Střípky z historie – Bezdýmné topení – 2. část

historie

Problematika exhalací z vytápění je v současné době opět velmi aktuální a hledají se stále nové cesty k jejímu uspokojivému řešení. Jak lze doložit z dobových pramenů, není to problematika nová – již začátkem devatenáctého století se těmito problémy zabývala i řada tehdejších předních odborníků. Je proto zajímavě vrátit se o mnoho let zpět a seznámit se s článkem „Bezdýmné topení“, uveřejněném v časopise Věda a práce v roce 1900.

Topení Hawleyovo (obr. 3) má dva rošty nad sebou ležící, z nichž hořejší propouští ohořelé palivo na spodní, načež obdrží opět dávku čerstvého. Vzduch vniká do pece nad roštem hořejším i pod roštem spodním; jest tudíž nucen pronikati oběma rošty, načež se v prostoru mezi rošty děje mísení obou proudů, z nichž hořejší obsahuje nadbytek hořlavých plynův a spodní nadbytek horkého vzduchu. Rošty skládají se z trubek, jimiž proudí voda z kotlu, takže se tu zároveň předhřívá.

Obr. 3 •

Toto zajímavé zařízení jest původu amerického a osvědčilo se býti v první řadě velmi úsporným; bezdýmnost však nebyla dokonalá. Při upotřebení v tovární praxi bude vyžadovati velmi bedlivé obsluhy, neboť předhřívací trubky jsou tu podobně jako u Donnelyova topení vystaveny přímému styku s rušivými plameny a propálení takové trubky by mohlo míti osudné následky. Instalace jest rovněž poněkud drahá a nedá se na kotlu, který jest již v upotřebení, provésti bez úplného přetvoření peci; připojení předhřívacích trubek ke kotlu bylo by asi též obtížno.

Dulacovo topení (obr. 4) má rošt silně skloněný. Uhlí nasypává se dvířky A a padá nejprve na desku B, kdež jest podrobeno první suché destilaci. Pak postupně klouzá po stupních roštu G, jež jsou tvořeny rourami pro předhřívání vody, na něž jsou nastrčeny lomené železné pásy (viz detailní obrázek CC). Rošt končí před rourou E, jež rovněž slouží k předhřívání vody z kotlu; struska pak a popel padají do spodního roštu D, z něhož se čas od času vybírají.

Obr. 4 •

Vzduch proudí padacím příklopem popelníku, jímž se dá regulovati tah, prostupuje mezerami roštu, mísí se s plyny povstalými suchou destilací uhlí a při vhodném řízení způsobuje úplné spalování pod kotlem.

Dulacovo topení zavedeno jest v několika obecných závodech pařížských a dává dobré výsledky co se týče bezdýmnosti, zejména při zvýšené činnosti.

Hinstinovo topení (obr. 5) jest velmi jednoduché a též cena zařízení jest velmi mírná. Zakládá se na známém způsobu, jakým si pomáhají topiči, chtějí-Ii topiti na obyčejném roštu čadivým uhlím. Naloží totiž čerstvé uhlí na začátek roštu a na ostatní ploše rozestřou uhlí již žhavé. Plyny, vyvinující se z čerstvého uhlí, spalují se nad žhavou vrstvou. Tato zásada jest při Hinstinově soustavě provedena jen dokonalejším a účelnějším způsobem. Obyčejný rošt A skloněn jest dozadu a zakončen jest, jak z obrázku patrno, krátkým roštem B, dozadu silně se zvedajícím. Pec jest rozdělena obloukem z ohnivzdorných cihel C na dvě nestejné části.

Obr. 5 •

Čerstvé uhlí naskládá se v tlusté vrstvě na začátku roštu u F, a když se tam bylo dostatečně zahřálo, rozestře je topič hřeblem po ostatní ploše roštu G; strusku a žhavé uhlí sešine pak na zvýšený zadní rošt B, kdež zbytek uhlí dodoutná, jsa ochlazován čerstvým vzduchem, jenž proudí dvířky E do popelníka.

Okénkem H dohlíží topič na hoření ve spalovací komoře a řídí dle potřeby přístup vzduchu dvířky E. Je-li plamen příliš čadivý, pootevře dvířka, čímž pouští do spalovací komory žhavý vzduch obsahující jen nepatrné množství hořlavých plynů; je-Ii plamen modrý, je nutno přítok vzduchu zavésti přední částí roštu, kdež se nasytí hořlavými plyny, prchajícími z čerstvého uhlí.

Hinstinovou topení jest již také zavedeno v jednom z největších závodů města Paříže a osvědčuje se velmi dobře.

Topení Orsivovo, Mullerovo a Rogerovo (obr. 6). Zvláštnost této soustavy záleží v injektoru, který parním paprskem vhání vzduch do spalovací komory. Rošt jest zcela jednoduchý; injektory B pak jsou umístěny, jak z obrázku patrno, po obou stranách dvířek. Jejich zařízení možno seznati z detailní kresby vedlejší. Rourou C proudí pára z kotlu zúženým náhubkem B a zvýšenou rychlostí letí do roury A, jež je značně širší; tím vzniká ssací účinek a vzduch z roury D jest vysáván a tlačen rourou A na místo určení.

Obr. 6 •

Úlohou přístrojku C je samočinné uvádění injektorů v činnost po každém přikládání uhlí a tato činnost trvá vždy po několik minut. Při ranním zatápění v kotlu, který v noci nepracuje, má pára od předešlého dne přece ještě takové napětí, že může injektory obsloužiti.

Největší vadou tohoto topení jest značná spotřeba páry pro injektory; ostatně jest celé zařízení laciné a instalace snadná.

Poznámka redaktora:

Na celé problematice je zajímavé i to, že zkoušky probíhaly v reálném provozu. Podmínky provozu zkoušených kotlů tedy nebylo možné optimalizovat nad v praxi dosažitelný stav. Odpovídaly tomu, po čem část odborné veřejnosti v současnosti volá. Tedy posílení vlivu reálných provozních podmínek na zkoušky prováděné v laboratořích zkušeben a dosažení větší shody teorie a praxe.