Nechtěné kouzlo české fotovoltaiky

Z judikatury pro topenářskoua instalatérskou praxi

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021

Případ, kterým začíná naše rubrika v roce 2023 (do něhož všem čtenářům přeji za sebe i své spolupracovníky ze Stálé konference českého práva vše nejlepší), byl vskutku zapeklitý a značně rozsáhlý. Nebývá právě běžné, že by soudcům Nejvyššího soudu nestačilo ani sto stran textu k takovému rozhodnutí. Rozhodli jsme se o této kauze referovat mj. proto, že soud zde učinil další věc, jež se poněkud vymyká obecným zvyklostem: vyložil genezi části legislativy. A protože se případ týká tématu zajímavého jak pro odborníky, čtenáře tohoto časopisu, tak i pro širokou veřejnost, která toho i z médií o právních problémech české fotovoltaiky už zjistila dost a dost, rozhodli jsme se věnovat mu v prvním čísle nového roku pozornost.

Falešná zpráva revizního technika

Zkusme stručně popsat, oč v dané věci šlo. Máme tu tři obviněné: revizního technika pana Z. W., vedoucího stavebního úřadu v jednom městě pana K. S. a konečně pana Z. V., jednatele společnosti G., provozovatele fotovoltaické elektrárny. Tak pěkně popořádku – co se jim kladlo za vinu.

Pan Z. W. jako revizní technik s řádným osvědčením vyhotovil v roce 2010 zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení fotovoltaické výrobny XY zaměřené na nízkonapěťovou elektrickou instalaci fotovoltaické elektrárny. Zprávu označil datem o několik dní pozdějším a úmyslně nepravdivě uvedl i datum průběhu revize. Ve zprávě (ovšem hlavně opět nepravdivě) zapsal důležité poznatky a vyslovil závěr, že„ve výrobně je umístěno na pevných konstrukcích v řadách 15 824 kusů fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 3,64 MWp, jejichž kabeláž a zapojení revidoval,“připojil popis zapojení jednotlivých panelů a uzavřel, že„elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu,“ačkoliv věděl, že v době provádění revize není fotovoltaická elektrárna XY plně dokončena a schopna provozu.

Problém spočíval v tom, že ve skutečnosti ve výrobně bylo instalováno nejvýš 7225 kusů fotovoltaických panelů, tedy necelá polovina z projektovaného počtu. Podle důkazního řízení, které provedly orgány činné v trestním řízení a poté nalézací soud, bylo zřejmé, že pan Z. W. zamlčel, že fotovoltaické zařízení v době revize nebylo kompletní a že jeho bezpečnost jako celku tak nemohla být fakticky ověřena. Dalších 8599 fotovoltaických panelů bylo totiž instalováno a zapojeno až po ukončení revizní prohlídky. Fotovoltaická elektrárna XY v době, o které je řeč, nesplňovala podmínky pro výchozí revizi definované v ČSN 331500 a ČSN 33 2000–6.

Provinění pana Z. W. bylo tedy celkem jasné: jednal uvedeným způsobem, falšoval revizní informace i závěry, ačkoliv věděl, že zpráva o výchozí revizi s nepravdivými údaji bude použita jako podklad k tzv. prvnímu paralelnímu připojení výrobny k distribuční síti společnosti E.ON Distribuce, a. s., a bude z ní čerpat Energetický regulační úřad jako z jednoho z nejdůležitějších podkladů pro udělení licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro firmu G. ještě v roce 2010 (to datum je samozřejmě podstatné).

Tak se také stalo. Regulátor mj. na základě uvedené zprávy vydal rozhodnutí, kterým udělil společnosti G. licenci k výrobně elektřiny v inkriminované výrobně FVE. Obžalovaný Z. W. tak umožnil, aby fotovoltaická elektrárna XY byla„nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, čímž společnosti G. vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010, a to ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, oproti výkupní ceně pro výrobu z elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5500 Kč za 1 MWh po dobu 20 let.“

Navíc, což ostatně bylo rovněž základním smyslem nekalého jednání, FVE uzavřela smlouvy s odběrateli elektrické energie, na jejichž základě společnost G. v následujících letech neoprávněně vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč (pokud by k tomuto podvodnému jednání nedošlo, mohla by nárokovat nanejvýš 116 521 947,82 Kč, takže by se společnost G. bezdůvodně obohatila o více než 150 mil. Kč).

Nekalé spojení byrokracie a byznysu

Do celého procesu se „účinně“ zapojil také vedoucí stavebního úřadu pan K. S. Ten vzápětí po panu Z. W. provedl kontrolu výrobny fotovoltaické elektrárny podle zákona o územním plánování a stavebním řádu a ačkoliv si byl vědom, že stále ještě probíhá instalace zbylých fotovoltaických panelů, vydal kolaudační souhlas, jímž povolil užívání stavby. V odůvodnění nepravdivě uvedl, že„závěrečnou kontrolní prohlídkou bylo prověřeno, že stavba byla provedena v souladu s uzavřenými veřejnoprávními smlouvami a projektovou dokumentací, ověřenou při povolování její realizace, a že stavba nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí.“

Samozřejmě i jednání pana K. S. přispělo k tomu, co už bylo popsáno – přičinil se o to, že se společnost G. neoprávněně obohatila.

A účastníkem těch nešťastných jevů byl samozřejmě také šéf společnosti G. – vždyť o ni hlavně šlo. Pan Z. V. v zájmu neoprávněného majetkového prospěchu nejen na základě oněch vadných kroků, které byly popsány, podal jako jediný jednatel firmy Energetickému regulačnímu úřadu žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby (společnost G.), ke které byly přiloženy jako zásadní dokumenty mj. právě výchozí revizní zpráva a kolaudační souhlas, ačkoliv věděl, že dokumentace obsahuje nepravdivé údaje, ale byl také demiurgem dalšího postupu, ačkoliv takové interpretaci se bránil.

Argumentoval tím, že zvolil koncept výstavby fotovoltaické elektrárny na klíč a že důležitá právní jednání nevedl on, nýbrž dodavatel stavby, společnost L. (resp. její zaměstnanci), protože součástí smluvních ujednání mezi firmou G. a L. bylo, že dodavatelská společnost zajistí nejen výstavbu, ale také veškerá potřebná povolení a licence pro provozování FVE.

Skutkový stav věci byl velmi složitý a  nemáme zde dostatek prostoru, abychom se mu mohli věnovat podrobněji, ale dodejme, že vše potřebné bylo vyšetřeno, stíháno, souzeno a výsledkem byly tresty, které obviněným uložil krajský soud: podmínky pro pány Z. W. a K. S., nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm a půl roku pro pana Z. V. a dále zákazy činnosti a poměrně citelné pokuty. To vše bylo doplněno zabráním peněžních prostředků společnosti G. S dalšími nároky byli poškození odkázáni na civilní soudní řízení.

Tyto výsledky se samozřejmě nelíbily nikomu z obviněných, ale ani státnímu zástupci, takže všichni podali odvolání k příslušnému vrchnímu soudu. Ten v zásadě potvrdil verdikt prvoinstančního soudu, jen v případě pana Z. V. snížil trest odnětí svobody na šest let.

Pro spravedlnost k Nejvyššímu soudu

Ani s tím ovšem nebyli odsouzení spokojeni, takže se prostřednictvím dovolání obrátili na Nejvyšší soud. Pokusme se tuto situaci stručně rozebrat a zachovat přitom nejdůležiější body, o něž se soud opíral při projednávání a rozhodování věci.

Začněme opět u pana Z. W. Jeho rozsáhlému dovolání Nejvyšší soud zejména vytýká to, o čem jsme na těchto stránkách už nejednou mluvili: dovolání neslouží k tomu, aby se skutková stránka případu zkoumala před nejvyšší soudní stolicí znovu. V tomto – skutkovém – směru je rozhodující, k jakým závěrům a poznatkům došel nalézací soud, s případnou úpravou provedenou soudem odvolacím. Jestliže dovolatelem uplatněné námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, nenabývá dovolání důvodnosti.

Tak pan Z. W. například zpochybňuje,„zda je povinností revizního technika v rámci zpracování revizní zprávy počítat fotovoltaické panely“. V souvislosti s tím tvrdí, že jeho revizní zpráva nebyla nepravdivá, nýbrž jen neúplná. Nebo uvádí, že nevěděl,„že by revizní zpráva mohla sloužit jako podklad pro licenční řízení.“Inu, svatá prostoto, k čemu jinému by taková zpráva měla sloužit? Ale o svatou prostotu v soudním řízení většinou nejde. Jde zkrátka o to, že – jak bylo řečeno zcela pregnantně –„Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.“

Není ovšem všechno tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Ačkoliv se Nejvyšší soud proti metodě použité v dovolání pana Z. W. zřetelně ohradil, přesto připustil, že tu jsou různé háčky. Zajímavé například je, že„v roce 2010 neexistoval ani v rámci odborné veřejnosti zcela jednotný názor na to, zda má revizní technik v rámci zpracování revizní zprávy nízkého napětí (NN) počítat fotovoltaické panely, či nikoliv. Závěr, že úkolem revizního technika bylo ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtů v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označení CE, byl vysloven až v roce 2017 Nejvyšším správním soudem, a to na podkladě znaleckého posudku Českého vysokého učení technického (ČVUT) ve spojení se znaleckým posudkem Vysokého učení technického (VUT). Vzhledem k odlišnosti stanovisek vědeckých institucí, ale i obecně odborné veřejnosti v té době k tomu, co přesně bylo úkolem zpracovatele výchozí revizní zprávy NN, lze konstatovat, že otázka nezbytnosti počítání fotovoltaických panelů při vypracování výchozí revize NN mohla být v roce 2010 sporná.“

To by se zdálo pro dovolatele jistou nadějnou zprávou, kdyby Nejvyšší soud lakonicky nedodal, že tento závěr ovšem nelze prezentovat tak, že by sám o sobě vylučoval možnost, že by se obviněný mohl dopustit žalovaného trestného činu, kterým byl pravomocně uznán vinným. Odbor licencí Energetického regulačního úřadu totiž v rozhodném období výslovně trval na tom, aby žadatelé o licenci předkládali výchozí revizní zprávu NN obsahující údaj o počtu panelů. Bylo tedy zřejmé, že se jednalo o důležitý údaj, a tato skutečnost musela být obviněnému jako zkušenému reviznímu technikovi a odborníkovi známa, neboť výchozí revizní zprávu NN bez tohoto údaje by ERÚ hodnotil jako nedostatečnou a žadatelé by jistě na revizního technika vypracovávajícího takovou revizní zprávu apelovali, aby zprávu o tento údaj doplnil.

Jiným sporným bodem chtěl obviněný Z. W. učinit např. otázku, zda výsledkem jeho práce měla být finální, nebo jen dílčí revize NN elektroinstalace. Požadovat po něm dílčí revizi, když výsledkem jeho práce měl být mj. podklad pro licenční i kolaudační řízení, by bylo nelogické a kontraproduktivní, ale v zoufalé situaci se tonoucí chytá i stébla. Potíž ovšem je, že pojem „výchozí revize“ je upraven a definován technickou normou ČSN 33 1500, kterou pan Z. W. – opět jako zkušený revizní technik – musel znát. Jde o první revizi provedenou po dokončení elektroinstalace a nutnou k předání díla a zahájení využívání elektroinstalace.

Takže ani na tuto výmluvu soud nemohl přisvědčit.„Z žádné části vypracované revizní zprávy dovolatele se nepodává, že se má jednat o dílčí revizní zprávu (v samotné hlavičce je údaj o výchozí revizi, nikoliv dílčí revizi, a současně z předmětu revizní zprávy není patrný údaj o dílčí revizi NN rozvodů), případně že kontrolované elektrické zařízení není kompletní, není dokončeno nebo že by na revizi měla navazovat nějaká další, konečná revize nízkonapěťové části elektrárny. Naopak, je zde údaj o celkovém posudku se závěrem, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu,“uvádí Nejvyšší soud kategoricky.

Tímto způsobem se dovolací soud vypořádal se všemi námitkami uvedenými v dovolání pana Z. W. Shrnutí je vypovídající nejen z hlediska procesních principů (zjednodušeně: dovolací řízení není určeno k přezkumu skutkových okolností případu, nýbrž k posouzení případných právních vad postupu a rozhodování soudů první a druhé instance), ale především z hlediska čistého rozumu. Soud formuloval tento závěr: Dovolatel tvrdí, že jeho revizní zpráva byla toliko neúplná, nikoliv nepravdivá, a snaží se naznačit, že mohl jednat nanejvýš v nevědomé nedbalosti. To je ale jen námitka týkající se hodnocení důkazů. Nadto skutečně nelze pominout, že – jak sám dovolatel připouští – je odborníkem dlouhodobě činným v oblasti revizí elektrických zařízení (50 let).

„Jako odborně erudovaná osoba tedy musel vědět, jaký význam má výchozí revizní zpráva NN jednak v rámci stavebního řízení, jednak v řízení o udělení licence k výrobě elektrické energie z FVE. V obou řízeních bylo nezbytné kromě jiných skutečností prokázat bezpečnost FVE a její dokončenost. Je zcela nemožné, aby se domníval, že samotná výchozí revize se vyhotovuje a vypracovává jen pro účely provozovatele elektrárny, takže mu muselo být zřejmé, že ji potřebuje pro další řízení, aby mohla být FVE XY provozována jednak z hlediska stavebních předpisů (získání kolaudačního souhlasu), jednak aby mohla získat licenci od ERÚ k dodávkám elektrické energie.

Obecně je také třeba akcentovat, že v předmětné době se problematika FVE probírala v tisku, byla předmětem určité společenské debaty, přičemž bylo také všeobecně známo, že dojde ke změně výkupní ceny elektrické energie z tzv. solárních elektráren k určitému datu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný byl dlouholetý revizní technik, takže mu muselo být zřejmé, k čemu  primárně revize NN slouží a jaký je jejich smysl a účel. Jinak vyjádřeno, obviněný si s ohledem na své mnohaleté zkušenosti musel být vědom toho, že revizní zpráva bude sloužit jako doklad k prokázání bezpečnosti elektrárny alespoň v nějakém řízení, přičemž vzhledem k tomu, že se jednalo o FVE, musel být srozuměn s tím, že se bude jednat o řízení o vydání licence pro ERÚ, a musela mu být důležitost této zprávy zřejmá, zejména z pohledu její správnosti a úplnosti.“Co více dodat?

Obrana laskavého byrokrata

Tak tedy k panu K. S. Ten nás – s odpuštěním – v této souvislosti nebude tolik zajímat, neboť jeho jednání se týká především chování úřední osoby vzhledem k její pravomoci, a k tomu se jistě v některém z příštích judikátů také dostaneme ve vhodnější situaci. Jednu zajímavost z jeho dovolací obhajoby však připomeneme.

Pan K. S. mimo jiné namítal, že se jen snažil vyjít vstříc účastníkům stavebního řízení a urychlit vydání kolaudačního souhlasu. Na první pohled je patrno, že tohle asi nebude dobrý dovolací důvod. Ale připusťme, že úředníka trápí byrokracie.

To by mohl být alespoň sympatický argument. Jenže, jak říká soud,„úkolem dovolatele nebylo pouze rychle splnit pracovní úkol, natožpak zcela vágním způsobem. Obviněný byl úřední osobou, tedy zastupoval veřejnou moc a byl ze své pozice povinen posoudit faktický stav elektrárny FVE XY (což v rámci závěrečné kontrolní prohlídky dne 4. 11. 2010 provedl), a následně měl zhodnotit, zda je na místě povolit užívání stavby s ohledem na schopnost bezpečného a trvalého užívání FVE, tedy vydat kolaudační souhlas, či nikoliv. Nezbytnou součástí jeho pracovních povinností bylo posouzení, zda byla stavba provedena podle uzavřených veřejnoprávních smluv a ověřené projektové dokumentace a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně bezpečnosti. Dále měl zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.

Avšak vzhledem k tomu, že FVE XY nebyla v době závěrečné kontrolní prohlídky a následného vydání kolaudačního souhlasu (o den později) prokazatelně dokončena, nemohl obviněný takový závěr učinit. Ignorace skutečnosti, že stavba nebyla z poloviny dokončena, rozhodně nepředstavuje toliko vstřícnost obviněného vůči účastníkům řízení, ale je projevem vědomého porušení jeho zákonných povinností, jakožto kontrolního orgánu, přičemž vzhledem k dalším okolnostem musel být dovolatel minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání dojde k neoprávněnému obohacení investora stavby na jedné straně a ke vzniku škody na straně druhé.

Zde je třeba akcentovat, že obviněný jakožto vedoucí stavebního úřadu byl zkušeným pracovníkem s mnohaletou praxí v oblasti stavebního řízení, přičemž si sám současně vyhradil k posouzení výstavbu několika FVE, které se stavěly v obvodu jeho stavebního úřadu: jednou z nich byla i FVE XY. Obviněný se tudíž nepochybně orientoval v otázce fotovoltaických elektráren a vzhledem k solárnímu boomu v letech 2009 a 2010, o kterém se hovořilo nejenom v odborných kruzích, ale i v široké veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, musel vědět, že zvýšený zájem o výstavbu fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním dodávek elektrické energie z těchto zdrojů.

Nelze tudíž pochybovat o tom, že dovolatel si byl vědom toho, že v důsledku jeho jednání, konkrétně jeho nečinnosti a bezvýhradné akceptace tvrzení o údajné reklamaci FV panelů, může dojít k neoprávněnému obohacení společnosti G. Musel si být také vědom toho, že může dojít ke vzniku škody na straně státu (peněžní profit z provozování fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním ze strany státu). Ze strany obviněného tak zjevně došlo k naplnění specifického úmyslu u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.“Vysvětlení možná dlouhé, ale precizní, uznejte sami.

Já nic, já muzikant

Stejně tak menší pozornost věnujme třetímu z odsouzených, panu Z. V. Ten se, jak bylo řečeno, vymlouval hlavně na to, že on je muzikant (jak je v Česku dobrým zvykem) a že všechna jednání byla v rukou dodavatele díla, společnosti L. K zajímavým pasážím jeho dovolací obhajoby lze nepochybně započítat řadu postřehů, ale zmíním jen tento jeden, který je příznačný. Pan Z. V. zkrátka tvrdil, že licenční řízení probíhalo v podstatě bez jeho vědomí, že se v něm nikterak neangažoval a spoléhal se plně na dodavatele celého díla (jímž byla společnost L.). Z toho vyvozuje absenci své trestní odpovědnosti.

Věc se má ale tak, jak popisuje soud:„Jestliže obviněný má za to, že jeho trestněprávní odpovědnost je vyloučena, pokud v licenčním řízení podepsal pouze dva dokumenty (žádost o udělení licence a plnou moc udělenou P. H., pracovníku společnosti L.), lze konstatovat, že k uvedené věci přistupuje velmi izolovaně. Lze připustit, že dovolatel skutečně nepřevzal kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 a nepřevzal ani revizní zprávu ze dne 30. 10. 2010, nicméně s obsahem těchto dokumentů musel být seznámen. Rozhodující ovšem je, že mu byl znám faktický stav výstavby FVE XY ke dni podání žádosti o licenci, ale i v době vydání kolaudačního souhlasu.

Dovolatel si musel být vědom významu těchto listin i skutečnosti, že budou předkládávány v licenčním řízení jako podklady k žádosti, již osobně podal. Obviněný o licenčním řízení věděl, sám je inicioval, věděl o jeho významu pro samotné fungování FVE XY i o jeho významu pro budoucí zisky společnosti G. (stran rozdílných výkupních cen), a tudíž jistě neprobíhalo licenční řízení bez jeho vědomí. Navíc byl prokazatelně i osobně přítomen úkonům, které předcházely vydání některých v licenčním řízení důležitých listin, a současně byl informován o průběhu výstavby FVE XY.“Ostatně již dříve Nejvyšší soud judikoval, že je věcí žadatele o licenci, aby si zajistil řádné doklady, kterými podkládá svou žádost.

Soudy nevěří nevědomosti kvalifikovaných

Závěr Nejvyššího soudu v této věci není sám o sobě překvapivý – všechna tři dovolání byla odmítnuta, dovolatelé tedy se svými námitkami neuspěli. Jistě je pozoruhodné, že se nejvyšší soudní instance ve všech třech případech v argumentaci shoduje na významu kvalifikace provinivších se. Zjevně soudci neuvěřili námitkám o nevědomosti dlouholetého revizního technika, bohatou praxí vybaveného úředníka stavebního úřadu či velezkušeného podnikatele a manažera v jejich vlastních oborech činnosti.

Cenné na rozhodnutí, o kterém tentokrát referuji, je ovšem i to, že obsahuje poměrně rozsáhlou a pečlivou analýzu vývoje právní úpravy fotovoltaiky. Proto učiním to, co jindy nedělám: doporučím každému čtenáři s hlubším zájmem o tuto problematiku, aby se s judikátem seznámil v nezkráceném znění (pozor! obsahuje 52 450 slov!) na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), nebo si alespoň pečlivě pročetl box, který k tomuto judikátu připojujeme.

Ceny energie z obnovitelných zdrojů (výňatek z rozhodnutí)

ERÚ je správním úřadem, jenž byl zřízen za účelem výkonu regulace v energetice. Do působnosti tohoto úřadu spadá podle § 17 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) regulace cen v energetických odvětvích vč. energie z obnovitelných zdrojů a podpora užívání energie z obnovitelných zdrojů energie.

Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, vymezuje odpovědnost ERÚ za stanovení cen vykupované elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a cen zelených bonusů, jakožto i podmínky, ze kterých musel ERÚ vycházet při stanovení těchto cen. Účinnost podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie byla a je prostřednictvím ERÚ každý rok vyhodnocována a ceny a kvóty na další rok jsou nastaveny tak, aby vytvářely podmínky pro dosažení národního indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 330/2010 Sb., byl ERÚ zmocněn ke stanovení výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy, a to vždy na kalendářní rok dopředu. ERÚ tak své právní předpisy (cenová rozhodnutí) vydával na základě zákonného zmocnění (§ 6 a § 12 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění zákona č. 330/2010 Sb.). Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, ve svém záhlaví explicitně zmiňuje, že bylo vydáno podle § 6 zákona č. 180/2005 Sb., zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

Podle ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (účinnost do 19. 5. 2010) nesměly být výkupní ceny stanovené ERÚ na další kalendářní rok nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, ve kterém se o novém stanovení rozhodovalo. Toto ustanovení ovšem bylo novelizováno zákonem č. 137/2010 Sb. (účinnost od 20. 5. 2010), kterým se měnil zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

Účelem této novely byla úprava § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., které bylo uvedeným zákonem rozšířeno o větu: „Ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3.“ Uvedený postup měl ERÚ aplikovat při stanovení výkupních cen pro zdroje uváděné do provozu v roce 2011 ode dne 20. 5. 2010.

Zákon č. 137/2010 Sb. byl reakcí na nekontrolovatelný rozvoj fotovoltaických zdrojů koncem roku 2008 a v roce 2009, který měl vliv na řízení celé elektrizační soustavy a především měl dopad na koncové zákazníky v celé České republice. Tzv. boom fotovoltaiky byl zapříčiněn značným meziročním poklesem investičních nákladů v důsledku snížení cen FV o 40 %. Výkupní ceny solární energie tak neodrážely náklady na výstavbu FVE. ERÚ ale nemohl reagovat na uvedenou situaci snížením výkupní ceny elektřiny z FVE, jelikož podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. v jeho původním znění mohl meziročně snížit výkupní cenu elektřiny pro nové zdroje pouze o 5 %.

Tím bylo zapříčiněno zvýhodnění nově budovaných FVE proti ostatním druhům obnovitelných zdrojů energie.

Předmětná novela nabyla účinnosti až v roce 2010, tudíž ERÚ nemohl vydat cenové rozhodnutí stanovující výkupní ceny na rok 2010, aniž by byl vázán podmínkou snížení výkupní ceny elektřiny nových zdrojů o maximálně 5 %. Po přijetí zákona č. 137/2010 Sb. a od okamžiku jeho účinnosti měli investoři nově budovaných FVE do konce prosince 2010 dostatek času k dokončení FVE, aby dosáhli na původně stanovené vysoké výkupní ceny. Výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů a tzv. zelené bonusy byly pro inkriminované období stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ č. 4/2009 Sb. ze dne 3. 11. 2009, resp. č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009. Pro zařízení vyrábějící elektřinu s využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedená do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě částkou 12 150 Kč za 1 MWh a výše zeleného bonusu byla stanovena částkou 11 180 Kč za 1 MWh. Předpokladem pro získání této výkupní ceny bylo vždy udělení licence (tj. oprávnění k podnikání v energetickém odvětví) a uvedení příslušné výrobny do provozu do konce roku 2010.

Od 1. 1. 2011 mohl ERÚ upravit ceny pro fotovoltaiku do souladu s principy používanými pro ostatní druhy obnovitelných zdrojů energie, čímž došlo k omezení přeplácení energie z FVE koncovými zákazníky a odstranění diskriminace ostatních obnovitelných zdrojů energie. Proto s účinností od 1. 1. 2011 došlo podle zákona č. 180/2005 Sb. ve znění novely č. 137/2010 Sb. a ve spojení s cenovým rozhodnutím ERÚ ze dne 8. 11. 2010, č. 2/2010, k výraznému snížení výkupních cen elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Pro zdroje s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě na částku 5500 Kč za 1 MWh a u zelených bonusů na částku 4500 Kč na 1 MWh, což představuje pokles o 55 % v případě výkupních cen a 60 % v případě zelených bonusů oproti výkupním cenám stanoveným pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010.

Nově budované FVE v roce 2010 musely dosahovat návratnosti investic pod hranicí 11 let, jinak by zákonodárce neprovázal možnost výraznějšího snížení výkupních cen elektřiny pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, ve kterém se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Ostatně kratší dobu návratnosti investic u FVE vyslovilo i Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém vyjádření k odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření ve věci rozhodnutí  Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Kratší dobu návratnosti investic u fotovoltaických zdrojů elektřiny pak přijal i Nejvyšší kontrolní úřad ve svém usnesení kolegia č. 11/XVIII/2014 ze dne 10. 11. 2014.

Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, ve svém záhlaví explicitně zmiňuje, že bylo vydáno podle § 6 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tudíž podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., v jeho novelizovaném znění, a proto ERÚ mohl výkupní ceny pro nové zdroje elektrické energie uvedené do provozu v roce 2011 stanovit způsobem, který reflektoval pořizovací náklady FVE, a především ERÚ nebyl při stanovení výkupní ceny vázán omezením meziročního snížení výkupních cen elektřiny maximálně o 5 %. Cenové rozhodnutí č. 2/2010 snižující výši výkupních cen o více než 5 % tak bylo vydáno v souladu se zákonnou úpravou, a jako takové rozhodně není protizákonným rozhodnutím.