Národní divadlo - 40 let od rekonstrukce – 4. část

Článek pokračuje dalším dílem o rekonstrukci Národního divadla. Velice detailně popisuje postup při přípravě a  realizaci stavby po požáru objektu Národního divadla.

Recenzent: Petr Fischer

Sotva utichly poslední oslavy a odehráno prvních dvanáct představení, neprodleně započaly poslední dokončovací práce. Když dne 12. srpna 1881 kolem 6 hodiny večerní odcházeli ze stavby stavbyvedoucí Kusý se sochařem Schnirchem, zahlédli stoupat nad divadelní budovou kouř. Zprvu se domnívali, že hoří sousední budova „U Kobrů“, ale záhy seznali, že hoří budova samotného Národního divadla. Ohnisko požáru objevil hasič Kořínek, který v té době konal v divadle pravidelnou prohlídku.

Zjistil, že oheň vznikl v prostoru dvojitého dřevěného podbití střechy. Neprodleně vyhlásil telegraficky poplach, zapojil příslušné hadice, hydranty otevřel vrchní mistr Vorel a společně s velitelem hasičů Jungem zahájili hašení. Hlavní inženýr Zelený spustil i hasicí zařízení na hlavní scéně, to však záhy ochablo. Příčinou byl jeden uražený kohout, kterým vytékala voda. Další příčiny rychlého šíření požáru byly zejména tyto:

• Provedení protipožární zdi nesplňovalo ani tehdejší předpisy.
• Nepřipravenost hasičského sboru, který se dostavil pozdě a s nedostatečnou přípravou, špatná komunikace mezi jednotlivými služebnami.
• Aby bylo hašení rychlé a efektivní, bylo nutno udržovat hladinu v zásobní požární nádrži na Karlově ve výši 5,5 m, v době požáru v ní však bylo pouze 3,5 m vody.
• Prakticky veškeré bednění střechy a krov byly provedeny ze dřeva.
• Ze střechy nebyla provedena úniková cesta, hasiči byli na poslední chvíli nuceni slézat po hromosvodu.

• Železnou oponu nebylo možno dostatečně rychle spustit, neboť z důvodů probíhajících štukatérských prací byla proti nežádoucímu spuštění zajištěna řetězy. Navíc zde bylo, z důvodů dokončování štukatérských prací, instalováno lešení.

Kolem půl osmé již bylo zřejmé, že díky velkému rozsahu dřevěnýchsoučástí střechy nebude možné požár rychle uhasit, ocelová konstruk-ce střechy se počala bortit, z plynového potrubí sršely bílé plameny, spadla pozlacená mříž, báně, následně lustr, nakonec se zřítila celá ocelová konstrukce střechy. Navzdory spojenému úsilí hasičských sborů téměř z celé Prahy, se požár uhasit nepodařilo. Podařilo se zachránit alespoň Prozatímní divadlo. Pan Šubert v publikaci o Národním divadle píše:

Možno s celou pravdou říci, že od poprav staroměstských nebylo v Čechách jednotlivé události, která by byla otřásla tou měrou veškerým národem jako požár Národního divadla“.

Ačkoli hašení požáru velmi pomohl vydatný déšť, poslední ohniska požáru byla podchycena, hasební práce bylo s jistotou možné ukončit až 13. srpna odpoledne. Jako příčinu požáru soudní znalci shledali nedostatečné uhašení dřevěného uhlí, jehož zbytky nasypali nezkušení řemeslníci Emil Jenisch a Václav Zinniburg do okapu. Následně soudní znalci prohlásili, že ačkoli řemeslníci polili uhlíky vodou, neučinili tak dostatečně.

Rovněž nechybělo podezření, zda požár úmyslně nezaložila cizí osoba, nicméně oba pomocníci byli odsouzeni k maximálnímu možnému trestu vězení za nedbalostní čin v délce jednoho týdne. Měli štěstí, že při likvidaci požáru došlo pouze k jednomu lehčímu zranění. Hůře dopadlo asi 30–40 přihlížejících diváků, kteří prolomili ochranné zábradlí na mostě na Ferdinandově třídě nad úvozem dnešní Divadelní ulice, kam z výše několika metrů spadli. Pád se naštěstí obešel bez smrtelných zranění.

O sto let později bylo ve vzdušném tunelu Výzkumného leteckého ústavu provedeno měření, které věrně simulovalo povětrnostní podmínky v kritický den 12. srpna 1881 nad Prahou.

Jeho výsledek naprosto vyloučil, že požár mohl vzniknout samovolným vznícením uhlíků.

Podezření, že požár byl, vzhledem k napjaté situaci mezi českým a německým obyvatelstvem, založen pražskými Němci úmyslně, se však nikdy nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.

Události, které následovaly, nemají pravděpodobně v českých dějinách obdoby. Při sezení Měšťanské besedy pražské povstal vlastenec Karel Hodek a s plným vědomím, že první příspěvek nastavuje laťku ostatním přispěvatelům, věnoval částku 1000 zlatých, v malé chvíli bylo vybráno 6100 zlatých.
Hned další den vyšlo provolání, z něhož vyjímáme: „Všeobecný žal nad zkázou divadla a všeobecné nadšení pro jeho znovuzřízení projevily se pravým veletokem příspěvků, jež se všech stran do pokladny sboru plynuly. Skládány byly jednak v kanceláři Sboru, jednak v časopisech, které hned druhého dne byly zaplaveny docházejícími dary neb aspoň telegrafickými a jinými zprávami o skládání příspěvků.
Purkmistr pražský a po něm představitelé jiných měst a okresů vydali zvláštní provolání, spolky, různí sborové a nesčíslní jednotlivci sami skládali příspěvky, jichž suma den ze dne rostla opravdu úžasně. Kde dříve bylo dáváno po desítkách a stovkách, dáváno nyní po stovkách a tisících, a kde nebylo možno dávati příspěvky veliké, nahražena byla velikost množstvím. Tentokrát sotva kde zůstal uvědomělý Čech, který by aspoň skrovným příspěvkem uvědoměl by své vlastenectví a nadšení, přitom byla celá řada takových, kteří skládali příspěvky i nad svou sílu.“

Stranou nezůstala opět ani císařská rodina: císař věnoval 20 000 zlatých, kralevic Rudolf a princezna Stefanie věnovali 5000 zlatých, 1000 zlatých pak arcikníže Ludvík Viktor. Obec pražská pak věnovala 50 000 zlatých a dalších 50 000 prostřednictvím vkladu České spořitelny. Pozadu nezůstaly ani cechy a města, průmyslové závody a různé spolky, česká šlechta a krajané ze zahraničí.
Pojišťovna vyplatila náhradu škody ve výši 274 800 zlatých, škoda byla vyčíslena na 550 00 zlatých. Za zbytky stavebního materiálu bylo utrženo 21 336 zlatých a 81 krejcarů.

13. října 1881 na schůzi sboru byl arch. Zítek vyzván k vypracování nového projektu, o čtyři dny byla vyzvána Vojtěšská huť v Kladně na vypracování návrhu kovové konstrukce střechy, návrh předložila v polovině října. K posouzení byl předán komisi expertů, v níž zasedali přední odborníci profesoři Bukovský, Salaba, Šolín, inženýři Staněk, Hajniš, Vojáček, Plenkner, Jindra, stavitelé Blecha a Skuček.

Ing. Zelený byl požádán o nový projekt rozvodů vody. Urychleně se vypracovaly plány i na stavbu zařízení vzduchotechniky. Obtížně probíhala jednání s prof. Zítkem – ačkoliv výbor přistoupil na jeho veškeré finanční požadavky, nebyl ochoten přistoupit na některé úpravy projektu (kapacitu hlediště, posunutí prosceniové zdi dále do hlediště aj.).

Dne 22. března 1882 oznámil profesor Zítek, že na projektech pro Národní divadlo nehodlá pokračovat. Velmi rychle byla uzavřena dohoda s pražským rodákem prof. Josefem Schulzem a prof. Pacoldem jakožto předsedou stavebního odboru, odpovědným stavitelem byl ustanoven p. Skuček.

V rámci opravy Národního divadla bylo rozhodnuto o vnitřních disposičních úpravách, ale rozhodujícím prvkem bylo zakoupení domu č. 224-II, přiléhajícímu k Prozatímnímu divadlu od majitele dr. R. Poláka, který výbor dne 18. prosince 1891 koupil za 95 000 zlatých. Prof. Schulz mohl tedy na schůzi výboru 9. května 1882 předložit již stavebním odborem odsouhlasené plány k opravě budovy ND a 6. září dodal plány k přestavbě Prozatímního divadla a přikoupeného domu, které ve značné míře odstranily vady předchozího projektu.

Hlediště nyní mělo navýšenou kapacitu o 1037 sedadel a 800 míst k stání. Za zmínku stojí zejména zvýšení počtu východů z jeviště, královských místností, balkonů a úprava únikových cest. Z vnějších úprav zmiňujeme nový tvar střechy, krytina zprvu navržena měděná, později se architekt vrátil k břidličné krytině.

Prozatímní divadlo se zcela přestavělo, fasáda se sjednotila s fasádou historické budovy, uvnitř projektovány v podzemí strojírna, v přízemí a vyšších patrech tři zkušební sály, po stranách chodby,  oblékárny a skladiště. Zcela zbourán byl přikoupený dům a vystavěna nová budova, v níž byla v krytém dvoře umístěna parní kotelna.

Prof. Pacold prozíravě navrhoval umístit kotle i elektrické generátory zcela mimo pozemek divadla, ale toho jsme se dočkali až o sto let později. Plány schválil magistrát a místodržitelství dne 26. května 1882 a ihned se započalo se stavbou stropu.
Stropní nosiče o váze 84 373 kg byly vyrobeny ve Vojtěšské huti v Kladně za 15 394 zlatých, 40 kr., pokryty byly žlábkovým železem o váze 35 044 kg za 5608 zl., 27 kr. na ně se položily šamotové cihly.

Spodní strop této konstrukce vážil 20 311 kg a za 4992 zl, 31 kr. jej provedla firma Bondy a synové. Když soudní znalci prof. Šolín, ing. Plenkner, ing. Vojáček, ing. Hajniš, ing. Staněk a stavitel Skuček odsouhlasili projekt střešní konstrukce, byla střecha dne 9. 8. 1882 zadána Vojtěšské huti v Kladně. Původně navržená měděná krytina střechy byla z důvodů zabránění elektrochemické korozi nahrazena břidličnou krytinou, připevněnou šrouby na pozinkovaný vlnitý plech, kterým byla střešní konstrukce přikryta. Ušetřilo se tak 15 000 zlatých.

Ve výběrovém řízení na dodávku železné opony zvítězila firma Rothoff a Golf.

Zařízení techniky prostředí historické budovy ND

1. Vytápění a větrání

Projekt na vytápění a větrání budovy byl zadán Ing. Kellingovi z Drážďan v roce 1882, který měl s podobnými realizacemi již zkušenosti. V zadání se stanovilo, že veškeré zdroje tepla a komíny mají
být z historické budovy vyloučeny. Vzhledem k omezenému prostoru zvolil Ing. Kelling jako zdroj tepla čtyři parní kotle soustavy Rootho­vy patentu Waltherova.

„Jsou sestaveny tak, že se při nich nemůže státi výbuch větší, nýbrž v nejhorším případě jen částečný, málo škodný.“
Pro vytápění postačily původně dva kotle s výhřevnou plochou 68 m² a dva kotle po 25,6 m². Když bylo později rozhodnuto zavést elek­trické osvětlení, musela se zvětšit výhřevná plocha kotlů na 442 m² oproti původním 187,2 m².

Přívod vzduchu byl zajištěn tunely vedenými od Vltavy do sklepních prostor „a sice kvůli vyčištění drátěnou sítí a zvláštním sprchovým přístrojím, kde se všech škodných příměsků sprostí. Pak vstoupí  do síně přehřívací umístěné pod hlavním vestibulem“. Dále je vzduch veden do ventilátoru pod hlavním vestibulem, poháněným parním strojem o výkonu 8 HP.

Vzduch je nasáván kanálem od Vl­tavy a dále přiváděn do směšovací místnosti. Odtud je vzduch veden k teplovzdušným jednotkám, kte­ré umožňují regulování množství vzduchu jak na přívodní, tak na vý­ stupní straně. Dále je vzduch veden různými kanály jak ve stěnách, tak v podlahách, ale i zvláštními vyúst­kami pod každým sedadlem, kde bylo množství výstupního vzduchu regulovat1). Regulačními prvky byl vybaven i přívod vzduchu do lóží i vedlejších místností.

---

1) Toto bylo překvapením i pro autora článku. Domníval jsem se, že instalace vyústek pod sedadly byla provedena až při rekonstrukci v roce 1983.

Pro vytápění jeviště se do propadliš­tě instalovaly dvě teplovzdušné jed­notky. Odvod vzduchu byl zajištěn parním axiálním ventilátorem o vý­konu 4 koní umístěným na strop­ním nosníku. Dle dobových prame­nů bylo i při venkovní teplotě –20 °C možné v hledišti dosáhnout teploty +20 °C, zatímco v létě teplota hlediš­tě údajně nepřestoupila 25 °C.

Parní pohony obou ventilátorů se v letech 1926–27 nahradily elektro­motory a v této sestavě byly venti­látory v provozu až do rekonstrukce v roce 1983. Dnes je jeden z těch­to ventilátorů vystaven u vstupu do objektu podniku Janka Rado­tín, kde byl tehdy vyroben. Množ­ství přivedeného vzduchu v zimě mohlo být až 50 000 m³·h^–1, v létě 90–100 000 m³·h^–1. Tato koncepce umožnila z divadelní budovy od­stranit veškeré stávající zdroje tep­la i komínová tělesa.

Protože Ing. Kelling měl ve smlou­vě stanoveno, že veškerá zařízení, která jsou schopny vyrobit a dodat české firmy, budou přednostně ob­jednány u nich, objednal Ing. Kel­ling veškerou litinu a teplovzdušné jednotky ve Vojtěšské huti na Klad­ně, parní stroje s veškerým příslu­šenstvím ve firmě Českomoravské továrny na stroje, která dodala i hlavní ventilační odtahové potrubí ve střeše za částku 8002 zlatých, 76 krejcarů. Další výdaje uvádí tab. 2.

Zařízení pro vytápění a větrání od firmy Ing. Kellinga:

• hlavní budova: 147 954 zl.,
• pozdější rozšíření kotlů: 6850 zl.,
• Prozatímní divadlo a dostavba: 10 000 zl.

2. Osvětlení

Díky výraznému pokroku v rozvo­ji systémů elektrického osvětlení rozhodl výbor o instalaci této tech­nologie. Hlavní výhodou oproti plynovému osvětlení bylo výrazné zlepšení hygienických podmínek jak  v hledišti, tak na jevišti a samozřej­mě výrazné snížení rizika požáru.První zkoušky se provedly s oblou­kovými lampami Ing. Křižíka ještě v Prozatímním divadle. Vzhledem k tomu, že se ukázalo, že tento druh osvětlení jednak zkresluje barvy, jednak vrhá silný stín, rozhodlo se, že bude vypsána nová soutěž.

Protože v právě dostavěném brněn­ském divadle již bylo osvětlení „žárovými lampičkami Edisonovými“ insta­lováno, odebrala se komise ve složení prof. Schulz, Ing. Krosta, prof. Pacold, Ing. Wolf, k nimž se přidal i Ing. Křižík, toto osvětlení prověřit.
Na základě příznivého posudku bylo ve výboru sboru rozhodnuto vypsat soutěž na elektrické osvětlení hlav­ní budovy, oblékáren a zkušeben. Jedním ze zúčastněných byl český multitalent a vynálezce Jára Cimr­man, jehož lampa „Járovka“ (obr. 3) předčila způsobem osvětlení veške­rá tehdy dostupná osvětlovací těle­sa. Avšak protože český vynálezce nebyl schopen zaručiti výrobu těch­to prvků v dostatečném množství v potřebném čase, musel se výbor poohlédnout po jiném dodavateli.
Dalšími uchazeči byli Ing. Křižík a vídeňská firma Brückner, Ross et Cons. Protože ani Ing. Křižík nebyl schopen osvětlení v požadovaném termínu zajistit, ze soutěže odstou­pil a instalace byla dne 21. dub­na 1883 smluvně svěřena výše zmíněné vídeňské firmě za cenu 68 950 zlatých. Dle smlouvy bylo nutné instalovat 2000 ks „lampiček Edisonových“ , které měly zajistit osvětlení interiéru celého ND kro­mě domu loggie, portiku, podjezdu a obloukové chodby, kde se instalo­valo osvětlení plynové.
Hlavním důvodem pro toto řešení byl omezený prostor kotelny a strojovny, který neumožňoval další navýšení výkonu. Nakonec se instalovalo 2166 žárovek bílých a 856 barevných. Energie pro osvětlení se generovala v sedmi elektrodynamických strojích, které zvládly pokrýt potřebu 1750 lampiček po 16 svíčkách nebo 3500 lampiček po 8 svíčkách.

Pro základní osvětlení jeviště sloužil jeden menší agregát, zatímco k efektnímu osvětlení jeviště sloužily dva elektrodynamické stroje Grammovy. Hlavní lustr byl pořízen zcela nový, opět od firmy Gassaparat und Gusswerk v Mohuči. V roce 1883 se dle F. A. Šuberta jednalo o vůbec největší instalaci elektrického osvětlení ve světě. Pro pohon těchto elektrických jednotek sloužily tři dvojčinné parní stroje o výkonu 60 HP, výrobek firmy Breitfeld – Daněk, jejichž výkon se dal v případě potřeby zvýšit až na 90 HP a tento výkon byl prostřednictvím lanových převodů přenášen na transmisní hřídel, z transmise na elektromotory, pak řemeny.

Průměr pístu měl 240 mm, zdvih 450 mm, hnací lanový kotouč pro 9 lan měl průměr 1750 mm. Potřebné množství vody se získávalo z nově zřízené studny, do níž se čerpalo z Vltavy. Od hlavního regulátoru se elektrické rozvody dělily do následujících větví: hlediště, jeviště, zkušebny, garderoby, chodby. V hledišti a na jevišti se mohla světla regulovat co do intenzity i barvy. Intenzita světla se lišila pro běžná a slavnostní představení.

3. Vodovod

Rozvod vody je rozdělen do dvou okruhů:

1. pro standardní spotřebu (šatny, úklid, WC, apod.),
2. požární vodovod.

Rozvod vody byl proveden takto:
Ve spodním sklepě je instalováno okružní potrubí, které je ve čtyřech místech připojeno na městský vodovod. K tomuto okruhu jsou připojena veškerá stoupací potrubí. V hledišti jsou instalována dvě stoupací potrubí – po každé straně jedno. V každém podlaží je na toto potrubí připojen hydrant, který je společně s hadicemi instalován ve skříňce se skleněnými dvířky.
Pro případ, že by z městského vodovodu nebylo možno požární vodu získat, byly v podstřeší nad hledištěm instalovány nádrže o objemu 9 m³ pro každou stoupací větev.

Pro jeviště byly rozvody vody provedeny takto:
Od okružního vodovodu jsou v každém rohu hlavního jeviště a po obou stranách jeviště zadního provedena stoupací potrubí, v jevišti, propadlišti i v provazišti jsou na tato potrubí rovněž připojeny hydranty s hadicemi.
Dalším prvkem jsou děrované měděné trubky připojené rovněž na městský vodovod. Pro zajištění nezávislosti na vodovodu městském bylo pro toto potrubí instalováno šest uzavřených ocelových nádrží o celkovém objemu 50 m³. Spou-štění tohoto okruhu bylo možno provádět buď z jeviště, nebo z první pracovní galerie provaziště. Aby v případě poklesu tlaku v městském vodovodu nedošlo k vytékání vody z nádrží, byly na potrubí instalovány zpětné ventily.

4. Telegraf

Byl zřízen jak pro vnitřní službu, tak pro případ ohlášení požáru. Cituji:
„Z jeviště je spojení se všemi šatnami herců, do hlediště, do šaten pro zavolání herců, do hlediště a na chodby k oznámení začátku představení, od kapelníka na jeviště, k čemuž jsou zároveň upraveny metronomy. Dále jde telegraf z ředitelny k úřednictvu divadelnímu apod. – K ventilaci a topení je sestaven celý systém dalekomluvů tak, aby bylo spojení od ventilátorů do všech pořadí.“

Požární telegraf fungoval tak, že v hledišti, na jevišti a v sousední části budovy byla umístěna čidla, která v případě požáru měla ohlásit na strážnici místo vzniku požáru. Požární automat na strážnici byl spojen s ústřední hasičskou stanicí, umístěnou tehdy v budově Staroměstské radnice.

Autor článku záměrně ponechal původní znění tohoto odstavce včetně terminologie z publikace F. A. Šuberta. Dle konzultací s pracovníkem technického útvaru ND se jednalo o telefonické spojení s tím, že v prostorách, kde by akustický signál rušil představení, bylo použito signalizace optické. Navzdory tomu, že za vynálezce telefonu byl dlouhá léta pokládán americký vynálezce Alexander Graham Bell, který jej uvedl do provozu v roce 1876, první zařízení na elektromagnetickém principu uvedl úspěšně do chodu Antonio Meucci již v roce 1860. Překážkou jeho rozšíření byly zejména neznalost angličtiny a nedostatečné vlohy co do obchodního talentu.

V českých zemích byla první linka zavedena v roce 1881 mezi správou dolu Hartmann v Ledvicích a nádražím v Duchcově. Ani Praha nezůstala pozadu – první telefonní linka vedla z bytu statkáře Bedřicha Freye do jeho vysočanského cukrovaru v délce 1 km, první ústředna v Praze byla uvedena do provozu v domě U Rychtrů na Starém městě 11. srpna téhož roku a později přemístěna do nové budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici. Zprvu bylo 11 účastníků, koncem roku 1882 již 98 účastníků.

5. Protipožární opatření

Oproti předchozí budově se v podstatně větší míře dbalo na požární bezpečnost i z hlediska použitých materiálů. Konstrukce střechy byla výhradně ocelová, břidličná krytina byla připevněna na ocelový vlnitý plech kovovými šrouby. Konstrukce hlavního stropu nad hledištěm byla provedena tak, že na osmi ocelových nosnících leží podlaha z profilovaného ocelového plechu s dlažbou ze šamotových dlaždiček. Spodní část konstrukce stropu je rovněž ocelová, laťování pro štuk bylo z obou stran omítnuto. Ocelových konstrukcí bylo též použito jako nosných pro chodby a stropy nad lóžemi.

Literatura a obrazová fotodokumentace

[1] ŠUBERT, F. A.: Průvodce po Národním divadle. Praha, nákladem Družstva Národního divadla 1883. 51 s.
[2] ŠUBERT, F. A.: Královské české zemské a Národní divadlo v Praze. Praha, nákladem Družstva Národního divadla 1892. 58 s.
[3] ŠUBERT, F. A.: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená.Praha, J. Otto 1881. 371 s.
[4] KRUPKA, J.: Jenom náhoda to být nemohla. Požár Národního divadla vyvolal před 140 lety žhář (online). deník.cz. © VLTAVA LABE MEDIA a. s. 12. 8. 2021 (cit. 2024-03-12). Dostupné z https://www.denik.cz/z_domova/pozar-narodniho-divadla-v-praze-12-srpna-1881.html>.
[5] OSTRČILÍK, J.: Haló, haló: Jak vypadalo zavádění telefonů v českých zemích?(online). 100+1 zahraničních zajímavostí. © Extra Publishing, s. r. o. 2007-2011. 7. 7. 2018 (cit. 2024-03-12). ISSN 1804–9907. Dostupné z https://www.stoplusjednicka.cz/halo-halo-jak-vypadalo-zavadeni-telefonu-v-ceskych-zemich>.

---

The National Theatre – 40th reconstruction anniversary – part IV.

The article continues with another piece about the reconstruction of the National Theatre. It describes in great detail the procedure during preparation and construction of the building after the fire at the National Theatre.

Keywords: The National Theatre, anniversary, reconstruction, fire, environmental engineering, history

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ