Netepelné nečerpadlo, díry ve střeše. Normální je nesoudit se!

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2022/7.

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, čj. 33 Cdo 511/2021-303, a ze dne 16. 12. 2021, čj. 25 Cdo 3531/2020-79

Topení, dodávky a ceny energií, obavy z toho, až zima položí svou obligátní otázku, co jsme dělali v létě, která se náhle z otázky spíše okřídlené stala tak naléhavou, ba dokonce celoevropskou … To jsou pojmy ze slovníku, který v posledních týdnech a měsících ovládl titulní stránky novin a časopisů, přední rubriky rozhlasového a televizního vysílání, internet i sociální sítě. V justiční produkci se tento trend zatím projevuje jen pozvolna: než se konkrétní událost stane předmětem soudního řízení a než se kauza dokodrcá tím složitým systémem až k pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí, trvá přece jen delší dobu.

To ale neznamená, že by se tyto případy v soudních síních neodehrávaly. Ty nejaktuálnější, o nichž muži a ženy v talárech rozhodovali v právě uplynulém roce či dvou, se udály ještě někdy v době předkoronavirové, ale to v žádném ohledu neznamená, že bychom si z nich neměli a nemohli vzít nějaké to ponaučení – nebo se přinejmenším neměli touto cestou inspirovat k úvahám, co a proč se stane, když je porušeno právo. Vzhledem k tomu, že nás nepochybně v tomto směru čekají doby těžké, bude se podle mého názoru každá zkušenost hodit.

Právo z vadného plnění

Jednoho dne – bylo to těsně předtím, než naplno udeřila první vlna pandemie covidu-19 – vydal příslušný okresní soud rozhodnutí, kterým uložil žalované společnosti S. povinnost zaplatit žalobci J. D. sumičku zhruba čtvrt milionu korun (a samozřejmě k tomu úroky z prodlení a náklady řízení). Po projednání žaloby totiž soud došel k závěru, že mezi oběma stranami došlo k uzavření smlouvy o dílo na dodávku tepelného čerpadla, které bylo určeno k ohřevu pitné vody a přitápění. Dílo zahrnovalo rovněž montáž a instalaci zařízení a jeho uvedení do provozu.

Součástí smlouvy bylo mimo jiné ujednání, že společnost S. nejen panu J. D. poskytne záruku, ale že záruční doba bude prodloužena pro případ, že dílo bude zatíženo nějakými vadami, až do chvíle, kdy budu tyto vady odstraněny. Dílo bylo předáno a prakticky hned se ukázalo, že dohoda o záruční době byla setsakramentsky prozíravá. Systém od počátku projevoval výpadky, neustále signalizoval spousty chybových hlášení, která pan J. D. průběžně předával dodavatelské firmě, prostě se celé tepelné čerpadlo s příslušenstvím stalo netepelným nečerpadlem, zkrátka a dobře – nevytápělo.

Společnost S. vyměnila regulátor zařízení, jenže systém ani potom řádně nefungoval a pan J. D. už téměř nedělal nic jiného, než že makal jako poslíček (chybových hlášení bylo jako máku) a hlíd (pořád stál u zařízení, znovu a znovu je restartoval a opět o tom referoval odborníkům z firmy S., kteří jen kroutili hlavami).

Pohár trpělivosti páně J. D. nakonec přetekl, když při jedné z mnoha návštěv servisní technik dodavatelské společnosti shledal, že je spálený kompresor. Pana J. D. to namíchlo a napsal do té firmy, že odstupuje od smlouvy.

Nalézací soud si nechal zpracovat posudek soudního znalce Ing. P. P. a z něj i z dalších důkazů vyvodil, že pan J. D. postupoval adekvátně a že – soudní mluvou řečeno – právo z vadného plnění bylo žalobcem uplatněno důvodně. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že žalovaná společnost S.„poskytla žalobci dvouletou záruku na jakost díla, která nemohla uplynout dne 13. 3. 2017, ale až později (a trvala i dne 13. 4. 2017), neboť pokud byla dne 15. 10. 2015 zjištěna servis-ním technikem vada ovládacího relé QX5 a tato vada byla odstraněna až dne 22. 4. 2016, prodloužila se o tuto dobu v souladu se smlouvou i záruční doba.“

Soud vzal za prokázané, že dílo nebylo způsobilé k obvyklému použití, což každý, kdo výsledek „díla“ viděl, musel nutně považovat za zdvořiostní vyjádření faktu, že se tepelné čerpadlo změnilo v nepoužitelný krám. Žalovaná společnost podle soudců podstatně porušila smlouvu tím, že dílo neplnilo řádně svoji funkci vytápět a ohřívat vodu, což pan J. D. oprávněně a samozřejmě od díla očekával. Okresní soud to s těžkopádnou „elegancí“ právnímu jazyku vlastní vyjádřil celkem pregnantně, téměř slovy ze slavného filmu Knoflíková válka, kde hlavní hrdina pobrekává: „Kdybysem to byl věděl, tak bysem sem nechodil.“ V našem případě:„Věděl-li by žalobce, že systém nebude řádně vytápět a ohřívat vodu, pak by si jej nikdy neobjednal.“

 

Mezihra I.

Jsou takové případy v životě lidském (řekl by možná dobrý voják Josef Švejk), kdy se člověku lepí smůla na paty, ať se pustí do čehokoliv. K tomu můžeme dodat, že podobně to chodí i v životě firemním a že je otázka, jestli jde o smůlu, nebo o nějaký hlubší problém – třeba v organizaci práce, v úrovni vnitřní kontroly, v tom, čemu se módně říká compliance anebo ještě módněji ESG, zkrátka v tom, co staví na první místo oprávněný zájem zákazníka a co je třeba v rámci korporátní kultury stále pečlivěji a úzkostlivěji sledovat.

Zhruba ve stejné době postihlo společnost S. další zemětřesení. V tomto případě jiný žalobce, pan J. V., podal u jiného okresního soudu žalobu, ve které vylíčil, že si firma S. najala subdodavatele a eho prostřednictvím prováděla opravu solární soustavy na domě, při které subdodavatel poškodil střechu provrtáním střešní fólie. Poškození střešní konstrukce při opravě a poškození tepelné izolace zatékáním vody vyčíslil pan J. V. znaleckým posudkem a žádal, aby soud uložil společnosti S. povinnost zaplatit škodu ve výši přibližně 80 tisíc korun.

Že to žalovaná společnost pěkně vymňoukla, o tom snad nejlépe svědčí, jak to u okresního soudu dopadlo. Ten totiž rozhodl tzv. rozsudkem pro uznání a uložil žalované firmě S. zaplatit panu J. V. celou žalovanou částku s úrokem z prodlení. A jestli se pozorný čtenář ptá, co je to rozsudek pro uznání, vysvětlení není složité. Žalovaná společnost se totiž nenamáhala na žalobu vůbec reagovat, nechala uplynout zákonnou lhůtu a soud tak mohl využít tohoto specifického institutu, který vede k urychlení řízení.

Je to totiž tak, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. A nejde jen o uznání výslovné, nýbrž i o tzv. právní fikci uznání (má se za to, že žalovaný nárok uznal), která nastává tehdy, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu včas nevyjádří k výzvě soudu a ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Takže – i takhle se projevila liknavost společnosti S., která se po výzvě doručené do její datové schránky nevyjádřila, a podmínky vydání kontumačního výsledku byly tudíž splněny.

Odstoupení od smlouvy a bezdůvodné obohacení

Vraťme se ale k prvnímu z případů, kdy se s firmou S. jako dodavatelem soudil pan J. D. Závěr okresního soudu byl jednoduchý: Pan J. D. jako žalobce využil svého práva pro podstatné porušení sjednaných podmínek odstoupit od smlouvy o dílo. Tím došlo ke zrušení smluvního závazku od samého počátku a je třeba provést vypořádání bezdůvodného obohacení.

Společnost S. se proti rozhodnutí prvoinstančního soudu odvolala, což ani nikoho nepřekvapilo. Krajský soud jako soud odvolací ovšem – a ani to nebylo pro většinu zainteresovaných nějakým překvapením – svým rozsudkem napadené rozhodnutí potvrdil.

Se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně se zcela ztotožnil a konstatoval, že „v situaci, kdy reklamace včetně odstranění vady nebyla vyřízena do 30 dnů ode dne jejího uplatnění, marné uplynutí této lhůty způsobilo podle zákona o ochraně spotřebitele právní fikci podstatného porušení smlouvy. Žalobce mohl od smlouvy o dílo odstoupit pro podstatné porušení smlouvy a požadovat vrácení plné ceny. Jestliže žalovaná opakovaně vytčenou vadu v přiměřené lhůtě neodstranila a reklamaci kompresoru odstranit odmítla, žalobce postupoval v souladu s občanským zákoníkem a od smlouvy odstoupil. Vady se totiž staly tzv. subjektivně neodstranitelnými a jemu vzniklo právo na zrušení závazku. Vzhledem k tomu, že smlouva byla zrušena od počátku, nastoupil režim vypořádání, kdy může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala.“

Mezihra II.

Nutno říci, že v tom téměř paralelním případu, který stručně komentujeme v mezihrách, se společnost S. poněkud zmátořila a začala se bránit odvoláním. V něm tvrdila, že žaloba pana J. V. trpěla vadami, které ji činily neprojednatelnou. U krajského soudu se však nesetkala s pochopením. Ten totiž konstatoval:„Žaloba měla veškeré náležitosti, byla určitá, srozumitelná a netrpěla vadami, které by bránily pokračování v řízení, a tudíž ani vydání kvalifikované výzvy. Tu je možné vydat, jsou-li žalobou dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti, které činí žalobu projednatelnou. Žalobní nárok vycházel ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, žalobce vylíčil dostatečně rozhodující skutečnosti, popsal okolnosti protiprávního jednání žalované, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou, dále označil důkazy, jichž se dovolával, a z žaloby tak bylo jednoznačně patrno, čeho se domáhá. Žaloba byla projednatelná a poskytovala dostatečný základ pro vydání kvalifikované výzvy a následné vydání rozsudku pro uznání.“

Tuto mezihru tedy snad ani není třeba nějak zvlášť protahovat. Společnost S. byla v odvolacím řízení potvrzena jako strůjce škody a roz-hodnutí nabylo právní moci.

Limity dovolacího řízení

Znovu se však vraťme tam, kde jsme začali, tedy k případu netopícího a marně reklamovaného tepelného čerpadla. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost S. dovolání. Opřela je o názor, že v ustálené rozhodovací praxi nebyla dosud řešena otázka, zda může být vadou díla vada, která nemá příčinu v samotném dodaném zařízení, nýbrž v jeho následné nedostatečné údržbě objednatelem díla. Jinými slovy: naznačila, že problém nespočíval v samotné dodávce čerpadla, jeho montáži, instalaci a uvedení do provozu, nýbrž v tom, že pan J. D. nedovedl se zařízením dobře zacházet, z čehož plynuly neustále se opakující závady. To by potom podle přesvědčení dodavatelské firmy způsobovalo pochopitelně neplatnost odstoupení od smlouvy o dílo.

K tomu je nutno učinit jednu důležitou poznámku obecnějšího charakteru. Dovolací soud (jímž je Nejvyšší soud ČR) je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem. To znamená, že formulace dovolání vymezuje okruh právních otázek, k nimž se rozhodování v dovolacím řízení může vázat; nejde tedy, jak už jsme si v této rubrice nejednou vysvětlili, o nějaký komplexní přezkum celého dosavadního rozhodovacího procesu před soudy první a druhé instance (a už vůbec ne o přezkum skutkového stavu).

Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud musel při svém dalším postupu respektovat právě to, co bylo obsaženo v dovolacích námitkách: společnost S. se domáhala řešení otázky, jestli vadou konkrétního díla (v tomto případě dodávky, montáže a instalace tepelného čerpadla) je (či může být)„závada na dodaném zařízení způsobená nedostatky v jeho následné údržbě objednatelem díla“.Sama dovolávající se firma ale ke svým závěrům nedospěla na základě nějaké analýzy, z níž by plynulo, že řádně zjištěný skutkový stav byl chybně právně posouzen, nýbrž provedla vlastní hodnocení důkazů a dospěla k názoru, že skutkový stav byl jiný než ten, jaký zjistily soudy první a druhé instance. To je ovšem zřetelně procesně neregulérní způsob postupu, protože„oproti odvolacímu soudu prosazuje (skutkový)závěr, že vady na tepelném čerpadle zapříčinil žalobce nedostatečnou údržbou. Uvedené tvrzení dovolatelky je v rozporu s tím, k čemu dospěl odvolací soud na základě závěrů znaleckého posudku.“

Mezihra III.

Opět můžeme poukázat na jisté paralely s oním druhým procesem, v němž byla společnost S. namočena. Také v něm podala dovolání. Jen tak mimochodem: když se pořád s někým soudíte, vyjde to na pěkné peníze. Nikdo v tom samozřejmě nikomu nemůže dost dobře bránit, ale vzpomněl jsem si maní na to, co s oblibou prohlašoval bývalý prezident Soudcovské unie: Normální je nesoudit se.

Tohle dovolání firma S. postavila na názoru, že „odvolací soud nerozlišil mezi vadou žaloby z procesního hlediska a vadou žaloby z hlediska možnosti vydání tzv. kvalifikované výzvy“.Zopakovala, že„žaloba neobsahovala všechny právně významné skutečnosti, které by umožnily využít kvalifikované výzvy, zejména neobsahovala určení subjektu, který se dopustil protiprávního jednání, a žalovaná škoda byla v rozporu s tvrzeními žalobce o její výši. V žalobě zůstala zcela bez povšimnutí otázka příčinné souvislosti, načež odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že příčinná souvislost z tvrzení žalobce vyplývá.“

To je ale oříšek, který spočívá v posouzení skutkového stavu. Nejvyšší soud konstatoval, že žalobu o náhradu škody způsobené při provádění díla nelze považovat za zcela jednoduchou věc nevyžadující podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání. K té soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Má-li žaloba vady, soud žalobu odmítne, nebyla-li přes výzvu předsedy senátu řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. To nastává v situaci, kdy žaloba neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor, resp. z žaloby nevyplývá vztah mezi skutkovými tvrzeními a petitem (návrhem výroku rozhodnutí). Jsou-li tyto náležitosti žaloby splněny, je soud oprávněn vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření žalované strany.

Zjednodušeně řečeno – když se s touto výzvou žalovaná strana nevypořádá, může soud vydat kontumační rozsudek (rozsudek pro uznání), což je podmíněno existencí žaloby dostatečně určité a srozumitelné a obsahující „skutková tvrzení, z nichž vyplývá žalobou uplatněný nárok, odpovídající skutkové podstatě konkrétní hmotněprávní normy. Taková tvrzení pak soud může pokládat za nesporná, dokazování neprovádí a rozhodne na základě zákonné fikce uznání uplatněného nároku žalovaným.“

A tady společnost S. se svým dovoláním narazila v podstatě ze stejných důvodů jako v případu prvním. Soudy prvního a druhého stupně shledaly žalobu pana J. V. řádnou, neboť podle jejich závěrů obsahovala všechny zákonné náležitosti a byla určitá, srozumitelná a jasná. Jak shrnuje Nejvyšší soud, žalobce v ní„vylíčil skutková tvrzení nezbytná pro právní posouzení věci, zejména označil odpovědnou osobu (po částečném zpětvzetí žaloby určil výlučně žalovanou jako škůdce), popsal protiprávní jednání (žalovaná prostřednictvím subdodavatele prováděla opravu solární soustavy na domě, při které subdodavatel poškodil střechu provrtáním střešní fólie) a škodu (poškození střešní konstrukce při opravě a poškození tepelné izolace zatékáním vody, která vyčíslil znaleckým posudkem). Těmto tvrzením odpovídal navrhovaný petit (uložení povinnosti zaplatit škodu ve výši určené znaleckým posudkem), včetně tvrzení umožňujících učinit závěr o příčinné souvisosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou na domě (škoda vznikla v důsledku poškození střechy při montáži solárního systému a následného zatékání vody děrami ve střešní fólii).“

Odvolací soud tedy oprávněně došel k názoru, že vydání kvalifikované výzvy a po nečinnosti žalované strany následné vydání rozsudku pro uznání je v pořádku.

Dvojnásobné K. O.

Výsledek paralelních kauz, které jsou spojeny osobou žalovanou (společností S.), je přes jejich relativní věcnou odlišnost vlastně shodný. Ukazuje přinejmenším na tři společné závěry:

1. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který zvyšuje garanci spravedlivého procesu a rozhodování soudů, ale není určen k přezkoumávání soudy zjištěného a prokázaného skutkového stavu, nýbrž výhradně k nápravě případných nedostatků v právním posouzení věci. To je závěr – nepřesně řečeno – formálně právní.

2. Když někdo udělá chybu, ať už spočívá v tom, že tepelné čerpadlo, jež dodal, namontoval, nainstaloval a spustil do provozu, zkrátka tepelně nečerpá, anebo v tom, že zákazníkovi místo opravy solárního systému provrtá střechu a způsobí její protékání, musí nést odpovědnost. Nic na tom nemůže změnit, že se to strůjci takových zmetků a zmatků nelíbí. Právo je v tomto ohledu složité (ostatně – naše soudobé právo je složité i v mnoha jiných ohledech, z nichž některé si jedničku s hvězdičkou rozhodně nezaslouží) a soudní proces nikdy není dost rychlý na to, aby se vyrovnal životu, ale pokud zůstane rozhodujícím kritériem spravedlnost, můžeme mluvit o tom, že žijeme v právním státu. To je – opět zjednodušeně – závěr materiálně právní.

3. Normální je nesoudit se. Většinou je to drahé, protože právo z podstaty věci takové je. To je závěr selského rozumu.

Posuďte sami: Žalovaná společnost S. byla v obou kauzách odsouzena k náhradě škody s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení před soudy prvního i druhé-ho stupně. V prvním případě (žalobce J. D.) bylo dovolání společnosti S. odmítnuto, a to s poznámkou, že nesplní-li povinná korporace dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhod-
nutí (exekuci). V druhém případě (žalobce J. V.) byl výsledek stejný, dovolání bylo odmítnuto. V obou případech byla společnost S. odsouzena též k náhradě nákladů dovolacího řízení. Jen to všechno trvalo více než půl dekády …