolání společnosti S., najdeme tam i další nedostatek. Přípustnost dovolání totiž nezakládá ani tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž zhotovitelka argumentuje. V dovolání totiž není možno uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (v právnické hantýrce se tomu latinsky říká „nova“).

Už jsme si mnohokrát opakovali, že dovolací řízení neslouží k rozšiřování žalobních tvrzení a dokazování. Jeho účelem je pouze přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.„Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím,“říká Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. A tady jsme u kořene chyb, jichž se zhotovitelka jako dovolatelka dopustila. S tvrzením, že žalovaná neuplatnila své právo plynoucí z odpovědnosti za vady a vyjádřené možností odstoupit od smlouvy o dílo včas (jak společnost S. v dovolání uvádí,„bez zbytečného odkladu“), takže by jí nemělo být přiznáno, můžeme souhlasit či nesouhlasit, ale je to celkem jedno. Je to tvrzení nové (ačkoliv je žalobkyně mohla uplatnit kdykoliv v průběhu prvoinstančního či odvolacího řízení, ovšem neučinila tak) – a k takovému Nejvyšší soud jako soud dovolací prostě nemůže přihlédnout, kdyby bylo tesáno do kamene.

Stejně tak je nepřípustná další věc, kterou dovolatelka „provedla“. Tvrdí-li totiž v dovolání, že„vada díla byla způsobena nedostatečnou údržbou ze strany žalované, a proto nemůže být porušením smlouvy, jež by zakládalo práva z odpovědnosti za vady či ze záruky za jakost (a možnost odstoupení od smlouvy), svou argumentaci prosazuje procesně neregulérním způsobem, neboť ji staví na vlastní verzi skutkového stavu.“

Argumenty objednatelky

A co paní M.? Popravdě řečeno, s dovoláním nedopadla o nic lépe než protistrana.

Jedna z nejvýznamnějších námitek objednatelky se týkala kauzy protokolárního předání a převzetí díla. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že sjednají-li si smluvní strany způsob předání díla, je to závaznou součástí smlouvy. Jestliže zhotovitel a objednatel chtějí v souladu se závazkovým právem docílit úspěšného dokončení celého procesu, tzn. dodat sjednané dílo a nechat tak vzniknout nároku zhotovitele na zaplacení ceny, což je (viz výše) ten případ, kdy můžeme zvolat „finis coronat opus“, musí být splněna také podmínka způsobu dodání (tj. dokončení a řádného předání díla). Jiný způsob než ten ve smlouvě uvedený takovou podmínku ovšem nesplňuje.

Jak uvádí Nejvyšší soud,„vyhotovením protokolu o předání a převzetí dokončeného díla dává zhotovitel najevo, že dílo považuje za dokončené, a objednatel projevuje vůli dílo převzít. Pro zhotovitele má tato listina ekonomický význam, neboť jejím podpisem objednatelem zásadně vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla.“

Podpis předávacího protokolu je důležitou podmínkou pro to, aby bylo možno považovat dílo za předané a převzaté.„Okamžikem podpisu předávacího protokolu objednatelka potvrzuje, zda dílo přebírá s vadami či bez vad; stejným okamžikem začíná běžet záruční doba díla.“Ve věci, kterou tu popisujeme, předložil subjekt jednající za společnost S. paní M. formulář předávacího protokolu provedených prací, dodávek a služeb, v němž byly některé údaje předem vyplněny (hlavička s obchodním logem žalobkyně, údaje o osobě objednatele a zhotovitele), datum a podpis žalované paní M. byly připojeny.

Jak konstatuje Nejvyšší soud,„již tato okolnost stačí k závěru, že dílo bylo převzato objednatelem, byť schází podpis osoby jednající za zhotovitele, který je individualizován údaji v protokole. Z nich je nezaměnitelně patrno, kdo dílo předává. Z těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu při hodnocení předávacího protokolu věcně správný.“

Pro úplnost je možno dodat, že v tomto směru došlo k jistému přehodnocení dřívější judikatury, která dovozovala, že pokud předávací protokol nebyl podepsán objednatelem, nelze dílo považovat za předané a převzaté. Názory (i ty právní) se zkrátka mění.

ČASOVÁ OSA PŘÍPADU

25. 08. 2016 – podpis smluv o dílo na podlahové vytápění a solární systém.
19. 10. 2016 – žalovaná M. podepisuje předávací protokol k podlahovému vytápění.
07. 04. 2017 – žalující S. vystavuje dvě faktury: doplatek 71 212 Kč na solární systém po odečtení zaplacené zálohy a doplatek 47 202 Kč za podlahové vytápění.
23. 05. 2017 – žalovaná M. se dopisem po žalobkyni S. domáhala dokončení a předání děl podle obou smluv s tím, že ani jedno dílo není funkční a že vykazuje vady, které brání jeho užívání. Faktury neuhradila. Žalobkyni opakovaně vyzývá dopisem ještě 2. 6. 2017 a 12. 7. 2017.
13. 09. 2017 – žalovaná M. odstupuje od smluv o dílo a vyzývá žalobkyni S. k vrácení zálohy 70 000 Kč na solární systém.
22. 01. 2018 – žalující S. se domáhá uhrazení částek: 107 620,56 Kč (47 202 Kč + úrok z prodlení 60 418,56 Kč) za podlahového vytápění 162 363,36 Kč (71 212 Kč + úrok z prodlení 91 151,36 Kč) za solární systém.
10. 10. 2019 – obvodní soud žalobu zamítl. Žalobkyně S. má žalované M. vrátit zálohu 70 000 Kč na solární systém.
16. 09. 2020 – Městský soud v Praze rozhoduje takto:

x Podlahové vytápění – odvolací soud uzavřel, že žalovaná M. od žalobkyně S. dílo řádně převzala s tím, že podle předávacího protokolu nevykazuje vady či nedodělky bránící jeho řádnému užívání, a žalobkyně S. má tedy nárok na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty, celkem 107 620, 56 Kč.

✔ Solární systém – odvolací soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že nedošlo k protokolárnímu předání díla a žalobkyni tak nevzniklo právo na zaplacení ceny tohoto díla ani smluvní pokuty; naopak žalovaná, která dílo z důvodu existence vad bránících jeho řádnému užívání odmítla převzít, využila svého práva v takovém případě od smlouvy odstoupit, a proto jí žalobkyně musí vrátit zálohu 70 000 Kč.

22. 06. 2022 – Nejvyšší soud dovolání žalobkyně S. i žalované M. usnesením odmítá.

Odmítnuto!

Zkrátka a dobře: Když si soudci Nejvyššího soudu přečetli, co jim obě dovolávající se strany nabízejí k věření, zatvářili se značně skepticky a řekli: tohle odmítáme. To je zhruba vše, co k tomu právník může dodat.

A omlouvám se. Není. Může zopakovat tezi, kterou už připomněl na začátku (nebo snad někde uprostřed), a kterou jsem dokonce minule použil do názvu této rubriky: Nejlepší a normální je nesoudit se. Stojí to peníze, čas a nervy. Trvá to dlouho a výsledek je někdy poněkud žalostný.

Protože nefunkční solár stejně nebude dodávat energii a nefunkční otopná soustava stejně nebude vytápět. V situaci, ve které se bohužel nacházíme, mohli bychom si snad dovolit návrh, že by to mohlo být vodítkem pro vládu, když hledá úspory v energetice.Kdyby to bylo správně sarkastické, klidně bych to učinil. Ale ono by to bylo jen hloupé. Asi stejně, jako kdybychom paní M. doporučili, aby si navlékla všechny svetry, které doma najde, a obešla se bez vyhřívané podlahy.