Jednoduché rozdělování nákladů na ohřev vody?

příprava teplé vody

Článek podrobuje kritice princip stanovení základní složky při rozúčtování nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody, která se na základě vyhlášky č. 405/2015 Sb. a vyhlášky č. 269/2015 Sb. stanovuje podle podlahové plochy jednotlivých objektů, nebo částí objektů (např. bytů). V článku je navržen spravedlivější a přesnější postup pro stanovení této základní složky, která s podlahovou plochou ve skutečnosti nesouvisí, a měla by být odvozena z tepelných ztrát ohřevu, rozvodu a cirkulace teplé vody.

Recenzent: Jakub Vrána

1. Úvod

Hned v úvodu je třeba říci, že v názvu článku je použito slovní spojení „jednoduché rozdělování“, ale skutečnost je nejen vlivem nevhodných předpisů zcela opačná. Nicméně vzniká otázka, jak docílit toho, aby rozdělování nákladů bylo jednodušší a odpovídalo také fyzikální podstatě ohřevu a distribuci teplé vody.

Stávající předpisy nevystihují souvislosti mezi fyzikálními principy sdílení tepla pro ohřev vody v linii samotného procesu ohřevu, distribuce v objektu a spotřeby v místě odběru.

Rozdělování nákladů za vytápění a ohřev vody je regulováno několika předpisy, které se aplikují nejen jako samostatné úlohy, ale jsou i součástí různých výpočetních programů pro ekonomickou správu objektů, které mají různé formy vlastnictví.

V současné době určuje základní princip dělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření odebraného množství tepelné energie vyhláška č. 405/2015 Sb. V §3 odst. (1) je uvedeno rozdělení nákladů na tepelnou energii na složky „základní“ a „spotřební“. Podle odst. (2) je stanoven podíl v základní složce pro vytápění ve výši 40 % a pro přípravu teplé vody 30 %. Uvedené základní složky se rozdělí podle písmene a) za vytápění podle započitatelné plochy jednotlivých objektů a podle písmene b) při přípravě teplé vody podle podlahové plochy jednotlivých objektů, nebo částí objektů.

Tato vyhláška také v §4 upravuje i postup ve zvláštních případech, kdy není soulad s naměřeným společným množstvím dodané teplé vody oproti součtovému množství naměřenému jednotlivými objekty s rozdílem >15 %. Kromě toho se tato vyhláška v dalších podrobnostech odkazuje na vyhlášku č. 269/2015 Sb. Ta stanovuje, že základní složka nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody činí 30 % a spotřební složka 70 % nákladů. Základní složka nákladů na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody činí 0 % a spotřební složka 100 % nákladů. Základní složku nákladů na teplo spotřebované na poskytování teplé vody předepisuje tato vyhláška stanovit podle podlahové plochy bytů. U nebytových prostorů se má podlahová plocha korigovat koeficienty. Výše koeficientů se potom stanovují odborným posouzením podle rozsahu odběru a způsobu užití teplé vody.

Již tyto různé odkazy, a dle mého soudu složitosti, vedou k myšlence upravit celý proces měření a rozdělování nákladů k více fyzikálnímu principu skutečného užití tepelné energie.

Problematika rozúčtování je z hlediska spotřeb tepla členěna na dvě kategorie, a to pro oblast:

1. Vytápění objektů, kde spotřeby souvisejí s geometrií budovy, tepelně technickými vlastnostmi ochlazovaných konstrukcí, způsobem a intenzitou větrání a zejména potom s teplotními parametry vytápěných prostor, což bývá značně ovlivněno tepelnými zisky – touto částí se článek nebude zabývat
2. Ohřev vody se značně odlišuje od vytápění, což bude dále podrobněji posouzeno

2. Ohřev vody – nenormální vysoká cena podle metodiky MMR

V poslední době jsem ve své praxi zaznamenal enormní problémy při rozdělování nákladů na ohřev vody, což lze dokumentovat na konkrétním vyúčtování, kdy se podle zpracovatele vyúčtování ukázaly neobvyklé náklady na ohřev vody za rok 2022.
Sumární částka za teplou vodu se dostala na hodnotu 24 783,76 Kč/m³!!! Jde o základní a spotřební složku včetně vodného a stočného. Podle instalovaného vodoměru teplé vody (bez závad) byla roční spotřeba indikována ve výši pouze 1,022 m³ za rok.
Jedná se o nebytový prostor v subjektu SVJ, kde je kromě bytových prostor také restaurace a další nebytové prostory.

Je zcela pochopitelné, že se příjemce služeb onoho nebytového prostoru nesmířil s takovou cenou, která byla navíc zatížena vysokou cenou za energii v zemním plynu.

Zajisté řadu čtenářů napadne, že tak vysoká cena není reálná, že asi někde vznikla matematická chyba. Mohu předem sdělit, že nevznikla matematická chyba, ale vznikla chyba v logice předpisů a v jejich interpretaci při zpracování rozúčtování.

Problém leží nejen ve zpracovateli podkladů pro vyúčtování, ale i v metodice rozúčtování nákladů na ohřev vody podle platných vyhlášek a předpisů, které vydalo MMR (Ministerstvo pro místní rozvoj) na
základě znalostí odborníků.

Fyzikální i statistickou pravdou je, že odběr vody naprosto není závislý na velikosti plochy, na které je umístěna výtoková baterie teplé a studené vody, ale na tom, kolik teplé a studené vody kdo spo-
třebuje. Jako příklad absurdity lze uvést, když porovnáme například jednoho skladníka ve skladu o výměře 1000 m² oproti jednomu uživateli bytu o výměře třeba 55 m². Doufám, že není třeba nic přepočítávat na jednotku plochy.

Jak se ukázalo rozborem, hlavní příčinou je tzv. započitatelná podlahová plocha pro vyčíslení nákladů za spotřebu teplé vody. Dalším faktorem je koeficient násobnosti pro některé provozní místnosti (například výstavní síně atd.). V daném vyúčtování byla podlahová plocha ještě automaticky násobena koeficientem 1,2, aniž by byly uvedeny oprávněné důvody proč (prostě, zda byla zkoumána podmínka pro použití takového koeficientu, jako je odlišná výška, zkosené stěny…).

Nutno poznamenat, že uvedený prostor slouží spíše jako galerie s jednou osobou, která se v něm nepravidelně pohybuje a užívá teplou vodu.

Naměřená adekvátní spotřeba teplé vody instalovaným vodoměrem byla ve výši 1,022 m³ za rok. Prostor má 288 m² podlahové plochy.

Ve vyúčtování je uváděna cena teplé vody ve spotřební složce ve výši 566,22 Kč·m^–3, ale v základní složce podle podlahové plochy je účtováno 24 750 Kč (za 1,022 m³ za rok). Při místní prohlídce bylo patrné, že je přívod teplé vody prakticky nejblíže zdroji teplé vody (poměrně blízko kotelny).

Zpracovatel vyúčtování, provozovatel kotelny a vlastník SVJ spolu svorně tvrdí, že je vše v naprostém pořádku podle metodiky MMR, kterou se zpracovatel vyúčtování „ohání“. Zřejmě neakceptovali požadavek vyhlášky, že stanovení výše základní složky pro nebytové prostory podléhá odbornému posouzení, což nebylo učiněno.

Zásadní chybu lze spatřovat v tom, že tvůrce předpisu ponechává posouzení odborníkem, což vnáší do problematiky lidský faktor s možností využít (zneužít?) stanovení základní složky. Tou chybou je započítávání základní složky podle plochy, což se spotřebou teplé vody nijak nesouvisí.

3. Ohřev vody – obecná a fyzikální podstata z hlediska tepelné energie

Obecně lze konstatovat, že tvůrci pod vedením MMR nepoužili jako základ fyzikální principy ohřevu vody, její distribuci a odběrná zařízení teplé vody. Nikoho nepodceňuji a ani naopak, ale každý projektant otopných soustav s ohřevem vody ví, že se vyrobené teplo ze zdroje (v tomto případě vlastní plynová kotelna) ztrácí:

• při spalování paliva v kotli,
• z ohřívače (zásobníku) vody,
• a z tepelně izolovaných potrubních rozvodů teplé vody a cirkulačního potrubí.

Z toho vyplývá, že k ohřátí 1 m³ vody musíme vyrobit více tepla, než obsahuje 1 m3 teplé vody na výtoku z vodovodní baterie v místě odběru. Jde o technologický proces, který vyžaduje nakoupit více tepla v palivu, než je obsaženo v odebrané teplé vodě. Jde tedy o účinnost celého procesu ohřevu vody, ve kterém vždy existují ztráty tepla.

Ve vyhlášce č. 194/2007 Sb. je mimo jiné stanovena hodnota měrné spotřeby tepla na ohřev vody q_n= 0,3 GJ·m^–3 ≈ 83,3 kWh·m^–3.

Když ideálně ohřejeme vodu z 12 °C na 55 °C (∆T = 43 K), obsahuje teplá voda fyzikálně vázané teplo ve výši q₀ ≈ 50,0 kWh·m^–3. Toto je teplo, které skutečně spotřebujeme v každém metru krychlovém teplé vody.

Vyhláška však limituje měrnou spotřebu tepla až 1,67× vyšší, aby byly zohledněny i tepelné ztráty v rozvodech teplé vody, cirkulaci a při ohřevu vody. Za určitých okolností je přípustné použít navýšení měrné spotřeby k ohřevu vody až o 50 %, tj. na hodnotu 1,5 · 0,3 = 0,45 GJ·m^–3 ≈ 125,0 kWh·m^–3. V tomto případě jde o násobek 2,5 oproti fyzikálnímu obsahu tepla, tj. měrné spotřeby tepla na výtoku u spotřebitele, q₀ = 0,18 GJ·m^–3.

Bez ohledu na to, zda jsou splněny nepřekročitelné limity, měla by být vždy kontrolována hospodárnost ohřevu vody pomocí výpočtu roční měrné spotřeby tepla na ohřev vody, tj. GJ·m^–3. Z provozní statistiky lze zjistit spotřebu teplé vody v jednom m³ jako rozdíl náměrů fakturačního vodoměru před a po sledovaném období (například roce). Druhým údajem je spotřeba tepla
na ohřev vody v GJ za stejné období. Prostým vydělením spotřeby tepla na ohřev vody v GJ a spotřeby teplé vody v m³ obdržíme roční měrnou spotřebu tepla v jednotkách GJ·m^–3:

q_m_TUV = Q_TUV/V_vody                (1)

Kde je

q_m__TUV – měrná spotřeba tepla – například roční [GJ·m^–3]
Q_TUV – spotřeba tepla na ohřev vody [GJ]
V_vody – objemová spotřeba teplé vody (studené vody k ohřevu) [m³]

Účinnost ohřevu η_TUV potom vypočítáme jako poměr užité měrné spotřeby q₀ a vypočítané měrné spotřeby tepla z naměřených veličin q_m__TUV.

η_TUV = q₀/ q_m_TUV                     (2)

Praktické použití rovnic (1) a (2) viz úvahy dále.
Samozřejmě lze používat i výpočty v přepočítaných jednotkách, třeba [kWh] nebo [MWh] atd.

4. Ohřev vody – změna principu pro rozdělování nákladů na ohřev vody

Tento odlišný princip rozdělování nákladů na ohřev vody vyplývá z výše uvedeného popisu fyzikální podstaty ohřevu vody, který nebude zatížen faktory, které nemají nic společného s odebraným množstvím, či energetickou náročností ohřevu vody, jako jsou výměry ploch míst se spotřebou teplé vody.

Nový princip bude zohledňovat pouze měřitelné fyzikální parametry (množství a tepelnou energii) na základě hodnot z povinných vodoměrů a kalorimetrů (měřičů tepla) a podle počtu odběrových míst osazených vodoměry. Spotřeba teplé vody není závislá na jakýchkoliv plochách, ale na spotřebách uživatelů v bytových či nebytových prostorách, které musí být osazeny předepsanými vodoměry.

Tento princip pro rozúčtování nákladů na přípravu teplé vody bez využívání jakýchkoliv podlahových ploch, nijak nebrání zpracovávat jakoukoliv statistiku, tedy i spotřeb na jednotku plochy, i když plochy absolutně neovlivňují spotřebou teplé vody.

Princip metody je založen na společné a individuální spotřebě teplé vody, a to bez ohledu na to, zda bude, či nebude nulový náměr vodoměrů v místě odběru. Podmínkou bude, aby se každá odběrová jednotka (byt či nebytový prostor) i při nulovém náměru spotřeby podílela na nákladech spojených s přípravou teplé vody (rozuměj výrobu tepla pro ohřev, samotný proces ohřevu, distribuci a cirkulaci), tj. bez ohledu na to, zda teplou vodu spotřebuje.

Proces společné přípravy teplé vody musí každému registrovanému odběrateli (obyvateli či uživateli bytového či jiného prostoru vybaveného měřeným odběrným místem teplé vody) zajišťovat komfortní připravenost odběru teplé vody, což nelze zajistit bez cirkulace teplé vody. Navíc je z hygienického hlediska nutné udržovat v systému bezpečnou teplotu, a to vždy vykazuje nezbytné tepelné ztráty. 

Náklady na spotřebu teplé vody budou vycházet:

• z objemu spotřebované teplé vody (vč. vodného, stočného);
• z celkové spotřebované energie na společnou přípravu teplé vody (i pohony);
• z podílu užité tepelné energie na výtoku u uživatele, tj. podle množství fyzikálně odebrané tepelné energie v daném objemu teplé vody.

I na tomto fyzikálním principu lze zachovat dvě složky nákladů na ohřev vody:

a/ Základní složka bude vycházet z tepelných ztrát v systému ohřevu, distribuce a cirkulace, které nejsou závislé na spotřebovaném množství teplé vody, ale závisí pouze na účinnosti zdroje tepla k ohřevu, teplotních parametrech ohřevu a kvalitě tepelné izolace ohřívačů a zásobníků a rozvodných a cirkulačních potrubí ≈ ztracené teplo (nesouvisí s podlahovou plochou). Ztracené teplo by mohlo být také pojmenované jako nezbytné technologické teplo.

• Základní složka bude obsahovat náklady na tzv. společně ztracené teplo v systému bez ohledu na spotřebu (i při nulovém náměru).
• Doporučuji rozdělovat náklady v základní složce podle počtu odběrných míst (vodoměrů), nikoliv podle náměrů vodoměrů, jelikož by se odběratel s nulovým náměrem na ztraceném teple nepodílel.

b/ Spotřební složka bude obsahovat náklady na spotřebované množství teplé vody v místě odběru a tepelnou energii v odebrané vodě ≈ užité teplo (viz část „teplo na ohřev vody“).

• Spotřební složka se rozdělí podle poměru náměrů vodoměrů. Náklady této složky budou potom odpovídat množství odebrané teplé vody v registrovaných odběrových místech bytových či nebytových prostorů, což bude navzájem odlišné a v souladu s individuální spotřebou teplé vody.

5. Vstupní parametry do výpočtů

Jako doposud bude nutné znát objem společně spotřebované teplé vody (resp. objem studené vody k ohřevu) a celkovou spotřebu tepla (energie) na ohřev vody. Tento objem se rozdělí podle náměrů jednotlivých vodoměrů, a tím se určí poměrné množství spotřebované teplé vody pro jednotlivá odběrová místa. Z uvedených údajů se vypočítají podíly jak do základní, tak spotřební složky (viz dále).

Objemové množství teplé vody V je údaj v [m³] z vodoměru studené vody k ohřevu vody.

Teplo na ohřev vody se získá výpočtem ze spotřeby studené vody pro ohřev a teplot T_v a T_s

QTUV = V ·C · (Tv – Ts)                      (3)

Kde je
V – objem teplé vody (studené vody pro ohřev) [m³]
C – tepelná konstanta vody [kJ·m^–3·K^–1] pro hustotu při střední teplotě (T_v + T_s)/2
T_v – průměrná roční teplota teplé vody [°C]
T_s – průměrná roční teplota studené vody pro ohřev [°C]

Celková roční spotřeba tepla na ohřev vody Q_TUV v [GJ] bude rozdělena na:
1/ užité teplo ve spotřebované (odebrané) vodě, tj. Q_u [GJ]
2/ ztracené teplo při výrobě a distribuci teplé vody, tj. Q_z [GJ]

Q_TUV = Q_u + Q_z                                (4)

Ad 1/ Užité teplo Q_ui v odebrané vodě pro i-tého uživatele bude potom

Q_ui = V_i · q₀                                     (5)

Kde je
V_i – započitatelný objem teplé vody u uživatele [m³]
q₀ – měrné teplo užitého tepla u uživatele [GJ·m–3]

Pro celek s více uživateli bude výsledek součtem náměrů všech uživatelů.

Užité teplo Q_u se vypočítá z rovnice (4) jako součin celkové spotřeby teplé vody a měrného tepla ohřevu vody u uživatele z průměrné teploty studené vody T_s = 12 °C a výstupní průměrné teploty teplé vody T_v ve výši 55 °C. Potom je jednotkové množství užitého tepla v odebrané vodě q₀ = 0,18 GJ·m^–3 anebo 50 kWh·m^–3.

Aby konstanta q₀ platila, musí regulace zajistit teplotu teplé vody na výstupu u odběratele na hodnotě 55 °C; při jiných hodnotách teplot je třeba vypočítat novou konstantu q₀. Studená vstupní voda k ohřevu bývá v celoročním průměru poměrně stabilní. Pokud jsou průměrné teploty studené i teplé vody relativně nestabilní, což by nemělo být, lze instalovat průběžné měření teplot ve zdroji teplé vody a výpočet provést z průměrných hodnot měření za sledované období. Výpočet se provede podle rovnice (3) pro množství vody 1 m³.

Ad 2/ Ztracené teplo Q_z se vypočítá ze vztahu:

Q_z = Q_TUV – Q_u                               (6)

Tímto se určí podíly užitého a ztraceného tepla, což musí být hlavním ukazatelem kvality celé soustavy pro přípravu teplé vody.

6. Příklad rozboru z citovaného konkrétního vyúčtování (viz kap. 2.)

Vstupní údaje:
Náklady na ohřev vody
N_TUV = 1 027 173,00 Kč.
Objemové množství teplé vody V = 1269,858 m³.
Celková tepelná energie pro ohřev Q_TUV = 862,547 GJ.
Celkový počet osob neuveden – odborný odhad 150 osob (pouze pro ilustraci).
Celkový počet zúčtovacích jednotek v objektu – odborný odhad 100 (byty a nebytové prostory, pouze pro ilustraci).
Náměry jednotlivých jednotek nejsou uvedeny – nejsou v tomto případě podstatné.

Výpočet nákladů do základní a spotřební složky podle měrné jednotky užitého tepla na výtoku u spotřebitele q₀ = 0,18 GJ·m^–3

Jednotková cena tepla C_TUV = N_TUV/Q_TUV = 1 027 173,00 Kč/862,547 GJ = 1 190,86 Kč/GJ
Měrná jednotka užitého tepla q₀ =0,18 GJ·m^–3
Užitné teplo ve spotřebované teplé vodě dle (3) Q_u = 0,18 · 1 269,858 = 228,574 GJ
Náklady na užitné teplo N_u = Q_u · C_TUV = 228,574 GJ · 1 190,86 Kč/GJ = 272 199,63 Kč

Ztracené teplo při cirkulaci Q_z = Q_TUV – Q_u = 862,547 GJ – 228,574 GJ = 633,973 GJ

Náklady na ztracené teplo N_z = Q_z · C_TUV = 663,973 GJ · 1 190,86 Kč/GJ = 754 973,09 Kč

NYNÍ LZE URČIT TAKÉ VZÁJEMNÉ PROPORCE mezi ztraceným a užitým teplem, resp. také úměrné náklady na jednotlivé složky.

Účinnost užití tepla je η_u = Q_u/Q_TUV = 228,574 GJ/862,547 GJ = 0,265 ≈ 26,5 %
Ztracené teplo je η_z = Q_z/Q_TUV = 633,973 GJ/862,547 GJ = 0,735 ≈ 73,5 %

Měrná spotřeba užitného tepla q_u = Q_u/V = 228,574 GJ/1 269,858 m³ = 0,1799 GJ·m^–3
Cena měrné spotřeby užitného tepla C_u = qu · CTUV = 0,1799 · 1 190,86 =  214,24 Kč·m^–3

Měrná spotřeba ztraceného tepla q_z = Q_z/V = 633,973 GJ/1 269,858 m³ = 0,4992 GJ·m^–3
Cena měrné spotřeby ztraceného tepla C_z = q_z · C_TUV = 0,4992 · 1 190,86 = 594,47 Kč·m^–3

Součtová měrná spotřeba q_s = q_u + q_z = 0,1799 GJ·m^–3 + 0,4992 GJ·m^–3 = 0,6791 GJ·m^–3

Součtová jednotková cena za spotřebovanou teplou vodu (užité + ztracené teplo) potom bude C_s = C_u + C_z = (214,24 + 594,47) = 808,71 Kč·m^–3

7. Porovnání měrných ukazatelů podle vyhlášky č. 194/2007 Sb.

Nezvýšený limit měrné spotřeby je podle vyhlášky q_l = 0,3 GJ·m^–3. Porovnáme-li skutečnou měrnou spotřebu s vyhláškou, zjistíme, že je limit překročen v poměru p = q_s/q_l.p = 0,6791/0,3 = 2,264×

Zvýšený limit měrné spotřeby o 50 % je q_l+ = 1,5 · 0,3 GJ·m^–3 = 0,45 GJ·m^–3
Jak je vidět, i tento limit byl překročen.
p+ = 0,6791/0,45 = 1,509×

Výpočet sice poskytuje potřebná data pro rozdělování nákladů, a přesto vzniká otázka „Co může být předmětem sporů?“

8. Ohřev vody – co bude velmi pravděpodobně předmětem sporů?

Jakmile jde o peníze, tak se sporům prakticky nedá vyhnout.
Již bylo několikrát zdůrazněno, že je (při společné „výrobě“ teplé vody) množství ztraceného tepla z celkového množství tepla pro ohřev vody fyzikálně nezávislé na spotřebovaném množství teplé vody. Platí to i v případě, když je náměr jakýkoliv, tedy i nulový.

Z praxe lze odvodit postoje uživatelů A a B.

Uživatel A
s minimálním až nulovým náměrem bude tvrdit, že je nespravedlivé, aby platil za ztracené teplo, když vůči jiným uživatelům spotřeboval minimum (či nic) teplé vody.

Uživatel B
s vyšším až vysokým náměrem bude tvrdit, že se na úhradě společného ztraceného tepla mají podílet stejným dílem všichni vlastníci, kteří jsou vybaveni k odběru teplé vody bez ohledu na jakýkoliv náměr.

K tomuto rozdílu individuálního názoru na úhradu ztraceného tepla je třeba poznamenat, že se v soustavě společné přípravy teplé vody a její distribuce v objektu nedá vyhnout tomu, aby některý uživatel tepla nebyl k takové soustavě připojen. Tudíž se i uživatel s nulovým náměrem musí podílet na společném ztraceném teple, které zajišťuje komfort při ohřevu vody.

Jedinou správnou cestou je ztracené teplo eliminovat na ekonomicky vhodné minimum, například pomocí kvalitních tepelných izolací potrubních rozvodů teplé vody včetně cirkulačního potrubí, které zajišťuje všem připojeným uživatelům ten komfort, že mohou teplou vodu použít ve velmi krátkém čase ≈ prakticky téměř okamžitě (závisí na umístění a konstrukci vnitřních rozvodů připojených k přípojkám – stoupačkám).

Toto je důvod k rozhodnutí, že se na nákladech za ztracené teplo mají podílet všichni uživatelé (registrovaní jako příjemci služeb) rovným dílem a bez ohledu na náměr spotřeby teplé vody.

Poznámka: Jde o obdobný stav v soustavách individuální přípravy teplé vody, například při dodávce tepla pro bytovou stanici či elektrický ohřev vody v místě odběru apod. Ty­pické je to v rodinných domech atd. Zde každý odběratel uhradí nejen užitné, ale i ztracené teplo. Indivi­dualizovat odběry teplé vody však znamená použít odlišný koncept technického řešení a u stávajících zařízení to vyžaduje nemalé inves­tiční náklady. Navíc ve všech pří­padech, kdy je soustava umístěna v budově, se ztracené teplo uplatňu­je jako přínos pro temperaci dotče­ných prostor.

V případě záměru pro změnu koncepce přípravy teplé vody se nedoporučuje rozhodovat bez podrobné energetické analýzy podílů ztraceného a užitého tepla, podložené tepelně-technickými výpočty.

Jak je patrné z uvedeného konkrétního příkladu, činí ztracené teplo 73,5 %. Pokud se tvrdí, že má ztracené teplo (jakási pohotovost dodávky teplé vody) tvořit základní složku, potom by měla být 73,5 % a nikoliv 30 %, jak se uvádí v předpisech.

Neopomenutelným faktorem je fyzikální realita, že v soustavách společné přípravy teplé vody jsou, i když konstrukčně a rozsahem podobné, prakticky vždy odlišné poměry mezi užitým a ztraceným teplem. V různých objektech bývají i velmi individuální rozdíly a považuji minimálně za velmi odvážné tvrzení vyhlášky, že správný poměr mezi základní složkou a spotřební složkou je 30 % a 70 %.

Uvedený příklad potvrzuje, že to může být i naopak.
Poměr mezi ztraceným a užitým teplem při ohřevu vody musí být zjišťován a vypočítán pro každou soustavu individuálně, a to pro každé zúčtovací období.

Zatímco je množství ztraceného tepla při stejných teplotních podmínkách v objektu kvazi konstantní, užité teplo se může významně měnit pouze na základě změn vyvolaných zvyklostí uživatelů, tj. rozdílností v množství spotřebované teplé vody ve sledovaném období.

Z toho vyplývá, že se bude podle skutečné spotřeby teplé vody v každém zúčtovacím období také měnit poměr mezi množstvím ztraceného a užitého tepla při ohřevu vody => změny mezi základní a spotřební složkou. Zkušenosti však ukazují, že spotřeby teplé vody jsou ročně poměrně přibližné – potom budou velmi podobné i výše základní a spotřební složky, a budou ovlivněné pouze cenou energie pro ohřev vody.

9. Jaké by bylo rozdělení nákladů z příkladu?

Ztracené teplo 633,973 GJ;
Náklady 754 973,09 Kč;
Cena 594,47 Kč·m^–3
Užité teplo 228,574 GJ;
Náklady 272 199,63 Kč;
Cena 214,24 Kč·m^–3
Souhrnná cena 808,71 Kč·m^–3

Pro počet zúčtovacích jednotek = 100, bude průměrný náklad ztraceného tepla (základní složka)
N_jz = 754 973,09 Kč / 100 jednotek = 7 549,73 Kč, což by byly náklady při nulovém náměru spotřeby teplé vody.

Při průměrném náměru 12,7 m³ teplé vody každé jednotky bude náklad na užité teplo (spotřební složka) N_js = 12,7 m³ · 214,24 Kč·m^–3 = 2 720,85 Kč.
Celkem budou náklady 7 549,73 + 2 720,85 = 10 270,60 Kč.

Náklady vypočítané pouze podle souhrnné ceny (808,71 Kč·m^–3) by byly při náměru 12,7 m³ ve výši 12,7 m³. 808,71 Kč·m^–3 = 10 270,60 Kč.
Z toho (při nulovém náměru) vyplývají nižší náklady o spotřební složku 2 720,85 Kč.

Pokud by byly náklady v základní složce určovány podle náměrů, potom by taková jednotka, která bude mít nulový náměr, neměla žádné náklady.

Průměrný náklad základní složky ve výši 7 549,73 Kč by museli uhradit ostatní jednotky (v daném případě zbylých 99 jednotek). Rozdělení na tyto jednotky by v průměru znamenalo zvýšení o 76,26 Kč na jednotku.

A větší počet jednotek s nulovým nebo nízkým náměrem, by způsobil další nárůst nákladů pro ostatní, a to přesto, že je komfort zajišťován pro všechny jednotky rovnocenně.

10. Závěry z praxe (nejen v uvedeném případě)

1/ V článku je použit konkrétní příklad z praxe, který ukazuje na nesprávné a ryze administrativní nahlížení na rozdělování nákladů na ohřev vody. Vyjdeme-li z toho, že má základní složka zahrnovat jakési minimum pro zajištění komfortu přípravy teplé vody, vyhláška neodůvodněně stanoví podíl této základní složky 30 % a spotřební 70 %. Konkrétní praxe ukazuje poměr mezi základní a spotřební složkou zcela opačný, tj. 73,5 % základní a 26,5 % spotřební složky.

2/ Administrativní přístup vyhlášky zahrnuje do výpočtů jakousi složitě započitatelnou plochu, která nemá absolutně žádný vliv na skutečnou spotřebu teplé vody a ani na tepelné ztráty v rozvodech či při cirkulaci. Chybný výklad některých zpracovatelů vyúčtování poškozuje odběratele teplé vody, pokud mají relativně velké plochy, a přitom je objektivní spotřeba teplé vody minimální.

3/ Měrné ukazatele ohřevu vody se často v praxi jeví jako „zbožná“ přání a skutečnost se vymyká uvedeným hodnotám, jelikož tyto veličiny nejsou podrobovány analýze, což nikoho nenutí se účinností ohřevu vody alespoň v ročních intervalech zabývat, přesto, že existuje „zoufalá“ snaha úřadů šetřit energiemi.

4/ Vyhlášky o rozdělování nákladů nerespektují fyzikální podstatu procesu ohřevu a distribuce teplé vody.

5/ Vymahatelnost plnění nejen měrných ukazatelů je téměř nulová a musím podotknout, že i když jsem se na tvůrce, tj. MMR obrátil, aby mi sdělili, proč je možné, aby teplá voda měla náklady 24 783,76 Kč/m3!!!, obdržel jsem odpověď, že „neznám kompetenční zákon“. Obdobně jsem „pochodil“ také u MPO.

6/ Usoudil jsem, že jako občan a ani jako autorizovaný inženýr s mnohaletou praxí v energetice, nemám šanci konzultovat administrativní problematiku s tvůrci pravidel, která často brzdí rozvoj energetiky. Podle dostupných dokumentů na portálu MMR se avizovaná náprava rozúčtování v oblasti přípravy teplé vody absolutně nedotkla a v oblasti vytápění jsou připravené změny komplikující současný stav zavedením více kritérií než doposud. Zavedené výpočtové programy na rozúčtování by se po schválení upravené vyhlášky č. 269/2015 Sb. měly také změnit.

Literatura

[1] Vyhláška č. 405/2015 Sb., o způsobu dělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření odebraného množství tepelné energie – znění od 1. 1. 2016. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2024 [cit. 23. 1. 2024]. Dostupné z:https://bit.ly/47Q2W8g>.
[2] Vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům – znění od 1. 1. 2024. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2024 [cit. 23. 1. 2024]. Dostupné z:https://bit.ly/42ia1gW>.
[3] Vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům – znění od 7. 11. 2014. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 25. 10. 2023]. Dostupné z:https://bit.ly/3ufBvXD>.
[4] BAŠTA, J.: Otopné plochy. Vydavatelství ČVUT, 2001. 328 s. ISBN 80-01-02365-6.
[5] VAVŘIČKA, R.; BAŠTA, J.; GALÁD, V.: Analýza proveditelnosti instalace měřicích zařízení dodaného tepla. Ústav techniky prostředí, Fakulta strojní ČVUT. Praha 2015, 108 s. Dostupné z: https://bit.ly/3MFW7OZ>. 
[6] Kolektiv autorů: Energeticky vědomá rekonstrukce systémů TZB v bytových domech. TZB – info. Praha 2017, 200 s. Dostupné z:https://bit.ly/46g95tw>.
[7] KABRHEL, M.; SPURNÝ, J.: Vliv tepelných zisků na provozní parametry otopné soustavy. In 25. konference Vytápění Třeboň 2019. Sborník přednášek. Společnost pro techniku prostředí. Praha 2019, 285 s. ISBN 97880-02-02847-5.
[8] GALÁD, V.: Teplotní stabilita. Topenářství instalace, 2022, roč. 56, č. 1, s. 32–34. ISSN 1244–0906. Dostupné z:https://bit.ly/3GyM9MW>.
[9] GALÁD, V.: Naivní škrcení otopných soustav. Topenářství instalace, 2022, roč.: 57, č. 8, s. 52–56. ISSN 1244–0906. Dostupné z: https://bit.ly/46cZkfR>.
[10] BAŠTA, J.; BOHÁČ, J.: Navrhování otopných soustav. Společnost pro techniku prostředí, 2023. 223 s. ISBN: 978-80-02-030009-6.

Simple distribution of water heating costs?

The article criticizes the principle of determining the basic component allocating the costs of heat used to provide hot water.
Based on Decree No. 405/2015 Coll. and Decree No. 269/2015 Coll. it is determined according to the floor area of individual buildings or parts of buildings (e.g. apartments).
In the article, the author proposes a fairer and more accurate procedure for determining this basic component, which is not actually related to the floor area and should be derived from the heat losses of heating, distribution, and hot water circulation.

Keywords: hot water, floor area, heat loss, costs allocation, basic component.

❑ ❑ ❑