Kam s ním (aneb Solární panely jako odpad)

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi

Žijeme v době, v níž se pojmem „energetika“ ohání kdekdo. Je to zajímavé – mimo jiné, aniž bychom si to možná uvědomovali, proto, že energetika je vlastně velmi čerstvou, novou „disciplínou“ lidstva, která nás historicky začala zajímat prakticky až poté, co společnost zaplavily první vlny průmyslové revoluce.

Náhle se vše změnilo. Kůň táhnoucí povoz, volek točící mlýnským kamenem, vítr pohánějící lopatky větrníku, louč spoře osvětlující hradní síň, to vše ztratilo svůj lesk a značnou část významu, jakmile se vlády ujala pára, elektřina, pohonné hmoty. Pak jsme to možná (či zřejmě) v nadšení pro všechny ty vymoženosti poněkud přehnali. Z energie – sluhy se stala v mnoha ohledech energie – pán. Jak známo, nepřímá úměra „dobrý sluha – špatný pán“ dokáže nadělat poměrně slušnou paseku. A tak se postupně nerudovská otázka „kam s ním?“ stala naléhavější, než jsme se nadáli.

Mám na mysli odpady všeho druhu, ale ty, které vznikají v energetice (ba dokonce v té „nejčistší“, pro kterou se vžil ne úplně přesný název pracující s pojmem „udržitelné zdroje), zvlášť.

Evropská unie, která reguluje, nač jen přijde, a někdy se i strefí do cíle, který vskutku regulaci potřebuje, samozřejmě zareagovala. Mimo jiné tím, že už v roce 2012 přijala směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Z ní vyplynula povinnost transponovat její pravidla do domácích právních řádů členských zemí do poloviny února 2014.

Česká republika reagovala novelou tehdejšího zákona o odpadech, která se objevila v zákonu o podporovaných zdrojích energie, takže už od počátku roku 2013 zahrnulo české právo povinnost subjektů točících se kolem solárních elektráren zajistit financování nutné pro zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených k 1. 1. 2013 na trh.

Možná se ptáte, proč se tím zabýváme v rubrice věnované topenářské a instalatérské judikatuře. Pokusím se to hned vysvětlit.

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1423/2020

Kde vzít na likvidaci solárních panelů?

Společnost S. uvedla v roce 2010 do provozu fotovoltaickou elektrárnu K. o instalovaném výkonu 0,999 MW. Jak prohlašovala (a jak se také prokázalo), všechny fotovoltaické panely, které byly její součástí, byly uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Společnost S. byla provozovatelkou fotovoltaické elektrárny ve smyslu platného zákona o odpadech, ale nebyla výrobcem, neboť panely sama užívala při provozu FVE K., takže – mluvou zákona – neuváděla elektrozařízení na trh. Vznikla jí však povinnost zajistit ono výše zmíněné financování zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z fotovoltaických panelů. S tím se, jak se zdálo, čestně vyrovnala, neboť uzavřela dne 30. 6. 2013 „smlouvu o zajištění společného plnění povinností provozovatele solární elektrárny“ se společností R., na jejímž základě pravidelně odváděla příspěvky na uvedený účel. Za pět let (tj. mezi lety 2014 a 2018) takhle zaplatila celkem 934 065 Kč. Hodně peněz. Jednoho dne společnost S. dospěla k závěru, že ovšem možná zbytečně vyhozených. Sporným se jí totiž jevilo, jestli Česká republika (reprezentovaná zde Ministerstvem životního prostředí) správně transponovala evropskou směrnici č. 2012/19 do tuzemského právního řádu a jestli náhodou fotovoltaické firmě nevznikla škoda. Společnost S. nelenila a podala žalobu.

Soud prvního stupně se zamyslel nad aplikací zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a shledal, že Česká republika nese odpovědnost i za škodu způsobenou porušením evropského práva. Směrnice totiž zní tak, že „členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu z elektrických a elektronických zařízení (dále též „OEEZ“) od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005.“

Podle soudu je gramatickým výkladem zcela jasné, že financování nakládání s odpady z výrobků uvedených na trh po uvedeném datu má být zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci, a to u všech produktů uvedených na trh, ledaže by výrobci a uživatelé (jiní než domácnosti) uzavřeli dohodu o jiném způsobu financování. Společnost S. jako žalobkyně tvrdila, že sice uzavřela smlouvu o financování nákladů na odpad, avšak nejedná se o smlouvu, kterou by uzavřela dobrovolně, nýbrž jen z důvodu povinnosti plynoucí ze zákona o odpadech. Pomiňme, že „nedobrovolná smlouva“ žádnou smlouvou ve skutečnosti není, a soustřeďme se jen na to, že zkrátka „členské státy Evropské unie měly uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, což Česká republika neučinila, neboť vnitrostátní úprava není se směrnicí souladná,“ dovodil soud první instance a uzavřel, že „byly naplněny současně všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence odpovědnostního titulu (chybná transpozice směrnice), vznik škody (v daném případě je škoda rovna částce, kterou žalobkyně vynaložila na „likvidaci odpadu“ z FVE K., a to v důsledku plnění povinnosti plynoucí jí ze zákona o odpadech, jehož ustanovení je i po uplynutí transpoziční lhůty rozporné se směrnicí), a též existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody, neboť pokud by byla směrnice transponována řádně, nebyla by žalobkyně po 14. 2. 2014 nucena vynaložit předmětné finanční prostředky na „likvidaci odpadů“ a ke škodě by nedošlo.“

Odpovědnost státu za porušení norem komunitárního práva

Český stát se pochopitelně bránil. Podal tedy odvolání k druhoinstančnímu soudu. Ten ovšem zamítl návrh žalované České republiky na přerušení řízení a předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a zjištění, která z provedených důkazů vyvodil, mohou být podkladem i pro ozhodnutí odvolacího soudu. Projednávaná věc se podle něj v podstatě skutkově i právně shoduje s právními případy, které již byly dříve v odvolacím řízení u tohoto soudu rozhodnuty a ve kterých bylo žalobám vyhověno.

K aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na projednávanou věc odvolací soud poznamenal, že odpovědnost státu za porušení práva Evropské unie není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu uvedeného zákona. Případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ale jde-li o nárok na náhradu škody vzniklé porušením komunitárního práva, lze analogicky postupovat podle uvedeného zákona při řešení procesních otázek. To, pokud jde o procedurální stránku věci.

Věcně vzato odvolací soud konstatoval, že příslušná směrnice řeší otázku financování nákladů spojených s nakládáním s OEEZ z výrobků uvedených na trh do 13. 8. 2005, který označuje za historický odpad, tak, že „musí být zajištěno jedním nebo více systémy, do kterých všichni výrobci působící na trhu v okamžiku vzniku příslušných nákladů přispívají poměrně, tj. podle poměru svého podílu na trhu podle druhu zařízení.“ Členské státy Evropské unie však mohly přijmout alternativní řešení a stanovit, že za toto financování částečně nebo úplně odpovídají i uživatelé (jiní než domácnosti). Pokud jde ale o OEEZ uvedený na trh po 13. 8. 2005, mají povinnost financování těchto nákladů výlučně výrobci.

Shrneme-li si to, lze podle názoru odvolací instance jednoduše říci: za likvidaci odpadu z elektrických a elektronických zařízení nesou odpovědnost výrobci. Jde-li ovšem o tzv. historický odpad tohoto druhu, mohou to být ji jiné subjekty (uživatelé – ne však domácnosti).

Strasti implementace a rozumné pochybnosti

Věc se tedy točila (jak už to často bývá) kolem toho, jestli je práce kvapná něco platná, což je heslo, které by si tuzemští zákonodárci někdy opravdu měli povinně vyvěšovat do čela jednacího sálu. Tady vyšla nějaká směrnice, která ukládala České republice povinnost implementovat ji (tj. uvést vnitrostátní právo do souladu s ní) do 14. 2. 2014.

Česká republika implementaci provedla (a provedla ji včas, což se ne vždy zdaří). Jenže v novelizačním zákonu vztáhla povinnost zajistit financování odpadu z elektrických a elektronických zařízení výlučně na výrobce jen u solárních (fotovoltaických) panelů uvedených na trh po 1. 1. 2013, kdežto pro panely uvedené na trh do tohoto data stanovila odlišný režim, podle něhož v těchto případech zajistí financování nakládání s OEEZ, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, tedy nikoliv výrobce.

Jak konstatoval odvolací soud, směrnice výslovně „ukládá členským státům zajistit financování nakládání s OEEZ výlučně výrobci, a to v případě OEEZ z výrobků uvedených na trh již po 13. 8. 2005, přičemž tímto OEEZ jako historickým odpadem je třeba rozumět i solární panely.“ Kdo by popíral, že příslušné ustanovení tuzemského zákona není implementací (tedy vtělením) pravidel směrnice, nýbrž spíše transplantací nějakého jiného hnutí mysli zákonodárců, nejspíš by podle odvolacího soudu prokázal, že směrnici nečetl. Uvedené znění zákonného ustanovení je se zněním směrnice v rozporu.

To se zdálo odvolacímu soudu tak jasné, že konstatoval: „S ohledem na uvedený výklad rozhodného ustanovení unijního práva, o němž nejsou rozumné pochybnosti, má soud za to, že není nezbytné položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku formulovanou v odvolání žalované České republiky,“ která podle jeho názoru implementovala příslušnou směrnici do tuzemského právního řádu nesprávně. „Tím se dopustila nesprávného úředního postupu a odpovídá tak za škodu vzniklou žalobkyni zaplacením příspěvku na likvidaci elektroodpadu v zažalované výši.“

Debata kolem podstaty solárního odpadu

Stát je stát, marná sláva, a musí se bránit, i kdyby jen proto, aby jeho úředníkům nikdo nemohl později vyčítat, že se o to nepokusili. Napadli tedy „ministerští“ rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním u Nejvyššího soudu. Aby se to nepletlo, zformulovali hned několik základních otázek, které si tu můžeme shrnout:

První se týkala souladu vnitrostátní úpravy s pravidly obsaženými ve směrnici. Druhá, již detailnější, se zajímala, zda odvolací soud provedl správný a eurokonformní výklad časové působnosti směrnice ve vztahu k financování odpadních solárních panelů, zejména v souvislosti s režimem panelů uvedených na trh od 13. 8. 2005, ve vztahu k nimž tak měla být od 14. 2. 2014 v českém právním řádu stanovena povinnost jejich výrobců financovat náklady na sběr, zpracování, využití a šetrné odstranění.

Dále se dovolatel domáhal odpovědi, zda lze „povinnosti související s financováním nákladů na OEEZ od jiných uživatelů, než jsou domácnosti, vykládat analogicky s přihlédnutím k povinnostem uloženým právní úpravou pro OEEZ z domácností“ a zda odvolací soud správně vyložil pojem „historický odpad“. Konečně se zajímal o to, zda se povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostřední šetrné odstranění odpadu ze solárních panelů má vztahovat „k jednotlivým dílčím splátkám v určitém časovém období, tj. do 14. 2. 2014, nebo k celkové výši nákladů týkajících se odpadních solárních panelů uvedených na trh před přijetím předmětné unijní právní úpravy.“

Problém retroaktivity

Aby toho nebylo málo, vytýkala dovolatelka (Česká republika) odvolacímu soudu ještě věc, která tak trochu v této souvislosti voní právnickou filigránštinou a pro juristy je veskrze zajímavá a populární,
byť pro neprávníky zdánlivě příliš atraktivní nebude (zmýlená ovšem, jak se ukáže, neplatí): domnívala se totiž, že soud prvního stupně užil tzv. pravou retroaktivitu. Zdůraznila, že směrnice „začlenila solární panely do své působnosti až s účinností od 14. 2. 2014, pročež z ní nemohla plynout povinnost pro členské státy Evropské unie, jež by se týkala financování nákladů na recyklaci panelůuvedených na trh před tímto datem, aniž by taková právní úprava porušovala zásadu zákazu pravé retroaktivity. Do dne 14. 2. 2014 tedy bylo dle zásady subsidiarity zakotvené v čl. 5 Smlouvy o Evropské unii zcela na jednotlivých členských státech, jak zmíněné financování ve svých právních řádech upraví.“

Dále dovolatelka přidala poznámku, že nám nikdo způsob transpozice dotčeného ustanovení směrnice nevytýkal (natož pak sama Evropská unie), tak co to vlastně zkoumáme. A protože byla jaksepatří v ráži, doplnila, že soudy navíc nesprávně vykládají pojem „historické elektrozařízení“, protože ten se podle jejího názoru vztahuje jen k těm elektrozařízením, která již do působnosti unijního práva spadala dříve, což však nebyl případ solárních panelů. A odvolací soud taktéž k nespokojenosti českého státu blíže nespecifikoval, jací výrobci by měli financování nakládání se solárními panely uvedenými na trh v období od 14. 8. 2005 do 14. 2. 2014 zajistit.

Takoví výrobci by museli být zpětně dohledáváni, popřípadě by sami provozovatelé solárních elektráren museli příslušné platby po nich regresivně vymáhat, což by bylo o to obtížnější, že někteří z těchto výrobců už dnes ani nemusejí existovat, takže by vymahatelnost těchto povinností byla značně problematická a mnohdy i nemožná.

Za jedině možný a správný výklad směrnice považovala dovolatelka závěr, že „pro solární panely uvedené na trh v období od 14. 8 2005 do 14. 2 2014 se uplatní stejná pravidla jako pro historická elektrozařízení (jež byla uvedena na trh do dne 13. 8 2005). Pak mohou členské státy pro budoucí nakládání s nimi a příslušné financování požadovat, aby za plnění těchto povinností odpovídali i jiní uživatelé než výrobci, tedy v tomto případě provozovatelé solárních elektráren.“

Z těchto argumentů stát vyvodil, že přímý účinek směrnice mohl nastat až poté, co členskému státu marně uplynula transpoziční lhůta pro implementaci do vnitrostátního práva, nikoliv dříve. V souvislosti s naším případem ovšem solární panely instalované v elektrárně „byly uvedeny na trh před uplynutím transpoziční (implementační) doby, což oba účastníci řízení učinili nesporným, neboť žalobce je podnikatelem v oboru podnikání výroba elektřiny s termínem zahájení licencované činnosti od 24. 12. 2010,“ uvedla dovolatelka. Odpovědnostní titul podle ní tedy neexistoval, neboť nebyla prokázána existence nesprávného úředního postupu, žalobkyni také „nevznikla a ani nemohla vzniknout škoda, neboť pokud uzavřela dne 30. 6. 2013 smlouvu se společností R., uzavřela ji podle platné právní úpravy, která ke dni jejího uzavření nebyla v rozporu s unijním právem, a závazek hradit příspěvky na likvidaci odpadu ze solárních panelů jí tak vznikl ještě před uplynutím transpoziční lhůty.“

Pod svícnem Nejvyššího soudu

Konečně se slova chopil Nejvyšší soud. Především poznamenal, že některé otázky vznesené dovolatelkou nemohou založit přípustnost dovolání, a to prostě proto, že na jejich řešení napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Dovolání je ovšem přípustné u otázek, zda se žalovaná dopustila porušení práva Evropské unie tím, že neprovedla v termínu do 14. 2. 2014 řádnou transpozici směrnice do českého právního řádu v části týkající se financování nákladů na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době od 13. 8. 2005 do 1. 1. 2013 jejich výrobci a zda takové případné porušení unijního práva zakládá odpovědnost žalované za škodu způsobenou tím provozovateli fotovoltaické elektrárny.

Nejvyšší soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku: Musí být příslušný článek směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ) vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a nikoliv výrobcům?

A pro případ, že ano, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která tyto panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty?

Solární panely před evropskou justicí

O předložené předběžné otázce rozhodl velký senát Soudního dvora EU. Vyšel z toho, že pod pojem „odpadní elektrické a elektronické zařízení“ (OEEZ) spadají elektrická a elektronická zařízení, která jsou odpadem ve smyslu příslušné směrnice 2008/98, včetně všech konstrukčních částí, podsestav a spotřebních materiálů, které jsou součástí výrobku v době jeho vyřazení. Tato směrnice se již v přechodném období od 13. 8. 2012 do 14. 8. 2018 vztahuje i na fotovoltaické panely.

Směrnice 2012/19 vyžaduje, aby členské státy přijaly právní a správní předpisy nezbytné k tomu, aby odpovědnost za financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů nesli jejich výrobci, a nikoliv uživatelé, což se vztahuje na panely uvedené na trh po 13. 8. 2005. „Tento článek,“ uvedl evropský soud, „proto musí být vykládán tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13. 8. 2005 ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoliv jejich výrobcům.“

Zdůraznil ovšem, že inkriminovaná právní norma se použije jen tehdy, jsou-li v ní vyjmenované činnosti sběru, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrného odstraňování odpadu z fotovoltaických panelů realizovány v době od 13. 8. 2012, tj. ode dne, na který též připadá datum vstupu směrnice v platnost. Před přijetím směrnice byla povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů upravena tak, že se ponechávalo na členských státech, zda povinnost nést tyto náklady ponese současný či předchozí držitel odpadu, výrobce či distributor fotovoltaických panelů.

Použití směrnice se zpětnou účinností by bylo v rozporu s jejím cílem motivovat výrobce k tomu, aby při navrhování svých výrobků zcela zohlednili a usnadnili jejich opravu, možnou modernizaci, opětovné použití, demontáž a recyklaci. Takové použití směrnice by tak bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, a proto je zmíněné ustanovení v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 ukládá výrobcům, neplatné.

Příslušný článek směrnice 2012/19 tedy podle evropského soudu musí být vykládán tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh až v době od 13. 8. 2012, kdy tato směrnice vstoupila v platnost, ukládá uživatelům těchto panelů, a nikoliv jejich výrobcům.

Z toho vyplynulo, že příslušné ustanovení tuzemského zákona o odpadech je tedy v rozporu s unijním právem, avšak pouze ve vztahu k fotovoltaickým panelům uvedeným na trh v době od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013.

Roma locuta, causa finita (aneb Evropa nám poradila)

Jakmile Nejvyšší soud získal toto rozhodnutí SDEU o předběžné otázce, pokračoval ve vlastním projednávání věci.

Vyšel z toho, že právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát Evropské unie porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrá-ní jeho právní zájem. Toto porušení práva musí být dostatečně závažné a mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost.
Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhrdu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmějí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

Dovolací soud v první řadě konstatoval, že „pro rozhodnutí odvolacího soudu jeho klíčové východisko založené na znění čl. 13 směrnice 2012/19, podle kterého mají financovat náklady na likvidaci OEEZ(tj. zařízení uvedených na trh po 13. 8. 2005) výlučně výrobci, a nikoliv jiné subjekty, je nesprávné“ (šlo by o zpětnou účinnost, proto je dotčené ustanovení v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 ukládá výrobcům, neplatné). Jak patrno, právě ona otázka „právní filigránštiny“, jak jsem ji nazval, nakonec znamenala důležitý průlom.

Zopakujme si: Novelou zákona o odpadech provedenou zákonem č. 165/2012 Sb. byl totiž s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech paragraf (§ 37p odst. 2), který stanovil, že „pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z nich, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí.“ Na rozdíl od odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh do dne 1. 1. 2013 se tedy žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila.

Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solárních elektráren, totiž z unijního práva neplynula.

Odpovědnost žalované za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto nákladech uhradila, je tudíž vyloučena.

Jiná věc se týká fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013, neboť směrnice brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s tímto odpadem ukládala jiným subjektům než jejich výrobcům. V této části tedy česká právní úprava s unijním právem souladná není a zde tudíž kynula společnosti S. jistá šance.

Konec nadějím

Jenže jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jež žalobkyni zaplacením zmíněných nákladů případně vznikla, je však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně závažné. O takový případ se však v posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu nejedná, a proto ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém rozmezí odpovědnost žalované za tvrzenou škodu vzniknout nemohla.

Nejvyšší soud tedy uzavřel, že „ustanovení zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1. 1. 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejichž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu.“

Žaloba společnosti S. tedy byla zamítnuta.