Střípky z historie – Richmondovo ústřední topení

historie

otopné soustavy

Z hlediska historie lidstva je sto let zanedbatelně krátkým obdobím. Z hlediska technického pokroku je však obdobím podstatným. Za tuto dobu prošel svým vývojem i způsob centrálního vytápění.

Z časopisu Věda a práce z roku 1902 proto vybíráme jeden z historických dokladů o snahách tehdejších techniků najít optimální způsob ústředního vytápění budov, především úsporného a požárně bezpečného. Jedním z řady návrhů byl ve Spojených státech vývoj zařízení, popsaný jako Richmondovo ústřední topení.

Velké závody ve Spojených Státech byly nuceny zaříditi vytápění pomocí přístrojů nejen velice úsporných pokud se týče spotřeby paliva, nýbrž znemožňujících zároveň vznik požáru. Zajímavo při tom jest, že příčinou zavedení tohoto zvláštního způsobu topení byly pojišťovací ústavy, které odepřely pojistiti místnosti opatřené topeništěm otevřeným.

Nejvýhodnějším způsobem topení, který aspoň až posud nejlépe vyhovuje všem požadavkům, jest topení parou o nízkém napjetí nebo teplou vodou. Těmito způsoby dá se přenášeti všude bez nebezpečí teplo stejnoměrné a hygienické.

Naše obyčejné, zastaralé způsoby topení mají mnoho vad. V kamnech na příklad jde největší část tepla vyrobeného hořením paliva s kouřovými plyny do komína. Čtverečný metr výhřevné plochy našich kamen dává za hodinu a rozdíl teploty jednoho stupně průměrně 3,93 kalorie u plechu, 9,9 kalorie u litiny a 3,83 kalorie u kachlů 1 cm silných. Jinou ještě vadu má tento způsob topení, a sice že vysušuje přílišně vzduch dotyčné místnosti a dává při pomalém topení vznikati kysličníku uhelnatému, plynu velice jedovatému.

Mnohem úspornějším jest již topení vzduchové, při němž se ve zvláštní komoře zahřívá vzduch a rozvádí se do jednotlivých místností. Tímto způsobem využitkuje se 50 až 75 % výhřevnosti paliva; vzduch však, který jest do jednotlivých obytných místností veden, jest z pravidla příliš vysušen a následkem toho k dýchání špatně způsobilý.

Ze všech způsobův ústředního topení osvědčuje se, jak řečeno, dosud nejlépe jak do úspornosti, tak po stránce zdravotní topení horkou vodou nebo topení parní. Vzduch se tu ohřívá zvolna a stejnoměrně, podržuje svoji vlhkost, a vyvíjení se plynů škodlivých jest vyloučeno. V přístrojích účelně zařízených zužitkuje se tu z 1 kg spáleného uhlí, koku nebo antracitu 3000 až 4000 kalorií z 1 kg dříví asi 1600 kalorií a z 1 kg rašeliny 1250 až 1300 kalorií. Ve vytvořené páře shromažďuje se tu značné množství utajeného tepla a při kapalnění uvolní se z 1 kg páry skoro 560 kalorií. Topení parou jest mimo to ještě nejúčinnější nejrychlejší a nejúspornější způsob přenosu tepla, který známe; proto též dochází největšího rozšíření.

Důležitou arci otázkou jest spolehlivost, jednoduchost a úspornost přístrojů, v nichž páru k topení vyrábíme.

Všem těmto podmínkám vyhovuje plnou měrou americký generátor ­Richmondův, který předvádíme na připojených obrázcích. Ve Spojených Státech došel značného rozšíření a razí si též vítězně cestu v Evropě k vytápění veřejných místností, hotelů, škol, nemocnic atd.

Richmondův generátor sestává z podložky, opatřené roštem; nad ním pak zařízeny jsou ve dvou řadách kanálky pro kouřové plyny. Tyto kanálky provedeny jsou v dutých tělesech, jimiž proudí voda, která se mění v páru. Jednotlivá tělesa jsou od sebe oddělena vrstvami osinkovými a souvisí spolu pomocí zvláštního vodního sběrače, uloženého u spodu přístroje a spojeného rourou s každým tělesem. Tyto vodní sběrače jsou dva, po obou stranách přístroje; podél hořejšího konce přístroje vede sběrač páry, spojený rovněž s každým jednotlivým tělesem. Z tohoto sběrače vedena jest pára do zvláštního rozdělovače, odkud jest rozváděna do jednotlivých místností. Voda v tělesech proudí stále a poskytuje plamenům povrch co možná největší; následkem toho jest možno rychle ji uvésti do varu.

Soustava těles jest tak uspořádána, aby bylo možno každým okamžikem osamotniti kterékoliv z nich pro případ nějakého poškození, čímž jest umožněna nepřetržitá práce přístroje. Pochod kouřových plynů jest zřejmý z připojených obrázkův. Plameny nejprve ohřívají soustavu rour umístěných nad roštem a rozdělených opět dle jednotlivých těles. Kouřové plyny jsou pak vedeny ze zádi topeniště spodními dvěma kanálky do předu a odtud hořejšími dvěma kanálky opět do zadu a dále do komína. Toto zařízení poskytuje dvě výhody; předně co možná nejdokonalejší využitkování tepla spalováním získaného, za druhé snadné čištění takových kanálků pomocí dvířek, jejichž umístění jest z obrázku zřejmo. Rošt jest u tohoto generátoru uspořádán tak, že není třeba jej prohrabávati; stačí otočiti pákou v předu umístěnou, aby popel propadl do popelníku a oheň se oživil. Řízení tlaku páry v přístroji a postupu topení děje se automaticky pomocí řídicí záklopky, na obrázku rovněž vyznačené; podrobnostmi jejího zařízení nemůžeme se však zabývati.

Přeměna topení parního, jak jsme je tuto popsali, v topení horkou vodou dá se provésti velmi snadno nepatrnou změnou na přístroji. K topení dá se tu užíti všech druhů paliv, nejvýhodněji pracují však antracit a kok, které zajišťují velmi pravidelný chod stroje a vyžadují obsluhu nepatrnou, poněvadž stačí pouze dvakráte přikládati během 24 hodin.

Uspořádání celého přístroje v jednotlivá tělesa poskytuje, jak již řečeno, výhodu nerušeného chodu a mimo to umožňuje snadné montování v místnostech nesnadno přístupných.