O Dr. Cihelkovi

9. dubna 1997 nás navždy opustil doc. ing. dr. Jaromír Cihelka. Byl to den, kdy vrcholila 15. jubilejní konference o vytápění v sále pražského Žofína a tato tragická paralela se hluboce dotkla celé odborné veřejnosti. Právě doc. Cihelka stál v čele první poválečné organizace topenářů v rámci Vědeckotechnické společnosti v roce 1957, tedy v době konání 1. konference topenářů v Luhačovicích. Doc. ing. dr. Cihelka zasvětil celý svůj život neúnavné a pilné tvořivé práci pro obor technika prostředí a zvlášť významně se věnoval oboru sálavého vytápění. Jeho unikátní teoretické i experimentální práce z této oblasti vytápění jsou vysoce moderní a lze konstatovat, že v některých aspektech dodnes ne plně doceněné.

Monografie „Sálavé vytápění“ se dočkala tří vydání a stala se základní publikací našeho oboru nejen pro svoji technickou hodnotu, ale i pro důslednost a pečlivost zpracování, které se ostatně staly charakteristickými znaky všech jeho publikací a článků.

Další známou a rozšířenou publikací je kniha „Vytápění a větrání“, kterou napsal s kolektivem spolupracovníků a která se komplexností zpracování zařadila do „zlatého fondu“ odborné literatury oboru technika prostředí.

Desítky dalších prací trvale odborné hodnoty dokumentují jeho neúnavnou činnost pro rozvoj našich oborů.

Vedle vědecké a publikační aktivity byl i významným pedagogem na strojní fakultě ČVUT a zvlášť výraznou a všeobecně uznávanou autoritou se stal pro projektanty ústředního vytápění.

Narodil se v Praze 24. února 1920 a v roce 1936 maturoval na vyšehradské reálce. Pokračoval ve studiu na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze a po uzavření vysokých škol za okupace absolvoval abiturientský kurs na průmyslové škole, aby mohl pracovat v oddělení kotlů ČKD Praha.

Po druhé světové válce dokončil v roce 1947 vysokoškolská studia a působil jako asistent profesora Krouzy na ČVUT.

Vedle pedagogické činnosti se v této době věnoval vědecké práci, zaměřené na problematiku sálavého vytápění. Dokončil dizertační práci a na základě doktorské zkoušky byl jmenován v roce 1950 doktorem technických věd.

Od roku 1950 až do roku 1953 pracoval v tehdejším Ústavu hygieny a chorob z povolání, a z té doby pochází jeho práce o tepelně izolačních vlastnostech oděvů a vzduchových sprchách jako ochraně proti sálavému teplu. V těchto pracích pokračoval v Ústavu pro výzkum strojů ČSAV od roku 1953 do roku 1963, kdy se habilitoval na fakultě strojní ČVUT. Od roku 1964 působil jako docent na katedře techniky prostředí.

Jeho vysoký odborný kredit ho předurčoval pro práci v komisích pro obhajoby diplomových prací v oboru vytápění a vzduchotechniky a v letech 1960 až 1970 i v komisi pro obhajoby kandidátských prací v oboru technika prostředí. V ní po čtyři roky zastával funkci předsedy. Současně byl členem vědecké rady fakulty strojní ČVUT v Praze a členem pro obhajoby kandidátských prací na stavební fakultě SVŠT v Bratislavě.

Vedle těchto významných funkcí, kterými ovlivňoval vývoj a výchovu generací našich inženýrů byl i zakládajícím členem redakční rady časopisu Zdravotní technika a vzduchotechnika, ve které aktivně pracoval do roku 1991. Byl jmenován čestným členem Společnosti pro techniku prostředí a čestným členem Cechu topenářů a instalatérů České republiky.

S oborem vytápění byl ve stále úzkém kontaktu i po odchodu do důchodu. Psal odborné články do časopisů, přednášel na seminářích a v roce 1994 mu vyšla kniha „Solární tepelná technika“.

Svůj poslední článek do časopisu Topenářství instalace napsal v roce 1996 na téma „Použití zabetonovaných trubkových hadů k odstraňování sněhu“ (Topenářství instalace č. 1/1996).

V závěru roku 1996 byla doc. Cihelkovi udělena výroční cena Cechu topenářů a instalatérů za celoživotní vědeckou, pedagogickou, publikační a osvětovou činnost v oboru ústředního vytápění.

Vedle odborného věhlasu doc. Cihelky není možné ho nepřipomenout jako vzácného a skromného člověka a snad právě jeho lidské vlastnosti ještě více zvýrazňují jeho odbornou autoritu.

Nemohu se ubránit osobním vzpomínkám na jeho vlídnost a nezměrnou ochotu pomáhat všude, kde o to byl požádán. Svěřil se mi, jak nesmírně ho potěšilo, že jsme ho pozvali na setkání topenářů v roce 1992 v Malé Úpě a musel jsem ho přesvědčovat, že to není jen proto, že si vážíme jeho zásluh, ale i proto, že nám má stále co říct a jeho názory stále respektujeme. Stejně tomu bylo i na 14. konferenci topenářů v roce 1994, kde s příslovečnou skromností odmítal veřejně vystoupit, až se nakonec dal přesvědčit a jeho příspěvek byl účastníky přijat velmi pozitivně.

Vladimír Fridrich