Vytápění pevnými palivy – kde končí lokální vytápění a začíná ústřední?

Autor se ve svém příspěvku soustředí na spotřebiče spalující pevná paliva, vždyť je také uznávaným konstruktérem kotlů. Na historickém pozadí dokládá postupné stírání přesné hranice mezi lokálním a ústředním vytápěním. V poslední době tomu, v souvislosti se zdražováním cen energií, přispívá nejen snaha o variabilitu palivových zdrojů, ale také požadavky využít jednotlivé spotřebiče v co nejširší míře víceúčelově. Autorem citovaný zákon č. 201/2012 Sb. tento stav jen zohledňuje. Přitom se nejedná o nic nového. Pamětníci si jistě vzpomenou na velice oblíbený kotel Apolo, vyráběný v sedmdesátých letech Slokovem Hodonín, který byl určen pro zabudování do kuchyňské linky a vybaven varnou plotnou.

Recenzent: Vladimír Jirout

Nový zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, přinesl mnoho významných změn týkajících se malých zdrojů tepla určených pro vytápění domácností. Jednou z nejdiskutovanějších je skutečnost, že zavádí obecné emisní limity pro všechny spalovací stacionární zdroje o jmenovitém příkonu do 300 kW, které slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění. Do této kategorie spadají teplovodní kotle pro ústřední vytápění, což asi nikoho nepřekvapí. Zahrnuje ovšem i lokální spotřebiče s teplovodním výměníkem, pokud jsou napojeny na soustavu ústředního vytápění, tedy různé duhy kamen (krbová, kachlová, peletová), krbových (kamnových) vložek a sporáků. Zákon tak poprvé významně reguluje jednu z kategorií lokálních spalovacích zdrojů, jejichž obliba neustále stoupá. Proto se zde nabízí otázka naznačená v názvu tohoto článku – kde končí lokální vytápění a začíná vytápění ústřední? A pokud otázku velice zjednodušeně převedeme i na zdroje tepla – kde končí kamna a začíná kotel? Hledání správné odpovědi je problém technický, ale je také hodně o slovíčkaření – výkladu pojmů.

Již když jsem souhlasil se tím, že napíši tento článek, mi bylo jasné, že si „zadělávám“ na problém. Popsat komplexně a srozumitelně téma o tak široké škále zdrojů tepla nelze na několika řádcích, je to téma na samostatnou knihu. Proto jsem výklad zúžil na hledání obecných rozdílů mezi hlavními a nejrozšířenějšími představiteli zmíněných zdrojů.

Na úvod je nutné si ujasnit, jaký je v obecné rovině rozdíl mezi lokálním a ústředním vytápěním. K tomu si pomůžu již zmíněným slovíčkařením. Pokud si „zalistujeme“ internetem, zjistíme, že většina topenářských firem nabízí montáž ústředního topení a naopak projektanti zpracování projektu ústředního vytápění. Evidentně mají obě skupiny na mysli jedno a to samé, ale pokud to vezmeme výkladově správně, je v tom jistý rozdíl. Výrazem topení by se měly označovat všechny činnosti spojené pouze s výrobou tepla (topič topí). Vytápění je naopak spojeno s předáváním tepla. Topíme v kotli či kamnech (nazýváme je topeniště, topidlo), ale budovu vytápíme. Kotel (zdroj tepla) topí, ale otopné těleso (spotřebič tepla) vytápí. Ne, že by to bylo zase až tak podstatné (ostatně v počátcích tvorby názvosloví se pojmy topení a vytápění běžně zaměňovaly [1]), ale na úvod k problematice mi to pomůže vysvětlit rozdíl mezi lokálním a ústředním vytápěním.

• U lokálního vytápění zdroj tepla (lokální spotřebič paliva) topí a současně vytápí místnost, ve které je umístěn.
• U ústředního vytápění zdroj tepla (kotel) pouze topí, a jeho funkcí není předávat teplo do okolí. Vytápí otopná soustava, která z kotle teplo „odebírá“.

Klasický výklad pojmů

S postupným nahrazováním národních norem normami evropskými se situace v názvosloví stává poněkud zmatečnou, proto se pokusím vrátit až na začátek tvorby názvosloví v oboru vytápění, jít tzv. ke kořenům.

Pravděpodobně poprvé se problematikou vytápění v české odborné literatuře zabýval Jan Evangelista rytíř Purkyně ve své knize „Topení a větrání obydlí lidských“, vydané v roce 1891 [1]. Mimo jiné zde nalezneme definici způsobů vytápění:

„Je-li topeniště přímo v prostoru, který vytápěti máme postaveno, slove způsob ten topení místní (lokální). Je-li ohniště mimo prostor vytápěný postaveno a slouží-li toto po případě i k vytápění místností jiných, slove topení ústředním (centrální).“

Je zde také důležitá definice týkající se označování zdrojů:

„TOPENIŠTĚ je zařízení, jež má za účel teplo spalováním látek hořlavých ve velké míře vyvíjet a toto pak předmětům, jejichž tepotu zvýšiti máme sdělovat. Prostor, ve kterém spalování se děje slove OHNIŠTĚ.“

Pan Purkyně sepsal své dílo v době, kdy ústřední vytápění „…dosud ve studiu zdokonalování trvá, postupuje zvolna sice, ale nalézá obliby stále více.“ V polovině století dvacátého již bylo moderní technologií vytápění, ovšem hojně využívanou především při vytápění větších nebytových a průmyslových objektů. Před 2. světovou válkou se u nás vyráběly teplovodní a parní kotle velkých výkonů, ať to byly například kotle litinové od firmy Strebel, nebo ocelové kotle firem Roučka, Škoda, či Praga. Ústřední vytápění rodinných domů bylo výsadou pouze těch nejbohatších rodin, viz například vila manželů Tugendhatových v Brně [3].

V roce 1945 napsal prof. Václav Pokorný učební text „Vytápění, větrání a chlazení budov“ [2], který již patří mezi první moderní publikace v oboru vytápění. Její autor byl významnou osobností a hlavním tvůrcem prvních čsl. státních norem v oboru. V této publikaci nalezneme také odpověď na otázku položenou v úvodu.

„Rozdělení vytápění lze provésti podle místa, kde je prováděna přeměna energií v energii tepelnou, a to na:

I. MÍSTNÍ, jestliže přeměna v teplo se děje přímo v obývané místnosti,

II. ÚSTŘEDNÍ, když přeměna v teplo se provádí mimo otápěnou místnost, ale v téže budově, obyčejně pro více otápěných místností najednou a teplo již se do nich přivádí přímo pomocným prostředím,

III. DÁLKOVÉ, když se výroba tepelné energie provádí mimo vytápěnou budovu, obyčejně pro více budov současně.

A v publikaci lze také nalézt odpověď na otázku, jaký je rozdíl mezi kotlem a kamny.

TOPENIŠTĚ je zařízení, ve kterém probíhá přeměna energií v energii tepelnou. Zahrnuje v sobě celé zařízení od popelníkových dvířek přes rošt, ohniště, kouřové tahy až ke komínu. Topeniště pro místní (lokální) vytápění se nazývá TOPIDLO (kamna, krby, krbové vložky, sporáky). Topeništěm pro ústřední vytápění parou a teplou vodu je KOTEL.

Pro větší názornost a pochopení rozdílů mezi kotlem a kamny provedu obecné konstrukční porovnání jednotlivých topenišť. Respektive pokusím se nastínit genezi „přerodu“ krbů v kotle. Před tím je ale nutné seznámit se s jejich základními konstrukčními částmi.

• Rošt – část topeniště určená ke spalování paliva ve vrstvě.
• Spalovací prostor – prostor, v němž probíhá spalování.
• Spalovací komora – konstrukční část topeniště vymezující spalovací prostor.
• Ohniště – část topeniště, která se skládá z roštu a ze spalovací komory.
• Spalinové cesty – prostor uvnitř topeniště, kterými proudí spaliny.
• Palivová šachta – část vnitřního prostoru topeniště, do kterého se ukládá palivo.
• Pracovní povrch – všechny povrchové části topidla, určené ke sdílení tepla do okolního prostoru.

Pokud „přeskočíme“ klasické otevřené ohniště, pak z hlediska vývoje konstrukce topenišť musíme začít u otevřeného krbu. Teplo z něj je do místnosti předáváno výhradně sáláním, především přímo z hořícího paliva. Větší část tepla však uniká se spalinami komínem. Účinnost samozřejmě snižuje neřízený přísun spalovacího vzduchu (spalování s velkým přebytkem) z místnosti. Distribuce tepla pouhým sáláním má nevýhodu v tom, že v blízkosti krbu je velké teplo, ale vzdálené části místnosti téměř nelze vytopit.

Pokud ohniště konstrukčně ze všech stran uzavřeme, opatříme dvířky a „vystrčíme“ je do otápěné místnosti, vzniknou kamna. Do uzavřeného ohniště lze již regulovat přívod spalovacího vzduchu. Hořící palivo a spaliny předávají vzniklé teplo vnitřním stěnám topidla, které je následně předává pracovním povrchem vytápěné místnosti sáláním, ale také prouděním, což umožňuje podstatně rychlejší a lepší distribuci tepla do vzdálenějších částí vytápěného prostoru. Z toho samozřejmě vyplývá vyšší účinnost topeniště i vytápění. Pro zvýšení efektu konvekce (proudění) se začala vyrábět kamna dvouplášťová, která mají téměř vždy prosklená přední dvířka, a která se nazývají krbovými kamny (tím, že umožňují pohled na hořící dřevo, krb připomínají).

V krbu i krbových kamnech se spaluje palivo v nízké vrstvě na roštu, což vyžaduje relativně časté přikládání. Proto se hledal způsob, jak dosáhnout větší stáložárnosti topidel, tedy několikahodinového „bezobslužného provozu“. Tak vznikla násypná kamna. Palivo (nejčastěji koks, antracit, černé uhlí) se v podstatně větším množství než u krbových kamen přikládá do palivové šachty a spaluje se na roštu ve velké vrstvě (petry, americká kamna). Ohniště není uzavřeno jedinými dvířky, ale má v horní části přikládací dvířka a ve spodní popelníková dvířka. Vedle „krbařského“ prohořívacího způsobu spalování vznikla technologie nová – odhořívací.

Vznik násypných kamen podstatně zvýšil komfort vytápění, ale tím bylo prakticky dosaženo „technologického vrcholu“ v oblasti lokálního vytápění. Další kvalitativní skok přichází s nástupem vytápění ústředního. To však vyžadovalo zcela nový zdroj tepla – kotel. První kotle vznikly tak, že se u násypných kamen ohniště a spalinové cesty obestavěly vodním pláštěm. Účelem již nebylo teplo odevzdat v místě instalace, ale prostřednictvím ohřáté otopné vody (páry) je rozvést do několika vytápěných místností. Naopak, pracovní povrch z kamen u kotlů nahradilo vnější opláštění z izolací, aby se zabránilo úniku tepla do místnosti, ve které je kotel umístěn – kotelny. S tím, jak rostly požadavky na vytápění stále větších objektů, kotle se zvětšovaly a vznikaly nové modernější technologie spalování. Konstrukčně se kotle začaly „vzdalovat“ svým starším příbuzným.

Ústřední vytápění se stalo dominantním způsobem vytápění bytů a rodinných domků. Dlouhou dobu zde byl preferován jediný zdroj tepla. S rostoucími cenami paliv na přelomu století se však stále více začínají hledat alternativy především k náhradě elektřiny a zemního plynu. Nejlevnější alternativou je návrat k přitápění kusovým dřevem v lokálních zdrojích. Pokud má ­navíc tento zdroj teplovodní výměník, lze jej napojit na stávající otopnou soustavu ústředního vytápění a v přechodném období pomocí tohoto alternativního zdroje vytápět celý dům (byt). Zpočátku byly výměníky přidávány především na kouřovody, jako doplněk pro lepší využití tepla spalin, tedy pro zvýšení účinnosti zdroje. Teplo předané otopné soustavě představovalo podstatně menší část celkového výkonu zdroje. Se snižující se energetickou náročností nových či rekonstruovaných domů se z těchto alternativních zdrojů stále více stávají zdroje hlavní. Kruh se začíná uzavírat. Stále více se objevují topidla, u kterých „lokální“ složka výkonu netvoří ani 20 % výkonu celkového. Až dosud platilo pravidlo, že kde výkonově končila kamna, tam začínal kotel. Se snižující se potřebou tepla na vytápění začínají lokální topidla plně postačovat na ­vytápění rodinných domů, obliba zvláště stoupá v kombinaci s jiným zdrojem, např. solárním ohřevem, či tepelným ­čerpadlem.

Kde je tedy hranice mezi kotlem a lokálním topidlem? Pokud se budeme držet klasického výkladu, pak topeniště, u kterého je při konstrukci primárně předpokládáno, že část tepla bude odevzdána v místě instalace, je lokálním topidlem. Pokud je topeniště určeno pouze k ohřevu otopné vody pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, jedná se o kotel. I u tohoto zdroje je malá část tepla předána jeho povrchem v místě instalace, ale jde však o nedostatek, který se projeví snížením celkové účinnosti zdroje. A jak uvidíme dále, normativní výklad odpovídá tomuto klasickému.

Co říkají normy

Nové evropské normy u nás postupně nahrazují normy národní, čímž dochází k nahrazování zažitých názvů novými. Z lokálních spotřebičů pevných paliv se tak „staly“ pouze nejednoznačné spotřebiče na pevná paliva (residential room­heaters fired by solid fuels). Součástí spotřebiče může být také výměník pro přípravu teplé vody (normativně nazvaný ohřívač), pak norma hovoří o spotřebiči s ohřívačem. Je jedno, zda se jedná v podstatě o teplovodní kotel. Pokud je při jeho konstrukci počítáno s tím, že část (byť minimální) vyprodukovaného tepla bude pracovním povrchem „odevzdána“ v místě instalace, spadá do kategorie zdrojů tepla, pro které připravuje evropské normy v rámci CEN (Comité Européen de Normalisation) komise CEN/TC 295 „Lokální spotřebiče na pevná paliva“. Pro ty nejrozšířenější zdroje se jedná o normy:

• ČSN EN 13240 Spotřebiče na pevná paliva k vytápění obytných prostorů – platí pro spotřebiče s ruční dodávkou paliva, které zajišťují vytápění prostoru, v němž jsou umístěny a jsou-li vybaveny ohřívačem, zajišťují rovněž ohřev užitkové vody nebo vody k ústřednímu vytápění – typickým představitelem těchto lokálních spotřebičů jsou krbová kamna.
• ČSN EN 13 299 Vestavné spotřebiče k vytápění a krbové vložky na pevná paliva – opět platí pro spotřebiče s ruční dodávkou paliva, které zajišťují vytápění prostoru, v němž jsou umístěny a jsou-li vybaveny ohřívačem, zajišťují rovněž ohřev užitkové vody nebo vody k ústřednímu vytápění – typickým představitelem těchto spotřebičů jsou krbové vložky, kamnové vložky, kachlová kamna.
• ČSN EN 12 815 Varné spotřebiče pro domácnost na pevná paliva – platí pro spotřebiče s ruční dodávkou paliva, určených zejména k tepelné úpravě pokrmů nebo k vytápění prostoru, v němž jsou umístěny. Jsou-li vybaveny ohřívačem, zajišťují rovněž ohřev užitkové vody nebo vody k ústřednímu vytápění – typickým představitelem těchto spotřebičů jsou sporáky.
• ČSN EN 14785 Spotřebiče spalující dřevěné pelety k vytápění obytných prostorů – zde je v Předmětu normy uvedeno, že tyto spotřebiče mohou být lokálními spotřebiči nebo vestavnými spotřebiči, které rozvádějí teplo do prostoru, v němž jsou instalovány a jsou-li vybaveny ohřívačem, zajišťují rovněž ohřev užitkové vody nebo vody k ústřednímu vytápění.
• ČSN EN 12809 Teplovodní kotle pro domácnost na pevná paliva – jmenovitý tepelný výkon nejvýše 50 kW – tuto normu uvádím pouze z „povinnosti“, protože neznám výrobek, který by byl podle ní certifikován. Obsahově je v podstatě shodná s ČSN EN 13240, rozdíl je především v Předmětu normy: „…norma platí pro kotle…, určené zejména k ohřevu vody pro ústřední vytápění…a které se používají pouze s otevřenými vytápěcími soustavami…kromě ohřevu teplé vody zajišťují také vytápění prostoru, v němž jsou umístěny.“ Norma používá pro tyto zdroje tepla pojem kotel pro domácnost (Residential independent boiler), čímž jasně naznačuje, že se jedná o zařízení odlišné od teplovodního kotle pro ústřední vytápění. Vzhledem k tomu, že se norma ne­užívá, neužívá se tedy ani toto vpravdě revoluční označení.

Jak je vidět, u spotřebičů na pevná paliva je přípustná funkce ohřevu vody pro ústřední vytápění a není stanovena žádná hranice, po jejímž překročení by se již nejednalo o spotřebič, ale o kotel.

Jiná komise, CEN/TC 57 „Kotle pro ústřední vytápění“, vytvořila normu, přijatou u nás jako:

ČSN EN 303-5:2013 Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční a samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 500 kW – v Předmětu normy přímo stojí, že: „…tato evropská norma neplatí pro… jiná otopná zařízení, která jsou rovněž navržena pro přímé vytápění místa instalace…“.

Z této normy zcela jednoznačně vyplývá, že kotlem pro ústřední vytápění není zařízení, které je určeno také k vytápění místa instalace. I když si mohou být konstrukčně spotřebiče a kotle relativně podobné, jsou na ně kladeny normativně odlišné požadavky (teplotechnické i bezpečnostní). Je to dáno právě tím, že jsou určeny primárně pro instalaci v odlišném prostředí.

Topidlo musí být konstruováno s ohledem na to, že bude umístěno v prostoru, ve kterém se dlouhodobě zdržují lidé. V maximální míře proto musí být zamezeno úniku spalin do prostoru, musí být konstruovány tak, aby byl zajištěn dostatečný tah komína, např. vyšší teplotou vystupujících spalin. Jejich povrch vytápí, ale přílišná teplota může být nebezpečná (popálení, vznícení interiéru), ale v krajním případě je to i hygienicky nepřípustné (suchá destilace). To je třeba zohlednit v konstrukci, ale také v podmínkách k instalaci a provozu zdroje. Jak již víme, jedná se o malé zdroje s jednoduchou konstrukcí ohniště (zpravidla prohořívací) a výkony počítanými v řádech kilowattů (zřídka překročí hodnotu 15 kW). Proto jsou normy vůči těmto zdrojům „benevolentní“ z pohledu teplotechnických vlastností. U emisí jsou limitovány pouze horní hranicí CO, a to u spotřebičů s ruční dodávkou paliva na 1,0 % (cca 10 000 mg/m³) při 13 % O_2, a u peletových kamen 500 mg/m³ při jmenovitém výkonu. Co se týče minimálních požadavků na účinnost, pak zde platí limit 30 % pro krbové vložky, 50 % pro krbová kamna, 60 % pro sporáky a 75 % pro peletová kamna.

Podstatně vyšší nároky jsou samozřejmě kladeny (i když ne normativně) na vnější vzhled topidla, protože se jedná v podstatě o „kus nábytku“, který zvláště u krbových kamen při spalování přitahuje svoji magickou silou značnou pozornost (kdo by rád nekoukal do praskajícího ohně).

Výkony teplovodních kotlů se pohybují v řádech desítek až stovek kilowattů. Kotle pro ústřední vytápění jsou totiž již ze své podstaty navrhovány pro vytápění minimálně několika místností a jejich důležitou vlastností je stáložárný provoz – několikahodinový provoz bez nutnosti přikládání a jiných obslužných zásahů. Musí proto „pojmout“ více paliva, což znamená, že jsou kotle větší, a také konstrukčně složitější. Ve srovnání s lokálními spotřebiči se při topení v nich předpokládá podstatně větší „tok“ paliva, popele i spalovacího vzduchu. Proto je i z pouhé logiky věci jasné, že by takovýto zdroj měl být umístěn mimo běžně obývatelnou místnost. Představují již významné znečišťovatele ovzduší, u kterých jsou limitovány emise škodlivin i minimální účinnost. Horní hranice povolených emisí je u kotlů s ruční dodávkou paliva podle nové normy u CO řádově 10x nižší oproti kamnům (1200 mg/m³), limitovány jsou navíc emise prachu TZL a uhlovodíků OGC. Požadovaná minimální účinnost je nad 70 % (v závislosti na jmenovitém výkonu).

Na oba diskutované zdroje jsou normativně kladeny odlišné nároky. Dosti odlišná je také metodika ověřování těchto vlastností při certifikaci. Asi nejpodstatnější rozdíl je ve způsobu určování celkové účinnosti. Není zde prostor pro podrobný popis, takže jen zjednodušeně. U lokálních spotřebičů tvoří celkovou ztrátu dílčí ztráty plynným nedopalem (nedokonalé vyhoření prchavé hořlaviny), mechanickým nedopalem (nedokonalé vyhoření pevné hořlaviny) a citelným teplem spalin (ta je daná výší teploty spalin vycházejících ze zdroje). S teplem „odevzdaným“ povrchem zdroje svému okolí se počítá jako se základní funkční vlastností, protože se jedná o zdroj pro lokální vytápění. Naproti tomu u teplovodního kotle se v průběhu zkoušek měří teplota jeho povrchu a každý °C nad teplotou okolí navyšuje tzv. ztrátu sdílením tepla do okolí. U malých kotlů se tato dílčí ztráta pohybuje v rozmezí 2–5 % a o tuto hodnotu je navýšena celková ztráta u teplovodních kotlů.

Co říká legislativa

Kotle a kamna jsou jednak zdroji tepla a jednak zdroji znečištění (emisí). Z těchto dvou pohledů se na ně dívá také ­legislativa. Pokud hovoříme o zdrojích tepla, pak zde je rozhodující zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií, který se na ně dívá z pohledu hospodárnosti využití vyrobené energie. Nicméně „náš problém“ vznikl přijetím zákona č. 201/ 2012 o ochraně ovzduší, který hovoří obecně o tzv. stacionárních zdrojích znečištění. Spalovací stacionární zdroj je podle tohoto zákona každá technická jednotka (nepohyblivá), ve které se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla. V obecné rovině zákon nerozlišuje zdroje podle způsobů vytápění, takže platí zjednodušeně řečeno pro kotle i kamna. Například provozovatelé všech stacionárních spalovacích zdrojů bez výjimky musí dodržovat přípustnou tmavost kouře. Ve všech zdrojích je podle zákona zakázáno spalovat odpady, hnědé energetické uhlí, lignit, kaly a proplástky. Naopak ve všech zdrojích je přípustné spalovat pouze paliva určená výrobcem (tedy např. v kamnech na dřevo nelze spalovat uhlí).

Z pohledu celkového znečištění ovzduší emisemi škodlivých látek si však zákon předsevzal podchytit a regulovat především zdroje, které se na tomto znečištění výrazně podílejí. Jak jsem již zmínil výše, drtivá většina domácností u nás je v současnosti již vytápěna prostřednictvím ústředního vytápění. Ryze lokální vytápění je využíváno především pro příležitostné vytápění menších objektů (chaty,…). Ovšem zdroje tepla s ohřívačem jsou sice z pohledu norem chápány jako lokální, ale stále více se stávají podstatnou součástí také ústředního vytápění, což je již z pohledu emisí škodlivin významné. Proto se zákon zaměřil také na ně.

Každý spalovací stacionární zdroj, tedy i lokální spotřebič s ohřívačem napojeným na otopnou soustavu ústředního vytápění, o tepelném příkonu do 300 kW, musí od 1. 1. 2014 při uvedení na trh splnit přísné emisní limity CO, OGC a TZL. Tyto limity se navíc ještě zpřísňují pro výrobky uváděné na trh od 1. 1. 2018.

Stejné zdroje, ovšem limitované rozmezím příkonů 10–300 kW (zde je zavedena spodní hranice), podléhají povinnosti být pravidelně kontrolovány autorizovaným technikem a nesmějí být provozovány po 1. 1. 2022, pokud nesplní mírnější emisní limity platné pro uvádění na trh do 1. 1. 2014.

U lokálních spotřebičů nastává problém v tom, že zákonné emisní limity byly „tvořeny“ podle norem pro teplovodní kotle (ČSN EN 303-5), takže tyto lokální zdroje musí splnit i něco navíc, než co po nich požaduje pouze „jejich“ norma. Konkrétně se jedná o ověřování emisí OGC, TZL a přísnější limit pro CO. U nově certifikovaných výrobků to problém nebude, protože kvalitou spalování se alespoň při certifikaci často vyrovnají běžným teplovodním kotlům s ručním přikládáním paliva. Hůře se však „bezúhonnost“ bude prokazovat u zdrojů, které byly uvedeny do provozu před přijetím zákona, a u kterých například tyto zákonem požadované parametry ověřovány vůbec nebyly. Ty budou muset být po roce 2022 pravděpodobně vyřazeny z provozu.

Závěrem

Co tedy víme jistě. Pokud je místnost vytápěna přímo zdrojem tepla, který je v ní umístěn, jedná se o vytápění lokální. Pokud je více místností vytápěno zdrojem tepla, který je umístěn mimo ně, hovoříme o vytápění ústředním. Kombinací obou způsobů vytápění je ústřední bytové vytápění (etážové), kdy zdroj tepla je umístěn v některé z vytápěných místností, ale dodává teplo pro otopná tělesa umístěná v několika dalších místnostech ve stejném podlaží. Jsou-li v místnosti vedle zdroje tepla také otopná tělesa, pořád je místnost vytápěna lokálně. Nejde o slovíčkaření. Pokud je místnost vytápěna lokálně, jsou na ni „kladeny“ odlišné požadavky, než na místnost vytápěnou pouze otopnými tělesy. Musí být zajištěna podstatně větší cirkulace vzduchu pro spalování, velká pozornost musí být věnována rozmístění hořlavých předmětů v blízkosti zdroje tepla, musí se počítat s jinou distribucí tepla a cirkulací teplého vzduchu. Manipulace s palivem a popelem znamenají větší bezpečnostní riziko, ale i prašnost. Lokálně vytápěná místnost tedy podléhá přísnějšímu „provoznímu režimu“, který se blíží provozu v kotelně. Do té patří kotel pro ústřední vytápění, který je určen pouze pro napojení na otopnou soustavu ústředního vytápění a není navržen a certifikován pro přímé vytápění místa instalace, tedy pro provoz v obytné místnosti.

Je-li zdroj tepla určen pro přímé vytápění místa instalace, normativně je na něj vždy pohlíženo jako na lokální zdroj (spotřebič, kotel pro domácnost), i když je současně určen pro napojení na otopnou soustavu ústředního vytápění. Na tyto zdroje jsou normativně kladeny minimální nároky na emise a relativně nízké nároky na účinnost. Naopak na kotle pro ústřední vytápění jsou kladeny z obou pohledů nároky vysoké. Ovšem nový zákon o ochraně ovzduší dává z pohledu emisí lokální zdroje napojené na ústřední vytápění na roveň kotlům. Je to logické opatření, neboť odpovídá novým trendům ve vytápění, kdy se stále častěji ke kotli do otopné soustavy připojuje topidlo s ohřívačem, nebo se kotel tímto topidlem přímo nahrazuje.

Literatura

1. PURKYNĚ, J. E.: Topení a větrání obydlí lidských, Nakladatelství I. L. Kober, Praha, 1891.
2. POKORNÝ, V.: Vytápění, větrání a chlazení budov, Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha, 1945.
3.  http://www.tugendhat.eu/cz/fotogalerie/fotogalerie-2012.html

Poznámka recenzenta:

Autor používá názvosloví podle ČSN EN 12815 a 13240. To je však v rozporu s ČSN EN 1443, která definuje spalinovou cestu jako dutinu, která odvádí spaliny od spotřebiče do venkovního ovzduší.

Stávající kamnářské a dřívější kotlářské ČSN používaly pojem buď tahy, nebo tahový systém, což je technicky přesnější. V překladu další EN je použit pojem „část spalinové cesty, která odvádí spaliny z ohniště ke spalinovému hrdlu“, který považuji za správnější.

Poznamenávám, že se nejedná o ojedinělou nesrovnalost v EN, v mnoha případech není koordinace mezi jednotlivými normami.

---

Heating with solid fuel – where are the boundaries between local and central heating?

Author aims to answer the question posed in the title – where are the boundaries between local and central heating. The answer is searched in the present European standards and national regulations. Currently, there are installations on the boundary between systems.

Keywords: solid fuels, local heating, central heating