Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2018/5

 

Co se děje v koupelně

Zpracováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1669/17, s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 677/2017, a podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 622/2010

Tajemství malé místnůstky

Taková zvláštní místnost. Když si odmyslíme hollywoodský mramor, zlaté kohoutky a obří nádobu, z níž po nás vykukují Julia Roberts a Richard Gere, máme docela realistickou představu relativně malého prostoru v bytovém jádru – vana či sprchový kout, toaletní skříňka, zrcadlo, věšák na ručníky, mnohým se sem musí vejít automatická pračka. Tím to zpravidla končí. Však také většina z nás netráví v té místnůstce tolik času. Vyčistit zuby, ranní sprcha v poklusu, po návratu z práce si sem párkrát zaskočíme umýt ruce, večer znovu rychle pod tekoucí vodu. Pak ovšem přicházejí dny volna a s nimi někdy úlevná horká lázeň. A přirozeně též starosti. Otec rodiny zase něco spravoval a zmazal si novou košili – zaprat v umyvadle! Slečna dcera má první rande – už se nakrucuje před zrcadlem dvě hodiny a nemá to konce! Tříletý mladý pán chce být horníkem, vysypal pod sedačku hromádku uhlí a vylezl ze šachty celý umouněný – šup s ním pod sprchu! Dědečkovi jsme přece říkali, že když si napustí vanu a nasype do ní prášek na praní, udělá se mu sice bohatá pěna, ale osype se – rychle na pohotovost! A tak dále, znáte to všichni. Koupelna je sice místnost malá, ale mimořádně důležitá.

Jsou ale tací, kteří přicházejí do koupelen nikoliv za účelem očisty či zkrášlování, nýbrž za prací. Nemám teď na mysli ty slavné herce (kdo by nechtěl koupat se za honorář? jenže to jde jen na Barrandově nebo ve studiu Paramount). Mám na mysli profesionály, kteří vykouzlí, že teče horká i studená, přesně podle přání; že odpad nebublá a neprosakuje pod vanu, ale slouží svému účelu; že se díky klimatizaci zrcadla nezamlžují; že vytápění vytápí a sušáky suší – instalatéry a topenáře.

Jenže někdy – a v této rubrice už druhým rokem takovým případům věnujeme pozornost – se zkrátka ani profesionálovi dílo nezdaří, což může mít dalekosáhlé následky, v jejichž retrospektivě se koupelna z malé příjemné a funkční místnůstky stane dějištěm dramatu, jehož další dějství (mnohdy nejedno) se odehrává v místnostech mnohem větších a truchlivějších: v soudních síních.

Dobrý sluha, špatný pán

Voda je na tom zhruba stejně jako oheň. Je nepostradatelná pro lidské tělo, svlažuje, osvěžuje, skrápí půdu, je zdrojem života. Jakmile se však vymkne kontrole, proniká všude, nezastavíte ji, je hrozivá – nebo aspoň dovede vyvádět pěkné nepříjemnosti.

Paní K. B. a pan V. C. spolu žili v domě, který se rozhodli zrenovovat. Uzavřeli smlouvu o dílo s panem B. P., který se zavázal, že jim vybuduje koupelnu, kotelnu a další zařízení, a že to všechno zajistí včetně veškerých přípravných prací, pěkně obloží a zabuduje sprchový kout, umyvadlo i WC a položí dlažbu. Jenže ouha!

„Po předání díla bylo zjištěno poškození stěny přiléhající ke sprchovému koutu nasáknutím vody a následným napadením dřevěných konstrukcí domu dřevokaznými houbami, a to z důvodu neutažení lemovací misky odpadu a nedostatku v těsnění v lůžku pod touto miskou; navíc nebyl proveden hydroizolační nátěr okolo koupelny,“

řekly unisono soudní instance (od okresní až po brněnský Nejvyšší soud). A vyvodily z toho, že pan B. P. porušil jako zhotovitel své právní povinnosti a je odpovědný za škodu, která byla vyčíslena jako náklady ­vynaložené na sanaci, demontáž a uvedení koupelny do předešlého stavu.

Řemeslník se bránil. Tvrdil, že dílo dodal řádně, a že vina leží na objednatelích, kteří zjištěnou vadu v termínu nereklamovali. Paní B. a pan C. ovšem tvrdili, že poté, co zmíněnou závadu zjistili, reklamaci u pana B. P. uplatnili, jenže ten ji odmítl.

U obecných soudů zkrátka zhotovitel díla neuspěl, ale protože platit se mu nechtělo, obrátil se se stížností na Ústavní soud.

Ústavní stížnost není samospasitelná

Existuje u nás hluboce zakořeněná představa, kterou bychom mohli shrnout do hrozivé formulky: „Poženeme to vejš!“ Ani její nejzarputilejší vyznavači by však neměli věřit v její samospasitelnost, rozhodně ne v soudním řízení. Ústavní soud dlouhodobě upozorňuje, že není jeho úkolem

„hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády či pokud je sám neprovedl. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.“

Ústavní soud ale takové vady v napadených rozhodnutích soudů obecných v případě, s nímž se na něj obrátil pan B. P., nenašel.

Skutečnost byla taková, jak ústavní soudci zjistili při studiu předchozích spisů, že odpadní voda pronikala do prostoru pod vadnou – a protože to trvalo celý rok, vznikly zde plísně a vlhkost, které se postupně rozšiřovaly a narušily dřevěnou konstrukci budovy. Bylo proto nutno odstranit

„podstatné části zařizovacích předmětů, obkladu a dlažby a hloubkově narušené dřevěné prvky,“

jak soudy shledaly, a provést další sanační úkony. Dohromady dílo jako na kostele a také pěkná sumička peněz, to si umí každý představit. Soudy z toho ovšem vyvodily, že za škodu způsobenou nekvalitním provedením díla odpovídá pan B. P., kdežto obyvatelé a majitelé domu se na vzniku škody nepodíleli, protože unikání odpadních vod do objektu nebyli schopni dříve zjistit. A jestli nabyl zhotovitel pocit, že si vlastníci domu na jeho úkor zařídili sanační práce ve větším rozsahu, než bylo nutné, soudy – okresní a posléze krajský – shodně dospěly k opačnému názoru.

Svůj přístup dokumentoval Ústavní soud na jedné z otázek, kterými se pan B. P. neúspěšně pokoušel dosáhnout přípustnosti dovolání u Nejvyššího soudu. Namítal totiž, že majitelé domu jsou povinni prokázat, že

„žalobce s odtokem vaničky sprchového koutu fakticky manipuloval – povoloval, když obvyklé užívání a údržba takovou manipulaci předpokládá a žalovaný jim v takové manipulaci nemohl ani zabránit.“

Jenže soudy zjistily, že výpusť vaničky se při řádné instalaci správně utahuje speciálním klíčem a v průběhu se dotažení již nekontroluje. A kromě toho připomněly, že škoda byla způsobena i tím, že pan B. P. neprovedl hydroizolační nátěr, který je v takových případech nezbytný. Polemika se závěry o vadnosti či bezvadnosti utěsnění odtoku tak podle soudů mohla mít jen omezený význam a na odpovědnosti zhotovitele díla nic neměnila.

Uveďme závěr Ústavního soudu jeho slovy, protože přesněji ani vyjádřit nelze: „Námitky stěžovatele měly význam z hlediska podústavního práva, které však obecné soudy stanoveným postupem řádně zhodnotily. V ústavní rovině k zásahu do práv stěžovatele zjevně nedošlo.“

Když si to ještě trochu přeložíme: Pan B. P. to sice „hnal vejš“, ale ­nebylo mu to nic platné. Z toho poučení plyne, že instalatér, který špatně utáhl těsnění, musí počítat s tím, že odpovědnost za způsobenou újmu padne na jeho hlavu. Což se také stalo.

Smrt ve vaně

Majetková ztráta je sice velkou nepříjemností a člověku radost rozhodně neudělá. Jenže v koupelně se mohou stát i mnohem horší věci. Paní E. F. v pátek pozdě odpoledne přišla domů znavena. Celý týden nestál za nic. Šéf si narazil koleno při golfu (jako by se golf hrál kolenem!), od pondělí jen vrčel a po někom se vozil. Manžel odjel na služební cestu. Tchyně volala asi čtyřikrát, jestli přijdou o víkendu na květákové placičky, které tchán nenávidí – to zase bude nedělní oběd! Dám si vanu, rozhodla se paní E. F. a svět se mírně rozzářil.

Ve chvíli, kdy paní E. F. vstupovala do vany, nikdo netušil, že nastává osudový okamžik. Ponětí o tom pochopitelně neměl ani pan Š. K., který zhruba před třemi lety v koupelně instaloval a uvedl do provozu nástěnný plynový kotel Dakon Kompakt 24 CK. Oxid uhelnatý se připlížil tiše a nepozorovaně. Tragédie ovládla scénu. V důsledku akutní otravy paní E. F. ve vaně omdlela a její život vyhasl dříve než plamínek v kotli.

Orgány činné v trestním řízení nehledaly viníka dlouho. Ukázalo se totiž, že pan Š. K., který podnikal jako živnostník – vodoinstalatér, pro montáž plynového kotle neměl potřebné živnostenské oprávnění, a nemohl tedy regulérně vykonávat vázanou živnost montáž, opravy, revize a zkoušky vyhrazených plynových zařízení a plnění nádob plyny; navíc mu chyběla i potřebná odborná způsobilost. Podle vyšetřovatelů tato nedostatečná kvalifikace způsobila, že kotel byl namontován v prostoru, který neměl potřebné technické předpoklady – jednoduše řečeno: nebyl zde dostatečný přívod vzduchu pro spalování. To vedlo k tragickému následku, který byl kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle tehdy platného trestního zákona.

Pan Š. K. byl obžalován a odsouzen nejprve okresním a na základě odvolání i krajským soudem, který delikt ohodnotil několikaměsíčním podmíněným trestem odnětí svobody a několikaletým zákazem činnosti tohoto typu. A ještě se musel připravit na to, že – jak rozhodl trestní soud – pozůstalý manžel paní F. se může obrátit na civilní soud, aby mu přiznal v občanskoprávním řízení náhradu škody.

Obviněný živnostník se samozřejmě bránil dále a podal dovolání. Tvrdil v něm, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek z hlediska právního, protože mezi jeho jednáním a úmrtím paní F. nelze najít příčinnou souvislost. Namítal, že by k tragickému následku nedošlo, pokud by do stavu koupelny nezasáhl manžel zesnulé, který ve snaze vylepšit funkčnost místnosti zaslepil odvětrávací mřížku, vyměnil okno a provedl další úpravy. Pan Š. K. a jeho obhájce v této situaci vyjádřili nesouhlas s tím, jak soud příčinnou souvislost posuzoval – podle nich byla úvaha, že

„pokud by nenamontoval plynový kotel, nemohl by nastat následek spočívající v úmrtí poškozené,“

příliš široká. Argumentovali také tím, že od instalace kotle do smrtelné události uběhla spousta času, ­během kterého manžel paní E. F. prováděl stavební úpravy, což instalatér vůbec nemohl tušit.

„V daném případě,“

uváděli v dovolání,

„by k následku mohlo dojít, i kdyby kotel namontovala a uvedla do provozu osoba mající živnostenské oprávnění.“

Podle dovolatele tedy jeho jednání bylo soudy chybně kvalifikováno jako trestný čin; mohlo být nanejvýš přestupkem pro porušení živnostenského oprávnění.

K dovolání se vyjádřil – jako obvykle – i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ovšem zůstal nekompromisní. Za rozhodující považoval, že obviněný pan Š. K. kotel instaloval a uvedl do provozu, ačkoliv mu chyběla příslušná kvalifikace a potřebné profesní oprávnění. To se podle žalobce projevilo tím, že kotel byl zapojen, aniž by koupelna měla požadovaný prostor pro řádné spalování plynu, což ostatně potvrdil ve svém posudku i soudní znalec. To (bohužel) nezabraňovalo provozuschopnosti kotle, ale plynulo z toho vážné nebezpečí a bylo to nepochybně v rozporu s platnými předpisy.

Státní zástupce uznal, že k této závažné vadě později přistoupila další, na kterou pan Š. K. v dovolání upozorňoval (totiž omezení či dokonce přerušení přívodu vzduchu v důsledku úpravy větrací mřížky), a že spojení těchto závad pak vedlo k rozšíření smrtonosného plynu, jenž se stal paní F. při koupání osudným. Vyvodil z toho ovšem závěr, že

„jednání obviněného bylo základní příčinou tragické události, neboť bez něj by k ní nedošlo.“

Svorník příčinné souvislosti

Nejvyšší soud sice dovolání projednal, ale obviněnému za pravdu nedal. Které důvody považoval za rozhodné?

Především odkázal na to, že pan Š. K. závažně porušil platné předpisy, což jasně vyplynulo i ze znaleckých posudků. Kritickým pochybením bylo už to, že – bez ohledu na budoucí stavební úpravy koupelny, o nichž samozřejmě instalatér nemusel mít představu – namontoval a uvedl kotel do provozu v místnosti, která měla naprosto nedostatečný objem – ten činil kolem 14 kubických metrů, ačkoliv podle znalců by bylo v daném případě zapotřebí objemu nejméně 24 m³, tedy téměř dvojnásobku skutečné hodnoty. Navíc pro bezpečné provozování kotle bylo třeba zajistit dostatečný přívod vzduchu. Zařízení by podle znaleckého posudku

„bylo i bez dostatečného přívodu vzduchu možno provozovat, ale s rizikem, přičemž takový stav mohl trvat i delší dobu.“

Odborníci připustili (a Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožnil), že opravdu mohlo k prudkému zhoršení přívodu vzduchu ­dojít výměnou okna, zaslepením větrací mřížky a dalšími úpravami, které zabraňovaly odvodu spalin, ale mohlo se tak stát i pod jinými vlivy (například změnou klima­tických podmínek, jak znalci upozornili).

„Je tak zřejmé,“

uzavřel k této stránce věci Nejvyšší soud,

„že vzhledem k instalaci a zprovoznění plynového kotle ve zcela nedostatečně velkém a nevyhovujícím prostoru vytvořil obviněný rizikový stav, kdy možnost vzniku otravy oxidem uhelnatým byla otázkou času a náhody.“

Nejvyšší soud tedy nepopřel, že v řetězu příčin a následků mohla přistoupit (a také přistoupila) určitá další závažná skutečnost. Na pořad se ovšem dostala zásada, která ovládá toto hodnocení v trestním řízení:

„Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, tato se nepřerušuje, pokud k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo.“

Rizikový stav v tomto případě svým jednáním (chybnou instalací plynového kotle v koupelně, která z tohoto hlediska byla prostorově nevyhovující) vytvořil tak podle názoru nejvyšší soudní instance právě obviněný pan Š. K. Kdyby tak byl neučinil, nemohlo ani dojít k onomu tragickému následku. Jak se soud vyjádřil,

„osoba s příslušným živnostenským oprávněním a odbornou způsobilostí je znalá všech technických podmínek, které jsou nutné k montáži a bezpečnému provozu plynového kotle, ale obviněný tyto odborné předpoklady neměl, a proto je také nedodržel.“

Výsledek existence svorníku příčinné souvislosti byl pro pana Š. K. tedy nepříznivý. Dovolání bylo odmítnuto. Ať tak či onak, zmařený lidský život žádné soudní rozhodnutí nevrátí.