O spalinových cestách

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2022.

Jisté je, že v moderní společnosti mají soudy mimořádné postavení. Jsou totiž jediným typem orgánů, kterému je svěřena role závazného výkladu práva. Určitě si čtenáři tohoto časopisu dávno všimli, že kdejaký politik, který má – podle svého přesvědčení jistě bohulibý – zálusk zapsat se do dějin jako iniciátor nového právního předpisu nebo novely předpisu již existujícího, bez uzardění hned při první kritice začne hauzírovat sloganem: „Přijměme to – a soud ať prozkoumá, je-li to v pořádku.“ Vládnoucí koalice (ať je to kterákoliv) se tím zaštiťuje, opozice tím zase šermuje jako výhružnou zbraní. Teď pomiňme, že by to tak být nemělo, protože jde jen o projev alibismu exekutivních a legislativních orgánů, soudy tu nejsou od toho, aby jim poskytovaly v normotvorném procesu rady.

O čištění, kontrole a revizi spalinové cesty

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, čj. 7 As 168/2022–36

Existuje stará římskoprávní poučka: „iura novit curia“. V této rubrice se složitými právními principy nijak zvlášť nezabýváme, věnujeme se konkrétním případům a jejich popisu – nechť jsou komplikované  poučky předmětem vášnivých debat v odborných kruzích. Tentokrát však, domnívám se, musíme učinit jistou výjimku a nejprve si význam toho rčení alespoň rámcově vysvětlit. V překladu znamená: „Soud zná právo“. Když se to takhle řekne, někoho nejspíš napadne, že jde o nějakou zbytečnou banalitu, která jen tvrdí to, co je každému jasné: soudci jsou právníci, měli by to nadto být právníci excelentní, vždyť rozhodují o těch nejdůležitějších sporných věcech, mohou rozvádět manžele, určovat pravidla styku rodičů s dětmi, někomu přisoudit náhradu škody, uložit trest pachateli deliktu, ba dokonce, jak jsme si již zvykli vnímat, mohou prohlásit právní předpis za nezákonný či neústavní, takže silně ingerují i do činnosti normotvůrců – moci výkonné a zákonodárné. Někdo jiný zase může přijít s kritikou, že zrovna v jeho případě soudy znalost práva neprokázaly – to je logický důsledek toho, že pachatel trestného činu je většinou usvědčen a odsouzen (čili – je nespokojen), ačkoliv se sám považuje za nevinného, nebo že někdo svou při prohraje (čili – je nespokojen), i když je si jist, že prohrát měl „ten druhý“.

To, co nás zajímá, je obsah obratu „soud zná právo“. Ten má totiž pro soudní praxi poněkud jiný smysl. Vyjadřuje myšlenku, že „soud v právních otázkách nepotřebuje znalce, které musí přizvat při zjišťování skutkového stavu,“ jak uvádí prof. J. Kincl ve svém inspirativním sborníku Dicta et regulae iuris aneb právnické mudrosloví latinské. Nejspíš bychom k tomu měli podoknout: soud v právních  otázkách nejen znalce nepotřebuje, nýbrž ani nesmí využívat. Znalec ať řekne, jestli třeba instalace plynového kotle byla provedena řádně z hlediska technického a technologického, což je otázka, v níž spočívá jeho expertiza. Ale kdo ponese právní odpovědnost, když kotel exploduje a způsobí zranění osob nebo majetkovou škodu, na to už musí najít odpověď soudce ve shodě s právem.
Proč tak obsáhlý vysvětlující úvod? Máme tu případ, který se právě takové věci dotýká, a tentokrát se mu budeme věnovat.

Kdo jsou aktéři?

Stranou žalující je v této kauze České sdružení pro technická zařízení. Z veřejných zdrojů se dozvídáme, že jde o „dobrovolné a otevřené společenství, mezi jehož základní cíle patří pomoc jednotlivým členům při řešení společné problematiky a prosazování společných zájmů v oblasti technických zařízení tak, aby spolu s dodržováním platných právních a technických předpisů byly naplněny jejich cíle v rozvoji podnikání, ochraně spotřebitele, ochraně profesních, hospodářských a právních zájmů.“

Žalovanou stranou pak je Ministerstvo vnitra. O něm tzv. kompetenční zákon (zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky) uvádí, že je ústředním orgánem státní správy, kam spadá mimo jiné požární ochrana.

V čem je zápletka hry?

Žalobce podal dne 3. 5. 2022 k Městskému soudu v Praze jako k příslušnému prvoinstančnímu správnímu soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. V ní žádal, aby se žalovaný zdržel nezákonné aplikace vyhlášky Ministerstva vnitra č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, na spalinové cesty, ve kterých nehrozí riziko vzniku požáru. Současně žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost upravit tuto vyhlášku v souladu se smyslem zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, jehož je uvedená vyhláška prováděcím předpisem. Mimochodem se sluší doplnit, že zákon o požární ochraně je již letitý, jak patrno z jeho číselného označení, ale byl celkem dvaadvacetkrát novelizován, tedy svým způsobem „omlazen“. Inkriminovaná vyhláška je podstatně mladší – byla vydána 22. 1. 2016. Popisuje způsob čištění, kontroly a revize spalinové cesty a obsahuje přehled lhůt a vzorů potřebných dokumentů, které jsou podrobně popsány v přílohách tohoto právního předpisu.

Rozhodnutí první instance

U pražského soudu žalobce se svým záměrem neuspěl. Městský soud žalobu odmítl (tzn. věcně se jí vlastně nezabýval) a jako důvod uvedl, že „ve věci nebyla splněna podmínka pro vedení řízení, menovitě podmínka připustitelného tvrzení nezákonného zásahu. Žalobce totiž podle městského soudu zásahovou žalobou napadá obecné důsledky právního předpisu, a nikoliv konkrétní způsob aplikace daného předpisu, jímž by se tento právní předpis v právní sféře žalobce přímo a adresně projevil. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že ve věci absentuje individualizovaný zásah správního orgánu, za nějž nelze považovat obecné účinky právních předpisů. Pokud by městský soud žalobě vyhověl, fakticky by se podle jeho názoru takový výrok rovnal zrušení tohoto právního předpisu, což správním soudům nepřísluší. Takovou pravomoc má pouze Ústavní soud.“

Na řadě je kasační stížnost

Žalobce s takovým verdiktem samozřejmě spokojen nebyl. Využil proto opravného prostředku, jímž je v soudním řízení správním kasační stížnost, a napadl usnesení prvoinstančního soudu před Nejvyšším správním soudem. Stížnostní důvod podle něj plynul z § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, který uvádí, že kasační stížnost lze podat pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Z věcného hlediska stěžovatel za hlavní důvod, který jej vedl k použití tohoto postupu, označil „nezákonnou aplikaci vyhlášky č. 34/2016 Sb. na spalinové cesty od plynových spotřebičů, ve kterých nehrozí riziko vzniku požáru.“ Argumentoval v této souvislosti smyslem zákona o požární ochraně, o jehož prováděcí vyhlášku jde, a dovozoval, že „povinnost provádět preventivní protipožární opatření u těchto spalinových cest jde proti smyslu tohoto zákona.“ Namítal, že postupem prvoinstančního soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu, jež patří k základním právům podle Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo je zpravidla vykládáno jako právo obrátit se na soud, který rozhodne, jaká jsou práva a povinnosti účastníků řízení. Soudem je zde míněn orgán nestranný (tedy – nezávislý na stranách procesu) a nezávislý též ve smyslu organizačním a procesním, vybavený potřebnou rozhodovací pravomocí.

Stěžovatel šel ovšem ještě dále a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud věc předložil Ústavnímu soudu, neboť vyhláška, která je jádrem konfliktu, je podle jeho názoru protiústavní, nebo aby alespoň zrušil napadené rozhodnutí prvoinstančního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Přípustnost zásahové žaloby

Na Nejvyšším správním soudu tedy bylo, aby se především zabýval otázkou přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. soudního řádu správního, která směřuje proti obecným účinkům vyhlášky ministerstva. Uvedené ustanovení říká: „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen »zásah« správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“

Jak se shoduje judikatura i komentářová literatura, pro poskytnutí ochrany podle § 82 a násl. je nezbytné splnit pět podmínek, jež jsou kumulativní: (1) žalobce musí být přímo (2) zkrácen na svých právech (3) nezákonným (4) zásahem správního orgánu v širším smyslu, který není rozhodnutím, (5) a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo.

Jestliže kterákoliv z uvedených podmínek splněna není, nelze tuto procesní ochranu poskytnout. Tady již zřejmě měla stěžovateli „zablikat“ určitá kontrolka. Všeobecná shoda totiž panuje na tom, že „opakované zdůrazňování přímosti zásahu a přímosti zkrácení na právech není náhodné. Nezákonným zásahem nejsou takové úkony správního orgánu, které nejsou zaměřeny přímo proti žalobci. Zásahem tedy nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv,“ jak uvádí komentář k procesnímu zákonu, který také mimo jiné podotýká, že „zásahem jistě není ani přijetí právního předpisu, soudního rozhodnutí nebo nálezu Ústavního soudu v rámci kontroly ústavnosti“.

S tím se plně ztotožňuje také rozhodovací praxe českých soudů. V odůvodnění rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud tuto kauzu řešil, najdeme následující formulaci:

„Za nezákonný zásah ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu nepovažuje takové úkony správního orgánu, které nejsou zaměřeny přímo proti žalobci. Zásahem tak nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, ve vztahu ke komukoliv. Z toho plyne, že samotné vydání či pouhá existence právního předpisu jakožto obecného normativního aktu pojmově nepředstavuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Zásahovou žalobu směřující proti něčemu, co nezákonným zásahem správního orgánu pojmově být nemůže, pak soud dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítne pro absenci podmínky řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného.“

Jak se stěžovatel mýlil

Podíváme-li se na konkrétní situaci, stěžovatel tvrdí, že vyhláška č. 34/2016 Sb. je aplikována nezákonně, jenže touto kritikou nemá na mysli nějaký konkrétní, individualizovaný úkon, který by byl namířen přímo proti němu. Už z toho je zřejmé, že podmínky stanovené zákonem tu splněny nejsou. Stěžovatel se pro údajnou protiústavnost domáhá zrušení podzákonného předpisu, ale ve skutečnosti napadá jenom potenciální aplikaci vyhlášky (a zákona), a to obecně na určité typy případů, které by dle jeho názoru neměly do jejího aplikačního rámce spadat. Jak uvádí Nejvyšší správná soud, „stěžovatel v podstatě žádá o abstraktní přezkum právního předpisu, k němuž ale obecným soudům v podobném typu případů schází pravomoc.“

Městský soud tedy podle Nejvyššího správního soudu postupoval správně, když žalobu odmítl. Pokud by jí totiž vyhověl, „fakticky by si tím přisvojil pravomoc ke zrušení právních předpisů, která je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy svěřena Ústavnímu soudu. Obecné soudy sice mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit soulad jiného právního předpisu (tedy např. vyhlášku ministerstva) se zákonem, avšak pouze v případě aplikace takového jiného právního předpisu na konkrétní případ. V takovém konkrétním případě, v podobě jakési incidenční kontroly, pak také mohou rozhodnout, že se jiný právní předpis pro jeho rozpor se zákonem v dané věci nepoužije. Individualizované použití právního předpisu v konkrétní věci zde ale právě schází.“

Jak lze zrušit předpis?

Stěžovatel ovšem neuspěl ani s ná­mitkou, že se městský soud neza­býval jeho podnětem, aby navrhl Ústavnímu soudu zrušení kritizo­vaného podzákonného předpisu, a o totéž nyní žádá Nejvyšší správ­ ní soud. Jenže existuje jasná ústav­ní formulace (čl. 95 odst. 2 Ústavy): Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Nej­vyšší správní soud (vzpomeňme z úvodu formulaci „iura novit cu­ria“) dospěl k jednoznačnému zá­věru, že zde hned ze dvou důvodů nebyla naplněna hypotéza předmět­né právní normy.

„Za prvé, stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu ke zrušení vyhlášku (tj. podzákonný právní předpis), nikoliv zákon. Obecné soudy si zákonnost i ústavnost vyhlášky při její aplikaci v konkrétní věci posoudí samy a případně ji neaplikují; předložit věc Ústavnímu soudu mohou jen tehdy, dojdou-li k přesvědčení o protiústavnosti zákona.“

Druhá vada spočívá v tom, že „v dané věci schází aplikace právního předpisu na konkrétní případ, přičemž k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoliv jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti.“ Patrně tedy nikoho nepřekvapí, že kasační stížnost byla zamítnuta.

O banálním přestupku

Zpracováno podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 30 A 92/2022

Opusťme ale sféru vysoce sofistiko­vaných právních půtek. Problemati­ka spalinových cest se promítá do soudní praxe mnohem častěji ve formě případů, které jsou z hlediska právního mnohem jednodušší, zato však zajímavé z pohledu skutkové­ho. Jak je vidět z následujícího roz­hodnutí, může jít i o docela obyčej­ný byznys. A to je hranice, kde dále uvedený případ navazuje na kauzu, o které píšeme výše.

Revize bez živnostenského oprávnění

Věc rozhodoval krajský soud a jed­nalo se na první pohled o celkem banální přestupkovou záležitost. Příslušný městský úřad uznal pana V. B. vinným spácháním přestup­ku podle živnostenského zákona, kterého se měl pachatel dopustit tím, že v posledních třech letech prováděl u zákazníků na různých místech České republiky revize a kontroly spalinových cest, které jsou předmětem řemeslné živnosti „Kominictví“, aniž by měl pro tuto živnost živnostenské oprávnění. Pan V. B. si na tom nepřišel na žád­ný majlant, vyfakturoval takto při­bližně 30 tisíc korun, ale delikt je delikt, kontrola jej odhalila a správ­ní orgán uložil pachateli pokutu ve výši 6000 Kč. Pan V. B. se odvolal ke krajskému úřadu, leč neuspěl a trest byl potvrzen. Nespokojený samozvaný revizor se tudíž obrátil na krajský soud.

Zákon jako zákon, ne?

Žaloval správní orgány a dožadoval se zrušení jejich verdiktů. Odůvod­ňoval to takto: V rámci své podnika­telské činnosti provádí revize ply­nových zařízení, jejichž nedílnou součástí je i odvod spalin. Spalino­vé cesty od zmíněných zařízení není možno jakkoliv oddělit, protože bez nich by zařízení byla technicky dys­funkční. Logické tedy je, že když se provádí revize zařízení, je třeba zá­roveň provést i revizi spalinové ces­ty, kterou ostatně výrobce dodává jako nedělitelný celek spolu s ply­novým zařízením.

Žalobce je ergo kladívko osobou oprávněnou provádět tuto činnost, a to podle předpisů o bezpečnos­ti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, a nechápe, že to úřady nechápou. V době, kdy se měl údajně dopou­štět přestupkového jednání, platila vyhláška Českého úřadu bezpeč­nosti práce č. 85/1978 Sb., o kon­trolách, revizích a zkouškách plyno­vých zařízení, která ukládala ověřit při revizi plynového zařízení i funk­ci odvodu spalin. Ostatně stejnou povinnost ukládá nyní nařízení vlá­dy č. 191/2022 Sb., o vyhrazených plynových zařízeních a požadav­cích na zjištění jejich bezpečnosti.

Takže – namítal pan V. B. – mám být postižen za to, že jsem jednal v souladu s platnou legislativou a plnil své povinnosti? A poukázal na to, že jej správní orgány „sankcionují za to, že prováděl kontrolu spalinových cest podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.“ Ale zákon č. 250/2021 Sb., o bez­pečnosti práce v souvislosti s pro­vozem vyhrazených technických zařízení, obsahuje speciální úpravu, podle které žalobce podle svého přesvědčení postupoval.

Kde nejsou saze, nehrozí požár

Další argumentace pana V. B. je pozoruhodná a možná vás při čtení napadne, že „už jste to někde slyšeli“. Žalobce totiž je přesvědčen, že „legislativa nesprávně nerozlišuje rozdíl mezi spalinovými cestami, kde hrozí riziko vzniku požáru a kde toto riziko nehrozí. V plynových zařízeních, kde žalobce revize provádí, totiž nehrozí riziko vzniku požáru, neboť tato zařízení neprodukují saze. Dle názoru žalobce tedy není třeba disponovat živnostenským oprávněním v oboru kominictví, neboť toto oprávnění předpokládá, že revidovaná zařízení produkují saze, a tedy logicky zde hrozí riziko vzniku požáru.“

Hádka o vyhlášku

A jsme „doma“: Pan V. B. tvrdí, že aplikace vyhlášky Ministerstva vnitra č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, v souvislosti se zákonem o požární ochraně, na spalinové cesty, ve kterých nehrozí riziko vzniku požáru, je problematická a že on provádí revizi právě „pouze u těch spalinových cest, kde nehrozí riziko vzniku požáru.“

Za takové považuje spalinové cesty od plynových spotřebičů, což dovozuje z toho, že „nemusejí být zhotovovány z materiálů odolných proti vyhoření sazí,“ a prosazuje názor, že „je proti smyslu zákona prová-dět úkony podle vyhlášky, tj. čištění (neboli odstraňování hořlavých látek), kontroly nebo revize tohoto druhu spalinových cest dle zákona o požární ochraně (v této souvislosti odkazuje na stanoviska Vysokého učení technického v Brně a Českého sdružení pro technická zařízení, z. s., která přiložil k žalobě);“ to doplňuje úvahou, že „aplikace vyhlášky Ministerstva vnitra č. 34/2016 Sb. v souvislosti se zákonem o požární ochraně i na spalinové cesty, kde nehrozí riziko vzniku požáru, je proti jakémukoliv smyslu a nemá žádné opodstatnění ani ve vědeckých výzkumech. Spotřebitelé proto zbytečně ročně vynakládají nemalé částky za uskutečnění a kontroly spalinových cest, kde nehrozí riziko vzniku požáru.“

Spalinová cesta a odvod spalin

Krajský úřad, jehož rozhodnutí bylo takto napadeno, se vehementně bránil. Uvedl, že správní řízení s panem V. B. bylo vedeno proto, že „provádí revize spalinových cest ve smyslu § 45 zákona o požární ochraně a vyhotovuje zákazníkům o takto provedené revizi zprávy o revizi spalinové cesty podle vyhlášky č. 34/2016 Sb., která je prováděcím předpisem k zákonu o požární ochraně.“ Jestliže žalobce tvrdí, že zákon o požární ochraně a jeho prováděcí vyhláška nejsou aplikovatelné na jím prováděné revize plynových zařízení, je ovšem toto jeho vyjádření „v rozporu s jeho dříve vykonávanou činností, neboť revizní zprávy zákazníkům právě podle daného zákona a vyhlášky vystavoval a takto provedené revize jako podnikatel fakturoval,“ podotýká úřad.

Navíc vyjadřuje nesouhlas s tvrzením pana V. B., že prováděl revizi spalinových cest jen tam, kde nehrozilo riziko požáru. Konstatuje, že „pracovníci Hasičského záchranného sboru se setkali s činností žalobce při provádění kontrol dodržování povinností na úseku požární ochrany a v rámci stavebního řízení,“ a zdůrazňuje rozdíl mezi spalinovou cestou, kterou je třeba revidovat podle zákona o požární ochraně, a odvodem spalin, který spadá pod režim zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení.

Fakturace bez oprávnění

Krajský soud na argumentaci žalobce příliš nedbal a odborná stanoviska Českého sdružení pro technická zařízení a Vysokého učení technického jako důkazní prostředky pro nadbytečnost zamítl, protože se v zásadě zabývají tvrzením, že vyhláška č. 34/2016 Sb. se nevztahuje na odvody spalin od plynových spotřebičů (nehrozí zde riziko požáru). „Uvedená skutečnost je však mezi stranami nesporná,“ napsal soud do odůvodnění svého verdiktu. „Předmětem nyní projednávané věci je skutečnost, že žalobce fakturoval revize spalinové cesty, a to právě podle zákona o požární ochraně a uvedené vyhlášky č. 34/2016 Sb., aniž by disponoval oprávněním řemeslné živnosti v oboru kominictví.“

Úvaha krajského soudu je celkem jednoduchá: Podle zákona o požární ochraně platí, že: Čištění nebo kontrolu spalinové cesty provádí osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví. Čištění používané spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od spotřebiče na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 50 kW včetně nebo spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od náhradních zdrojů elektrické energie (dieselagregáty) je možné provádět svépomocí. Čištění nebo kontrola spalinové cesty podle tohoto zákona u spalinové cesty pro spotřebiče na plynná paliva, kde odvod spalin je podle návodu nebo technických podmínek výrobce nedílnou součástí spotřebiče, se provádí podle návodu výrobce. Podrobnosti týkající se revize spalinové cesty jsou upraveny v § 3 vyhlášky č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, kterou se provádí zákon o požární ochraně.

Proč nejde o zprávu o revizi spalinové cesty?

Nemohu si pomoci, musím se vrátit na samý začátek: Teď je ta chvíle, kdy bychom si měli připomenout heslo „iura novit curia“. Soud zná právo. A o to tady jde. Smysl právního státu není v tom, že se ta či ona právní norma použije nebo nepoužije, jak se zrovna někomu namane. A už vůbec nemá smysl dohadovat se o koze, když soud a zákon hovoří o voze.

„Se žalobcem lze souhlasit v tom, že vyhrazená technická zařízení zpravidla nevyžadují revizi spalinové cesty, neboť neprodukují saze a nespadají tak pod zákon o požární ochraně,“ říká jasně krajský soud. „V průběhu správního řízení však bylo prokázáno, že žalobce vystavoval faktury a zprávy o provedené revizi, ze kterých bylo zjištěno, že kromě revizí plynových zařízení prováděl, fakturoval a vydával zprávy o revizích spalinových cest podle zákona o požární ochraně. Uvedená činnost však spadá do obsahové náplně živnosti řemeslné s předmětem podnikání – kominictví.“

Jak správně postupovat?

Žalobce tedy na jedné straně tvrdí, že odvod spalin u instalovaných plynových zařízení žádnou revizi nepotřebuje, ale vesele vystavuje faktury za revizi spalinové cesty a „zprávy o revizi spalinové cesty –plynový spotřebič do 50 kW“ a sám uvádí, že tyto zprávy vydává v souladu se zákonem o požární ochraně, aniž by splňoval předpoklady podle tohoto zákona a živnostenského zákona.

„Vyhláška č. 34/2016 Sb. je prováděcím předpisem k zákonu o požární ochraně a vztahuje se pouze na spalinové cesty, u nichž existuje riziko požáru. V odvodech spalin ze spotřebičů na plynná paliva je vyloučena jak kumulace hořlavého materiálu, tak iniciá tor požáru, tzn. že v nich neexistuje riziko požáru. Uvedená vyhláška se tedy žádným způsobem nevztahuje na odvody spalin od plynových spotřebičů. Žalobce po celou dobu zaměňuje revizi spalinové cesty podle uváděné vyhlášky s revizí plynových zařízení (podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení),“ uzavírá soud a připojuje jakýsi jednoduchý návod, jak se s takovou záležitostí vypořádat:

„Žalobce měl při revizi plynového zařízení prověřit, zda byla provedena revize spalinové cesty (pokud byla třeba), a o tom měl učinit záznam, či naopak uvést, že není nutná revize spalinové cesty (odtahu spalin) odborně způsobilou osobou dle zákona o požární ochraně. Sám tedy neměl svým vlastním zdůvodněním hodnotit, že to které zařízení je schopno bezpečného provozu ve smyslu zákona o požární ochraně a vyhlášky č. 34/2016 Sb.“

Pokud se jedná jen o čištění a kontrolu plynového spotřebiče podle návodu výrobce, může žalobce takovou činnost vykonávat v rámci své živnosti „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení  a plnění nádob plyny“ a následně podle rozsahu provedené prohlídky vydat jedinou a konečnou zprávu o provedené revizi plynového zařízení, nikoliv však zprávu o revizi spalinové cesty podle zákona o požární ochraně, která se provádí pouze v případech uvedených v § 3 odst. 1 zákona o požární ochraně a ne periodicky, jak je tomu u revizí technických zařízení. A protože zmýlená neplatí, krajský soud žalobu pana V. B. zamítl.

Malá rekapitulace

Protože otázka, kolem které se točí dnešní právní rubrika časopisu, vzbuzuje v odborných kruzích poměrně vzrušenou (a mnohdy pomýlenou) debatu, pokusme se shrnout, v čem je podstata problému. Nebudeme se přitom pouštět do spekulací, jak by asi v tom či onom konkrétním případě rozhodl soud (opakuji: ten zná právo, ten je jediným orgánem způsobilým k závaznému výkladu právních norem, u něj nejasné otázky intepretace práva vždy končí, ale zároveň nesmíme zapomenout, že soud rozhoduje právě o konkrétním, individualizovaném případu, který má jedinečné skutkové okolnosti). Budeme tedy sumarizovat jen vý-chodiska.

Spalinovou cestu definuje zákon o požární ochraně v § 43: rozumí se jí „dutina určená k odvodu spalin do volného ovzduší.“ Je ovšem třeba dát pozor. Toto ustanovení zároveň jasně říká, že takto je spalinová cesta definována pouze pro účely tohoto zákona!

Stejné ustanovení uvádí také výjimku: „Za spalinovou cestu se nepovažuje odvod spalin z lokálních podokenních topidel o jmenovitém výkonu do 7 kW s vývodem přes fasádu.“ Takový odvod spalin tedy spalinovou cestou není. Je jí naopak spalinová cesta, „která není součástí stavby“, stejně jako spalinová cesta, „která je součástí volně stojícího komínu o vnitřním průměru komínového průduchu 800mm a větším nebo komínu o stavební výšce 60 m a větší“, a je jí i spalinová cesta „spotřebiče paliv o jmenovitém výkonu nad 1 MW.“

Vtip je však v tom, že na tyto spalinové cesty se nepoužijí ustanovení zákona o požární ochraně týkající se čištění a kontroly spalinové cesty, její revize, postupu při zjištění nedostatků a zprávy o provedeném čištění nebo kontrole spalinové cesty a o její revizi. Příslušná ustanovení zákona o požární ochraně jsou provedena (tj. podrobněji „rozepsána“) ve vyhlášce č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty.

Ta hned v úvodu uvádí, že čištění se činí „odstraněním pevných látek, usazenin a nečistot ze spalinové cesty a jejich komponentů a výběrem pevných částí spalin nahromaděných v půdici komínového průduchu a kondenzátů ze spalinové cesty.“ Jestliže komín je odolný proti vyhoření sazí a nejde spalinovou cestu vyčistit tak, jak je uvedeno v předchozí větě, lze k čištění použít i metodu vypalování.

To a zejména rozsáhlý popis postupu při kontrole a revizi spalinové cesty jednoznačně nasvědčují, že jde o činnosti svěřené pouze oprávněným osobám, které splňují zákonné požadavky na provádění takových úkonů: pro čištění a kontrolu spalinové cesty jsou jimi výhradně držitelé živnostenského oprávnění v oboru kominictví, pro revizi revizní technici spalinových cest.

Něco zcela jiného jsou vyhrazená technická zařízení – a podléhají také režimu jiného právního předpisu. Tím je zákon č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, který za takové zařízení označuje „tlakové, zdvihací, elektrické nebo plynové zařízení, které při provozu svým charakterem nebo akumulovanou energií, v důsledku nesprávného použití, výskytem provozních rizik vyvolávajících nebezpečné situace nebo nedodržením podmínek bezpečného provozu představuje závažné riziko ohrožení života, zdraví a bezpečnosti fyzických osob.“

Vzhledem k tomu, o čem je tu řeč, hrají pro nás rozhodující roli z této nabídky tzv. vyhrazená technická plynová zařízení, k jejichž podrobnější úpravě vláda vydala nařízení č. 191/2022 Sb. V něm se ovšem výslovně praví, že „vyhrazenými plynovými zařízeními nejsou“ mj. „odtahy spalin a spalinové cesty.“

Revize takových zařízení neprovádí také revizní technik spalinových cest, nýbrž revizní technik, jímž je osoba splňující podmínky obsažené v právní úpravě bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení – jde tedy o osoby odlišné kvalifikace. Proto také vládní nařízení jasně určuje, že při tzv. výchozí revizi podle těchto předpisů „revizní technik nehodnotí plnění požadavků požární ochrany“ – tato činnost je v tomto směru vyhrazena reviznímu technikovi spalinových cest.

V tom tkví podstata tohoto napohled komplikovaného problému, kterou nakonec jistě ještě nejednou bude (v nějakých konkrétních, individualizovaných skutkových souvislostech) hodnotit soud, než se legislativa doplní a upřesní, nebo než judikatura dojde k úplnému závěru v rozhodnutí některého z nejvyšších soudů. Nicméně cesta, kterou ukazuje rozhodnutí královéhradeckého soudu (viz výše), se přímo nabízí.

Zopakujme si ji tedy poněkud jinmi slovy: Ten, kdo provádí revizi plynového zařízení, ještě neprovádí revizi spalinové cesty. Měl by ale při revizi plynového zařízení prověřit, jestli revize spalinové cesty byla provedena, pokud to bylo třeba. Nebo by měl – ovšem s tím, že právní odpovědnost případné chybné úvahy v tomto případě padá na něj – uvést, že revize spalinové cesty není nutná. V žádném případě však sám takovou revizi nemůže provést, a nemůže tudíž ani hodnotit, jestli je plynové zařízení schopno bezpečného provozu ve smyslu předpisů o požární ochraně.