Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/2

legislativa

RIZIKA PODNIKÁNÍ

I. Prašť jako uhoď

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2681/2017

O důvodech, proč je podnikání rizikem, vyprávějí celé dějiny lidstva. Pandemie covidu-19 k tomu ruku v ruce s některými neuváženými státními zásahy připsala další kapitolu – a nenalhávejme si, že je poslední. To ale ještě neznamená, že vzaly za své ostatní faktory, které rizikovost podnikání podporují, protože ty byly, jsou a budou v podnikatelských činnostech přítomny vždy.

V prvním případě, který se tu pokusíme stručně rozebrat tentokrát, stěžoval si žalovaný podnik K., jemuž se všechny aktivity pokazily tak, že se dostal až do insolvence a byl mu jmenován insolvenční správce A., že žalobce, firma Č., a. s., neumožnil žalovanému podniku (resp. jeho právnímu předchůdci – ale my pro přehlednost zůstaneme u podniku K.) připojení přímotopů v odběrném objektu a že nepochybně porušil povinnosti, jež má držitel státní autorizace a které spočívají v povinnosti každému odběrateli za zákonem stanovených podmínek dodávky elektřiny zajistit.

S tím, že dodavatelé energií přeruší dodávky, se občas i laik setká – a může si pogratulovat, jestliže je svědkem nějakého podobného případu jen díky zájmu médií.

Ale není to jen záležitost mediální. Také soudy se už musely s tímto problémem vyrovnat. A učinil tak celkem nedávno přímo Nejvyšší soud, který v jednom ze svých rozhodnutí (jde o rozsudek ze dne 6. 4. 2020, sp. zn. 3 Cdo 4829/2017) ­uvedl, že „účastníky trhu s elektřinou jsou dnes výrobci elektrické energie, provozovatelé přenosové soustavy, provozovatelé distribuční soustavy, obchodníci s elektřinou a koneční zákazníci (odběratelé), kteří se v důsledku liberalizace trhu s elektřinou z „chráněných“ zákazníků stali zákazníky „oprávněnými“. Základním právem „chráněného“ zákazníka, a tomu odpovídající povinností dodavatele (distributora nebo obchodníka s elektřinou), je zajistit dodávku elektřiny každému odběrateli, který má zřízenou elektrickou přípojku a jehož odběrné elektrické zařízení splňuje příslušné technické požadavky.“ Tím, že to neučinil, tedy že nezajistil dodávky elektrické energie ve zvýšeném rozsahu, způsobil podle názoru žalovaného podniku K. dodavatel Č., a. s., že podnik K. nebyl schopen dostatečně vytápět své provozy a musel svou produkci přemístit na jiné místo. Výsledkem tedy byla jednak skutečná škoda (náklady na přemístění výroby), jednak ušlý zisk.

Co zjistil prvoinstanční soud

Firma K. uzavřela s dodavatelem Č., a. s., kupní smlouvu na dodávky elektrické energie. V ní bylo stanoveno odběrné místo H., uvedeny počáteční stavy měřidla, určena sazba C2 a bylo dohodnuto, že hlavní jistič je instalován před elektroměrem 50 A a instalovaný příkon je 14 kW.

Mimochodem k tomu – neboť případ má širší souvislosti – dodejme (znovu s odkazem na již citovanou judikaturu Nejvyššího soudu), že energetický zákon má jednu zajímavou mezeru. Definuje sice, co se rozumí pro jeho účely odběrným místem (ve sledované kauze to bylo odběrné místo H.) – je jím místo připojené k přenosové nebo distribuční soustavě, kde je nainstalováno odběrné elektrické zařízení jednoho zákazníka (včetně měřicích transformátorů) a do něhož se uskutečňuje dodávka elektřiny. Neurčuje ovšem výslovně, co se chápe pod pojmem „odběrné elektrické zařízení“.

Nejvyšší soud vyřešil tento problém použitím analogie k odběrnému plynovému zařízení, jímž rozumí „veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu; není jím měřicí zařízení.“ A obdobně platí ve vztahu k teplárenství, že odběrným tepelným zařízením je „zařízení připojené ke zdroji tepelné energie nebo k rozvodnému tepelnému zařízení a určené pro odběr tepelné energie a spotřebu tepelné energie v objektu nebo jeho části.“ Judikatura se shoduje i se závěry komentářové literatury, která vymezuje odběrné elektrické zařízení jako „veškeré elektrické zařízení zákazníka pro konečnou spotřebu elektřiny, které slouží nebo je určeno k jejímu odběru.“

Vraťme se však k našemu příběhu. Rok poté, co vše probíhalo podle původní smlouvy, odběratel K. zjistil, že instalovaný příkon potřebuje zvýšit a doplnit elektrické vytápění lokálními přímotopy v rozsahu 10 kW, ale dodavatel Č. žádost zamítl s tím, že kabelové vedení v místě je plně vytíženo, tudíž další odběry nelze povolit.

Zanedlouho firma Č. rekonstruovala distribuční síť a zhruba po dalších dvou letech sdělila podniku K. dobrou zprávu: potřebné vytápění už povolit lze, bude-li vysloven souhlas se změnou sazby na C45 nebo C46. Hurá! – zajásali v podniku K. a smlouvu podepsali s uvedenou hodnotou jističe před elektroměrem 63 A.

Vzápětí se ovšem podnik K. začal domáhat svých výše naznačených nároků a tvrdil, že žalobce „porušil svoji povinnost dodávat mu elektrickou energii až do výše rezervovaného příkonu.“ Tato povinnost sice vskutku existuje, avšak není pochopitelně bezbřehá. Nalézací soud se v této souvislosti opřel o posudek znalce L. L., podle jehož názoru (odkazujícího na protokol o posouzení kabelového zatížení s provedeným měřením) bylo nejprve nutno provést rekonstrukci distribuční sítě. Firma Č. totiž měla sice projednat a posoudit instalaci přímotopných zařízení v provozovně H., ale musela přitom samozřejmě přihlížet k reálným technickým možnostem připojení, a to jak ryze kapacitním, tak i bezpečnostním.

Jak se praví ve spisu, „soud prvního stupně uzavřel, že žalobce Č. neporušil žádnou svoji povinnost, a rovněž uvedl, že povinnost žalobce jako držitele autorizace uzavřít s každou fyzickou či právnickou osobou, která o to požádá, smlouvu o dodávce elektřiny není povinností absolutní, neboť je přímo v zákoně omezena technicko-ekonomickými možnostmi držitele autorizace.“ Jestliže tedy nebylo možno příkon bez rekonstrukce kabelového vedení zvýšit, nemohl dodavatel Č. postupovat jinak, než že připojení lokálních přímotopů projednal s odběratelem K. a podmínil je předchozí rekonstrukcí distribuční sítě. To se stalo (rekonstrukce, jak bylo řečeno, následně proběhla) a soud shledal, že nároky podniku K. jsou neodůvodněné.

Co přineslo odvolací řízení

Zde mohl příběh skončit – a my bychom se o něm asi ani nezmiňovali. Vedení firmy K. však podalo odvolání. Mimochodem je nutno podotknout, že jako prvoinstanční soud v tomto procesu vystupoval soud krajský, takže odvolání směřovalo k vrchnímu soudu.

Ten přistoupil ke svému úkolu velmi zodpovědně, takže vyšel ze skutkového stavu zjištěného u soudu prvního stupně, ale v odvolacím řízení navíc zopakoval dokazování. Z těchto zdrojů odvolací soud zjistil, že právní předchůdci firmy K. shodně uváděli do svých přihlášek k odběru elektřiny přípojnou hodnotu 14 kW a hlavní jistič 50 A, posléze (jak už bylo popsáno) požádali o zvýšení instalovaného příkonu o 10 kW na lokální přímotop a k tomu ještě o 1,6 kW na akumulační ohřev vody, přičemž „žádost na zvýšení odběrů na topení byla zamítnuta.“ Vycházel přitom z logické interpretace zákona, podle které má sice dodavatel povinnost dodávky elektřiny pro odběratele zajistit, avšak jen za zákonem stanovených podmínek a v limitech, které jsou dány technickými a ekonomickými možnostmi konkrétního dodavatele.

Navíc poukázal na zakotvený právní limit týkající se připojení nového odběrného místa nebo zvýšení rezervovaného příkonu: „u odběratelů kategorie C, kterým byl žalovaný, bude projednáno připojení jednotlivých spotřebičů s jmenovitým příkonem 10 kW a výše a elektrotepelných spotřebičů, pokud jejich souhrnný jmenovitý příkon včetně spotřebičů již připojených překročí hodnotu 5 kW.“ V daném případě u odběratele kategorie C (tedy i podniku K.), že hodnota rezervovaného příkonu odpovídá hodnotě příkonu sjednané ve smlouvě, tzn. v daném případě 14 kW. Jestliže dodavatel Č. umožňoval odběrateli K. odebírat elektrickou energii do této výše, nemohl tím porušit své právní povinnosti.

Jestliže podnik K. potřeboval připojit elektrotepelné spotřebiče, jejichž souhrnný jmenovitý příkon včetně těch, které již připojeny byly, překračoval hodnotu 5 kW (jak plyne z již uvedeného, celkem mělo jít o navýšení o 11, 6 kW), měl dodavatel právo požadavek na zvýšení projednat, ovšem přitom samozřejmě musel přihlédnout k reálným technickým a bezpečnostním kapacitám, které splnění takového požadavku bez předchozí rekonstrukce distribuční sítě neumožňovaly.

Jak se řešilo dovolání

Odvolací soud tedy svým rozhodnutím podnik K. rovněž neuspokojil. Ale, jak se ukázalo, ani jej neodradil od posledního pokusu. Došlo na dovolání. A to je vždy (nebo alespoň často) bitva o interpretaci práva, což mnohdy není věc příliš záživná, nicméně mívá dalekosáhlé následky.

Někdy to působí jako slovíčkaření. V tomto případě se to týkalo první dovolací námitky, kterou podnik K. uplatnil. Pokusil se totiž napadnout řešení otázky, zda žalobce jako držitel státní autorizace podle tehdy platného příslušného zákona a prováděcí vyhlášky byl povinen určit způsob připojení i v případě, kdy není připojováno nové odběrné místo. Tvrdil, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že určení způsobu připojení podle této úpravy se týká právě pouze případů, kdy se připojuje nové odběrné místo. Poukázal na to, že vyhláška sice definuje podmínky v případě, že je připojováno nové odběrné místo, avšak její další ustanovení „již vztahuje určení způsobu připojení k odběratelům kategorií C a D,“ takže se odvolací soud dopustil zužujícího výkladu a nenahlížel na toto ustanovení jako na celek.

S tím ale podnik K. u dovolacího soudu neuspěl. Firma Č. měla „právo jeho žádost o připojení jednotlivých spotřebičů projednat, což také podle skutkových závěrů soudů obou stupňů učinila a dospěla k závěru, že připojení spotřebičů dle žádosti žalovaného není možné z technických důvodů (přetížení kabelu a nutnost případné rekonstrukce distribuční sítě),“ řekli nejvyšší soudci. Odvolací soud tedy správně našel ustanovení vyhlášky, které se na řešenou věc vztahuje, dodavatel energie v tomto ohledu vyhlášku neporušil, nenaplnil tak jeden z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, a námitka odvolatele tudíž „není způsobilá založit přípustnost dovolání,“ což jinými slovy znamená, že touto námitkou se dovolací soud dále již zabývat nebude.

Svítá naděje pro dovolatele?

Jako závaznější byla posouzena druhá a třetí z námitek: jak správně vyložit pojem rezervovaného příkonu (jímž se obecně rozumí hodnota elektrického příkonu sjednaná s dodavatelem pro konkrétní odběrné místo, a to buď ve výši hodnoty technického maxima, nebo ve výši jmenovité hodnoty hlavního jističe před měřicím zařízením) a zda dodavatel porušil svou povinnost dodávat podniku K. elektrickou energii až do výše rezervovaného příkonu (jímž se obecně rozumí hodnota elektrického příkonu sjednaná s dodavatelem pro konkrétní odběrné místo.

Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že v poměrně složitém procesu postupného nástupnictví právních předchůdců podniku K. (když tedy z jednoho předchůdce „putoval“ závod a vše, co s ním souvisí, k dalšímu) nedošlo při „předávání“ smlouvy o dodávkách energií jen ke změně jedné smlouvy (uzavřené před účinností vyhlášky), nýbrž k uzavření smlouvy nové (sjednané již za účinnosti vyhlášky). Jde o poněkud sofistikovaný právní problém, ale formulace uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu jej definuje velmi výstižně: „Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by právnímu předchůdci žalovaného bylo postoupeno právo, příp. že by došlo k převzetí povinnosti, a tedy že by se jednalo o pouhou změnu v subjektu smluvního vztahu o odběru energie. Pouhá skutečnost, že v daném případě nedošlo ke zřízení nového odběrného místa, nemůže vést k právnímu závěru, že pozdější smlouva nepředstavovala novou smlouvu, nýbrž pouze změnu v subjektu závazkového právního vztahu. Soudy obou stupňů tedy dospěly k nesprávnému dílčímu závěru, že předmětná smlouva není novou smlouvou, a na předmětný závazkový vztah nesprávně aplikovaly ustanovení vyhlášky, které upravovalo, co se považuje za hodnotu rezervovaného příkonu u smluv uzavřených před účinností této vyhlášky.“ Ve výsledku tato formulace znamená, že pozdější smlouvu je třeba považovat za novou (nikoliv jen „změněnou původní“), takže je ovšem také nutno aplikovat jiné ustanovení na určení hodnoty rezervovaného příkonu.

Podnik K. namítal nesprávný závěr odvolacího soudu, že „hodnotou rezervovaného příkonu je hodnota příkonu sjednaná ve smlouvě, a to 14 kW, a že žalobce neporušil žádnou svoji povinnost, neboť žalovanému dodával elektřinu do výše tohoto příkonu.“ Nesprávnost interpretace spatřoval podnik K. v tom, že podle jeho názoru je třeba „za hodnotu rezervovaného příkonu považovat hodnotu jističe před měřicím zařízením (odpovídající sjednanému příkonu ve smlouvě).“ Jestliže hodnota hlavního jističe před elektroměrem činí 50 A, mohla společnost Č. zvýšit příkon o požadovaných 11,6 kW, „neboť s původním instalovaným příkonem 14 kW by pak příkon činil celkem 25,6 kW, přičemž jistič v hodnotě 50 A takový příkon umožňuje.“

Co ovšem pro podnik K. vypadalo na první pohled jako slibné světélko na konci tunelu, ukázalo se být jen přeludem. Soudy první a druhé instance sice postupovaly podle chybného ustanovení, ale podle toho správného je rezervovaným příkonem „hodnota elektrického příkonu sjednaná dodavatelem pro dané odběrné místo“. Ta v tomto případě byla 14 kW (společnost Č. tedy měla povinnost do této hodnoty dodávat podniku K. elektrickou energii), ale výsledek by bylo možno označit pověstným českým „prašť jako uhoď“: soudy sice aplikovaly nesprávné ustanovení, ale „ve výsledku dospěly k věcně správnému závěru, že žalobce neporušil svoji povinnost dodávat žalovanému energii až do výše rezervovaného příkonu, jehož hodnota byla v tomto případě 14 kW,“ napsal do svého rozhodnutí Nejvyšší soud, k čemuž ještě poznamenal, že „s dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že soud prvního stupně měl z výpovědi svědků dovodit skutkové zjištění, že hodnotou rezervovaného příkonu je hodnota jističe. Posouzení, co je hodnotou rezervovaného příkonu, představuje otázku právní závisející na výkladu předmětného ustanovení vyhlášky a závěry ohledně takové otázky nelze činit na základě provedeného dokazování formou skutkových závěrů, nýbrž pouze na základě právního posouzení a aplikace konkrétního ustanovení citovaného předpisu.“

A tak – i když v právní interpretaci soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud objevil pochybení – pravila dovolací instance, že přes uvedené výtky týkající se aplikace práva je rozsudek odvolacího soudu věcně správný: společnost Č. neporušila právní povinnost dodávat podniku K. elektrickou energii do výše rezervovaného příkonu.

A tečka.

II. Truchlivá lhostejnost

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 349/2012

Někdy si člověk říká, že je zbytečné připomínat si věci, které se stále opakují. Znáte to – daně, odvody, nájmy, každý den stejnou cestou do práce a z práce (pokud nepanuje homeofficeová pandemie), zkrátka pořád dokola. A přesto (nebo právě proto) jsme denně svědky toho, co může způsobit nedbalost, přehlédnutí nebo prostě jen lhostejnost. Nedávno tu u vedlejšího domu houkala záchranka. Kdepak covid! Obyčejný plyn, který dovede ublížit stejně smrtelně. Proto přidávám do dnešní rubriky ještě jeden krátký a jednoduchý příběh. Vlastně jen jako memento. Není úplně čerstvý, ale mohl se stát před pár lety, stejně jako včera – a může se stát třeba zítra.

Koupelna plná plynu

Pan P. B. byl jednatelem společnosti S., která zajišťovala správu jedné nemovitosti. Kšeft je kšeft, řekli si správcové. Bytů je málo, ale nebytové prostory máme, proč bychom je výhodně nepronajali manželům R. a F. G.? Kolaudaci na byt sice nestihli, ale nájemníci vzali zavděk i tímhle. Za nějakou dobu došlo k tragédii. Paní V. byla nalezena mrtva. Soudní pitva zjistila, že příčinou smrti byla otrava oxidem uhelnatým. Jediným zdrojem plynu v daných prostorách byl průtokový ohřívač vody značky MORA 371.03, umístěný v koupelně. Nebohá žena si napouštěla vanu, bojler fungoval, ale protože byl chybně zapojen a přidaly se nepříznivé povětrnostní podmínky, spaliny zůstávaly v místnůstce až do hrůzného konce.

Zjistilo se, že došlo k tzv. přetryskování spotřebiče, bylo jej tedy možno fakticky užívat k ohřevu vody, ale znalec shledal, že nebyly dodrženy platné předpisy upravující montáž, revize a prostor plynových zařízení, včetně revize komína. Jak uvádí spis, tehdy platné normy o odběrných plynových zařízeních a spotřebičích na plynná paliva v budovách TPG 704 01 a normy stanovující podrobnější úpravu pro oblast navrhování, stavbu, zkoušení, uvádění do provozu, provoz a údržbu odběrných plynových zařízení a spotřebičů na plynná paliva č. ČSN EN 1775 (386441), nebyly dodrženy, správce nezajistil provedení provozní revize plynového spotřebiče a kontrolu fungování kouřovodu spotřebiče podle platných předpisů a nesplnil povinnost vyplývající z revizní zprávy plynového zařízení, kde bylo výslovně uvedeno, že „místně příslušný kominický mistr musí provádět pravidelné prohlídky komínového průduchu.“

Obviněný pan P. B. byl odsouzen první i druhou soudní instancí, ale bránil se, jak to šlo. Namítal, že podle posudku, který si nechal vypracovat, přes nedostatek kolaudace šlo o byt v osobním užívání manželů G., takže zajišťování následných revizí plynového zařízení nebylo povinností obviněného. K tomu si sám nechal vypracovat znalecký posudek (když už to ne­udělaly samy soudy) a z něj dovodil, že prostory, ve kterých došlo k úmrtí, jsou vlastně „svým charakterem bytem“. Pak ovšem nemohl porušit důležitou zákonnou povinnost tím, že nenechal provést revizi plynového zařízení, protože se ve skutečnosti „jednalo o zařízení v osobním užívání uživatele bytu“, takže na obviněném panu B. povinnost zajišťování revizí plynového zařízení neležela.

Tvrdil také, že soudy chybně shledaly příčinnou souvislost mezi jeho postupem a smrtí paní G. Pokud byla smrt způsobena vadnou instalací průtokového ohřívače, měly zkoumat, kdo je za instalaci vinen. Pokud odvolací soud připouští, argumentoval pan B., „že mohla existovat příčinná souvislost mezi porušením předpisů ze strany subjektů, které zařízení nainstalovaly, a následkem v podobě smrti poškozené, pak nemůže tato příčinná souvislost zaniknout žádným byť i omisivním jednáním jiných subjektů.“ Jistěže bylo rozhodující, že nebyla provedena po instalaci následná revize, jež by prokázala a odhalila vadný stav. Příčinná souvislost tu ovšem chybí, neboť obviněný za její provedení nenesl žádnou odpovědnost.

Navíc pan B. zpochybnil obsah revizní zprávy tvrzením, že „termíny čištění a prohlídek komínových průduchů měl zajišťovat a společnosti S. sdělovat kominický mistr,“ kdežto správce by se mohl porušení povinností dopustit jen tím, že by kominickému podniku neumožnil řádné čištění komínů.

Revize, revize, revize …

Když nic jiného nepomohlo, obrátil se pan B. na Nejvyšší soud s dovoláním.

Ponechme teď stranou úvahy o tom, jestli šlo o byt, nebo nebytový prostor, jen podotkněme, že Nejvyšší státní zastupitelství, které se k věci v dovolací fázi vyjadřovalo, zdůraznilo, že v inkriminovaných prostorech sice bylo možno bydlet, ale nebyly jako byt zkolaudovány. Proto ani nemohla být s manželským párem G. uzavřena platná nájemní smlouva nejen k bytu, ale ani k plynovému ohřívači vody, takže povinnost pečovat o plynové zařízení na nájemce přejít rovněž nemohla. „Revize tohoto plynového zařízení byl proto povinen zajišťovat obviněný jako jednatel firmy tento objekt vlastnící,“ uvedli státní zástupci.

Soustřeďme se ovšem na to, co je oním mementem dlouhodobého opakování, jež se změní v rutinu a mnohdy upadne v zapomnění. Mimochodem – v našem chaoticky se měnícím právním řádu nejde o jev zrovna obvyklý, ale je zkrátka pravda, že pro kontroly, revize a zkoušky plynových zařízení platí kupodivu stále ještě více než čtyřicet let stará vyhláška č. 85/1978 Sb. Ta se vztahuje na všechny subjekty, které vyrábějí, montují, provozují, opravují, udržují plynová zařízení nebo provádějí jejich revize. Pro provádění revizí je organizace, která zařízení provozuje, povinna vypracovat harmonogram revizí nejméně na tříleté období a upravovat je podle provozních zkušeností a technického stavu zařízení. O revizi a jejím výsledku vyhotoví revizní technik, který revizi provedl, zprávu o revizi, která obsahuje údaje vypočtené ve vyhlášce. Jak zjistily nalézací i odvolací soud, pan B. nejen nezajistil provedení revize, ale „nesplnil ani to, aby řádně zajistil průchodnost komínu,“ což byla povinnost, která mu vyplývala z dnes již naopak dávno zrušené vyhlášky, kterou nahradily nové právní předpisy, aniž by se ovšem na povinnosti kontrolovat a revidovat průchodnost spalinové cesty změnilo něco zásadního. To vše potvrdil i názor znalce z oboru energetika se specializací pro vyhrazená plynová zařízení Ing. V. B.

Deliktního jednání se pan P. B. dopustil jako jednatel obchodní společnosti S., která podle odůvodnění soudního verdiktu „vlastnila předmětnou budovu kromě jiného i k provozu své podnikatelské činnosti.“ Trestným se tak vlastně stalo porušení povinností vlastníka domu.

Ačkoliv dnešní úprava je v konkrétnostech poněkud pozměněná, v nej­obecnější podobě platí pravidla známá pro vlastnické právo odedávna. K nim patří mimo jiné i povinnost řádně majetek spravovat tak, aby nedocházelo ke škodám (na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách). Pan P. B. jako správce – řekněme „zástupce“ vlastníka – měl tedy i k plynovým spotřebičům, jež byly umístěny v prostorách předmětného domu, „povinnost dodržovat jako vlastník ­budovy povinnosti vplývající z konkrétních právních předpisů upravujících zejména jejich bezpečnostní režim“ (to jsou právě ony předpisy stanovící podmínky pro kontroly, revize a zkoušky plynových zařízení nebo čištění komínů).

Jinými slovy: Kdyby byl užívaný prostor skutečně bytem, byla by situace jiná. Protože však v rozporu s určením a povahou prostor, jež manželé G. užívali jako byt, ač o něj v právním smyslu nešlo, nýbrž šlo o nebytové prostory, a přitom nebyla zajištěna bezpečnost provozu nainstalované plynové karmy, měl obviněný P. B. „povinnost zajistit, aby plynové spotřebiče odpovídaly všem bezpečnostním podmínkám, a proto byl povinen jako provozovatel zajistit, aby kontroly a provozní revize byly vykonávány podle zvláštních předpisů, popřípadě návodů a pokynů výrobce a dodavatele, a nechat provést u tohoto plynového zařízení revize, jimiž se rozumí celkové posouzení zařízení, při kterém se prohlídkou, vyzkoušením, popřípadě i měřením zjišťuje provozní bezpečnost a spolehlivost zařízení nebo jeho částí a posoudí se i technická dokumentace a odborná způsobilost obsluhy.“ To však nesplnil.

Jak bylo zjištěno, dům, v němž k tragédii došlo, byl plynofikován již počátkem roku 2002. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že průtokový ohřívač byl „namontován a seřízen způsobem, jenž je neslučitelný s jakýmikoliv předpisy a bezpečnostními normami. Termín příští revize byl stanoven nejpozději na den 14. 2. 2005. Žádná další revizní zpráva ve spisu založena není a takovou ani obviněný nemá k dispozici. Rovněž z odborného vyjádření kominického mistra L. M. se podává, že o existenci plynového zařízení (průtokový ohřívač MORA) až do prohlídky dne 20. 10. 2009 nevěděl, neboť revizi a prohlídku komínových těles a napojení plynových spotřebičů v tomto objektu, který spadá do jeho územní působnosti, prováděl naposledy v roce 1991, kdy byl dům ještě ve vlastnictví předchozích majitelů.“ To je poměrně detailní zpráva s drtivým dopadem a je jasné, že příběh nemůže pro obviněného mít dobrý konec.

Jak Nejvyšší soud shledal, pan P. B. „neprovedením následných provozních revizí zmařil možnost odhalení a odstranění vad montáže zařízení, včetně nevyhovujícího napojení spotřebiče na venkovní prostor, v důsledku čehož nedocházelo k odvodu spalin do venkovního prostředí, což zapříčinilo smrt poškozené otravou oxidem uhelnatým. Všechny zjištěné skutečnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že mezi jednáním kladeným obviněnému za vinu a vzniklým následkem nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by přerušila příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým účinkem. Za takové přerušení nelze považovat to, že karma byla jinými osobami nesprávně nainstalována.“

Pan B. se svým dovoláním neuspěl. To tak velké překvapení není. Překvapující je pouze to, jak nás ne­opouští ona truchlivá lhostejnost, která nám dovolí zapomínat pravidla, byť jsou třeba desetiletí stará.