Nekonečný příběh? Aneb kauza revize spalinových cest

Ten případ už jsme tu měli. Ale protože stará pravda říká: Repetitio mater studiorum (a kantoři do nás hustili českou verzi: Opakování je matka moudrosti), vrátíme se tam, kde jsme před nějakou dobou skončili. To neuškodí – a vzejde-li z toho nějaké poučení, může to i prospět. To je jedna stránka věci. Druhá, možná pro nás důležitější, tkví v tom, že před velmi krátkou dobou řešila onu kauzu autorita na vrcholné úrovni – Nejvyšší správní soud.

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2023, čj. 2 As 82/2023-49

Jak se revizor dostal k soudu

Pan B. byl příslušným městským úřadem uznán vinným ze spáchání přestupku proti živnostenskému zákonu, jehož se dopustil tím, že prováděl revize spalinových cest. Službu samozřejmě fakturoval, zákazníci platili a pan B. si tak cosi vydělal (nešlo o žádnou závratnou částku). Problém byl ovšem v tom, že k této činnosti je zapotřebí disponovat živnostenským oprávněním pro výkon řemeslné živnosti „kominictví“, leč takové oprávnění pan B. neměl, ba domníval se, že je ani mít nemusí.

Nedorozumění bylo na světě, neboť správní orgán vycházel ze zákona č. 133/1985 Sb. o požární ochraně, který takovou povinnost (být držitelem uvedeného živnostenského certifikátu) jednoznačně formuluje. Městský úřad tudíž nijak zvlášť neváhal a uložil přestupci pokutu ve výši 6000 Kč. To se panu B. pranic nezamlouvalo – nikoliv snad proto, že by pokutu považoval za nepřiměřeně vysokou, nýbrž z principu. A o ten v tomto případě především šlo. Na krajský úřad letělo odvolání, ale vyšší stolice je zamítla.

Pan B. ovšem setrval na své principiální pozici a bránil se dále. Podal žalobu ke krajskému soudu a pronikl tak do agendy správního soudnictví.

A vysvětloval: Je sice pravda, že nemám živnostenské oprávnění k činnosti kominické, jsem však držitelem oprávnění k revizím plynových zařízení podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a zároveň adresátem povinnosti uložené vyhláškou Českého úřadu bezpečnosti práce, podle které jsem dokonce přímo povinen při revizi plynového zařízení ověřit též funkci odvodu spalin.

Podle názoru pana B., opírajícího se o stanoviska Vysokého učení technického v Brně a Českého sdružení pro technická zařízení, z. s., jsou pravidla obsažená v těchto předpisech speciální vůči obecným pravidlům zákona o požární ochraně, takže nutně mají přednost. Lze se jen podivovat, mínil žalobce, že si správní orgány nevšimly, že spalinová cesta je nedílnou součástí plynového zařízení, což vylučuje, aby její revize byla prováděna samostatně. Legislativní úprava je podle jeho názoru přinejmenším nesystémová, protože nebere dostatečně v úvahu, že spalinové cesty mají dvojí možnou povahu: na jedné straně jsou ty, kde hrozí nebezpečí požáru, na druhé ty, kde takové riziko neexistuje. Kominíci ať se starají o ty první. Ale žalobce, který se specializuje na servis plynových zařízení, pracuje v podmínkách, kde taková pohroma nehrozí, takže živnostenské oprávnění v oboru kominictví logicky nepotřebuje.

Je přece jasné, že by mělo být vyžadováno jen u osob, které provádějí revize zařízení požárně rizikových. Shrnuto slovy pana B.: „Aplikace zákona o požární ochraně a prováděcí vyhlášky na jím prováděné činnosti není logická a nemá oporu ve vědeckých poznatcích.“

Hozená rukavice

Krajský soud se s námitkami žalobce seznámil, ale neztotožnil. V odůvodnění rozsudku, kterým žalobu zamítl, sice deklaroval souhlas s tvrzením žalobce, že plynová zařízení zpravidla nevyžadují revizi spalinových cest, neboť neprodukují saze, a zákon o požární ochraně se tedy na ně neaplikuje. „To však nic nemění na tom, že žalobce fakturoval a vydával zprávy o revizi spalinových cest. Pro tuto činnost je však třeba mít bez ohledu na povahu revidovaného zařízení živnostenské oprávnění v oboru kominictví,“ uvedl soud. A doplnil, že navíc – vlastně v přímém rozporu se zdůrazňovaným principiálním stanoviskem pana B. – některé revizní zprávy formuloval žalobce „přímo s odkazem na zákon o požární ochraně a vyhlášku k němu. Vyhláška se ovšem žádným způsobem nevztahuje na odvody spalin z plynových zařízení. Žalobce tak při své činnosti zaměňoval revizi plynových zařízení podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení s revizí spalinové cesty podle zákona o požární ochraně.“

Z těchto důvodů nepovažoval krajský soud žalobu za oprávněnou, zamítl ji a dokonce nastínil, jak by bylo třeba postupovat: žalobce by měl při každé revizi plynového zařízení vyhodnotit, zda je u něj třeba provést revizi spalinové cesty, a učinit o této úvaze záznam. Nemůže ovšem sám na základě jakési vlastní úvahy hodnotit, zda je revidované zařízení schopno bezpečného provozu dle zákona o požární ochraně, neboť to mu vůbec nepřísluší.

Kasační stížnost

Protože ale princip je princip, a od toho se přece nemůže jen tak snadno ustupovat, jelikož jde o podnikání a o peníze, pan B. nehodlal dát kůži na trh tak lacino. A tuzemské procesní soudní právo správní nabízí v takových případech širokou možnost napadnout rozhodnutí krajského soudu u nejvyšší instance tzv. kasační stížností. Sem s ní!

Když se do ní podíváme, jak to pozorně učinil Nejvyšší správní soud, leccos si budeme opět muset zopakovat. Ale nešť, stojí to za to.

První námitka pana B. spočívala v tom, že krajský soud sice uznal, že stěžovatel svoji činnost provádí v režimu zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, k čemuž živnostenské oprávnění v oboru kominictví nepotřebuje, avšak rozhodnutí krajského úřadu nezrušil.

Pokud jde o fakturaci, odmítl stěžovatel tvrzení, „že by revizi spalinových cest u plynových zařízení fakturoval samostatnými částkami. Prováděl ji v rámci revize plynových zařízení jako celku. Spalinové cesty jsou totiž nedílnou součástí plynových zařízení a nelze jejich revizi provádět samostatně, neboť by se jinak plynové zařízení znehodnotilo. Tato skutečnost byla reflektována i ve vystavovaných fakturách. Stěžovatel v nich nikdy neuváděl samostatnou položku »revize spalinových cest«, vždy ji uváděl v souhrnu s celkovou revizí prováděnou podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení. Zprávy, které k revizi spalinových cest vydával, by jejímu režimu podléhaly pouze v případě, kdyby je vykonával samostatně mimo revizi plynového zařízení jako takového.“

Stěžovatel dále zopakoval mantru o legislativním chaosu, že v právní úpravě revize spalinových cest panuje legislativní zmatek, přesto však podle svého přesvědčení jednal v souladu s platnými právními předpisy. Legitimaci k činnosti, kterou prováděl, shledal jasně v zákoně o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení, podle kterého mu také Technická inspekce ČR vydala osvědčení. A mimochodem – uvedl pan B. – „osoba, která je pouze držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví, tuto činnost provádět nesmí, neboť na to nemá příslušné vzdělání. Revizní technik dokonce ani nesmí takové osobě umožnit, aby část revize plynového zařízení provedla ona, jinak by se vystavoval nebezpečí postihu za přestupek.“

A tady už byl pan B. zcela na své „domácí“ půdě, takže své formulace sypal z rukávu. Za významné považoval zejména to, že revizní technik je povinen v rámci revize plynových zařízení prověřit funkci odtahových systémů, dostatečnost větrání, přívodu vzduchu a odsávání a celkovou funkčnost plynového zařízení. Kdyby tedy revizi spalinové cesty neprovedl, mohl by být stíhán za přestupek podle zákona o inspekci práce. Tak kde je spravedlnost, tázal se mezi řádky kasační stížnosti pan B. Jedni mě pokutují za to, že jsem revize dělal, jiní by mě pokutovali, kdybych je nedělal.

A další námitka: Ano, čas od času se při vyúčtování poskytovaných služeb odvolával na „požárnickou“ vyhlášku č. 34/2016 Sb. o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty, ale to jen pro srozumitelnost ve vztahu k zákazníkům, laikům, kteří by možná jinému vysvětlení nerozuměli. Vlastně tento způsob volil proto, aby mohl formulací vyhlášky použít metodologicky, „jako podklad pro vypracování technologického postupu při kontrole spalinových cest.“ To přece vůbec neznamená, že by prováděl podle vyhlášky, která se ho ve skutečnosti netýká, samotnou kontrolu. A pokud by někdo chtěl tvrdit opak, ať si laskavě navíc uvědomí, že užití vyhlášky pro metodiku a technologii postupu při revizích plynových zařízení zákon nezakazuje. A co není zakázáno, je dovoleno …

V kasační stížnosti samozřejmě nechyběla ani oblíbená figura týkající se legislativních nedostatků obsažených v platné právní úpravě. Jak říká soudní spis: „Kromě toho stěžovatel poukázal na skutečnost, že zákon o požární ochraně nesprávně nerozlišuje mezi zařízeními, u kterých hrozí riziko požáru, a těmi, u kterých toto riziko nehrozí. Tuto distinkci nerespektovaly ani správní orgány, ani krajský soud. Stěžovatel totiž provádí revizi těch zařízení, u kterých riziko vzniku požáru nehrozí. Živnostenské oprávnění v oboru kominictví má význam při revizi spalinových cest u těch zařízení, kde riziko požáru hrozí. Dle názoru stěžovatele nelze zákon o požární ochraně, a tudíž ani jeho prováděcí vyhlášku na projednávanou věc aplikovat.“

Tento kategorický závěr podpírá pan B. odkazem na úvodní ustanovení zákona o požární ochraně, které za její účel označuje ochranu života, zdraví a majetku občanů před požáry. V pasáži, kde tento zákon reguluje preventivní protipožární opatření u spalinových cest, však paradoxně nerozlišuje, zda u nich riziko požáru hrozí, či nikoliv. Zato prováděcí vyhláška podle názoru stěžovatele stanoví povinnosti vztahující se jen k těm zařízením, v nichž riziko požáru hrozí. To ale není parketa pana B., který provádí jen revize zařízení, u kterých toho riziko není. A neexistuje-li takové nebezpečí, k čemu by mu bylo živnostenské oprávnění v oboru kominictví? A jak by se mohl dopustit přestupku, že nemá nějaký glejt, když ten glejt k ničemu nepotřebuje?

Sofistikovaná filipika proti tomu zmatku v legislativě vrcholí v podání stěžovatele exkurzem do obecné sféry občanského zákoníku, který zapovídá dovolávat se právního předpisu proti jeho smyslu. „Pod řazení revize zařízení, u kterých nehrozí riziko požáru, pod zákon o požární ochraně je proti smyslu tohoto zákona. Kvůli nesprávnému výkladu zákona pak musí spotřebitelé každoročně vynakládat nemalé částky na revizi spalinových cest u zařízení, která pro ně z hlediska požární ochrany nejsou riziková,“ uzavírá kriticky pan B.

Jak se činil Nejvyšší správní soud

Členové soudního senátu se pečlivě seznámili se spisovým materiálem a přesně vyhmátli, oč v dané věci vlastně jde. „Sporný mezi účastníky je výklad zákona, konkrétně pak subsumpce stěžovatelovy činnosti pod režim zákona o požární ochraně a příslušnou vyhlášku, potažmo nesoulad mezi smyslem zákona o požární ochraně a zněním některých jeho ustanovení a zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení včetně souvisícího nařízení vlády.“

A soudci začali rozmotávat to zapeklité klubko, ve kterém možná původně šlo o to, jestli pana B. postihnout malou pokutou za přestupek, ale které se ve skutečnosti proměnilo ve spor dvou koncepcí, z nichž jednu bychom mohli označit za „revizně plynařskou“ a druhou za „kominickou“. Komu dá justice za pravdu?

Bod první: Pan B. se podivuje, že krajský soud sice konstatoval, že jím revidovaná plynová zařízení nevyžadovala revizi spalinových cest, neboť nespadají pod zákon o požární ochraně a jeho prováděcí vyhlášku. Pak měl ovšem žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, nikoliv zamítnout žalobu. Nejvyšší správní soud s tím nesouhlasí. Je sice pravda, že krajský soud uzavřel, že na spalinové cesty vyhrazených technických zařízení se neaplikují požadavky zákona o požární ochraně (což je ovšem závěr nesprávný), ale přesto považoval za naplněnou skutkovou podstatu přestupku, protože stěžovatel revize spalinových cest podle zákona o požární ochraně a jeho prováděcí vyhlášky fakticky prováděl (byť nebyly potřebné) a vystavoval o nich revizní zprávy. K tomu ovšem neměl potřebné živnostenské oprávnění pro řemeslnou živnost v oboru kominictví, v čemž právě závadnost takového postupu tkvěla.

Bod druhý: Evidentně je třeba rozluštit otázku, zda se na spalinové cesty zařízení na spalování plynných paliv vztahuje zákon o požární ochraně. Je totiž pravda, že rozlišení typů zařízení, která nemohou bez spalinových cest (kouřovodů a komínů) fungovat, v zákoně chybí. Nejvyšší správní soud podrobil důkladné analýze několik ustanovení. Citujme z rozhodnutí: „V § 44 odst. 2 zákona o požární ochraně je mj. uvedeno, že čištění nebo kontrola spalinové cesty podle tohoto zákona u spalinové cesty pro spotřebiče na plynná paliva, kde odvod spalin je podle návodu nebo technických podmínek výrobce nedílnou součástí spotřebiče, se provádí podle návodu výrobce. Odstavec 1 tohoto ustanovení pak stanoví, že čištění nebo kontrolu spalinové cesty provádí osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví (oprávněná osoba). V § 45 je dále stanoveno, že revizi spalinové cesty provádí oprávněná osoba, která je současně revizním technikem spalinových cest ve smyslu zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání.“ Z analýzy těchto ustanovení jasně plyne, že se zákon o požární ochraně aplikuje na revizi veškerých spalinových cest, výslovně též na revizi spalinových cest pro spotřebiče na plynná paliva.

Bod třetí: Je nutno též učinit jasno v rozporném pohledu na konflikt (či zdánlivý konflikt) mezi textem právního předpisu a jeho účelem. Jde o otázku složitou, komplikovanou, která se může zdát jako zbytečně akademická. Ale to je velký omyl. Ukažme si opět podrobněji, jak k rozklíčování tohoto problému přistoupil Nejvyšší správní soud.

Svou úvahu odvíjel od obtížně uchopitelného názoru stěžovatele, že na spalinové cesty plynových zařízení se prováděcí vyhláška k zákonu o požární ochraně nevztahuje, resp. že se nemá aplikovat. V textu tohoto právního předpisu totiž o žádné takové výjimce není ani zmínka, zato v jeho příloze jsou expressis verbis stanoveny lhůty pro kontrolu a čištění spalinových cest u plynových spotřebičů a pro kondenzační spotřebiče na plynná paliva je tu dokonce výslovně určena odchylná periodicita provádění kontrol. „Z ničeho přitom nevyplývá, že by návod k provádění revize spalinových cest obsažený v příloze k této vyhlášce nebyl přiměřeně použitelný též pro spalinové cesty spotřebičů na plynná paliva. Ani do určité míry odlišná povaha spotřebičů na plynná paliva, na kterou poukazuje stěžovate(nevznikají saze, jež mohou být zdrojem požáru), nečiní požadavek na provedení revize spalinových cest nelegitimním.

Stěžovatel netvrdí, že by činností spotřebičů na plynná paliva nevznikaly spaliny, které je třeba bezpečně odvádět a rozptýlit ve venkovním prostředí. Prověření, zda jsou spalinové cesty provedeny tak, aby řádně a bezpečně plnily svoji funkci, je jistě legitimní i ve vztahu ke spotřebičům plynných paliv. Požadavek na provedení revize spalinových cest spotřebičů (bez ohledu na druh spotřebovávaného paliva) vyplývá též ze stavebních právních předpisů,“ uvádí Nejvyšší správní soud při analýze této právní stránky kauzy.

Klíčové otázky na stole

Z výše uvedených poznatků vyvodil Nejvyšší správní soud zásadní závěr: Není rozhodné, jaký je obecný účel zákona o požární ochraně (a jeho prováděcích předpisů), protože jeho ustanovení se výslovně aplikují i na spalinové cesty zařízení, u kterých nehrozí riziko požáru. K tomu soud trefně poznamenává: „Ačkoliv se v určitém ohledu může zdát přehnané, aby se předpisy sloužící k ochraně společnosti před důsledky požárů vztahovaly i na plynové spotřebiče, které danou hrozbu za běžných okolností neskýtají (typicky na plynové kondenzační kotle, jež za běžných okolností produkují spaliny o takové výstupní teplotě, že by neměly být způsobilé něco zapálit), nelze s poukazem na účel zákona negovat jeho výslovné znění.“

V souvislosti s tím je možno konstatovat, že ačkoliv normy týkající se čištění, kontroly a revize spalinových cest byly vloženy do zákona o požární ochraně až jeho novelizací v roce 2015, vyjádření účelu zákona zůstalo nedotčeno.

Zásadní interpretace, kterou v tomto rozhodnutí přináší Nejvyšší správní soud, se ale dotýká i další klíčové otázky, jež nás celým případem provází. Je skutečně zkoumaná právní úprava tak nesrozumitelná a nesystematická, jak naznačuje jedna (žalující) strana?

Soud připouští, že „zahrnutí některých povinností spojených s plynovými spotřebiči a jejich spalinovými cestami do zákona o požární ochraně“ může působit jako nesystematické, avšak dodává, že tomu tak je pouze zdánlivě.

„Zákon o požární ochraně se skutečně obecně nevztahuje na situace, činnosti a zařízení, které nijak nesouvisejí s rizikem požáru. S předcházením požáru však zcela jistě souvisí činnost kominíků; kontrola a revize spalinových cest za účelem protipožární prevence je primární náplní jejich práce. Není však náplní jedinou. Smyslem jejich činnosti je i ochrana osob před jinými nebezpečími, která jim mohou hrozit z užívání tepelných (spalovacích) zařízení v důsledku nesprávné manipulace či údržby spalinových cest. Tato jiná nebezpečí hrozí i uživatelům zařízení na plynná paliva (např. v důsledku nesprávného provedení spalinových cest, jejich neprůchodnosti či netěsnosti jejich jednotlivých komponent)."

Ačkoliv v takové situaci zpravidla nemůže vzniknout požár, je nutno jí předcházet, neboť je spojena s rizikem jiného nebezpečí pro život a zdraví (spaliny plynných paliv obsahují oxidy dusíku, oxidy síry, oxidy uhlíku a řadu dalších látek, které mohou být zdraví nebezpečné). I tato činnost spadá do odbornosti kominíků jako profesionálů, kteří přispívají k předcházení veškerých rizik spojených se spalinovými cestami.

Čištění, revize a kontroly spalinových cest jsou bez ohledu na typ zařízení obsaženy v zákoně o požární ochraně proto, že tyto činnosti primárně slouží k prevenci požárů, i když tomu tak nemusí být vždy. Neexistuje přesvědčivý důvod, proč by jednotná právní úprava určité činnosti měla být rozdělena do několika právních předpisů pouze proto, že některé typy zařízení, k nimž se tato činnost vztahuje, mohou představovat riziko požáru, kdežto jiné spíše nikoliv.“

To je perfektní vyjádření podstaty věci.

Nejvyšší správní soud upozorňuje v těchto souvislostech na to, že přístup stěžovatele, byť operuje nerozumností právní úpravy a argumentuje tím, že vyvolává uživatelům plynových spotřebičů mrzuté náklady na čištění a kontrolu spalinových cest, je dán toliko jeho subjektivním názorem, i když může být považován za správný i částí odborné veřejnosti. Podstatné je, že z důvodů výše uvedených musí být příslušná osoba k provádění revizí spalinových cest plynových spotřebičů vybavena živnostenským oprávněním v oboru kominictví, aniž by rozhodným momentem bylo hrozící (či nehrozící)riziko požáru.

K povaze přestupku

Někdo by snad mohl namítat, že věnujeme podstatnou část rozboru jedné stránce věci, kdežto na druhou zapomínáme. Zde je náprava.

Ano, je pravda, že celá kauza odstartovala přestupkem – pojďme se tedy podrobněji podívat, jak v tomto ohledu postupoval Nejvyšší správní soud.

Potíž zdánlivě spočívala ve fakturaci revizí spalinových cest. Není ovšem ve skutečnosti podstatné, jestli tuto činnost účtoval pan B. separátně, nebo ji zahrnoval do fakturace spolu s ostatními službami poskytovanými v souvislosti s revizemi plynových spotřebičů. Bylo jasně prokázáno, že takovou činnost v obchodních a účetních dokladech vykazoval a dostával za ni úhradu.

Tím ovšem nepochybně naplňoval skutkovou podstatu přestupku, který je charakterizován tím, že někdo provozuje činnost, jež je předmětem živnosti řemeslné nebo vázané, aniž by k tomu měl příslušné živnostenské oprávnění (musí to být soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem).

Nejvyšší správní soud konstatoval, že v tomto ohledu nemá významzkoumat povahu tepelných zařízení na plynná paliva a otázku, zda u nich vzniká nebezpečí požáru, jak se snaží tvůrci různých stanovisek, o něž se pan B. opřel. Ti jednak nejsou nadáni pravomocí k autoritativnímu výkladu práva (to je výsostným znakem moci soudní), jednak (viz výše) zodpovězení takové otázky tak jako tak nemůže mít vliv na posouzení přípustnosti přestupkového jednání pachatele.

Podobně se Nejvyšší správní soud postavil k námitce týkající se údajného rozporu zákonného textu a účelu zákona o požární ochraně či stěžovatelem tvrzeného nesouladu mezi povinnostmi revizního technika podle zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a zněním zákona o požární ochraně.

Není revize jako revize

V tomto kontextu přináší zkoumaný judikát Nejvyššího správního soudu poměrně podrobné a zajímavé poznatky, které by bylo lze soustředit do následujících bodů:

Bod první: Podle úpravy účinné v době skutku (tedy v čase, kdy se pachatel dopouštěl přestupkového jednání) se revizí zařízení rozumělo „celkové posouzení zařízení, při kterém se prohlídkou, vyzkoušením, popřípadě i měřením zjišťuje provozní bezpečnost a spolehlivost zařízení nebo jeho částí a posoudí se i technická dokumentace a odborná způsobilost obsluhy. Jestliže je součástí zařízení i zařízení elektrické, tlakové, zdvihací nebo jiné, prověří se při revizi celého zařízení, zda u těchto zařízení byla provedena revize podle zvláštních předpisů. Ve zprávě o revizi zařízení se o tom učiní záznam.“

Bod druhý: Tatáž (starší) právní úprava určovala, že se „při provozní revizi podle charakteru zařízení prověří mimo jiné funkce odtahových systémů, větrání, odsávání a celková funkce zařízení.“

Bod třetí: Jak konstatoval soud, „z těchto ustanovení ovšem nelze dovozovat, že by součástí revize zařízení pro spotřebu plynu spalováním byla revize spalinových cest.“ Předmětem revize totiž bylo jen samotné zařízení, nikoliv spalinové cesty. Ani tehdy, je-li při revizi zařízení kontrolována jeho komplexní funkčnost (a funkčnost s ním spojených technických systémů), není možno dovodit, že to zahrnuje i revizi spalinových cest: její předmět je totiž rozsáhlejší a přesahuje rámec pouhé funkčnosti odtahu spalin.

Bod čtvrtý: Totéž zřetelně plyne i z právní úpravy nyní platné a účinné, i když ta se na posouzení přestupku nevztahuje. Stěžovatelův omyl mimo jiné spočívá v tom, že jeho argumentační arsenál vychází, jak říká Nejvyšší správní soud, „právě z této na věc neaplikovatelné právní úpravy“.

Bod pátý: I kdybychom však aktuální regulaci přiznali určitou argumentační sílu a význam pro posouzení této věci, dobereme se stejných výsledků. Podle současných předpisů, na něž se stěžovatel odkazuje (zákon o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a jej konkretizující vládní nařízení) totiž výslovně platí, že vyhrazenými plynovými technickými zařízeními nejsou spalinové cesty.

Nejvyšší správní soud uvažuje takto: V aktuálních předpisech je stanoveno, že „při výchozí revizi plynového zařízení je nutné prověřit, zda byly podle příslušných právních předpisů provedeny revize i na vyhrazených elektrických, tlakových nebo zdvihacích zařízeních a zda byly provedeny revize spalinových cest, vztahující se k revidovanému vyhrazenému plynovému zařízení. Z uvedeného je zřejmé, že revize spalinových cest vztahující se k vyhrazenému plynovému zařízení není součástí revize tohoto vyhrazeného plynového zařízení, nýbrž zcela samostatným úkonem. Tato skutečnost e reflektována i v úpravě, která se věnuje obsahu revizní zprávy. Zákonodárce tak i podle aktuálně platné právní úpravy přenechal úpravu revizí spalinových cest jinému právnímu předpisu, konkrétně zákonu o požární ochraně.“

Bod šestý: Závěr, k němuž Nejvyšší správní soud zřetelně směřuje, je jasný a konzistentní: „Revizní technik ve smyslu zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení smí provádět toliko revize vyhrazených technických zařízení podle tohoto zákona. Z toho plyne, že revizi jiných zařízení provádět nesmí (nedisponuje-li patřičným oprávněním). Vzhledem k explicitnímu vyloučení spalinových cest z revize provedené revizním technikem v režimu zákona o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vybraných technických zařízení je zřejmé, že do prověření funkce odtahových systémů, dostatečnosti větrání, přívodu vzduchu a odsávání, jakož i celkové funkčnosti zařízení nelze zahrnout spalinové cesty jako takové (navíc, jak soud uvedl již výše, rozsah revize spalinových cest je podstatně širší a překračuje rámec pouhého prověření funkčnosti odtahových systémů apod.).“

Železné zákony logiky

Dnes je módní vymýšlet pravidla pro všechno a tvářit se, že různá pravidla jsou jakýmisi nepřekročitelnými zákony lidstva. Mnohdy tomu tak není. Existují však logické řetězce, která tuto povahu vskutku mají. Zkusme tedy takové „železné zákony logiky“ vyvodit ze zkoumaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Najdeme je v něm ostatně docela snadno, protože jsou formulovány srozumitelně a těžko proti nim cokoliv namítat.

Nejdůležitější zákon by snad mohl znít: Když dva dělají (v podstatě) totéž, není to totéž. Jestliže někdo drží živnostenský glejt v oboru kominictví, je práv provádět revize spalinových cest, leč nemá oprávnění zabývat se revizemi plynových zařízení. To nikdo nezpochybňuje, kominíci už vůbec ne. Stejně tak ovšem logicky platí, že revizní technik není povolán k tomu, aby provozoval revize spalinových cest. Jak praví Nejvyšší správní soud: „oba revizní úkony totiž ze zákona vyžadují jinou profesní odbornost.“

Navazující zákon by v nadsázce měl například toto znění: Ten dělá to a ten zas tohle – pak lze předpokládat, že všichni uděláme dost. V našem konkrétním případu měl stěžovatel jako revizní technik vyhodnotit, „zda spalinová cesta vyžaduje revizi podle zákona o požární ochraně (bez ohledu na skutečnost, zda je, či není integrální součástí plynového zařízení), a vydat o tomto vyhodnocení doklad. Tím měla jeho činnost, co se týče této spalinové cesty, skončit.“

Přidejme třetí „železný zákon“: Každému, co jeho jest. Aneb, jak uvádí Nejvyšší správní soud lakonicky: „V žádném případě neměl stěžovatel oprávnění sám provést revizi spalinové cesty a nechat si za ni od klientů platit. Pochopitelně nebyl oprávněn vydat revizní zprávu spalinové cesty ve smyslu příslušné úpravy nebo na tuto úpravu ve své zprávě jakkoliv odkazovat. Je přitom zcela zjevné, že stěžovatel vydával revizní zprávy podle zákona o požární ochraně a jeho prováděcí vyhlášky,“ tedy se – protiprávně – vyjadřoval k bezpečnosti dané spalinové cesty z hlediska protipožární prevence.

Železných zákonů ovšem nemůže být nekonečně. Móda žádá nějaké hezké číslo. Tři, pět, sedm … nebo něco na ten způsob. Spokojme se tedy s těmi třemi.Ale dodejme ještě důležitou, i když pro pozorného čtenáře asi celkem nepřekvapivou informaci: Nejvyšší správní soud kasační stížnost pana B. zamítl.