O právní povaze vodovodní infrastruktury

legislativa

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi

O obecných pojmech (navíc tentokrát ve spojitosti s daňovou agendou) v této rubrice příliš často nemluvíme. Zajímá nás spíš řešení sporů ze smluv, odpovědnost za vady díla, vyšetřování a projednávání trestních kauz … obtížně bychom vyjmenovali všechna témata, kterým jsme se zde za uplynulých pět let věnovali. Přece však si myslím, že rozhodnutí, které jsem tentokrát vybral a o kterém vám chci referovat, je natolik zajímavé, že si – ačkoliv poněkud vybočuje z běžného segmentu právních vztahů, jimž se věnujeme primárně – publikaci v tomto časopise zaslouží: Jednak jsme zde v tomto smyslu o určitém právním institutu ještě nikdy nepsali. Za druhé – jde o zcela nové rozhodnutí a jsme nepochybně jedni z prvních (ne-li první), kdo je v této formě zveřejňují. Za třetí – zejména pravidelní čtenáři této rubriky už jsou v mnohých ohledech o právu hodně poučeni, a v takové situaci je podle mne čas i na trochu teoretičtější exkurz. A kromě toho přiznávám, že cítím též povinnost splatit trochu dluhu, který jsme si nadělali vůči správnímu soudnictví, jež se co do naší pozornosti krčí před rozsahem civilních a trestních věcí jako Popelka v koutku.

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 3 Afs 302/2020

Když vám nepřisvědčí orgán finanční správy

„Jádro sporu,“ líčí Nejvyšší správní soud, spočívá v konkrétním případu v tom,„zda byla žalobkyně povinna k dani z nabytí nemovitostí podle zákonného opatření Senátu o dani z nabytí nemovitých věcí, neboť na základě směnné smlouvy, kterou uzavřela s městem N. S., nabyla vlastnické právo k vodovodní infrastruktuře, která zahrnovala (kromě pozemků) i vodárenské inženýrské sítě – přívodní řad, propojovací řad apod. vymezené v čl. II uvedené smlouvy.“Žalobkyně, jíž byla vodárenská akciová společnost V. K. – M., měla za to, že tato část vodovodní infrastruktury představuje movité věci, a proto k zaplacení daně, týkající se věcí nemovitých, nebyla povinna. Žalovaný – Odvolací finanční ředitelství Brno – tomuto názoru nepřisvědčil.

A umíte si nejspíš představit, co to ve skutečnosti znamená, když vám „nepřisvědčí“ orgán finanční správy. To není vskutku žádný med. V tomto případě mělo „nepřisvědčení“ podobu dodatečného platebního výměru správce daně a jeho zpřísnění odvolacím finančním ředitelstvím o 200 000 Kč, což pro takovou menší firmu nebo malé město (natož pak pro občana, který má v souvislosti s energetickou krizí a všelijak nazývanou drahotou obecně už tak poměrně hluboko do kapsy) není žádná zanedbatelná legrace.

Co je vodovodní infrastruktura

Vodárenská společnost se dlouho nerozpakovala a podala na „finančáky“ správní žalobu na zrušení rozhodnutí žalovaného, kterou ovšem příslušný krajský soud zamítl jako nedůvodnou.

Věc se nezdá být příliš složitá z věcného hlediska, stojí ale podle mého názoru za to prozkoumat spolu se soudy, jakou právní povahu má
 „vodovodní infrastruktura“– znalost tohoto problému se nepochybně v instalatérské praxi může hodit.

 Krajský soud konstatoval, že podle zákona předmětem daně z nabytí nemovitých věcí jsou pouze ty části inženýrských sítí, které jsou nemovitými věcmi. Ani tzv. nový občanský zákoník u vodovodů a kanalizací nic nezměnil proti dřívější tradiční úpravě a právní řád setrval u principu, že tyto nemovité věci se zapisují do majetkové evidence podle zákona o vodovodech a kanalizacích. Podobně a rovněž bez pochybností hovoří i judikatura, podle které za nemovité jsou považovány také stavby, u nichž „není v důsledku jejich technického řešení zapotřebí spojovat je se zemí samostatně vyprojektovaným konstrukčním řešením, neboť se již v zemi nacházejí a právě tím jsou se zemí spojeny. Pokud je základním účelem základové konstrukce staveb prostorová fixace stavby k zemskému povrchu, pak tohoto účelu je v případě plynovodu dosaženo již jeho pevným umístěním pod tento povrch a fixací v půdě“(pozn. autora: ačkoliv se v citovaném rozhodnutí mluví plynovodu, můžeme, jak si ukážeme, nepochybně vztáhnout tyto závěry i na vodovodní infrastrukturu).

Dokud je zachováno pevné spojení se zemí (uložení v zemi), konstrukční podstata zařízení je nedotčena. Jakmile je však zásyp odstraněn, aby mohlo být vedení rozpojeno na jednotlivé díly, je konstrukční řešení porušeno. Naopak okamžikem, kdy jsou„jednotlivé díly vodovodního vedení spojeny, uloženy do země, napojeny na ostatní funkční části vodovodní sítě a zasypány, popř. jinak pevně spojeny se zemí, se již nejedná o jednotlivé věci, ale o součásti nově vzniklé věci jediné. Odstraněním jediného dílu (bez jeho nahrazení jiným) by došlo k porušení podstaty a znehodnocení vodovodní infrastruktury a tím i k jejímu znehodnocení. Stejně tak není možné věc přenést z místa na místo, aniž by byla porušena její podstata.“

Movitost, nebo věc nemovitá?

Takový výklad se vodárenské společnosti samozřejmě nelíbil. Vyjádřila názor, že část vodovodního řadu, kterou nabyla od obce N. S., má povahu věci movité, a zdůvodnila toto přesvědčení tím, že:
– v daném případě vedení vodohospodářské infrastruktury (kam zařazuje vodovody a kanalizace, resp. vodovodní řady, přivaděče a kanalizační stoky) reprezentuje části, „které lze v případě potřeby přenést z místa na místo bez porušení jejich podstaty, a to bez ohledu na jejich rozměry i hmotnost“;
– takovému přenesení fakticky nebrání ani uložení na dno výkopu, pokud není realizováno pevné spojení se zemí (jako příklad se uvádí zabetonování).

Navíc společnost odmítá názor, že z vedení inženýrské sítě činí nemovitou věc jen fakt, že je nelze jednoduše přenést z místa na místo, protože je příliš velké rozměrově nebo má příliš velkou hmotnost. Tato námitka se zdá docela rozumná: uvažme, že by se nemovitosti a movitosti lišily jen tím, že – zjednodušeně řečeno – vedení menšího rozsahu by bylo movitostí, kdežto od určitého rozměru nebo váhy by se stalo věcí nemovitou (v žalobě je to vyjádřeno větou „Právní řád České republiky ani související judikatura takovou fakticitu jako podmínku vymezení movité či nemovité věci neobsahuje.“).

Z hlediska technického polemizuje žalobkyně s názorem krajského soudu, že by rozpojení vedení na jednotlivé díly automaticky znamenalo jeho znehodnocení, a argumentuje, že „rozpojení a vynětí vedení nebrání jeho následnému umístění a zprovoznění na místě jiném.“

Žalovaný orgán finanční správy pochopitelně na takové námitky neslyšel. Ve svém vyjádření k žalobě se soustředil na důvodovou zprávu k novele zákona č. 254/2016 Sb., podle které„občanský zákoník výslovně nestanoví, zda jsou inženýrské sítě nemovitou věcí, movitou věcí, nebo souborem movitých a nemovitých věcí. V konečném důsledku tak podle navrhované právní úpravy napříště nebudou podléhat zdanění například vodovodní a kanalizační potrubí, dráty elektrického vedení a další součásti či části inženýrských sítí, které nejsou budovou podle katastrálního zákona.“Podle finanční správy tedy v podstatě jde o to, že do budoucna (od účinnosti novely) ke změně pohledu na zdanění dochází, ale právě až „napříště“, kdežto na posuzovanou věc tato změna ještě nedopadá, takže je třeba příslušnou daň platit.

Z čeho vycházel Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování celého případu z několika základních punktů:
– Podle příslušného zákonného opatření předmětem daně z nabytí nemovitých věcí je úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je pozemkem, stavbou, částí inženýrské sítě nebo jednotkou nacházejícími se na území České republiky; je tedy třeba zkoumat, co je a co není v daném případě nemovitostí a co věcí movitou.
– Rozhodující kritéria stanoví občanský zákoník (§ 498), podle něhož jsou nemovitými věcmi pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na
místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
– Pro inženýrské sítě (zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení) platí podle občanského zákoníku (§ 509), že nejsou součástí pozemku. Přitom se má za to, že součástí inženýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisejí.

Změnila se právní povaha inženýrských sítí?

Shrnutí uvedených kritérií umožnilo Nejvyššímu správnímu soudu dospět k zásadnímu obecnému závěru, že„vodovodní infrastruktura je nemovitou věcí za podmínky, že ji nelze přenést z místa na místo bez porušení její podstaty.“ Tento obecný závěr však bylo ještě třeba konfrontovat se skutečností, o které jsme výše hovořili: jak se promítají změny právní úpravy do daňové povinnosti žalobkyně. Tedy zda úprava tzv. nového občanského zákoníku změnila právní status vodovodní infrastruktury (a inženýrských sítí obecně). Zde se názory vodárenské společnosti a finanční správy liší.

Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává: „Je pravdou, že tzv. starý občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) výslovně status inženýrských sítí neupravoval. Podle něj byly nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.“Připomíná však, že tento pojem dále upřesnila judikatura Ústavního soudu, podle které „spojení se zemí pevným základem je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách.“

Z tohoto východiska čerpala také další judikatura a podle názoru Nejvyššího správního soudu lze porovnáním interpretace úpravy podle občanského zákoníku z roku 1964 a nyní platného občanského zákoníku z roku 2012 dovodit, že regulace v obou případech je velmi podobná: „vodovodní infrastruktura má povahu věci nemovité, pokud jejím oddělením dojde k jejímu porušení (dle nyní platné úpravy – k porušení její podstaty). Ani posledně uvedený rozdíl – tj. zda jde o porušení podstaty či o prosté porušení věci – není rozhodující, protože i v prostředí předcházející právní úpravy by bylo možné dovodit, že nepodstatné či marginální porušení věci nehraje roli pro posouzení charakteru věci. Ten je totiž vždy nutno dovozovat z podstatných (nikoliv nahodilých) vlastností dané věci.“

Z těchto závěrů Nejvyšší správní soud dovodil, že aktuálně platná úprava neznamená nějakou radikální změnu v chápání povahy inženýrských sítí. Naopak se ukazuje, že výsledkem legislativních prací v tomto případě bylo „zakomponování“ poznatků předchozí praxe a judikatury do právních norem tzv. nového občanského zákoníku. Opřel-li se tedy krajský soud při svém rozhodování v konkrétní věci o judikaturu vycházející z předchozí právní úpravy, nedošlo k žádnému
rozporu –orgán finanční správy i krajský soud tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu postupovaly správně.

Lze část vodovodní infrastruktury oddělit nebo přenést?

Bylo však potřeba vyrovnat se ještě s kasační námitkou vodárenské společnosti, že vodovodní infrastruktura nesplňuje zákonnou podmínku pro věc nemovitou, protože ji lze bez porušení její podstaty oddělit. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že „okamžikem, kdy jednotlivé díly kanalizačního vedení jsou spojeny, uloženy do země, napojeny na ostatní funkční části kanalizační sítě a zasypány (jak tvrdí sama žalobkyně), popř. jinak pevně spojeny se zemí, se již nejedná o jednotlivé věci, ale o součásti nově vzniklé věci jediné.
Odstraněním jediného dílu (bez jeho nahrazení jiným) by došlo k porušení podstaty a znehodnocení kanalizačního vedení (§ 498 a § 505 občanského zákoníku).
Podstatou kanalizačního vedení je beze sporu přeprava zejména splašků jako transportovaného média, která nemůže být zajištěna v případě, kdy část kanalizačního vedení chybí nebo kdy chybí technologické zařízení umožňující a zajišťující funkci kanalizace. Porušením podstaty kanalizačního vedení by proto došlo i k jeho znehodnocení. Stejně tak není možné kanalizaci a její vedení přenést z místa na místo, aniž by byla porušena její podstata. Přemístěním jednotlivých částí kanalizačního vedení z míst jednotlivých lokalit by tyto části přestaly být právě tím vodohospodářským majetkem, který žalobkyně touto směnnou smlouvou převáděla.“

Poznamenejme k tomu, že krajský soud pojednával o kanalizačním vedení, což bylo věcně chybné, protože v daném případě se jednalo o vedení vodovodní. Soudu by se to stát nemělo, ale z hlediska právního to žádnou relevanci nemá. A ostatně, jak Nejvyšší správní soud konstatoval, úvahy krajské instance lze vztáhnout v plném rozsahu i na vodovodní infrastrukturu, takže výsledek je stejný: Podstatou užití vodovodní infrastruktury je opět doprava relevantního média (pitné vody, stejně tak ovšem může jít např. o zmíněné splašky u kanalizace, zemní plyn u plynového vedení apod.). Tato podstata může fungovat pouze tehdy, pokud je vedení kompletní; jakmile dojde k oddělení části věci, funkčnost zaniká. A právě tento funkční aspekt je stěžejní. Zajisté na tom nic nemění námitka, že nějakou část vodovodní infrastruktury lze vyjmout či přenést: fyzicky vzato je to sice pravda, ale pak není zachována neporušená podstata fungování celé struktury.

Co k tomu dodat? Jen lakonicky: kasační stížnost vodárenské společnosti Nejvyšší správní soud zamítl. To, že nám dal sofistikované vodítko k určení právní povahy vodovodní infrastruktury, však mu budiž ke cti.