Brzdy zvyšování účinnosti otopných soustav

Požadavek na snižování spotřeby energie a s tím související legislativní změny mají dopad na všechny technické oblasti hospodařící energií. Autor upozorňuje, na základě své dlouholeté praxe, na některé protichůdné požadavky v oblasti vytápění budov, rozpočítávání nákladů na energie a dotačních titulů.

Recenzent: Michal Kabrhel

Úvod

Hned v samotném úvodu tohoto článku si ukážeme na hlavní „brzdu“ ve zvyšování účinnosti otopných soustav, kterou je §77, odst. (5) zákona 458/2000 Sb. v následujícím znění:

,, §77 (5) Veškeré vyvolané jednorázové náklady na provedení změny způsobu dodávky nebo změny způsobu vytápění a rovněž náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje. Náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení zahrnují rovněž zůstatkovou cenu tepelné přípojky a předávací stanice evidovanou v účetnictví dodavatele tepelné energie ke dni odpojení od rozvodného tepelného zařízení, pokud slouží k dodávce tepelné energie výhradně tomu, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje.“

Text §77 zní zdánlivě naprosto logicky i pro laiky, ale je jednostranně výhodný ve prospěch dodavatele tepla, kdy se jeho odběratel zároveň stává jakýmsi vazalem. Z tohoto titulu jde o markantní „brzdu“, která brání nejen rozvoji moderních technologií pro vytápění, ale výrazně zdražuje uplatnění technického řešení technologií s obnovitelnými zdroji energie, jako tepelná čerpadla, fotovoltaické systémy atd. Za podmínek §77 je prakticky nákladově nemožné uvažovat o ekonomické návratnosti instalace nových technologií z obnovitelných zdrojů.

V tomto textu nebudu řešit odpojení od rozvodného tepelného zařízení dodavatele, ale spíše otázky kolem vyvolaných změn, které vyžaduje naše legislativa přímo, či jako důsledek zdánlivěnesouvisejícího opatření či nařízení, a posléze se negativně projeví ve vazbě na zvyšování energetické účinnosti otopných soustav či ohřevu vody.

Každý dobrý hospodář (zpravidla koncový spotřebitel tepla – občan, SVJ či BD) si pořádně rozmyslí, jak co nejlépe provést plánované změny, ideálně s nějakým přínosem pro zvyšování efektivnosti yužití nakupované tepelné energie, což je podle všech proklamací ve společnosti prvořadým úkolem – tj. snižovat spotřebu tepelné energie a tím i uhlíkovou stopu. Doufám, že to také zní logicky.
Z tohoto pohledu se nabízí otázka: „S jakým záměrem a v čí prospěch byl do hlavního energetického zákona zařazen § 77?“

Zákon totiž v dílu 3 o Teplárenství nijak nepopisuje a ani obecně nepřipouští, že v reálné praxi existuje několik jiných vhodných variant řešení technických podmínek pro zmenšení uhlíkové stopy, oproti řešení stávajícímu. Nová technická řešení vždy vyžadují nějaké náklady, které jsou v zájmu odběratele tepla, ale nevyhovují dodavateli a naopak. Důvodem je antagonismus, který je založen na tom, že dodavatel plánuje neustále vykazovat vyšší zisky, ale odběratel musí vykazovat neustále úspory nákladů.

Zákon tedy nenastavuje rovnovážný stav pro obě strany, i když je v zájmu nejen občanů ČR, ale celého světa snižovat energetickou náročnost výroby, distribuce a spotřeby tepelné energie. V tomto případě je zbytečná polemika a statistika, jaký že podíl na uhlíkové stopě má vytápění a příprava teplé vody, rozhodně nebude malý.

Obecné poznatky z praxe při provozování otopných soustav

Hlavním důvodem, proč musí být prováděny změny v soustavách pro vytápění a přípravu teplé vody jsou nejen nové poznatky o technologiích a výrobcích, zejména v oblasti sofistikované optimalizace automatického řízení kvalitativních parametrů, které omezují plýtvání energiemi, ale i instalace technologií obnovitelných zdrojů. Jde o oblast, která je poněkud zanedbávána a nasazení nových technologií a algoritmů řízení spotřeby tepla není v současné době dostačující.

Zhotovení nových technických řešení na zvyšování účinnosti užití tepelné energie vyžaduje různě vysoké náklady zejména na straně odběratele. Tato skutečnost se bezprostředně dotýká i dodavatele, jelikož snižování spotřeby tepelné energie má značný dopad na technické parametry dodávané otopné vody, resp. významně ovlivňuje nastavení fyzikálně podložených technických parametrů v místě předávání tepelné energie. V takovém případě by měla být i na straně dodavatele tepla povinnost se podílet na nezbytných změnách v předávacím místě.

Zejména jde o předávací stanice ve vlastnictví dodavatele, které bývají vybavené často jen minimálními a až primitivními prvky pro vzájemné přizpůsobení potřebných parametrů pro budovy, tj. kompatibilitu dodavatelských parametrů potřebám odběratele. Rozpor je v tom, že dodavatel nemívá zájem o technickou úpravu svého zařízení a zpravidla poskytuje nadměrné parametry otopné vody, které umožňují nadstandardní vytápění. Jenže spořiví uživatelé nepotřebují vysoké dodavatelské parametry a výsledkem bývá přetápění, hydraulická a teplotní nestabilita s častým přetápěním => nehospodárnost = roste uhlíková stopa.

Důsledkem je také to, že v řadě případů po značnou část topné sezony postačuje vytápění neizolovanými trubkami či hladkými průběžnými registry v koupelnách bez indikátorů. Rady a doporučení, aby si uživatelé doma správně nastavili termostatické hlavice, tj. zbytečně škrtili nadměrné průtoky otopné vody, jsou naprosto škodlivé (vč. hlučnosti atd.).

Důsledkem bývá technická degradace instalovaných prvků pro seřizování a optimální provoz otopných soustav (často se dostanou do stavu, kdy nemají absolutně žádnou autoritu – jako by tam nebyly = „vyhozené peníze“).

Dílčí oblasti „pokřivených“ podmínek

Existuje více důvodů, proč je třeba vynaložit nějaké náklady na řešení problematiky otopných soustav, které nejsou v žádném případě vyvolány jen odběrateli tepla v roli řádného hospodáře. Mezi reálné důvody různých forem tlaku na odběratele tepelné energie patří i zdánlivě naprosto nesouvisící legislativní úpravy a změny ve společnosti, například:

a/ Nedostatečné technické vybavení předávacích míst (stanic) tepla

Je dáno historickým vývojem při projektování. Mnoho současných stanic je morálně i technicky zastaralých. Různé typy předávacích stanic v objektech se v minulosti realizovali prakticky podle stejných normovaných pravidel, kdy byly projekty řešeny na jednotný teplotní spád 90/70/20 °C (teplota otopné vody na přívodu/ na zpátečce/ a výpočtová teplota v místnostech). Pro snížení množství cirkulující vody byl zvolen také teplotní spád 92,5/67,5/20 °C. Z hlediska výkonu těles jde o srovnatelné podmínky vytápění.

Jsem stoupencem zateplování, ale tyto procesy mohu z hlediska otopných soustav označit za „divoké zateplování“, které od počátku neřešilo a neřeší kompatibilitu zdrojů tepla vůči otopným soustavám po zateplení objektu. V současné době změn vládních požadavků na zateplování, tj. zpřísňování koeficientů prostupů tepla ve všech zateplovaných (původních) objektech dochází k naprosté devastaci původních parametrů, lépe řečeno, zcela se ztratila kompatibilita vzájemných parametrů otopné vody vůči stavu po zateplení.

V počátcích zateplování se touto problematikou realizační projekty zateplení a ani realizační stavební firmy vůbec nezaobíraly. Ani dnes není patrný významný posun v této oblasti. Důraz se klade hlavně na nesmyslné seřízení „škrcením“, což je metoda, která z fyzikální podstaty nedokáže optimalizovat a stabilizovat otopnou soustavu po zateplení (čest výjimkám).

Tímto nechci tvrdit, že nedokáže omezit spotřebu tepla, jenže s mizernou účinností využití tepla a v drtivé většině se tím „vyřadí“ z využití veškeré techniky na vstupu otopné vody do objektu, stoupaček a těles a tím se zásadním způsobem deformuje, či ruší, veškeré seřízení otopné soustavy. Často se tím příslušné armatury dostanou do pásma, kdy nejsou schopny plnit účel, pro který byly nainstalovány => „marně vynaložené investice“.

Jak je vidět, jde o naprosto negativní vlivy z důvodů nevyhovující legislativy, která neukládá povinnost řešit společně se zateplováním i kvalitní a fyzikálně správnou regulaci spotřeby tepla tak, aby bylo skutečně dosaženo snižování uhlíkové stopy. Obsah slova regulace není o omezování garantovaného komfortu vytápění bytů, či ohřevu vody, jak se někdo může mylně domnívat, ale o zamezení plýtvání a zabránění zhoršování uhlíkové stopy.

V tomto směru §77 de facto škodí a nic neřeší správným směrem, jen přenáší břemeno velké investiční zátěže na odběratele. Dokonce zákon poskytuje možnost totální změny parametrů s tím, že se odběratelé musí přizpůsobit vládním nařízením a požadavkům dodavatele tepelné energie v jimi stanovené lhůtě, tedy si změnu vyvolanou státem a dodavatelem musí zaplatit. Když změnu vyvolá odběratel, tak stát a dodavatel nemusí nic.

Za stav a potřebnou technickou úroveň předávacích stanic ve vlastnictví dodavatele tepla musí být odpovědný dodavatel, který má v ceně tepla zahrnutou část nákladů na provoz a údržbu stanice. Rovněž generuje zisk, aby mohl stanice modernizovat a zajišťovat fyzikálně správné parametry pro otopnou soustavu odběratele v zatepleném domě.

Poznámka: Pokud je mi známo, v letošních (2023) nových pravidlech o dotacích NZÚ bude navíc vypuštěna možností dotací na seřízení otopných soustav. Tím se nařízené zateplování, vždy
s dopadem na otopnou soustavu, stává automatickým „bičem“ na odběratele. Tomu nezbude nic jiného, než do technického řešení předávacího místa a otopné soustavy, které je vynucené zateplením, bez podpory státu či dodavatele tepla investovat sám. Pokud by to někoho zajímalo, tak se zateplení objektu dle jeho rozměru a složitosti otopné soustavy prodraží o 1 až 3 mil. Kč. Dokonce podle § 77 dodavatel nemusí dělat nic ani v případě, kdy u předávací stanice v jeho vlastnictví neumožňuje provádět žádné úkony (ani externím odborníkům s potřebnou kvalifikaci) = nechá si změny zaplatit. Proč není od státu formulována také povinnost, aby se na snižování uhlíkové stopy podíleli i dodavatelé, když jde o vyvolanou změnu?

Čtenáři se může zdát, že jde o „prkotiny“, jenže fyzikální princip sdílení tepla nelze opomíjet, či ignorovat, aby bylo možné říci, že jsou otopné soustavy provozovány na nejvyšší možné úrovni, která zabezpečuje dosažitelnou výši využití tepla = nejvyšší dosažitelnou účinnost.

Řada odborníků se domnívá, že na vše stačí správně seřízené a nastavené termostatické hlavice na tělesech. Do značné míry je to pravda, jenže když zdroj tepla poskytuje nesmyslné teplotní a průtokové parametry otopné vody, vyřčená důvěra v termostatické ventily se „zhroutí“. Ztratí se, nebo zhorší autorita armatur, naruší se hydraulická stabilita a potom termostatické hlavice nedokáží vady na vstupu plně eliminovat.

b/ Dopady zakládání různých společenství a subjektů

Již řadu let platné předpisy o zakládání společenství vlastníků jednotek (SVJ) či bytových družstev (BD) atd. zřejmě umožňují, aby si vytvářeli vlastní pravidla pro fungování otopných soustav. Proto jsou někde otopná tělesa ve vlastnictví uživatelů jednotek, jinde jsou společným vlastnictvím jako součást společné otopné soustavy. Tyto rozdíly často komplikují rozhodování o investicích do otopných soustav a zejména dovolují libovolné zásahy do oprav a výměn těles, či jsou dokonce náhradami deformovány projektované parametry podle jiných pravidel a norem oproti fyzikálním principům sdílení tepla (libovolné instalace výkonů těles přinášejí pouze rušivé prvky do soustavy).

Snížení tepelných ztrát má zásadní vliv i na parametry v předávacím místě a podle cit. § 77 dodavatel nemá povinnost, jakkoliv se na úpravě podílet (finančně ani technicky). Jde tedy o konzervaci stavu s vysokou uhlíkovou stopou.

Významnou deformací vztahů, a také brzdou ve zdokonalení otopných soustav, jsou situace, když se na společné otopné soustavě rozdělí např. třívchodové SVJ či BD na tři samostatné právní subjekty. Představme si modelovou situaci, kdy postupem času dojde k různým stupňům zateplení každého z nich odlišnou tloušťkou tepelné izolace (dříve například 8 cm, posléze 10 cm a nakonec 12 cm). Původní, tepelně technicky naprosto stejné části společné budovy, zcela změní proporce tepelných ztrát, což na společné otopné soustavě vyvolá i 3 úrovně fyzikálně správných parametrů. Pokud nedojde ke změně v podobě úpravy parametrů, výsledkem bude bezpodmínečné zhoršení účinnosti využití tepla = plýtvání včetně doprovodných vlivů jako je hlučnost apod.

Například v dotačních programech se doposud zpravidla mluvilo pouze o seřízení otopné soustavy po zateplení, což naprosto nestačí bez projektu úpravy technických parametrů, které musí vycházet z přepočtu otopné soustavy a provedení odůvodněných technických opatření v souladu s PENB.

Ve své praxi autorizovaného inženýra pro techniku prostředí jsem se setkal ještě s horší situací, kdy v naprostém rozporu s legislativou o měření či indikaci pro rozdělování nákladů za tepelnou energii ve vytápění, vzniklo i 7 subjektů připojených k původnímu společnému zdroji tepla s jedním fakturačním měřením, ale každý nově vzniklý subjekt si prosadil navzájem nekompatibilní prvky pro indikaci (jiný výrobek s poněkud nestejnými vlastnostmi). Vlastníci zřejmě vyšli z toho, že bez ohledu na fyzikální principy sdílení tepla a platné předpisy, mohou rozhodovat na shromáždění bez ohledu na technické souvislosti.

Jednání těchto subjektů na téma dosažení dohody o sjednocení technologie, jak vyžaduje legislativa, nebyly úspěšné. Spor spočíval v tom, že by se účastníci museli shodnout na stejném typu indikátorů, ale každý chtěl prosadit ten svůj, aby nemusel investovat do sjednocení a strpět proces výměny vč. nákladů s tím spojených. Prostě vyhláška nevyhláška, fyzika nefyzika.

Obdobný postup si zvolili také v jiném SVJ, kde společně odhlasovali, že nebudou dokonce realizovat ani dávno nařízené instalace termostatických ventilů s termostatickými hlavicemi – někde ještě stále používají klasické (bakelitové) dvouregulační kohouty. Rovněž zcela odmítají (resp. neustále odkládají) instalaci kalorimetrů. Potřebu dalších odběratelů (příjemců služeb) na fyzikální měření v pronajatých prostorách odmítají také, přestože jde o nejlepší metodu rozdělování nákladů v současné době.

c/ Chyby a omyly legislativy generují nesmyslné výsledky

Například podle vyhlášky MMR č. 269/2015 Sb. o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům byl nájemce (příjemce služeb) nucen zaplatit cca 27 000 Kč·m^–3 teplé vody, a to jen proto, že SVJ nebylo schopno správně stanovit započitatelnou plochu a uplatnit složité koeficienty na korekci započitatelné plochy. Zpracovatel vyúčtování se bránil, že je vše v souladu s metodikou MMR. Přitom dle vodoměru byl náměr spotřeby teplé vody 1,022 m³ za rok.

Za nesmyslný lze považovat jednoznačně vyhláškou stanovený požadavek, že se do základní složky za teplou vodu musí započítat 30 % nákladů na spotřebu tepla k ohřevu vody formou započitatelné výměry ploch. Spotřeba teplé vody nijak nekoresponduje s velikostí plochy.

Měřením a výpočty byl uvedený limit 30 % základní složky prokázán za nesmyslný. Je ověřeno, že na přípravu teplé vody byl obsah tepelné energie ve spotřebované teplé vodě u uživatelů ve výši pouze 26,5 % z celkové energie. Zbytek, tj. 73,5 %, byl na vrub tepelných ztrát v technologii ohřevu, distribuci a cirkulaci. Z toho plyne, že by základní složku měla nahradit potřeba tepla pouze na přípravu teplé vody bez ohledu na spotřebu teplé vody.

Jinou problematikou jsou vyhláškou stanovené ukazatele měrné spotřeby tepla na přípravu teplé vody. Touto veličinou, která ukazuje účinnost ohřevu vody, se ve vyúčtování nikdo nezabývá. Jde o úřední přístup, kterým je stanoveno měrné množství tepelné energie ve výši 0,3 GJ·m^–3 vody, což je s ohledem na ztráty vyšší cca 1,7× oproti čistě fyzikální potřebě (cca 0,18 GJ·m^–3).

Ukazatel lze zvýšit o 50 %, což je 0,45 GJ·m^–3, to je 2,5× více. Změřená měrná spotřeba často vykazuje i 3,5násobek fyzikálně potřebné měrné spotřeby tepla na straně uživatele. Příprava teplé vody je velmi často v rukou dodavatele, ale skutečná efektivita není úplně prokázána, jednotlivá zařízení se principiálně neliší, ale technicky a provozně ano.

Obdobně je tomu i u ukazatele měrné spotřeby tepla pro vytápění ve vyhlášce č. 194/2007 Sb. v příloze 2, kde je uvedena hodnota 0,47 GJ·m^–2 za otopné období anebo 0,138 MJ·m^–2 · D°. Porovnáme-li číselně ukazatele, potom lze zjistit, že je výpočet založen obecně na počtu denostupňů D° = 3406.
Pokud je pro stejnou plochu oblast s jiným počtem denostupňů, potom ukazatele měrné spotřeby nekorespondují ≈ jsou neporovnatelné.

Jediným objektivním ukazatelem je roční měrná spotřeba tepla qr = [GJ/D°], kdy bude fakturovaná roční spotřeba podle kalorimetru dělena skutečným počtem denostupňů, které se v místě vypočítají z průměrné teploty venkovního vzduchu, ale jen ve dnech a hodinách, kdy se vytápí. Bohužel se takto neděje, průměrná místní teplota venkovního vzduchu se nezaznamenává do databáze, a navíc se započítává počet topných dnů podle kalendáře, i když v přechodovém období existují dny a hodiny, kdy se z důvodů výkyvů počasí či oslunění apod. nevytápí.

Tato skutečnost vnáší do porovnání určité chyby. Zrovna tak je tomu i tehdy, když do výpočtu použijeme průměrné oblastní teploty ČHMÚ například pro Prahu a Středočeský kraj. Přitom je prokázáno, že teploty venkovního vzduchu se na okraji Prahy pohybují níže i o 1–4 °C oproti Praze. Pokud by byl teplotní rozdíl na okraji Prahy například 20 °C, potom by ve městě byl 16–19 °C. Pokud by byl poměr 16/20, v porovnání bude poměr 0,8 a rozdíl celkem až 20 %. Tudíž stejně energeticky náročné domy budou vykazovat rozdílné měrné spotřeby a neznalá osoba by „odsoudila“ dům na okraji Prahy za plýtvání teplem.

Je logické, že pokud nemáme instalovanou vhodnou techniku měření, regulace a vyhodnocovací algoritmy, uchylujeme se alespoň k obecnějšímu stanovení nepřesnějších měrných ukazatelů, což poslouží při porovnávání řady otopných sezon ve stejném domě, ale nelze je odpovědně porovnávat s domy v různých oblastech atd.

d/ Nedostatečné ekvitermní řízení dodávek tepelné energie a přerušované vytápění (útlumy)

I když §6 vyhlášky 194/2007 Sb. popisuje možné metody regulace, lze konstatovat, že je v drtivé většině preferována ekvitermní regulace, tj. ohřev otopné vody podle teploty venkovního vzduchu v místě, kde teploměr není ovlivněn jinou složkou (zpravidla na severní straně).

Předem mohu říci, že je tato metoda vhodná a žádoucí jako základní princip, na druhou stranu ale není dostatečná. Proč?

Mnoho měření prokázalo a potvrdilo obecně známý poznatek, že například při teplotě venkovního vzduchu 5 °C může být řekněme „zataženo“ anebo „osluněno“. Když jsme na procházce a je „zataženo“, máme potřebu zapnout kabát, ale při „osluněno“ máme potřebu kabát naopak rozepnout (nechci paušalizovat), ale stejné působení platí i pro dům. Ten však nemá rozepínatelný plášť. Při „zataženo“ se voda ekvitermně ohřívá, aby bylo vytápění dostatečné. To platí i při „osluněno“, jenže potřebu tepla snižuje energetická složka sálání podstatně více, než při „zataženo“. Proto ve stavu „osluněno“ potřebujeme méně tepla z otopné soustavy domu = úspora.

Bohužel na stav, kdy má část budovy tepelné zisky a jiná nikoliv, prostá ekvitermní regulace nestačí, jelikož stále ohřívá otopnou vodu na stav „zataženo“. Někdo namítne, že od toho jsou termostatické hlavice, aby omezily přívod tepla. To je v principu pravda, ale důsledkem je silně omezený průtok vody, který rapidně snižuje hydraulické odpory => potřeba snížit diferenční tlak (hnací sílu).

Z toho plyne, že je stabilizace diferenčního tlaku kontraproduktivní. Drtivá část otopných soustav je vyvážena pouze staticky a není řízena dynamicky, tj. bez dynamické regulace. Staticky je nastavena na průtoky ve stavu „zataženo“, což pak způsobí místní nadměrné průtoky za doprovodu hlučnosti atd. Přitom se dodavatel domnívá, že bude spotřeby v budově řídit ekvitermně z nějaké vzdálené okrskové kotelny, či výměníkové stanice.

Útlumy vytápění jsou obecně doporučovány jako nástroj úspor tepelné energie. V tomto směru existuje mnoho nejasností ohledně prokazatelnosti úspor. Prostě chybí jednoznačný nástroj pro stanovení optimálního bilančního poměru mezi dobou vytápění a útlumu, jelikož je silně závislý na tom, jaký bude okamžitý příkon v čase útlumu a vytápění.

Logicky zní, že v útlumu snížíme odběr tepla. Jenže to má i druhou stránku mince, kterou je fyzikální fakt v podobě chladnutí nejen konstrukcí místností, ale i veškerého vybavení v nich. Po poklesu teplot všech konstrukcí a vybavení v místnostech následuje požadavek na uvedení teplot všech konstrukcí a vybavení do stavu před útlumem – to znamená zvýšení teploty vnitřního vzduchu. Požadavkem uživatele zpravidla bývá proces návratu k původním hodnotám vytápění co nejvíce zkrátit, aby rychle dosáhl komfortní teploty v místnosti. Čím kratší je návrat k normálu, tím větší příkon tepla se musí dostat do těles. Dodané teplo ale nejprve pojmou jak stavební konstrukce, tak vybavení místností a vzduch vč. větrání.

Jestliže místnost chladla například 8 hodin, pak požadovaný návrat do normálu často třeba za 20 minut vyžaduje podstatně větší příkon tepla, který významně překračuje příkon za normálního provozu. Z toho plyne jedna jediná věc, že si tímto způsobem uživatel zvýší potřebný příkon tepla. Jak víme, uživateli pak nezbývá než sjednat si u dodavatele vyšší smluvní maximum (fixní hodnota na další období), které ovšem musí odběratel platit i v době režimu útlumu. Čím jsou rozdíly mezi výkonem v normálním stavu a stavu náběhu po útlumu výraznější, tím vyšší maximum příkonu potřebujeme = vyšší náklady za výkon. Sice něco ušetříme ve spotřebě v režimu útlumu, ale to ještě nezaručuje, že uspoříme součtově náklady za rok. Čím více přetápíme a pak utlumujeme, tím jsou nároky na sjednané maximum a vynaložené náklady vyšší.

Kromě řady možných otázek vzniká ve vztahu k §77 jedna velmi podstatná:

„Jak může být dodavatel s vlastní stanicí v odběratelově domě zodpovědný za optimální regulaci, když zná pouze limitní technické parametry vlastní sítě a sjednané hodnoty výkonu a spotřeby? Pokud nezná vnitřní potřebné kvalitativní parametry otopné soustavy domu podle PENB, jeho stanice navíc bývá zpravidla vybavena pouze primitivními armaturami pro škrcení, příp. prostou ekvitermní regulací a nic více?“

Podle uvedeného §77 bude „nákladově potrestán“ odběratel, který bude požadovat kvalitní regulaci parametrů, aby dosáhl snížení spotřeby tepelné energie a v důsledku toho i uhlíkové stopy. Obecné deklarace o efektivnosti, úsporách a péči o zákazníky jsou bez konkrétního naplnění v praxi zavádějící a nic neřešící.

Velmi stručné shrnutí

Existuje mnoho různých příčin, které zpomalují či zcela brzdí úsilí ke snižování uhlíkové stopy. K rychlejšímu a efektnějšímu pokroku však není aktuální legislativa příznivá již mnoho let. Dokonce i z dotačních programů vymizela (pokud se nemýlím, neznám je všechny) možnost alespoň tzv. seřízení otopné soustavy. Stát ukládá termínovanou povinnost snižovat uhlíkovou stopu, ale v oblasti, kde dochází k nejvyšším (zbytečným) ztrátám tepelné energie, tomuto procesu de facto účinně nebrání. Například tím, že aplikuje naprosto nesmyslné zákony, byť se na první pohled mohou tvářit logicky a smysluplně. Bohužel jen pro neznalé.

Žádná fyzikálně správná koncepce v popsaných oblastech neexistuje.

Literatura

[1] BAŠTA, J.: Otopné plochy. Vydavatelství ČVUT, 2001. 328 s. ISBN 80-01-02365-6.
[2] VAVŘIČKA, R.; BAŠTA, J.; GALÁD, V.: Analýza proveditelnosti instalace měřicích zařízení dodaného tepla. Ústav techniky prostředí, Fakulta strojní ČVUT. Praha 2015, 108 s. Dostupné z https://bit.ly/3MFW7OZ>.
[3] Kolektiv autorů: Energeticky vědomá rekonstrukce systémů TZB v bytových domech. TZB – info. Praha 2017, 200 s. Dostupné z https://bit.ly/46g95tw>
[4] KABRHEL, M.; SPURNÝ, J.: Vliv tepelných zisků na provozní parametry otopné soustavy. In: 25. konference Vytápění Třeboň 2019. Sborník přednášek. Společnost pro techniku prostředí. Praha 2019, 285 s. ISBN 978-80-02-02847-5.
[5] GALÁD V.: Teplotní stabilita. Topenářství instalace, 2022, roč. 56, č. 1, s. 32-34. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/3GyM9MW>.
[6] GALÁD V.: Naivní škrcení otopných soustav. Topenářství instalace, 2022, roč.: 57, č. 8, s. 52–56. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/46cZkfR>.
[7] BAŠTA, J.; SPURNÝ, J.: Navrhování otopných soustav. Společnost pro techniku prostředí, 2023. 223 s. ISBN: 978-80-02-030009-6.
[8] Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) – znění od 1. 7. 2023. In: Zákony pro lidi.cz[online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 25. 10. 2023]. Dostupné z: https://bit.ly/478BgMz>.
[9] Vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům – znění od 1. 1. 2023. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 25. 10. 2023]. Dostupné z:https://bit.ly/3QXpTjJ>.
[10] Vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům – znění od 7. 11. 2014. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 25. 10. 2023]. Dostupné z: https://bit.ly/3ufBvXD>.

[11] fotografie: DedMityay / Shutterstock.com

---

Holdbacks in increasing the efficiency of heating systems

The requirement to reduce energy consumption and related legislative changes have an impact on all technical areas of energy management. Based on his many years of experience, the author draws attention to some conflicting requirements around building heating, energy costs allocation and subsidy titles.

Keywords: reduction of energy consumption, legislation, building heating, changes in heating method, energy costs allocation, subsidies, energy efficiency of heating systems, water heating, technical parameters of heating water.