Národní divadlo - – 40 let od rekonstrukce – 1. část

Článek pojednává o rekonstrukci Národního divadla. Souhrnně informuje o pracovnících, podílejících se na projektech rekonstrukce objektu historické budovy i dostavby Nové scény. Podává též souhrnnou informaci o historii a vývoji objektů, souvisejících s historií českého divadelnictví.

Recenzent: Petr Fischer

Úvod

18. listopadu letošního roku uplyne 40 let od slavnostního otevření Národního divadla po generální rekonstrukci historické budovy a dostavbě jejího okolí. Autor tohoto pojednání měl to štěstí, že se mohl na této akci podílet v dnes již zaniklém Státním podniku pro rekonstrukci památkových objektů (SÚRPMO) jako koordinátor zařízení techniky prostředí ve vazbě na část stavební. Jednalo se zejména o profese vytápění, větrání, elektro a MaR. Po skončení akce byli prakticky všichni zúčastnění projektanti odměněni výpravnou publikací Národní divadlo 1983 [1] zpracovanou doc. Ing. Šnejdarem, CSc. s kolektivem vesměs vedoucích projektantů (Jan Beneš, Pavel Kupka, Václav Malý, Karel Prager, Josef Roček, Josef Soustružník, Zdeněk Vávra).

Tato kniha se nicméně zařízeními techniky prostředí zabývá velmi okrajově – v historické budově na dvou stránkách z celkových 220, souhrnný popis zařízení všech profesí nepřevýší 6 stránek z 355 stran. Není divu – např. architekt Vávra opakovaně otevřeně prohlašoval, že veškeré profese pro něj představují, dovolím si citovat: „administrativně – technický balast“. Ke cti architekta Pavla Kupky nutno dodat, že v jeho ateliéru se profese techniky prostředí těšily větší pozornosti i uznání.

V rámci této činnosti měl autor to štěstí, že mohl spolupracovat s řadou skvělých projektantů níže uvedených profesí, kteří se o konečný úspěch akce přičinili rozhodující měrou jak v profesi stavební, tak profesí techniky prostředí. Zde bych rád připomněl své kolegy v podniku SÚRPMO, Průmstav, PÚ-VHMP a Janka Radotín, kteří projekty stavební části a techniky prostředí zpracovávali.

Historická budova ND

Stavební část: Ing. arch. Zdeněk Vávra, Ing. arch. Vladimír Gleich, akad. arch. F. Flašar, Ing. arch. J. Štefková, Ing. arch. A. Kotrba, Ing. Jan Beneš (SÚRPMO)
Vytápění: Ing. Vladimír Štemberk, pí Záhorková (SÚRPMO)
VZT: Ing. Špinar, Ing. Bísek (Janka Radotín)
Rozvody tepla a chladu: Dr. Ing. Petr Fischer (Průmstav)

Dostavba* okolí ND – suterény

Stavební část: Ing. Jan Matyáš, Ing. arch. Miroslav Řehoř, Ing. Marie Pospíšilová, Ing. Jaroslav Beneš, Marta Hrdličková, Václav Herman, Vlasta Kudláčková, Ilona Hobstová (SÚRPMO)

Zdroj tepla: Ing. Ladislav Erazim, p. Bárta (Průmstav)
VZT: Janka Radotín

*(do roku 1980 SÚRPMO, od roku 1980 PÚ VHMP)

Nová scéna

Stavební část: Ateliér arch. Karla Pragera (PÚ VHMP)
Vytápění: Ing. Zdeněk Lovicar (PÚ VHMP)
VZT: Ing. Jelínek (PÚ VHMP)

Restaurační budova

Stavební část: Ing. arch. Pavel Kupka, Ing. arch. Markéta Lierová, Ing. arch. B. Blažek, Ing. arch. Ivo Loos (SÚRPMO)
Vytápění: Průmstav
VZT: Janka Radotín
Interiéry: Ateliér Ing. arch. Karla Pragera

Provozní budova

Stavební část: Ing. arch. Pavel Kupka, Ing. arch. Jana Hrdličková, Ing. arch. B. Blažek (SÚRPMO)
Vytápění: Průmstav
VZT: Janka Radotín

Výtvarné řešení Voršilské zahrady
Ak. soch. S. Hanzík, Ing. arch. Pavel Kupka, Ing. arch. Pavel Kuča, CSc.
Vyšší dodavatel stavební části
Pozemní stavby České Budějovice, n. p
Generální dodavatel technologické části
ČKD Engineering

V této souvislosti je nutno poznamenat, že vzhledem k tomu, že všechny výše zmíněné podniky, s výjimkou Janky Radotín, již neexistují, bylo získávání podkladů a projektů techniky prostředí v dnešní době doslova detektivní činností jak v archivech ND, Národního technického muzea, Janky Radotín, tak soukromých osob. Práce na seriálu navíc v samotném začátku zastavila pandemie covidu-19.

V Národním technickém muzeu jsme se setkali s velice schopným kurátorem, který pro nás ochotně připravil bohatou dokumentaci, nicméně při sdělení, kolik by stálo publikování jednotlivých reprodukcí, nám poněkud ztvrdly rysy.

V případě vědeckého užití reprodukcí se bavíme o částce 1000 Kč za obrázek + dalších 1500 Kč, pokud bychom chtěli reprodukci použít také v online verzi časopisu.

V případě komerčního využití v rámci např. obrazových publikací je finální cena v rozsahu použití uvedeném výše 200 000 Kč + 300 000 Kč. U autorských práv, kde není vykonavatelem NTM, musí autor kromě vypořádání užití reprodukcí s NTM rovněž vypořádat autorská práva s oprávněnými držiteli.

Laskavý čtenář jistě posoudí sám, že práce na historickém seriálu není záležitostí časově nenáročnou a už vůbec ne levnou.

Obr. 3 a 4 zachycují v podstatě současné prostorové uspořádání historických budov, včetně přiřazení účelu jednotlivých prostor. Vlevo je znázorněna historická budova, uprostřed budova Prozatímního divadla (dnes zadní jeviště, baletní a univerzální sál, strojovna VZT, sklady). V pravé části je bývalý Schulzův dům, kde jsou kromě místnosti historické ředitelny převážně šatny a zařízení elektrorozvodů.

V dalších dílech seriálu o Národním divadle se již zaměříme na zařízení techniky prostředí, v samotném závěru této první části si ještě dovolím krátký exkurz do společenskoekonomických souvislostí, které vlastní stavbě předcházely.

Počátky českého divadla

České písemnictví příliš neoplývá doklady o začátcích českého divadelnictví, o technické dokumentaci týkající se profesí techniky prostředí nemluvě. Čestnou výjimkou je publikace druhého ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta ve spolupráci se Soběslavem Pinkasem a Mikolášem Alšem, která vyšla v roce 1981 v Ottově nakladatelství v Praze pod titulem Národní divadlo v Praze - dějiny jeho i stavba dokončená [2]. Publikace byla vydána s tímto věnováním: „Veškerému národu českému, nadvltavského divadla budovateli, posvěceno na všechny věky budoucí.“

Již úvodní věta je dokladem celonárodní euforie, která po otevření Národního divadla propukla.
Cituji dále:
„Povstav k novému životu, národ náš byl mladým rekem, jenž vyšel z nízké otcovské chaty ke skutkům velikým. A když překročil rodný práh, zaskvěla se nad jeho hlavou zářivá hvězda a kamkoli obrátil kroky své všude jej provázela a sela paprsky na cestu jeho.
Tou hvězdou byla myšlénka zbudo-vání národního divadla, ta myšlénka, která těšila náš národ ve dnech trudu i veselí, ve dnech klidu a zápasův, ta myšlenka, která v jednotlivých dobách ovládala vyplňovala veškeren národní život náš. Dnes přestala býti pouhou tužbou, dnes již vtělena jest ve výtvor hodný obdivu. Dnes již vyplněn jest ten náš více než třicetiletý zlatý sen – budova národního divadla provedena pne se nádherně nad vlnami Vltavy.
Vltavou přijímajíc šepty a zvěsti od dumavého Vyšehradu zírá nad lesklou hladinou její k dumavému diademu Prahy ke hradu pražskému; uprostřed dvou sídel knížecích sama třetím jest – hradem a palácem umění, našeho umění.“

Nicméně cesta, po níž se vznik ND ubíral, byla velmi trnitá, dokladem budiž následující přehled, zpracovaný dle údajů publikace F. R. Šuberta.

V Praze nebylo až do roku 1743 žádné stálé divadlo. K vidění byla pouze občasná představení kočovných společností nebo studentská představení hraná v češtině, němčině i latině zpravidla na konci školního roku. V tomto roce dal pražský magistrát část lokality V Kotcích přeměnit na stálou scénu. Navzdory tomu, že v Praze v té době byla převážná část obyvatel české národnosti a podíl německého obyvatelstva byl poměrně malý, působila Praha navenek jako německé město. Opery byly hrány v italštině, činohry německy. První představení v českém jazyce „Kníže Honzík“ bylo paradoxně hráno německými herci. Vzhledem ke špatnému překladu, a ještě horší výslovnosti německých herců skončilo fiaskem a bohužel na dlouhou dobu se diváci dalšího představení v češtině nedočkali.

Nicméně ani okolnost, že na v Thunovském paláci na Malé Straně vzniklo další divadlo, nemohla díky malé kapacitě obou divadel uspokojit poptávku českého publika. Díky osvícenému nejvyššímu purkrabímu království Českého Františku Nosticovi bylo na pozemku mezi Rytířskou ulicí a Ovocným trhem postaveno relativně velké divadlo. Zprvu byly na programu hry jak v italštině, tak v němčině, ale již v roce 1784 i v češtině. Úspěch česky hraných představení byl jak po stránce finanční, tak společenské tak velký, že bylo možno uvažovat o stavbě divadla ryze českého. Za tímto účelem byla založena zvláštní společnost, která zejména zásluhou profesora Zlobického dosáhla od císaře Josefa II. povolení ke stavbě nového divadla.

Divadlo nazvané Bouda bylo postaveno velmi rychle na Koňském trhu poblíž Jindřišské ulice. Protože dvojité stěny byly vycpány slámou a pravděpodobně byla Bouda i opatřena vytápěním, bylo možno hrát i v zimě. První představení se konalo v červenci 1786, hrána byla hra „Vděčnost a láska k vlasti“. Toto divadlo se těšilo poměrně velké divácké přízni, dokonce mu císař Josef II. udělil při jeho návštěvě titul „C.k. vlastenské divadlo české“.

Nicméně ani toto divadlo se později z existenčních důvodů neubránilo i hraní v německém jazyce. Hrálo se zde až do roku 1789, kdy z důvodů její celkové zchátralosti bylo nutno budovu odstranit. Nicméně veškerá představení byla přesunuta do Hybernského kláštera, kde se hrálo až do roku 1802, kdy byl objekt jeho majitelem hrabětem Sweerts-Šporkem prodán. České divadlo se přestěhovalo do Raymanského domu na Malé straně. Přízeň českého publika zůstala divadlu zachována.

Nicméně tento stav nevyhovoval stavům, kteří mezitím Nostitzovo divadlo odkoupili a v důsledku konkurence tohoto divadla klesla návštěvnost divadla Nostitzova. Odkoupili tedy od majitele jeho práva a v roce 1804 přenesli tento repertoár do divadla Nostitzova. Hry v českém jazyce zde byly ovšem hrány pouze v neděli a ve svátek odpoledne. Později bylo řediteli Liebichovi provádění českých her zakázáno úplně. Ten se sice snažil vzdorovat uváděním českých her českou hereckou společností na Malé Straně, nicméně v roce 1809 soubor rozpustil, a tím bylo hraní her v češtině v Praze přerušeno na další tři roky.

Obnoveny ve Stavovské divadle byly na základě iniciativy městského čtvrtního Prokopa Haklíka s tím, že výtěžek z nich připadl ve prospěch fondu chudinského a k jiným dobročinným účelům. České jeviště bylo zřízeno i za branou ve Vimmrových sadech a v roce 1821 si vlastenci zařídili české divadlo i v Teissingerově domě v Dlažební ulici v místě dnes již zaniklého nádraží. Díky velkorysému mecenášskému přístupu majitele domu pana Teissingera toto divadlo vzkvétalo a významně přispívalo k rozvoji české dramatické literatury, zejména děl V. K. Klicpery. Kromě pečlivosti, s níž byly jednotlivé hry nastudovány a prováděny, stojí za zmínku fakt, že vstup do něj byl zcela zdarma.

Českým hrám se dařilo i ve Stavovském divadle, hlavně v období, kdy byli řediteli Štěpánek, Kainz a Polanský. Zejména Štěpánek, ačkoli se o nárůstu umělecké hodnoty těchto představení nedalo hovořit, byl po stránce finanční velice úspěšný, neboť uměl repertoár přizpůsobit vkusu tehdejšího českého publika. To se bohužel změnilo za ředitele Stögera, který, když se roku 1834 stal ředitelem, přestal, navzdory požadavkům českého publika, české hry na repertoár Stavovského divadla zařazovat.

V tomto období se zejména J. K. Tyl celou vahou své osobnosti zasadil o zřízení českého divadla v Kajetánském domě na Malé Straně v Praze s tím, že veškerý výtěžek bude věnován chudinskému fondu. Úspěch tohoto divadla, který byl přímou konkurencí Stavovského divadla, nesli velmi těžko představitelé pražských stavů. Využili proto svého vlivu a pod trapnou záminkou, že „chudinský fond z těchto představení již dosti získal“ dosáhli toho, že Tyl musel po dvou letech toto divadlo uzavřít.

České hry se hrály opět ve Stavovském divadle v neděli a ve svátek až do roku 1842, kdy ředitel Stöger přenesl hraní českých her do prostor svého domu v Růžové ulici, který pro tento účel nechal upravit. Hrát se začalo na svátek sv. Václava v roce 1842. Hrálo se třikrát týdně a divadlu se dařilo. Nicméně Stöger na jejich úkor začal dávat hry v němčině a od podzimu 1843 se česky opět hrálo pouze v neděli a ve svátek odpoledne ve Stavovském divadle.

Tento vývoj podnítil české vlastence k myšlence postavit vlastní divadlo.

Použitá literatura a obrazová dokumentace

[1] ŠNEJDAR, Josef a kol.: Národní divadlo v Praze 1983. 1. vyd. České Budějovice, Pozemní stavby 1982. 355 s.
[2] ŠUBERT, František Adolf: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená. Praha, J. Otto 1881. 371 s.
[3] Archiv Národního divadla v Praze.

---

The National Theatre – 40th recon-struction anniversary – part I.

The author's series discusses in detail the reconstruction of the National Theatre. It provides general information about the workers participating in the reconstruction projects of the historical building and the completion of the New Stage. It also provides detailed information on the history and development of objects related to the history of Czech theatre.

Keywords: The National Theatre, anniversary, reconstruction, environmental engineering, history.