Zvyšují útlumy vytápění cenu tepla?

Přechod ze spotřební na výkonovou dvousložkovou cenu tepla vyvolává u spotřebitelů řadu otazníků. Je to výhodné? A Pro koho? Pro spotřebitele nebo pro dodavatele tepla? Uspoří něco noční útlum vytápění nebo je to naopak? Odpověď na tyto otázky se snaží dát právě tento článek.

Recenzent: Miloš Bajgar

Úvod

Již od pradávna lidé hledali cestu a řešili způsoby, jak minimalizovat spotřebu tepla » paliva při vytápění. Pokud si kdysi lidé zakládali ohně nejen k přípravě jídla a paliva bylo v okolních lesích dost a nikdo se neujal obchodu touto komoditou, byla spotřeba paliva na úrovni, která pokrývala okamžité potřeby.

Když se objevily další suroviny vhodné k vytápění, které nebylo možné jen tak sbírat v krajině, muselo dojít k dělbě práce (z různých, i odborných, důvodů nemohl těžit uhlí každý). Různorodé životní potřeby bylo třeba začít uspokojovat výměnou zboží a posléze zavedená platidla umožnila svoji univerzálností obstarávání jakéhokoliv zboží, tedy i paliva. Dění při obstarávání paliva začala ovlivňovat cena. Cenu ovlivňuje mnoho faktorů. Ceny paliv se průběžně zvyšují a jejich skladba se výrazně komplikuje, takže se v nich normální „smrtelník“ často nevyzná.

Hledání „zázraku“ na úspory nákladů za teplo

Předem mohu říci, že se „zázrak nekoná“. Jestliže existují sliby na úspory 20–30 % z roční spotřeby, pak by ty sliby měli být zákazníkovi odůvodněny, kde a jakým způsobem ty úspory vznikají. Ty nevznikají tím, že „se instaluje“ nějaké zařízení na patě domu, či v jiné části otopné soustavy, ale tím, že se pomocí takového zařízení obecně řečeno sníží celkové tepelné ztráty objektu a to změnou dosavadního stavu, tj. provozním snížením spotřeb » chováním uživatelů a investicemi. Jsou to tyto kategorie:

Provozně, tj. na stávajícím vybavení objektu:

1. snížením teploty vzduchu ve vytápěných místnostech (ne pod úroveň stanovenou pravidly vytápění),
2. zvýšeným využitím tepelných zisků (vnější i vnitřní),
3. snížením intenzity větrání, pokud překračuje hygienicky požadované meze kvality interního vzduchu.

Investičně, tj. technickými úpravami objektu:

1. dodatkovou tepelnou izolací ochlazovaných konstrukcí či zvýšeným odporem konstrukcí otvorových výplní a s nižší infiltrací,
2. rekuperací tepla v systému větrání,
3. sofistikovanějším systémem měření a regulace parametrů otopné vody a kvality interního prostředí.

Provozně, a obvykle, bylo v praxi dosaženo snížení spotřeby tepla podle bodu a) tj. v omezení přetápění. Při velmi nízké intenzitě větrání (ne zřídka i < 0,05) představuje pokles teplot vzduchu uvnitř cca o (2 až 5) °C. A toto je třeba zákazníkovi vysvětlit včetně toho, jak toho lze docílit instalovaným zařízením, aniž by byly narušeny správné fyzikální funkce soustavy (teplotní a hydraulické parametry). Zákazník by měl zvážit, zda je v objektu natolik nadstandardní teplota vzduchu oproti pravidlům, že je na místě snížit zvýšené teploty vzduchu. Tepelné zisky snižují spotřebu tepla z těles, ale jen tehdy, když je správně nastavena termostatická hlavice na tělese!!! Správně » na teplotu podle pravidel vytápění. Téměř ideální je také větrání, které je založeno na zjišťování koncentrací škodlivin v interiéru, například CO₂ (viz články Ing. Bajgara v Topin č. 7 a 8/ 2017). Je tedy zbytečné trvalé větrání (24 hodin denně), když není v bytě žádná potřeba.

Žádný „zázrak úspor“ se bez realizace opatření podle výše uvedených bodů a) až e) nekoná!!!

Realizace uvedených opatření vyžaduje nejen znát správné a sofistikované nalezení a vyčíslení potenciálu úspor a také technicky vhodné řešení k jejich dosažení, ale hlavně umět i kvalifikované provedení citovaných opatření (nastavení optimálních hodnot seřízením stávající soustavy a systému větrání). K dosažení takového cíle je nutné dokonale znát také vlastnosti všech komponentů, ze kterých se otopné soustavy a systémy větrání skládají.

Co je levnější?

Abychom si odpověděli správně, je třeba posoudit dvě kategorie odběrových diagramů a to:

I. sjednané množství tepla Qs v GJ·a–1 (jakýsi plán na příští rok) a skutečné = odebrané množství tepla Qo v GJ·a–1.

II. sjednané čtvrthodinové výkonové maximum P_{max, sj} v kW [MW] a odebrané množství tepla Q_o v GJ·a^–1

ad I. – kategorie Qs + Qo(cenová skladba se podle regionů liší a proto lze uvedený příklad považovat za ilustrativní)

Vyjdeme nejdříve z odběrového dia­gramu, ve kterém je sjednán odběr tepla Q_s = 950 GJ·a^–1 ve dvousložkové sazbě Q_s + Q_o. Cena za sjednané teplo má jednotkovou cenu C_s = 315 Kč·GJ^–1 a za skutečně odebrané teplo jednotkovou cenu C_o = 350 Kč·GJ^–1. Pokud se v ideálním případě podaří odebrat přesně sjednané množství tepla, tedy Q_s = Q_o, potom zaplatíme za sjednané množství N_s0 = 950 x 315 = 299 250 Kč·a^–1 a za odebrané teplo N_o0 = 950 x 350 = 332 500 Kč·a^–1. Součet je N_so0 = 631 750 Kč·a^–1. Dosažená jednotková cena je potom N_so0/Q_o ve výši C_so0 = 665 Kč·GJ^–1.

Nyní si hypoteticky představme, že byl rok, kdy se nemuselo vytápět, což znamená, že je odebrané teplo Q_o = 0 GJ·a^–1. Podle smluvních podmínek však i tak zaplatíme za sjednané teplo 299 250 Kč. Při nulové spotřebě tepla pak matematicky stoupá jednotková cena až do nekonečna („nulou se nedělí, ve všední den a ani v neděli“). Jak probíhá změna výsledné ceny tepla za jednotku tepla, když odebereme méně tepla, než bylo sjednáno, ukazuje graf 1.

Pokud však bylo v daném roce odebráno Q_o = 950 GJ·a^–1, a na příští rok se naplánuje (sjedná) Q_s = 1000 GJ·a^–1 (s rezervou 5 %), ale ve skutečnosti bude odebráno například jen Q_o = 905 GJ·a^–1, dojde ke změně skladby nákladů. Pak platí, že Q_o < Q_s.

Za sjednaný odběr 1000 GJ·a^–1 uhradíme N_s1 = 1000 x 315 = 315 000 Kč a za odebraných 905 GJ·a^–1 částku N_o1 = 905 x 350 = 316 750 Kč·a^–1. Celkem tedy N_so1 = 631 750 Kč·a^–1. Celkové náklady jsou tedy stejné jako podle skladby uvedené výše, kdy Q_s = Q_o. Jenže skutečná jednotková cena za odebrané teplo bude jiná, a to ve výši N_so1/Q_o, tj. C_so1 = 698,07 Kč·GJ^–1. Tato cena je vyšší, než v případě sjednaného dia­gramu na odběr tepla ve výši 950 GJ·a^–1, kdy byla výsledná jednotková cena 665 Kč·GJ^–1. Porovnáním cen v obou případech zjistíme rozdíl (698 – 665) = 33 Kč·GJ^–1 v neprospěch stavu, kdy jsme sjednali zbytečně vyšší odběr. Ve skutečnosti jsme ekonomicky nezískali vůbec nic, jelikož jsou celkové náklady v obou případech stejné, tj. 631 750 Kč. Nevhodným plánováním jsme i při snížené spotřebě (950 – 905) = 45 GJ·a^–1 docílili finanční ztrátu.

Na tomto příkladě se ukazuje, jak je důležité umět správně plánovat a hospodařit teplem, nestačí používat pouze obecně platné souvislosti ve formátu „když se toto zvýší, tamto klesne..., ap.“. Je třeba vždy konkretizovat postup plánování. Nelze používat odhady, které nemají racionální podklad. Když se odběrový diagram sestavuje tak, že se na příští rok nastavuje plán spotřeby Q_s podle plánu předchozího roku s tím, že se na příští rok automaticky přidá například 5 %, jde o naprosto neprofesionální přístup. Pokud v budově nedochází k tepelně-technickým změnám, je třeba správně nastavovat plán podle dlouhodobé průměrné roční statistiky klimatu a tolerovat skutečné odchylky klimatu, které nelze odpovědně a exaktně předvídat.

ad II. – kategorie Pmax, sj + Qose podle regionů také liší (existují také jednosložkové tarify) a proto lze i tento uvedený příklad považovat za ilustrativní

Plánovací problematika

V předchozí situaci jsme zjistili, že do značné míry ovlivňuje výslednou cenu umění plánování vůči předpokladům spotřeby, což je obtížné vzhledem k proměnlivosti klimatu v průběhu otopných sezon.

Ani v této kategorii ad II. není zcela jednoduché přesně určit výši sjednávaného čtvrthodinového maxima. Teoreticky by měla být hodnota čtvrthodinového sjednaného maximálního ve výši P_max, sj ve výši součtu výkonů potřebného pro prostupy tepla P_p a z výkonu pro větrání P_v. Celkový ztrátový výkon P_c je pak součtem P_c = P_p + P_v. Potom by mělo platit P_{max, sj £} P_c. Praxe však potvrzuje, že reálné chování uživatelů rapidně snižuje hodnotu celkového výkonu P_caž se blíží hodnotě P_p s nepatrným podílem P_v, jednoduše řečeno, silně se omezuje předpokládaná intenzita větrání.

Za těchto podmínek je sjednávání maximálního výkonu P_max, sj na výpočtovou hodnotuP_cekonomicky neefektivní.

Pro další úvahy ohledně výkonů pro větrání doplníme označení P_v ještě indexem, který doplní informaci o intenzitě větrání. Například P_v01 znamená, že je výkon pro větrání vypočítán pro intenzitu větrání i = 0,1. Pro i = 0,5 bude označení P_v05, atd. Tomuto bude také odpovídat i celkový výkon, tj. P_c05 = P_p + P_v05. Celkový výkon P_c05 je pak dán výkonem pro hrazení ztrát při prostupu tepla P_p a výkonem pro větrání P_v05 s intenzitou i = 0,5. Potom bychom měli sjednat P_{max, sj} = P_c05.

Kdybychom si porovnali objekt, kde je P_v05 = P_p, například 50 kW, potom je celkový maximální potřebný výkon P_c05 = 2 x P_p = 100 kW. Jestliže 5x snížíme intenzitu větrání na i = 0,1, obdržíme P_v01 = 10 kW. P_c01 bude potom P_c01 = 50 + 10 = 60 kW. Výsledkem je pokles maximálního výkonu z hodnoty 100 kW na 60 kW, což je o 40 %. Z toho vyplývá, že při ceně sjednaného maxima například 1600 Kč·kW^–1 by byly náklady výkonové složky původně 100 kW x 1600 = 160 000 Kč. Po snížení intenzity větrání by to bylo 60 x 1600 = 96 000 Kč.

K této částce za výkon připočítáme náklady například odebraného tepla Q_o = 950 GJ·a^–1, uhradíme při ceně C_o = 350 Kč·GJ^–1 náklady 950 x 350 = 332 500 Kč.

Při sjednaném P_{max, sj} = 100 kW uhradíme celkem 160 000 + 332 500 = 492 500 Kč. Skutečná jednotková cena bude 518,42 Kč·GJ^–1.

Při sjednaném P_max, sj = 60 kW uhradíme celkem 96 000 + 332 500 = 428 500 Kč. Skutečná jednotková cena bude 451,05 Kč·GJ^–1.

Úspora nákladů činí 64 000 Kč. ­Snížení jednotkové ceny tepla o 67,37 Kč·GJ^–1, tj. o cca 13 %.

I v této kategorii odběrových diagramů P_{max, sj +} Q_oje jasně patrné, že je plánování velmi důležitým prvkem při hospodaření teplem.

Kromě výše uvedeného existuje další fenomén, který zhoršuje hospodárnost provozu otopné soustavy a tím je stav, když je ceník bez ohledu na vnější, odběratelem ne­ovlivnitelné změny klimatu. Jde o podmínku penalizace za překročení P_max, sj.

Obvyklý postup stanovení maximálního výkonu je dán výpočtem tepelných ztrát pro určitou teplotní oblast, například pro teplotu venkovního vzduchu t_e = –12 °C. V předchozím příkladu jsme určili tepelné ztráty P_c05 na hodnotu 100 kW. V počátku tohoto roku (2017) se však vyskytovaly podstatně nižší teploty venkovního vzduchu – byly zaznamenány i teploty pod –20 °C. Pokud jsme ve výpočtovém stavu měli topný rozdíl místností 32 °C a ve skutečnosti byl několikrát i 40 °C, pak to ovlivní požadavek výkonu v poměru cca 40/32 = 1,25x. Z toho vyplývá, že bychom potřebovali mít sjednaný výkon P_max, sj = 125 kW, což odběratel nemůže předpokládat. Kalorimetr dodavatele tuto skutečnost zaznamená a uplatňuje tuto naměřenou hodnotu maxima jako základ odběrového diagramu na další rok. Tím získá výhodu, že namísto 100 kW x 1600 Kč = 160 000 Kč ob­drží platby za maximum ve výši 125 kW x 1600 Kč = 200 000 Kč i když zpravidla ze statistiky vyplývá, že nelze předpokládat, aby se stejná zima trvale i v dalších letech takto ustálila!!!

V tomto případě, bohužel, odběrateli nic jiného nezbývá, než aby si instaloval takové zařízení na patě odběrného místa, aby sjednané maximum P_max, sj = 100 kW nepřekročil = omezení vytápění. Toto lze uskutečnit na úkor větrání tam, kde je obecně větrání praktikováno. Tam, kde uživatelé téměř nevětrají, není možné zvyšovat (udržet) teplotu v místnosti na úkor větrání.

Toto se dá nazvat draze zaplacené nepotřebné maximum.

Dodavatelsko – odběratelská problematika

V předchozích odstavcích jsme se zabývali zejména plánováním spotřeb tepla a reálnými dopady ne­uváženého postupu při sjednávání odběrových diagramů z hlediska nákladů.

Jenže plánování je jen jednou částí, která je systémově jaksi nad tím co je v základu, který je postaven na tom, zda provozujeme otopné soustavy na fyzikálně správných parametrech a jaké je chování dodavatelů a odběratelů tepla. Důležitý je také pohled na legislativní, technické a ostatní vlivy, které mohou způsobovat neekonomické provozování otopné soustavy.

V tomto příspěvku není účelem hodnotit vzájemné smluvní vztahy, ale spíše ukázat, jak lze technickými prostředky a provozními opatřeními nezodpovědně „vyrobit“ nepotřebné maximum a zhoršit tím ekonomické výsledky na straně odběratele při současném zlepšení na straně dodavatele. Rovněž není účelem tohoto článku popisovat všechny aspekty tvorby nepotřebného maxima. Zaměříme se prozatím na citovaný odst. (9), § 3 vyhlášky č. 194/2007 Sb. ohledně útlumu. Cituji z § 3:

„(9) V době od 22.00 do 6.00 hod. se vytápění obytných místností a v neprovozní době ostatních vytápěných prostor podle potřeby omezí nebo krátkodobě přeruší do té míry, aby byly dodrženy požadavky jejich teplotního útlumu zajišťujícího tepelnou stabilitu místností.“

Nejdříve bychom si měli definovat, co se rozumí pod pojmem útlum vytápění versus dílčí provozní odstávka » přerušované vytápění. Tím není myšlena tzv. letní odstávka.

Obecně bychom mohli říci, že útlumem se rozumí určité snížení dodávky tepla, které má být provedeno snížením parametrů otopné vody. Za tohoto stavu nejsou plně hrazeny tepelné ztráty místností, což způsobuje nejen snižování teploty vnitřního vzduchu, ale i teploty vybavení a stěn místností, které odevzdávají své akumulované teplo.

Tam, kde se na určitou (kratší či delší) dobu během dne přeruší dodávka tepla zcela, je třeba označit za krátkou či delší odstávku, přitom se nemusí vůbec jednat o odstávku zdroje tepla. V tomto případě je zcela přerušena dodávka tepla do místností a za tohoto stavu nejsou vůbec hrazeny tepelné ztráty místností. Tento stav ještě rychleji způsobuje nejen snižování teploty vnitřního vzduchu, ale i teploty vybavení místností a stěn místností, které odevzdávají své akumulované teplo. Po dobu odstávky (přerušení) vzniká větší deficit tepla než v režimu útlumu.

Jestli se po ztrátě tepla po dobu odstávky či útlumu potřebujeme teplotně dostat na teploty podle vyhlášky č. 194/2007 Sb. příloha 1, musíme „doplnit“ do vybavení místností a do stěn ztracené akumulované teplo a navíc ještě zvýšit výkon na úroveň tepelných ztrát, které budou příkonem plně pokryty.

Pro lepší ilustraci dne použiji naměřené hodnoty, převedené do proporcionálního grafu, který ukáže dopad útlumu a odstávky na maximum výkonu a z toho vyplývající dopad na ekonomiku vytápění.

Příklad 1 dodavatelské odstávky při teplotách venkovního vzduchu t_{e > –5 °C} dokumentuje graf, který byl zpracován z celodenních měření kalorimetrem v počtu 120 hodnot za 24 hodin.

Zpracované hodnoty pocházejí ze dne 1. 11. 2016, kdy dodavatel přerušil vytápění večer a brzy ráno opět obnovil dodávku tepla. Graf má ukázat změny výkonu během náběhu vytápění po odstávce. Průměrná hodnota výkonu byla vypočítána z celodenní spotřeby tepla v době provozu vytápění (tedy ne v době odstávky). V grafu 2 je vyznačena přímkou na hodnotě 100 %. Naměřené výkony byly porovnány s průměrnou hodnotou a z toho vznikla křivka výkonů během dne. Nutno podotknout, že na průběh křivky má také vliv oslunění, které bylo zaznamenáno mezi 11. a 16. hodinou. V tomto dni byla průměrná teplota venkovního vzduchu t_e = 7,5 °C.

Velmi stručné poznámky k průběhu výkonů. Odstávka trvala od 30. 10. 2016 před půlnocí a náběh vytápění začal cca v 5:30 hodin. Zhruba během hodiny narostl výkon z hodnoty 0 kW až na 210 %. Nárůst oproti průměru byl tedy o 110 % » 2,1x.

Dále lze vidět, že po dodavatelské noční odstávce působí i uživatelé, což je patrné v nárůstu křivky cca po 15. hodině (nejspíše návrat dětí ze školy a obyvatel z práce). Pak nastal mírný pokles a později další nárůst cca po 20. hodině. Po 22. hodině nastala opět odstávka na straně dodavatele.

Příklad 2 dodavatelské odstávky při teplotách venkovního vzduchu t_{e <} – 5 °C dokumentuje graf 3, který byl zpracován z celodenních měření kalorimetrem dne 1. 1. 2017.

V tomto dni byla průměrná teplota venkovního vzduchu t_e = – 8,1 °C oproti listopadové t_e = 7,5 °C.

V tomto případě byl uplatněn provoz v útlumu, jelikož byla i minimální průměrná teplota venkovního vzduchu nízká t_e = –12,6 °C.

Poznámka: Vzhledem k automatické regulaci spotřeby tepla, která zohledňuje i vnější tepelné zisky, jsou uvedené grafy menším dílem ovlivněny, jelikož byl v obou případech zaznamenán sluneční svit. Tento vliv však nebude do podrobností popisován.

Stručné k průběhu výkonů. Odstávka trvala od 31. 12. 2017 před půlnocí a náběh vytápění začal cca v 5:30 hodin. Zhruba během hodiny narostl výkon z hodnoty 0 kW až na cca 177 %. Nárůst oproti průměru byl tedy o 77 % » 1,7x.

Dále lze vidět, že po dodavatelské noční odstávce působí i vliv uživatelů, zejména po návratu dětí ze školy a obyvatel z práce a pak večer.

Úvaha 0
Když bude P_{max, sk} =P_{max, sj} = 100 kW a Q_sj =Q_o= 950 GJ·a^–1. Při ceně za maximum ve výši cca 1600 Kč·kW^–1 jsme vypo­čítali náklady ve výši N_{max, sj} = 160 000 Kč a za odebrané teplo (950 x 350) = 332 500 Kč; celkem 492 500 Kč. Skutečná jednotková cena bude C₀ = 518,42 Kč·GJ^–1.

Úvaha 1
Při sjednaném P_{max, sj} = 210 kW bychom uhradili za výkon náklady 210 x 1600 = 336 000 Kč a za odebraných 950 GJ·a^–1 pak 332 500 Kč. Celkem 668 500 Kč. Skutečná jednotková cena potom bude C₁ = 703,68 Kč·GJ^–1. Rozdíl oproti 518,42 Kč·GJ^–1 je 185,26 Kč·GJ^–1_.

Úvaha 2
Kdybychom nesjednali P_{max, sj} na 210 kW, ale ponechaliP_{max, sj} = 100 kW, pak bychom překročili maximum o 110 kW, což je krutě penalizováno. Podle jednoho z ceníků se penalizuje poměr mezi skutečným P_{max, sk} a sjednaným P_{max, sj} a to násobkem penalizačního koeficientu, který je dán poměrem mezi P_{max, sk}/P_{max, sj} = 210/100 = 2,1. Rozdíl maxima P_{max, sk} – P_{max, sj} = 110 kW je penalizován 2,1 x 1600 Kč. Jednotková cena za překročení výkonu by byla 3360 Kč·kW^–1. Penalizace pak činí 110 x 3360 Kč = 369 600 Kč.

Celkové náklady jsou pak součtem nákladů za sjednaný výkon ve výši (100 x 1600) = 160 000 Kč, za odebrané teplo (950 x 350) = 332 500 Kč. Penalizace za rozdíl (P_{max, sk} – P_{max, sj}) = 110 kW zvýší náklady o hodnotu (110 x 1600 x 2,1) = 369 600 Kč. Celkové náklady včetně penalizace potom budou (160 000 + 332 500 + 369 600) = 862 100 Kč. Skutečná jednotková cena je C₂ = 907,47 Kč·GJ^–1!!! Rozdíl ­oproti ­bilanci v úvaze 1 je vyšší o +389,05 Kč·GJ^–1. Jinak řečeno 1,75x vyšší jednotková cena.

Závěr

Z těchto úvah vyplývá, že je ekonomická efektivnost vytápění závislá nejen na správném plánování spotřeb tepla ve vztahu ke klimatickým podmínkám, ale i na dodržování technických podmínek a parametrů při provozu, které zabraňují enormním výkyvům, jako je v tomto případě vytváření nepřiměřených špiček a útlumů, či odstávek vytápění.

Cenové dopady jsou jednoznačné (ve všech případech se jedná o spotřebu 950 GJ·a^–1):

1. jsou-li kvazi totožné sjednané a skutečné hodnoty C₀ = 518,42 Kč·GJ^–1 » 100 %
2. bez penalizace (P_{max, sk} < P_{max, sj}); C₁ = 703,68 Kč·GJ^–1 » 136 %
3. s penalizací (P_{max, sk} > P_{max, sj}); C₂ = 907,47 Kč·GJ^–1 » 175 %

Z uvedeného plyne jednoznačný závěr, že na vytváření nepotřebných a drahých hodnot P_max se podílejí dílem předpisy(umožňující realizovat útlumy), dodavatelé (vytvářejí útlumy, či krátkodobé odstávky) a do značné míry i odběratelé (část dne uzavírají přívod tepla a nechají byty chladnout a podstatně menší část dne si vynucují maximální výkon tělesa, čímž rovněž vytvářejí maxima, která zvyšují potřebu tepla = maximální výkon). Tento způsob vytápění sice může za určitých podmínek snížit spotřebu tepla, ale také zvýšit celkové náklady formou zvýšené platby za sjednané, či penalizované maximum. Z toho plyne, že úspora tepla nemá či nemusí mít odezvu ve snížení nákladů za teplo, o které uživateli především jde. Na úhradě za zvýšené náklady vlivem vytváření špiček některými uživateli by se měli nejvíce podílet ti, kteří je vytvářejí.

Upozornění: Předložené výpočty jsou ilustrativní za účelem vysvětlení, jakým způsobem dospět k poznání, jak ekonomicky funguje Vaše otopná soustava. V první řadě je třeba doporučit, aby si každý, kdo takové výpočty provádí, nejdříve prostudoval platný ceník Vašeho dodavatele, který mívá podle lokality jak odlišné ceny, tak třeba pásma pro odebrané množství tepla a také mohou být ještě ceny jednosložkové. V průběhu doby se také mění tzv. penalizační podmínky, které musí být zohledněny ve výpočtech (například překročení sjednaných podmínek odběru či maxima, atd.).

Doporučení recenzenta

U tlakově nezávislých stanic tepla, a nejenom u nich, je k potřebě tepla pro vytápění a větrání přičíst i potřebu tepla pro přípravu teplé vody. A to, podle systému přípravy TV, ve výši 0 až 100 %.

Také výpočet tepelných ztrát v sobě zahrnuje nemalé rezervy. U starších nezateplených domů s parametry OS 90/70/20 se nejvyšší teplota na vstupu do otopné soustavy pohybuje při venkovní výpočtové teplotě –12 °C v rozmezí od 70° do 73 °C, u zateplených obvykle kolem 60° až 62 °C.

Přepočtem výkonu pro skutečné vstupní teploty (70° nebo 60 °C) se dostaneme k výkonu, jehož číselnou hodnotu můžeme považovat jako nejpravděpodobnější hodnotu. Ke 100% platnosti vypočteného výkonu je potřeba zavést hlídání výkonu samostatným měřičem tepla a vyloučit noční útlum vytápění.

Slovní spojení „noční útlum“ pochází z historických dob, kdy většina zdrojů tepla byla na pevná paliva. Šlo o to, neobsazovat třetí směnu topičem za cenu mírného snížení komfortu vytápění v nočních hodinách. Dnes, u automatických zařízení, nemá noční útlum žádný praktický význam. Jen zvyšuje platby za vytápění.

Zatímco výkon potřeby tepla můžeme stanovit poměrně přesně (±5 %), odhad spotřeby tepla pro vytápění na příští rok může být velmi nepřesný. Mění se nám podle klimatických podmínek dalšího roku.

---

Does Heating Attenuation Increase the Heat Price?

Switching from consumption heat price model to two-component heat price generates a number of questions for consumers. It is profitable? For whom? For consumers or heat suppliers? Shall we await any ­heating costs reduction speaking about night-time heat attenuation or just the opposite effect? In his article the author tries to answer the very same questions.

Keywords: Heating attenuation, heat price model, heating costs, maximum negotiated, penalty conditions, heat suppliers, heating system economy