Národní divadlo – 40 let od rekonstrukce – 3. část

Článek pokračuje dalším dílem o rekonstrukci Národního divadla. Velice detailně popisuje postup při přípravě a realizaci stavby.

Recenzent: Petr Fischer

Ještě, než bylo možno přikročit ke stavbě hlavní budovy Národního divadla, byl výbor pro výstavbu ND nucen vypořádat se zejména s následujícími problémy:

• sjednotit názor obou hlavních stran (mladočeské a staročeské) na způsob financování stavby,
• získat povolení pro vlastní stavbu,
• získat dostatečnou finanční částku na výstavbu,
• získat projektovou dokumentaci.

Po několika letech nečinnosti, způsobené jednak tíživou politickou situací a rozdílnými názory na způsob financování stavby, byl 15. ledna po odstoupení Dr. Riegra ustanoven nový výbor, jehož předsedou byl zvolen náměstek pražského purkmistra Fr. Dittrich, místopředsedou pak Karel Sladkovský. Nicméně, vzhledem k formálním nesrovnalostem, se volba dne 5. února opakovala s tím, že novým předsedou byl zvolen továrník František Urbánek, místopředsedou opět Karel Sladkovský, do výboru pak dále zvoleni pánové Karel Frič, J. Fügner, dr. Ed. Grégr, K. V. Hof, Antonín Horáček, Josef Huleš, Vavřinec Kriesche, dr. Jan Kučera, František Pštross st., dr. Jakub Škarda, J. S. Skrejšovský a V. Veselý, za náhradníky pak zvoleni Benjamin Fragner, dr. Julius Grégr, V. Starý a Vincenc Vávra, za přehlížitele pak Drahorád, úředník při c. k. účtárně a Ant. Skřivan, majitel kupecké školy. Touto schůzí byly odstraněny již zmíněné spory mezi staročechy a mladočechy.

Byly zahájeny nové sbírky, kromě finančních částek (do valné hromady byla upsána částka 71 196 zlatých a 21 ½ krejcaru) bylo k dispozici velké množství stavebního materiálu:
76 800 kusů cihel, 847 korců vápna, 160 vozů písku, 6500 kusů štukatur, 513 kop hřebíků laťováků, zednické práce 447 dní, potahů 480 dní, 20 přilbic, 30 klobouků, 48 párů obuvi atp.

Věnováno bylo i několik kuriózních, leč těžko zpeněžitelných darů jako např.:
Z jedné obce došly 3 čepce – 1 zlatý a dva stříbrné, Josef Daněk věnoval 200 výtisků své brožury „Které krávy dají zvláště malému hospodářství více užitku, malé či velké?“, Hostivít Hušek z Kutné Hory věnoval 60 exemplářů své knihy „Poučení o škodném hmyzu na řípě buráku“, učitel Stejskal 100 výtisků své brožury „Jen kdyby té latinky nebylo“, dr. Jan Palacký 200 exemplářů brožury „Přírodní poměry v Americe“, V. Římovský překlad francouzské veselohry, rolník Kubr z Ruzyně daroval 5 dílů bible Kralické…

Navzdory skutečnosti, že se podařilo shromáždit dalších 125 000 zlatých, měl dosavadní průběh sbírek význam spíše symbolický ve smyslu opětného oživení národního uvědomění.

Ačkoliv byl k dispozici velice kvalitní projekt arch. Fröhlicha, nebylo jej možno použít, protože mezitím bylo postaveno Prozatímní divadlo a bylo nutno jej do nového projektu začlenit. K jeho vypracování byl vyzván profesor pražské polytechniky prof. Josef Zítek, přestože architekt Ignác Ullmann (autor projektu Prozatímního divadla) nabídl vypracování plánů i následný autorský dozor zdarma. Navíc bylo nutno požádat o změnu tzv. úpravní čáry, která byla stavbou Prozatímního divadla překročena. Zadání pro nový projekt bylo následující (cituji):
1. „Stavba divadla Národního podnikne se v mezích nové úpravní čáry, vyměřené místní komisí dne 7. března 1865.

2. Průjezd k vodě mezi solnicí a ulicí Uršulinskou (Ferdinandovou, od r. 1919 Národní třídou) jest úplným vlastnictvím divadelního sboru a jest tedy žádoucno, aby se co ho nejlépe použilo ve prospěch budovy divadelní.
3. Vnitřní budova divadelní má býti upravena tím způsobem, aby pojmouti mohla 2500 osob (diváků).
4. Budova divadelní má chovati v sobě všechny ty místnost, které v době naší (roku 1865) a dle potřeb modernách při každém větším divadle jsou potřeby a žádoucny. K loži královské má stavitel zvláštní zřetel vzíti.
5. Stavba hlavní budovy divadelní má se provésti samostatně tím způsobem, aby kdykoli toho bude potřeba, hlavní budova vešla ve spojení s divadlem prozatímným.
6. Jest nutná toho potřeba, aby do všech poschodí budovy divadelní voda byla vedena.
7. Náklad na stavbu nemá býti přílišný a větší než důstojnost monumentální budovy vyžaduje.
8. Hotové plány zašlou se před schválením k posouzení znalcům mimo Čechy.“

V konečné fázi byly do soutěže přijaty ještě plány prof. Niklase od nejmenovaného stavitele. Plány od všech soutěžících byly předány k 18. srpnu a následně je dr. Karel Sladkovský předložil ve Vídni proslulým architektům Eduardu van der Nüllovi a Augustu von Sicardsburgovi se zvláštním zadáním, aby přednostně byl posouzen projekt prof. Zítka a teprve pokud by bylo shledáno, že jej některý z dalších projektů převyšuje, měla by mu být dána přednost.

Po jejich navrácení do Prahy byly plány vystaveny dvakrát – poprvé v termínu od 27. září do 18. října a znovu při příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I., který jako výraz své spokojenosti věnoval příspěvek 5000 zlatých. Navzdory tomu, že plány Ullmannovy a Niklasovy vykazovaly v některých detailech lepší řešení a navíc vykazovaly nižší rozpočtovou částku (300, resp. 400 000 zlatých, zatímco prof. Zítek vystavil rozpočet na 472 400 zlatých, oba architekti zdůvodnili svůj výběr slovy: „Dbajíce přání sboru, aby podrobili ostatní bez vyzvání zaslané projekty potud, zdali by v některém z nich byl rozvinut rozvrh, který by vynikal nad rozvrh prof. Zítka, prohlašují podepsaní, že dle jejich úsudku tento případ nenastal a dávají znova výraz přání svému, aby slavný sbor setrval na dosavadní cestě a na základě projektu, shotoveného prof. Zítkem, radil se o dalším způsobu provedení.“

Jednání s prof. Zítkem probíhala až do března 1867, kdy byla uzavřena smlouva, dle níž bylo kromě technických podrobností stanoveno, že odměna za řízení stavby bude činit 5 % z nákladů stavby, přičemž v této odměně jsou zahrnuty náklady na cestovné, kancelář, honoráře kresličům a vydání na materiál kreslicí. Čtvrtletní odměna byla stanovena na 1000 zlatých s tím, že zbytek dohodnuté částky bude vyplacen po odevzdání díla. Stavbyvedoucímu, kterého vybere arch. Zítek, bude náležet odměna 1200 zlatých ročně. Smlouva byla valnou hromadou schválena 28. dubna 1867.

Slavnost položení základního kamene probíhala ve dnech 15. až 17. května.

Předem bylo stanoveno, že hlavní základní kámen bude přivezen z hory Říp, další kameny pak z Blaníka, Radhoště, Vyšehradu, moravského Hostýna, pražského Žižkova, Svatoboru ze Sušice, Branky na Dobeníně u Náchoda, Boubína, Zlatého koně u Tmáně, Trocnova, Práchně, Čerchova, Boubína, Lipníku, Helštejna, Doudleb, zříceniny podlažického kláštera u Chrástu, Záhlenic.

Oslavy byly velkolepé, zúčastnily se všechny složky jak politického, tak profesního života. Oslavné řeči nebraly konce, zástupci ze všech slovanských zemí pronášeli oslavné projevy, za zmínku stojí výňatek z projevu profesora Lamanského z Petrohradu: „My Rusové vidíme ve svobodě a samostatném blahobytu národa českého slávu i chloubu svou. Připíjím na zdar českoslovanské osvěty ve všech zemích koruny svatováclavské!“
V této souvislosti nemůže než autora článku pronásledovati myšlenka, zda by se ještě dnes alespoň mezi ruskými intelektuály našel někdo, kdo by byl schopen pronésti řeč obsahu podobného.

Začátek stavby nebyl snadný, bylo nutno trvale odčerpávat vodu, která pronikala do základů stavby. Toto odčerpávání stálo 1500 zlatých.
Základová deska byla provedena z monolitického betonu o tloušťce 3 stopy (téměř 1 metr). Spotřebováno bylo v základech 150 krychlových sáhů betonu nákladem 8220 zlatých, zdiva do úrovně sklepení dlažby 353 krychlových sáhů za 12 519 zlatých, ve výšce sklepení pak dalších 17,5 krychlových sáhů za 646 zlatých 15 krejcarů, přípravné práce a počátek stavby si vyžádaly 34 186 zlatých.

Stavivo (písek, vápno kámen a štěrk) stály 11 758 zlatých. Bylo rozhodnuto, že až do výše 1. patra bude provedena z kamene žehrovického. Stavební kámen dodával kameník Wurzl, jeho opracování pak prováděl kameník V. Uzel. Jednou ze zajímavostí bylo (cituji): „zpočátku měl se pro betonování vzíti cement, ale provedenými zkouškami ukázalo se, že k betonování hodí se právě tak dobře staroměstské vápno jako cement a že se přitom ušetří na 20 000 zlatých.“

Nevídaná byla rovněž pomoc různých obcí a živnostníků ve formě dodávek stavebního materiálu: město Písek slíbilo dodat stavební dřevo v hodnotě 2000 zlatých, město Pelhřimov rovněž stavební dříví za 300 zlatých, Václav Cinert z Mýta vagon prken, město Rokycany 50 a Nápravník z Humpolce 5 centýřů železa na kleště do zdí. Kareš z Brém slíbil, že bude platit jednoho dělníka po dobu 1 roku a poslal předem 100 zlatých, podobný slib dala továrna Breitfeld a Evans v Karlíně. Kašpar Výšek v Praze a Matěj Rožánek v Praze slíbili, že pokryjí zdarma celou střechu břidličnými taškami za předpokladu, že jim budou od sboru dodány. Jan Rožánek slíbil dodání sta vozů písku i s dovezením na stanoviště, podobných slibů byla učiněna ještě celá řada.

V předstihu bylo pamatováno i na strojní vybavení. V průběhu zimy byla provedena výběrová řízení. Zařízení divadelní techniky dle plánů Karla Brandta, vrchního strojmistra divadla v Darmstadtu, zařízení vytápění a větrání svěřeno firmám Heckmann a spol., vodovodu firmě Specker a plynovodu firmě Blochmann. Kovářská a zámečnická práce svěřena firmě Janoušek. V druhém roce stavby bylo zdivo provedeno až do výše Ferdinandovy třídy za 43 050 zlatých. Navíc byla postavena budova zařízení staveniště na Žofíně.

Nicméně nejen odborné veřejnosti bylo jasné, že původní částka 420 000 zlatých bude výrazně překročena. Ačkoli staviteli Havlovi byla na základě stále se zvyšujících cen jak materiálu, tak mezd smlouva dvakrát upravena navýšením částky, byl nucen po šesti letech od smlouvy odstoupit. Navíc výboru docházely peníze a tempo stavby se velmi zpomalilo, byl zpracováván pouze již dodaný materiál. Díky půjčce České spořitelny bylo možno v práci od července 1874 pokračovat a dne 11. srpna 1875 byla stavba obvodových zdí dokončena. Na atice byly vztyčeny prapory a mezi dělníky rozděleno 500 zlatých.

Na konstrukci střechy bylo vypsáno již v roce 1874 rovněž výběrové řízení, v němž na základě posudku prof. Schmidta byla vybrána nabídka Pražské akcijné společnosti pro stavbu strojů (dřívější továrny Rustonovy).

Z technických záležitostí byla roku 1878 dokončena plynová přípojka do ulice divadelní a Ferdinandovy třídy. Nicméně bylo neustále nutno opatřovat další finanční prostředky, neboť již koncem roku 1877 stavba stála 1 022 853 zlatých, 91,5 krejcarů.
V roce 1879 bylo instalováno 113 tun železných konstrukcí. Dodavateli byli továrny Českomoravské i Rustonovy a ze železáren Fürstenberské a Zöptavské. Nicméně stále bylo zřejmé, že pro úplné dokončení bude třeba ještě dalších finančních prostředků, zejména pro dokončení interiérů.

Bylo rozhodnuto vypsat další loterii, řada měst zřídila k prodeji losů zvláštní komitéty, za zmínku stojí text provolání komitétu chrudimského (cituji):„Vítáme s největší radostí ano s nadšením vzdor nepřízni okamžitých poměrů opětnou obětavou činnost k dokončení stavby divadla Národního. Jest to činnost v zájmech nejvyšších a nejšlechetnějších, jež se zovou: láska k vlasti a láska k umění, činnost pro národ úrodná a spásná v dobách, kde hrozivě se šíří netečnost k těmto vznešeným základním zásadám národního života, nevšímavost těchto zářivých jeho hvězd a kde socialistické choutky surového materialismu pokoušejí se o boření těchto pevných bašt národní individuálnosti a vzdělanosti. Na nás proto jest, abychom se vzchopili k dílu, k vydatné podpoře stavby Národního divadla, co drahého nám skvostu a co jednoho z nejcennějších odkazů našim potomkům v závěti dějin české vzdělanosti.“

Celonárodní loterie pořádaná v roce 1877 přinesla výtěžek 208 242 zl. a 33 kr., po odečtení nutných výdajů byl čistý zisk pro Národní divadlo 170 162 zl. a 36 kr., v roce 1878 činily výdaje 129 798 zlatých, 30 kr. Pokladní zůstatek z roku 1979 byl 25 359 zl. a 69 kr., z loterie z předchozích let zbylo 32 583 zl., v roce 1880 bylo vybráno celkem 203 544 zl. a 15 kr., do 2. dubna 1881 přibylo ještě 47 153 zl. a 66 kr.

V březnu 1880 byly zahájeny práce na zařízení techniky prostředí: „V topišti upravena dlažba, klenby pod kalorifery, jakož i klenby ochranné nad nimi, šíje pro odvod vzduchu zvenčí a pro odvod vzduchu ohřátého. Kaloriferů – zařízených na topení vzduchem – bylo postaveno šest s celkovou hřejnou plochou 280 čtverečných metrů.“

Proběhly také statické zkoušky konstrukce jak chodeb, tak ocelové konstrukce hlediště. Při ní byla ocelová konstrukce zatížena vahou 11 000 centýřů kamene, což odpovídá váze 9000 osob při průměrné hmotnosti 73,3 kg na osobu. Pod tímto zatížením se ocelová konstrukce prohnula o necelý jeden milimetr. Objednány byly dvě ohnivzdorné ocelové konstrukce: jedna oddělující hlediště od jeviště, druhá vysouvatelná zespodu pak oddělovala orchestřiště od jeviště. Zanedbáno nebylo ani pojištění – v roce 1878 činila pojistná částka 156 780 zlatých, v květnu 1880 zvýšena na 250 000 zlatých a v listopadu 1880 již činila 300 000 zlatých. Dále byla pojistná částka navyšována dle toho, jak přibývalo hořlavých předmětů.

Nebyla zanedbána ani požární bezpečnost: uvnitř budovy bylo zakázáno kouření, hořlavý odpad byl ze stavby urychleně odstraňován, vypracován byl hasičský řád, pro denní i noční práci ustanoven požární řád, všech pět hasičů prošlo náležitým školením. Uvnitř budovy byly zřízeny čtyři hasicí přístroje, nádrže na hasicí vodu umístěné nad jevištěm.

Samostatnou kapitolu pak tvoří zřízení vodovodní sítě: jednak opět docházely peníze, jednak nebyly s touto profesí v té době dostatečné zkušenosti. O peníze byla požádána městská rada, která potřebných 60 000 zlatých poskytla. Vzápětí bylo vypsáno výběrové řízení, sešlo se pět nabídek, ale žádná z nich nebyla uznána za vhodnou.

Následně požádal městský inženýr Zelený o povolení absolvovat studijní cestu po významných divadlech té doby, která mu byla povolena. Na základě jeho plánů a odsouhlasení odborné komise, ve složení prof. Hausmann, prof. Zenger, stavební rada Jenšovský, ředitel Staněk, ředitel Jahn, bylo provedení vodovodu svěřeno firmě V. Sviták v Karlíně za cenu 62 000 zlatých, její majitel rovněž vykonal studijní cestu.

Rozvody vody byly rozděleny na dvě části – požární vodovod a běžný vodovod. V prostoru jeviště byly instalovány jednak standardní požární armatury pro připojení hadic, jednak soustava děrovaných trubek „k povšechnému zadeštění jeviště“.
Na jaře 1881 proběhla úspěšná tlaková zkouška tlakem 10 atmosfér. Veškerou potřebnou vodu se uvolila obec pražská poskytovat Národnímu divadlu zdarma.

K osvětlování divadla byl použit plyn, ačkoli již elektrické osvětlení bylo známo, nicméně zásadní prvky, které zaručovaly jeho bezpečné používání, v té době byly teprve ve stadiu vývoje. Rovněž bylo opět nutno opatřit další peníze, proto se Sbor v březnu 1880 rozhodl podat Zemském výboru žádost o další dotaci. Výbor předal tuto žádost Sněmu s kladným doporučením, který částku ve výši 130 000 zlatých schválil. Rozdělení nákladů ve zlatých bylo následující:
Plynovod 35 000
Hlavní lustr 12 000
Železná opona 10 000
Úprava královských místností 40 000
Dekorace 33 000

Kompletní dodávka a montáž plynovodu byla svěřena firmě Staudt a Comp., která již několik podobných instalací realizovala.Rozvod plynu sestával ze tří částí: plynovod pro jeviště a hlavní lustr  v jevišti, plynovod do malířské síně a do všech ostatních místností.

Hlavní lustr se 472 plameny byl objednán u firmy Gasaparat und Gaswerk v Mohuči, vše ostatní u plynáren pražské obce. K provětrávání divadla byl instalován ventilátor systému Högrova, pohonem byl plynový motor o výkonu 10 HP, který dodala smíchovská firma Peukert a Hebrich. Přívod vzduchu byl zajišťován pozinkovaným potrubím ze sklepů a rozváděn dále průduchy pod sedadla, hlediště a galerii. Odvod vzduchu byl zajišťován železnou nástavbou ve stropě, v níž byla umístěna veškerá zařízení nutná k zavěšení a spouštění lustru.

Ač zbývalo dokončit ještě některé drobné dokončovací práce, bylo slavnostní otevření Národního divadla stanoveno na 11. června 1881 u příležitosti pražské návštěvy nástupníka trůnu kralevice Rudolfa s princeznou Stefanií. Zájem předčil veškerá očekávání, pochopitelně se na všechny nedostalo, fronta fiakrů pro šťastlivce, kteří vstupenky měli, sahala od divadla až k Prašné bráně.

Pro první představení Sbor váhal mezi dramatem a operou, ježto „Národní divadlo v prvé řadě českému slovu má sloužiti“, nakonec se rozhodl pro operu Bedřicha Smetany Libuše. Mezi prvním a druhým dějstvím pozval kralevic do lože architekta Zítka a Bedřicha Smetanu. Opera Libuše se dočkala zasloužených ovací, skladatel Smetana byl mnohokrát vyvolán.

Několik dní poté se ve vídeňských novinách objevila zpráva o vyznamenání některých členů Sboru pro zřízení Národního divadla. F. L. Rieger obdržel řád železné koruny druhé třídy, místopředseda sboru dr. J. Škarda a arch. Zítek řád třetí třídy, předseda družstva Emil Skramlík komturní kříž Františka Josefa, Jeho císařská milost pak věnovala na dokončení divadla dalších 10 000 zlatých.

Použitá literatura a obrazová dokumentace

[1] ŠUBERT, František Adolf: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená. Praha, J. Otto 1881. 371 s.
[2] BARTOŠ, Jan: Národní divadlo a jeho budovatelé. Praha, Sbor pro zřízení druhého Národního divadla 1933. 359 s.
[3] Zmizelá Praha II. Nákladem Sigm. Reacha v Praze 1839-II. r. 1919.

---

The National Theatre – 40th reconstruction anniversary – part III.

The series continues with another part about the reconstruction of the National Theatre. It describes in great detail the process of preparation and implementation of the building before June 1881.

Keywords: The National Theatre, anniversary, reconstruction, environmental technology, history, year 1865 – 1881.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ