Novela zákona o ochraně ovzduší a malé spalovací zdroje na pevná paliva

legislativa

Autor si všímá novely zákona o Ochraně ovzduší, která vstoupí v platnost postupně od ledna 2019 a 2020, a která přináší změny v oblasti kontrol stacionárních zdrojů na pevná paliva. Podrobně jsou uvedeny změny týkající se periody kontrol zdrojů, odborně způsobilých osob a jejich povinností. Zároveň autor upozorňuje na možnost zákazu provozu vybraných zdrojů již před rokem 2022 obecní vyhláškou.

Recenzent: Michal Kabrhel

Ve Sbírce zákonů ze dne 16. srpna 2018 byl zveřejněn zákon č. 172, který novelizuje zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen zákon). Cílem novely bylo především implementovat do českého práva evropskou legislativu spojenou s benzínem a motorovou naftou, respektive s využíváním biopaliv třetí generace v dopravě a energetice. Při této příležitosti bylo přijato i několik pozměňovacích návrhů, které se týkají také stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva, tedy teplovodních kotlů a lokálních topidel (krby, kamna,…). Bylo totiž nutné napravit některé nejasnosti a nesrovnalosti vyplývající z doposud platného znění zákona.

Problémy, vyplývající z původního znění zákona, se týkaly uvádění nových lokálních topidel na pevná paliva s teplovodním výměníkem na trh a podmínek pro provozování již napojených zdrojů z této kategorie po roce 2022. Především pak ale bylo nutné upravit podmínky, podle kterých mají být prováděny pravidelné kontroly stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva napojených na teplovodní otopnou soustavu ústředního vytápění od jmenovitého příkonu 10–300 kW. Tyto kontroly zavedl původní zákon s tím, že první cyklus měl být uzavřen nejpozději do konce roku 2016 a následně se měly pravidelně opakovat v intervalu minimálně jednou za dva kalendářní roky (další kolo mělo tedy proběhnout do konce roku 2018). Vedle nesporného přínosu pravidelných kontrol pro životní prostředí i pro většinu provozovatelů zdrojů, se objevily i některé problémy s nimi spojené. Především, pod vidinou lehkého zisku, byly kontroly zneužity nemalou skupinou podvodníků, kteří prováděli kontroly za nehorázné ceny často i bez příslušného oprávnění. Provozovatel zdroje musel často zaplatit značnou sumu peněz, aniž by mu to přineslo jakoukoliv přidanou hodnotu. Doklady z kontrol se nikde neevidovaly, takže státní správa nemá jakoukoliv zpětnou vazbu, kterou by mohla následně využívat například při tvorbě nové legislativy. Doposud neexistuje úplný a závazný seznam osob, oprávněných provádět kontroly, ze kterého by si mohli provozovatelé zdrojů vybírat. Z tohoto důvodu byl na Ministerstvo životního prostředí (MŽP) vyvíjen velký tlak, aby byly kontroly zrušeny, což by ovšem byla škoda. Nutnosti novelizovat zákon, díky implementaci ­evropské legislativy, proto MŽP využilo k tomu, aby do něj byly prostřednictvím pozměňovacích návrhů zapracovány také změny, které by zmíněné nedostatky při pravidelných kontrolách odstranily.

Uvádění lokálních topidel s teplovodním výměníkem na trh do roku 2021

Od 1. 1. 2018 musí lokální topidla na pevná paliva s teplovodním výměníkem při uvádění na trh plnit emisní limity, které jsou uvedeny v příloze č. 10 zákona. Tyto limity budou platné do konce roku 2021. Od 1. ledna 2022 budou pro uvádění na trh platit technické (a tedy i emisní) požadavky definované v Nařízení komise EU 2015/1185 o ekodesignu. Jedním z velkých problémů původního znění zákona byl fakt, že podle přílohy č. 10 musela tato topidla plnit emisní limit pro CO 1200 mg·m^–3 (při 13 % O₂). Ovšem od 1. 1. 2022, kdy začnou pro tento druh spalovacích zdrojů platit „ekodesignová“ pravidla, bude pro uvádění nových výrobků na trh platit mírnější limit 1500 mg·m^–3. Nelogicky tak nové výrobky, uváděné na trh od ledna 2018, musely plnit přísnější limity CO, než výrobky, které budou na trh uváděny od roku 2022. Novela zákona tento problém odstraňuje tím, že jsou požadavky na emise CO v příloze č. 10 zákona upraveny tak, že se shodují s „ekodesignovými“ požadavky, tedy 1500 mg·m^–3.

Provozování lokálních topidel s teplovodním výměníkem po roce 2022

Další podstatnou změnou zákona je „vyškrtnutí“ lokálních topidel na pevná paliva s teplovodním výměníkem z přílohy č. 11 zákona. Tato příloha stanovuje minimální emisní požadavky na spalovací stacionární zdroje na pevná paliva, které slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, které budou muset plnit již provozované zdroje od října 2022. Zdroje, které emisní limity nebudou plnit, budou muset být pod hrozbou pokuty až 50 tisíc korun odstaveny z provozu. Podle původního znění zákona patřily mezi takto „regulované“ zdroje také lokální topidla s teplovodním výměníkem. Problém byl ovšem v tom, že emisní limity byly stanoveny pro emise CO, prachu a organických uhlovodíků podle normy ČSN EN 303-5, která platí pro teplovodní kotle. U lokálních topidel se při certifikaci ovšem ověřují pouze emise CO a nebylo by tak možné po roce 2022 věrohodně prokázat, zda již provozovaná topidla s teplovodním výměníkem plní také limity pro prach a uhlovodíky. Tento problém vyřešila novela zákona tím, že příloha č. 11 již nebude platit pro spalovací stacionární zdroje, které jsou sice napojené na teplovodní soustavu ústředního vytápění, ale které jsou současně navrženy pro přímé vytápění místa instalace. Jinými slovy, emisní limity podle přílohy se nebudou týkat lokálních topidel, která jsou jednak určena k sálavému vytápění a současně i k ohřevu vody v teplovodní otopné soustavě. Nuceně odstaveny z provozu tak budou muset být po roce 2022 pouze teplovodní kotle tříd 1 a 2.

Pravidelné kontroly zdrojů na pevná paliva od celkového příkonu 10 kW

První změna spojená s pravidelnými kontrolami stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva, napojených na teplovodní otopnou soustavu, se týká upřesnění definice spodní hranice příkonu zdroje, pro které povinnost kontrol platí. Podle původního znění zákona se pravidelné kontroly podle § 17 odst. 1 písm. h) týkaly zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu od 10–300 kW. Zde nastal problém u lokálních topidel s výměníkem, kdy se především řešilo to, zda je jako příkon míněna hodnota platná pro příkon teplovodní vložky nebo celkový příkon zdroje. Pokud by byl totiž míněn pouze příkon teplovodní vložky, velká většina lokálních topidel s výměníkem by se pravidelným kontrolám vyhnula, protože by se s příkonem pouze této vložky „nevešla“ do spodní hranice 10 kW. Již od počátku byl ale záměr kontrolovat zdroje podle jejich celkového příkonu, který je dán velikostí roštové plochy, množstvím spalovaného paliva a tím i množstvím produkovaných emisí. To, jak velká část celkového výkonu je předána otopné vodě, není dáno pouze velikostí teplosměnné plochy výměníku, ale také provozními podmínkami (tepelným spádem v otopné soustavě,…). V novele zákona je nově uvedeno, že kontrolovány mají být stacionární spalovací zdroje na pevná paliva napojené na teplovodní otopnou soustavu o celkovém jmenovitém příkonu zdroje od 10–300 kW včetně.Čímž je dáno, že u lokálních ­topidel s teplovodním výměníkem je počítán celkový příkon zdroje, včetně jeho sálavé složky.

Kontroly jednou za tři roky

Nejpalčivějším problémem kontrol byly stížnosti na vysoké náklady s kontrolou spojené. Prvním krokem ke snížení nákladů má, dle novely zákona, být prodloužení periody kontrol z původních dvou kalendářních let na tři běžné roky. To znamená, že zdroj bude muset být zkontrolován jednou za 36 měsíců a nikoliv jednou v průběhu dvou kalendářních let. Jak výrazně to náklady sníží je ovšem diskutabilní. Při průměrné ceně kontroly 1800 Kč (včetně dopravy, pokud nepočítáme podstatný servisní zásah) tak průměrné roční náklady budou ročně 600 Kč. Podle původní verze by to bylo 900 Kč, což je roční úspora 300 Kč. Otázkou je, natolik je tato „úspora“ podstatnou za cenu toho, že se o rok prodlouží perioda odborné kontroly, a tím i možnost seřídit a překontrolovat správnost provozu zdroje. Zde je nutné si uvědomit také fakt, že v průběhu kontroly se zjišťuje, zda provozovatel ve zdroji nespaluje také zákonem zakázaná paliva (kaly, proplástky, odpady). A i samotní výrobci kotlů argumentují tím, že servisní technik by měl kotel navštívit minimálně jednou za dva roky. Ovšem tento názor je neoprávněně označován za jakýsi lobbing.

Referenční limit pro cenu pravidelné kontroly

Podstatně významnější vliv na cenu kontrol má mít zavedení tzv. „referenčního finančního limitu“. Zde, pro větší názornost, raději budu přímo citovat ze zákona. V novele je upraven § 17 odst. 1 písm. h), týkající se pravidelných kontrol stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva, kde je nově uvedeno, že….

„V případě, že výrobce spalovacího stacionárního zdroje není znám, zanikl, nebo není schopen zajistit odborně způsobilou osobu, která by mohla provést kontrolu technického stavu a provozu v rámci referenčního finančního limitu stanoveného prováděcím právním předpisem, může být kontrola provedena odborně způsobilou osobou oprávněnou jiným výrobcem k provádění kontroly technického stavu a provozu stejného typu spalovacího stacionárního zdroje. Vyjádření k dostupnosti odborně způsobilé osoby podle předchozí věty vystaví výrobce provozovateli do 30 dnů od jeho vyžádání a provozovatel jej připojí k dokladu o provedení kontroly předkládanému na vyžádání obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Nevystaví-li výrobce své vyjádření ve stanovené lhůtě, má se zato, že není odborně způsobilou osobu v rámci stanoveného referenčního finančního limitu schopen zajistit. V takovém případě je provozovatel povinen na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností věrohodně prokázat, že výrobce o vyjádření požádal.“

Podle § 17 odst. 7 ministerstvo vyhláškou stanoví jakýsi strop pro cenu prováděných kontrol, tedy …„referenční finanční limit pro provedení této kontroly, který je rozhodný pro posouzení schopnosti výrobce zajistit odborně způsobilou osobu a který zahrnuje veškeré náklady spojené s jejím provedením, včetně dopravních nákladů odpovídajících vzdálenosti 50 km“.

Pokud výrobce nebude na požádání provozovatele schopen zajistit jím vyškolenou odborně způsobilou osobu, která by provedla kontrolu v rámci referenčního finančního limitu a vystaví provozovateli o tomto doklad, může se provozovatel obrátit na oprávněnou osobu zaškolenou jiným výrobcem na stejný typ zdroje, která kontrolu ve stanoveném finančním limitu provede. To ovšem neznamená, že nebude možné požadovat za kontroly více, než bude stanovený referenční limit. Pokud zákazník bude souhlasit, že kontrola mu přinese vysokou přidanou hodnotu v podobě kvalitně odservisovaného a seřízeného zdroje, bude nadále moci být stanovena cena dohodou. Může například nastat stav, kdy kontrola zjistí závažné nedostatky na technickém stavu kotle. Do dokladu tedy zapíše, že kotel není provozován v souladu s pokyny výrobce, a tedy i v rozporu se zákonem. Nicméně pokud se provozovatel s kontrolorem domluví, že zjištěné nedostatky na místě odstraní za dohodnutou cenu, může poté do dokladu napsat, že je kotel v pořádku, a tudíž provozován v souladu se zákonem. To ovšem může nejlépe provést technik dostatečně odborně zaškolený na daný typ kotle, tedy s oprávněním od konkrétního výrobce. Samozřejmě se to týká především modernějších zdrojů s elektronickou regulací provozu.

Kontroly pouze prostřednictvím fyzické osoby

Kontroly spalovacích zdrojů podle zákona smějí provádět pouze osoby, které byly proškoleny výrobcem zdroje a mají od něj uděleno oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě (odborně způsobilé osoby – OZO). Původní znění zákona pouze uvádělo, že kontrola má být provedena „…prostřednictvím osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje…“ bez bližšího upřesnění, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Nabízela se tak možnost, že by proškolení u výrobce prodělal zaměstnanec firmy, která by poté dostala oprávnění k provádění kontrol a fyzicky by ovšem kontroly mohl provádět jiný zaměstnanec, který proškolený nebyl. Ovšem aby byla kontrola provedena řádně, měl by ji provádět pouze konkrétní technik, který byl se zdrojem detailně seznámen. V novele je nově uvedeno, že kontrola má být provedena „…prostřednictvím FYZICKÉ osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje…“

Databáze odborně způsobilých osob (OZO)

Problémy s vyhledáním vhodné OZO (je nejblíže k provozovateli zdroje) má vyřešit zavedení tzv. „Databáze odborně způsobilých osob“, o které hovoří do zákona nově přidaný § 17a. Databáze, kterou bude spravovat ministerstvo, má především provozovatelům spalovacích zdrojů umožnit nalézt ve svém okolí vhodnou OZO, která by případně byla ochotna provést kontrolu za cenu dle vyhláškou stanoveného referenčního limitu. Doposud existují pouze nepovinné seznamy OZO provozované Asociací podniků topenářské techniky a Klastrem Česká peleta, popřípadě seznamy uvedené na internetových stránkách některých výrobců. Údaje do databáze budou vkládat výrobci zdrojů do 30 dnů od udělení oprávnění ke kontrolám. Účinnost tohoto nově přidaného paragrafu je odložena až na 1. leden 2020 (databáze bude tedy zpřístupněna až od tohoto data) a výrobci budou mít povinnost dálkovým přístupem nahlásit údaje o proškolených OZO do 31. ledna 2020. Vzhledem k tomu, že další vlna kontrol startuje již počátkem roku 2019, se dá očekávat, že se bude ministerstvo snažit vytvoření nové databáze urychlit. V tomto případě mi ovšem není jasné, jak donutit výrobce tuto databázi doplnit před zákonem stanoveným datem 31. 1. 2020.

Nová ohlašovací povinnost odborně způsobilých osob

Doposud platilo, že provozovatel kontrolovaného zdroje předkládá doklad o kontrole pouze na vyžádání příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Státní správa tak prakticky neměla žádný přehled o tom, v jakém rozsahu kontroly probíhají a s jakým výsledkem. Výsledků kontrol nebylo možné ani použít pro inventuru zdrojů a plánování dalšího postupu při nahrazování zdrojů nevyhovujících zákonným podmínkám pro jejich provozování po roce 2022. To má novela změnit tím, že bude ministerstvem zřízen integrovaný systém ohlašovacích povinností, do kterého budou muset OZO ohlašovat „…údaje v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem, a to nejpozději do 60 dnů od vystavení dokladu o provedení kontroly technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje na pevná paliva o celkovém jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění“. Ministerstvo prováděcí vyhláškou stanoví konkrétní údaje, které bude muset OZO do integrovaného sy­stému ohlašovacích povinností nahlásit o provedené kontrole. Dá se předpokládat, že to nebude celý doklad o kontrole zdroje, ale s největší pravděpodobností zásadní výstupy a informace z provedené kontroly. Účinnost této úpravy je odložena na 1. leden 2020.

Souběh s kontrolou podle zákona o hospodaření energií

Další změna se týká kontrol teplovodních kotlů na pevná paliva od výkonu 20 kW provozovaných u právnických a fyzických podnikajících osob. Tyto zdroje musejí být jednou za 10 let kontrolovány také podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. Někteří provozovatelé tedy oprávněně namítali, že v případě, kdy se obě kontroly „setkají“ v jednom roce, musí platit dvakrát. Proto je v novele nově uvedeno, že „...pokud byla provedena pravidelná kontrola provozovaného kotle podle zákona o hospodaření energií, považuje se tím kontrola technického stavu a provozu podle tohoto zákona za splněnou v témže kalendářním roce; v takovém případě má provozovatel povinnost předložit na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávu o této pravidelné kontrole“. Jinak řečeno, pokud si podnikatel nechá zkontrolovat kotel a otopnou soustavu podle zákona o hospodaření energií v témže roce, ve kterém mu měla proběhnout také pravidelná kontrola podle zákona o ochraně ovzduší, má se za to, že tuto povinnost má již splněnu.

Obecní vyhláška může již nyní zakázat provoz topidel a kotlů třídy 1 a 2

Jak jsem zmínil již v úvodu, v příloze č. 11 zákona jsou stanoveny emisní limity, které budou muset plnit již provozované teplovodní kotle na pevná paliva o příkonu do 300 kW od 30. září 2022. Zjednodušeně řečeno, od tohoto data nebude možné podle zákona provozovat kotle tříd 1 a 2 dle ČSN EN 303-5. Novelizovaný zákon ovšem umožňuje obcím omezit provoz těchto méně kvalitních kotlů ještě před podzimem roku 2022. Konkrétně je v § 17 odst. 5 uvedeno, že „Obec může vyhláškou zakázat na vymezeném území obce spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích podle věty první, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů uvedených v §  17 odst. 1 písm. g) splňujících pro tato paliva požadavky stanovené v příloze č. 11 k tomuto zákonu.“. Pokud se zastupitelstvo obce rozhodne, že kdekoliv v obci zakáže spalovat například hnědé uhlí v kotlích třídy 1 a 2, novela zákona o ochraně ovzduší jim to nyní umožňuje již před zmíněným zářím 2022. Pokud si toto ustanovení přečteme podrobně, zjistíme, že zastupitelstvo může ovšem zakázat i provoz lokálních topidel na vybrané druhy paliv. Podle věty první §17 odst. 5 se možnost zákazu provozu týká „spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším…“. Není definováno, zda se to týká topidel či kotlů, či zda zdroj musí být napojen na otopnou soustavu. Obec může zakázat provoz tedy všech zdrojů na pevná paliva, včetně kamen a krbů, s výjimkou zdrojů definovaných přílohou č. 11, tedy s výjimkou teplovodních kotlů třídy 3 a vyšší.

The author pays attention to the amendment to the Air Protection Act, which will enter into force gradually from January 2019 and 2020, and which brings about changes in the field of solid fuel stationary sources. The author describes in detail changes concerning the control period of sources, professionally qualified persons and their duties. At the same time, the author draws attention to the possibility of prohibiting the operation of selected sources before 2022 by a municipal decree.

Keywords: air protection, stationary heat sources