Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2018/7

legislativa

Peníze, nebo život!

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 266/2018-72

Tu formulku, alespoň za dob mého dětství a dospívání, znali všichni kluci z okolí. Vykřikovali ji bandité ve westernových mayovkách, loupeživí lapkové ve francouzských romantických rytírnách, členové motorkářských gangů ve filmech podle drsné americké detektivní školy. „Peníze, nebo život!“ Jakmile tento proslulý slogan zazněl ze stříbrného plátna, bylo jasné, že začíná jít do tuhého. Možná si ani neuvědomujeme, jak nás – byť v trochu jiném pojetí – obklopuje na každém kroku i dnes. To nemám na mysli nějakou náhle se objevivší vlnu překvapivé kriminality či dokonce hrozbu teroristických útoků, kterými s takovou zvláštní zálibou plní mnohé stránky třeba i seriózně se tvářící tisk. Míním docela obyčejné každodenní události, jimž často ve chvílích, kdy se dějí, přikládáme třeba i význam jen velmi malý, okrajový, jako by drama, jež je s nimi spjato, překrývala neproniknutelná pěna všednosti. Nanejvýš moudře pokýváme hlavou: jistě, penězi lze zaplatit všechno. Což o to, jako platidlo a oběživo se peníze osvědčily lidstvu více než co jiného. Ale k tomu, aby jimi bylo možno nahradit újmu ve všech běžně představitelných případech, mají přece jen daleko.

Když topení netopí

Začneme tím jednodušším případem. Nevytápí-li vám topení a způsobil-li tu závadu někdo, koho můžete pohnat k odpovědnosti, asi nebudete příliš dlouho váhat. Jenže má to háček. Pokud má odpovědná osoba tolik cti, aby se k újmě, která vám vznikem závady byla způsobena, přihlásila, penězi se stejně mnoho nevyřeší, když je zrovna venku nevlídno a mrzne. Peníze samy vás nezahřejí, nanejvýš za ně můžete zařídit, aby vadu někdo opravil. Dokud se tak nestane, budete nejspíš i vy sami nevlídní a zmrzlí.

To patrně vedlo Okresní soud v K. k rozhodnutí, které vydal. Stalo se zkrátka, že velká těžební organizace tak dlouho dolovala, až se poddolovala kousek od rodinného domu pana J. B. Když se vzduly podlahy, bylo jasné, že nejde o nějakého malého krtka, nýbrž o pořádnou havárii. Posuny podloží měly za následek zmrzačené potrubí otopné soustavy. Těžební organizace uznala svou vinu a uzavřela s panem B. dohodu o vypořádání důlních škod na jeho rodinném domě. Zavázala se zajistit financování oprav vzniklých škod s tím, že vlastní realizaci sanace a oprav provede stavební firma S. Pan B. byl s tímto řešením srozuměn a o pár dní později podepsal se společností S. smlouvu o dílo, týkající se potřebných sanačních prací. Na dveře klepaly první podzimní sloty, když bylo dílo předáno a převzato. Až potud vlastně jen všední příběh s dobrým koncem – o život nešlo a peníze těžební společnosti umožnily nápravu havárie.

Jak se však ukázalo, při provádění oprav bylo nutno učinit více, než předpokládal původní plán rekonstrukce. Musela být provedena rozsáhlá výměna rozvodů ústředního vytápění. Teď už příběh pomalu nabírá podobu té známé pohádky o slepičce a kohoutkovi. Společnost S. zadala přestavbu ústředního vytápění panu A. M., ale ten zase topenářskou část zakázky předal kolegovi Z. M. Ten ovšem také nebyl poslední v řadě – fyzickou práci pro něj provedl pan R. L., kterého si najal pan Z. M., najatý panem A. M., najatým společností S. Takové zřetězení nikdy nedělá dobře. Panu B. sice bylo celkem jedno, jestli se náhodou v tom dlouhém vláčku někde nezatoulaly nějaké tisíce, protože všechno nakonec platila těžební společnost, které na nějaké tisícovce nesejde. Problémem ale bylo, že k úpravě rozvodu tepla došlo bez projektové dokumentace. Kdo by se zdržoval takovou prkotinou? Jenže, jak uvedl později soud, „nutnost zásahu do rozvodového potrubí ústředního vytápění k jednotlivým otopným tělesům vyvolala změna nivelety podlah a důsledkem této úpravy byla ztráta možnosti samotížného provozování ústředního vytápění.“ Oprava se pěkně prodražila.

Soud dovodil, že společnost S. (žalovaná), pro pana J. B. (žalobce) vykonávala sanační práce na základě uzavřené smlouvy o dílo a schválené projektové dokumentace, jenže bez domluvy s panem J. B. „zadala úpravu ústředního vytápění A. M., pověřila ho provedením uvedených prací, on práce provedl a vyúčtoval je žalované. Jednalo se tedy o subdodavatele žalované, která tak odpovídá žalobci za škodu způsobenou jejím subdodavatelem při provádění jednotlivých prací. Zásah do otopné soustavy byl proveden bez potřebné dokumentace a jako protiprávní úkon žalované je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou spočívající v nefunkčnosti otopné soustavy.“ A ve shodě s těmito závěry, a na základě znaleckého dokazování, dospěl soud k závěru, že možná a účelná je v tomto případě náhrada škody uvedením do předešlého stavu. Takže žádné neurčité peníze, nýbrž: vyměňte stoupací i vratné větve potrubí ústředního vytápění a stávající vedení za vedení o vnitřním průměru 40 mm včetně zpětné větve ústředního vytápění v určitém úseku za potrubí o vnitřním průměru 25 mm, nařídil okresní soud.

Kdo odpovídá za škodu?

Společnosti S. se to řešení příliš nelíbilo, tudíž se odvolala. Krajský soud pana B. dosti šokoval, neboť dospěl ke zcela jinému závěru, než s jakým „přišli na okrese“. Přitakal sice skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s právním posouzením věci. Poukázal právě na to podivné zřetězení, o kterém jsme již mluvili, a zdůraznil, že mezi účastníky nevznikl ohledně úpravy otopné soustavy ve skutečnosti žádný smluvní vztah. Přestavbu ústředního vytápění v rodinném domě žalobce J. B. neprovedla podle krajského soudu žalovaná, nýbrž bez projektové dokumentace pan A. M., který navíc topenářskou část zadal panu Z. M., pro něhož fyzickou práci odvedl pan R. L. „Nelze proto dovodit,“ uvádí krajský soud, „že A. M. byl subdodavatelem žalované. Posouzení významu subdodavatelského vztahu by totiž mělo význam pouze v případě, pokud by zde byl hlavní závazkový vztah mezi objednatelem (žalobcem) a dodavatelem, resp. zhotovitelem (žalovaným). O takový případ vzhledem k absenci smluvního vztahu nešlo a žádnou smluvní ani zákonnou povinnost žalovaná neporušila.“ Z toho vyvodil, že nebyl splněn předpoklad odpovědnosti za škodu podle příslušného ustanovení občanského zákoníku.

To se pochopitelně pranic nelíbilo panu B., takže se obrátil na Nejvyšší soud. Ten věc posoudil a shledal, že nárok, který uplatňuje pan B. není „nárokem objednatele z titulu odpovědnosti za vady zhotoveného díla, nýbrž nárokem poškozeného na náhradu škody z tzv. deliktní, tedy mimozávazkové odpovědnosti za škodu, jejímž nezbytným předpokladem není závazkový právní vztah mezi účastníky.“ Nebudu čtenáře zatěžovat podrobnostmi. Zkrátka a dobře – Nejvyšší soud dospěl k závaznému právnímu názoru, že postup odvolacího soudu nebyl správný. Za rozhodující označil to, že škoda vznikla při činnosti, kterou někdo jiný vykonával pro společnost S., ale práce na ústředním vytápění v domě pana B. nechala společnost provést bez jeho souhlasu a bez dohody s ním, čímž porušila své povinnosti a odpovídá panu B. za škodu sama. V tomto případě nakonec nešlo o nic jiného než o peníze.

Když škodu nelze napravit

Horší je, když se stane škoda, u které toho peníze mnoho nezmohou. Obviněného pana K. P. odsoudil soud první instance za přečin usmrcení z nedbalosti. Dostal dva roky podmíněně a na deset let mu byl uložen trest zákazu činnosti – montáží a revizí plynových zařízení. Sečteno a podtrženo – život jedné oběti neodvolatelně zmařen, druhá oběť těžce zasažena a život pana K. P. se změnil od základu.

Podle zjištění prvoinstančního soudu se události staly takto: Pan P. K. se, jako revizní technik plynových zařízení s oprávněním k montážím a revizím plynových zařízení, pustil jednoho dne v koupelně bytu rodiny R. do výchozí revize kombinovaného plynového kotle WOLF a když práci dokončil, vystavil zprávu. Ta konstatovala, že žádné závady nebyly zjištěny, a že plynový kotel je schopen bezpečného provozu. Mělo to ovšem drobný háček. V době revize nebyly v koupelně osazeny vstupní dveře, ty byly instalovány až později. Znáte to: z malého, sotva doutnajícího plamínku bohužel čas od času vyroste smrtelný požár. Po řadě let, kdy se nic nedělo, došlo jednoho večera v koupelně ke koncentraci oxidu uhelnatého, protože, jak shledal okresní soud, „do místnosti koupelny nebyl zajištěn dostatečný přívod vzduchu, nutného pro dokonalé spalování zemního plynu v instalovaném kombinovaném plynovém kotli WOLF, a zplodiny se postupně po vyčerpání vzduchu v místnosti díky nedokonalému spalování vracely zpět do prostoru koupelny.“ Paní M. M. R. a pan F. B. byli silně intoxikováni a pana F. B. se už nepodařilo zachránit. O takových smutných případech tu občas zkrátka musíme psát.

Zatímco pro pana F. B. byla tato událost neodvolatelně osudová, panu K. P. alespoň probleskla naděje na lepší osud. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že jeho jednání nebylo trestné, a zprostil jej obžaloby.

Jak dlouho trvá odpovědnost?

Právní odpovědnost je velmi ulpívavá vlastnost. Jakmile na vás ukápne, zbavujete se jí obtížně. Hlavně nejvyššímu státnímu zástupci se zdálo, že rozhodnutí odvolacího soudu očistilo pana K. P. nezaslouženě, a proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Argumentace nejvyššího státního zástupce spočívala v tom, že výchozím bodem pro všechny další osoby, které odborně operovaly s plynovým kotlem od doby jeho revize až do oné nešťastné události – tedy po celých dlouhých jedenáct let – byla revizní zpráva obviněného K. P., ve které nebylo uvedeno, že koupelna v době, kdy kotel kontroloval, neměla dveře. Toto porušení povinností ze strany pana K. P. považoval dovolatel za nejzávažnější příčinu, která způsobila tragickou událost s jednou obětí na lidském životě a druhou na lidském zdraví. Obviněný jako profesionál musel podle nejvyššího státního zástupce předvídat, že k tragickým následkům dojde. Velký časový odstup mezi dobou revize a okamžikem události nepovažoval dovolatel za podstatný.

Hledání řetězu

Nejvyšší soud tedy začal rozebírat jednotlivé články řetězu, kterému se v právnické mluvě říká kauzální nexus. Jde o to, jestli ve spojnicích mezi jednotlivými články příčin a následků nedošlo k nějakému přerušení, protože to by zcela měnilo pohled na věc. V této souvislosti nejvyšší soudní instance ocenila pečlivý a podrobný postup odvolacího soudu, který „rozvedl okolnosti významné z hlediska kau­zálního nexu nedbalostního opomenutí nejen obviněného, ale každé z osob, která měla na vzniku těžkého následku určitý podíl, a zejména toho, že dveře do koupelny nebyly opatřeny větracím otvorem.“

Základem úvahy, kterou soud předestřel, byla pochybnost, že by ­nesporné opomenutí pana K. P. (v roce 2003 neuvedl v revizní zprávě, že koupelna nebyla osazena dveřmi) bylo natolik závažnou okolností, která z podstatného, ba nejdůležitějšího hlediska způsobila intoxikaci dvou osob za jedenáct let. Odvolací soud si to evidentně nemyslel – a měl pro to své důvody. V kritickém jedenáctiletém období totiž došlo k dalším kontrolám a revizím koupelny a plynové karmy, na nichž se účastnila řada revizorů, plynařů a dalších specialistů, kteří závadu neshledali. Navíc se při ­objasňování skutkového děje objevilo celkem 11 dalších příčin, které se, jak uvedl soud, „přidaly a nakumulovaly a rovněž spolupůsobily při vzniku otravy a úmrtí poškozeného.“ Výsledky těchto úvah zhodnotil soud jako „zřetězení lidských činitelů v rámci gradace příčinné souvislosti na vzniklých následcích, a tím významného snížení významu příčiny spočívající v opomenutí obviněnému kladeném za vinu.“

To vše vedlo odvolací soud k závěru, že z hlediska pana K. P. všechny znaky žalovaného trestného činu naplněny nebyly, a proto byl pan P. zproštěn obžaloby. S tím se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a ve svém rozhodnutí konstatoval: „Nelze přisvědčit dovolateli, že by právě opomenutí spočívající v neúplnosti revizní zprávy o tom, že v době revize v roce 2003 nebyla koupelna osazena dveřmi, bylo natolik rozhodné a významné, že všechny další okolnosti, které se k tomuto jednání obviněného přidaly, nevedly k zásadnímu a podstatnému snížení jeho trestní odpovědnosti.“

Tím nebylo popřeno, že k opomenutí K. P. došlo, ale bylo vedle řady dalších jen jednou z příčin, jež umožnily vznik kritické situace. Na základě tzv. gradace příčinné souvislosti však bylo nutno přihlédnout k dalším příčinným faktorům, např. vysokým venkovním teplotám, které způsobily selhání pojistky zabudované v plynovém kotli, dlouhé době, po kterou poškození zůstali v uzavřené koupelně při neustálém chodu plynového kotle a spuštěné sprchy a ani při nedostatku přístupu čerstvého vzduchu do koupelny neotevřeli okno do světlíku. K dovršení všeho neštěstí byla i škvíra pode dveřmi koupelny, která mohla alespoň částečně zafungovat jako odvod plynu, ucpána ručníkem pohozeným na zemi. Ale byly tu i další faktory – v neposlední řadě neúplný projekt (projektant opominul do projektové dokumentace zanést větrací otvor jako podmínku bezpečného provozu plynového kotle v koupelně bytu), činnost (či nečinnost) zhotovitele stavby a správcovské firmy i předchozích nájemců, kteří tento byt obývali v dřívějším období, a samozřejmě osob, které prováděly po celé desetiletí další revize plynového kotle.

Rozostřování skutečnosti a spravedlnost

Soudy se tedy neztotožnily s názorem, že obviněný měl a musel v roce 2003, kdy vypracoval revizní zprávu, předpokládat, že „pokud neuvede, že v době jejího vypracování nebyla koupelna, v níž prováděl revizi plynového kotle, osazena dveřmi, může to vést hluboce v budoucnu k úmrtí jiného.“ Je třeba zvažovat vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) i okolnosti konkrétního případu, abychom mohli říci, že pachatel si alespoň měl a mohl představit, že se takto zřetězení událostí může odvíjet. Jestliže je ovšem pro pachatele příčinný průběh nepředvídatelný, není obsažen ani v jeho zavinění, a pachatel proto neodpovídá za následek. Z těchto hledisek, jak uvedl Nejvyšší soud, bylo zřejmé, že „právě absence potřebné míry zavinění byla v posuzované věci hlavním důvodem vedoucím odvolací soud k vynesení zprošťujícího rozsudku.“ A přidal úvahu, nad kterou stojí za to se zamýšlet:

„Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní.“

Spravedlnost zasáhla ve prospěch pana K. P., rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud správným, dovolání bylo odmítnuto. Lidský život se tím ovšem samozřejmě nevrátí a všichni zúčastnění si toto stigma ponesou dál – možná navždy.