Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2017/7

legislativa

Kudy chodí neštěstí

Připraveno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 874/2014

Záhadné mechanizmy neštěstí

Prosím, neočekávejte tentokrát nějaký akční dramatický příběh. Spíše zamyšlení o podivuhodných mechanizmech neštěstí, které mají – končí-li určitý případ u soudu – leckdy spíše povahu poněkud laboratorní a vypovídají o tom, že hledání spravedlnosti spočívá často na vážkách spíše lékárnických. Ostatně – pohleďte na slepou bohyni spravedlnosti a její váhy, které zdvíhá jedna ruka …

Že neštěstí nechodí po horách, by na prahu zimní sezony zřejmě žádný horský záchranář neodpřisáhl. Stačí, podíváme-li se do novin. Smrtelné pády do hlubin, zoufalí trosečníci na skalních stěnách (o polámaných údech na sjezdovkách ani nemluvě) – to je běžný obrázek každé zimy. A možná právě ona je tím společným jmenovatelem. Jakmile se přiblíží, topenářům, dodavatelům a všem dalším, kteří mají co do činění s potrubími, jimiž proudí životodárné teplo, začíná nejnáročnější část roku. Někdy může mít tragické okamžiky, které se na člověku podepisují na celý život.

Josef B., Jiří V. a Karel S. byli odsouzeni k podmíněným trestům a jejich mateřský podnik, teplárna, vůči nim ke všemu začal vymáhat odškodnění. Důvod? Vybuchlo parovodní potrubí, se kterým měli něco do činění. Naštěstí se nikomu nestala žádná zvláštní újma na zdraví nebo na životě. Obvinění se bránili a bránili, všemi soudními instancemi se jejich případ vlekl, ale nakonec neuspěli ani u Nejvyššího soudu.

Není nic zvláštního na tom, když člověk cítí křivdu, je-li postižen za jednání, o kterém byl nejspíš sám přesvědčen, že se jím ničeho špatného nedopustil. Mechanizmy tragédií ovšem bývají složité, spojují do řetězu příčin a následků okolnosti, na které mnohdy ani nepomyslíme v okamžiku, kdy je prožíváme. A někde tam, v sotva postřehnutelných spojích mezi jedním a druhým krokem, pospává ďábel detailu. Soud je přitom povinen rozmotat toto předivo podle práva a nahlédnout do propasti neštěstí.

Co se skrývá v potrubí

Pánové Josef B. a Jiří V. předložili po neúspěchu u soudů první a druhé instance svůj pohled na věc Nejvyššímu soudu formou dovolání. Spolu s advokátem sestavili celou škálu důvodů, pro které podle jejich názoru odsuzující rozhodnutí nebyla zákonná. Podívejme se, jaké argumenty dovolání obsahovalo.

Především se tu objevila námitka, že ve výroku o vině chybí uvedení příčinné souvislosti mezi jednáním pana B. a následkem a že konkrétní příčinu se nepodařilo prokázat ani ve věci přibraným znalcům. To by samo o sobě bylo vážné pochybění. Pan B. se domníval, že ve věci je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, že zkrátka z důkazů plyne něco úplně jiného, než co mu je přičítáno k tíži.

Dodal, že v každé fázi trestního řízení byla u něj jinak formulována objektivní stránka trestného činu a objekt. Pro zhodnocení zavinění ve formě nedbalosti bylo opominuto, že v době, kdy došlo k výbuchu, opravoval kondenzátní potrubí v těsné blízkosti a jen stěží mu lze přičítat zavinění, pokud by si (byť z nedbalosti) byl vědom toho, že by mohl být ohrožen na životě. Takové tvrzení by samozřejmě mělo logiku – kdo by si sám chtěl takto ublížit?

Výroku o vině vytýkal pan B. podstatný fakt, že nebyl prokázán mechanizmus, který vedl k výbuchu. A sám nabídl několik příčin, které mohly výbuch zapříčinit. Jednou z nich mohlo být stáří vodovodního potrubí. Bylo uvedeno do provozu před čtvrt stoletím, zasaženo povodní v roce 2002 a nebylo dlouho rekonstruováno. V době před výbuchem se na něm navíc opakovaně vyskytovaly poruchy, které vyžadovaly odstavení parovodu.

Pan B. v dovolání tvrdil, že pokud byly prováděny velké opravy parovodu, měl být vypracován technologický postup provozovatelem, jímž byla teplárna, a předtím měla být provedena podrobná analýza stavu potrubí. V tomto ohledu se odvolával i na stanovisko znalce kriminalistického ústavu. Na funkci parovodu mohl mít vliv i způsob jeho uložení. Podle znalce měla být trhlina potrubí odstraněna výměnou celého dílu potrubí, a nikoliv jen svařováním. Trhliny zaujímaly zhruba polovinu obvodu trubky, a pokud se někde trhlina v tomto rozsahu objeví, je podle znalce ­vadou nepřípustnou a potrubí musí být odstaveno z provozu. Analýza potrubí by mohla odhalit, zda je díl potrubí namáhán pouze vnitřním tlakem, nebo je problém způsoben nesprávným uložením potrubní větve, případně zda je špatně kompenzována tepelná roztažnost potrubí.

Právní předpisy platné v době, kdy k havárii došlo (ostatně i dnes), ­vyžadovaly dodržení technologických postupů při výrobě nebo před uvedením výrobku do provozu jako povinnost výrobce, provozovatele nebo dodavatele. Po odstavení, provedení oprav velkého rozsahu nebo uvádění do provozu je třeba, aby byla provedena kont­rola, zda je zařízení provozuschopné, a u nového zařízení je nezbytné provést tlakovou zkoušku. Kont­rolu mají provádět osoby se zvláštní kvalifikací, které prošly příslušným školením a získaly příslušná oprávnění.

Podle vyjádření znalce, připomínal pan B., se parovod neměl vůbec provozovat a neměla v něm být voda. Ale nejen to. Na havárii a výbuchu se podílela podle pana B. také skutečnost, že na parovodním potrubí chyběly povinné odvodňovací armatury, které by zabraňovaly tomu, že by mohlo dojít k vodnímu rázu, protože v potrubí by byla jen pára (a nikoliv voda). V potrubí by byl jen tlak, ale nebyl by tam pohyb vody. Pan B. detailně popsal (a v tom se rovněž shodoval se znalcem), že ve dvou šachtách byl pouze vypouštěcí ventil, který musel být ručně otevírán a zavírán. K odvodňování nedocházelo automaticky. V další šachtě byla dělicí a uzavírací klapka a vypouštěcí ventil, ale opět bez plynulého odvodňování parovodu.

Dále pan B. uvedl, že znalci při posuzování příčin havárie a následného výbuchu nezkoumali skutečnost, že při odchodu horké páry z teplárny teplota v parovodním potrubí kolísala a překračovala únosnou a povolenou mez, přičemž ze záznamů o kontrole teploty, tlaku v daném čase ze tří výstupů rozdělovačů páry je zřejmé, že právě v místech, kde prokazatelně kolísala teplota páry, došlo k havárii.

Obviněný z těchto východisek dovozuje, že příčinná souvislost mezi neuzavřením ventilu v ulici D. a nepropojením obvodu páry do parovodu v ulici A. není prokázána. Voda podle pana B. mohla vytéct na více místech.

Příčin, proč pára v potrubí zkondenzuje a přemění se na vodu, může být několik. Voda z potrubí musí mít kam odtéct, k čemuž slouží automatické odvaděče kondenzátu, kterými toto potrubí vybaveno nebylo. Podle obviněného přesná příčina vzniku náhlého pohybu nahromaděné vody v parovodním potrubí (vodní ráz) nebyla zjištěna ani znalecky prokázána. Údaje o kolísání teploty páry, k němuž docházelo inkriminovaného dne, prokazují, že v parovodu se nacházela voda, jejíž množství se ale nepodařilo zjistit, nikdy nebylo znalecky objektivizováno a žádný znalec se nezabýval otázkou, zda se voda mohla nacházet také mimo parovodní potrubí.

Podle výroku o vině odsuzujícího rozsudku obviněný kolega Jiří V. po odvodnění příslušné parní větve a jejím natlakování nezadal nikomu pokyn k tomu, aby vypouštěcí ventily byly uzavřeny a odstraněna propojovací klapka, čímž by došlo k propojení potrubí s další jeho částí.

Příčinnou souvislost jeho nedbalostního zavinění ve vztahu k naplnění objektivní stránky trestného činu podle obviněného pana B. nelze dovodit z toho, že vypouštěcí ventil v ulici D. byl zanesen kamením a propojovací klapku uzamčenou klíčem nemohl použít. V podzemní šachtě vycházela do prostoru vařící pára, proto by byl v ohrožení života, pokud by se ji snažil otevřít – nedokázali by to za tohoto stavu ani dva pracovníci společně.

Po subjektivní stránce, tedy z hlediska zavinění, má tedy pan B. za to, že havárii nelze spojovat příčinnou souvislostí s jemu nařízenými pracovními úkoly zaměstnance a hodnotit je ve vztahu s vadami odvodňovacího ventilu. Jako zaměstnanec teplárny se nacházel na nejnižší podřízené pozici a jeho povinností bylo respektovat a vykonávat pokyny nadřízených.

K posouzení subjektivní stránky trestného činu dále pan B. dodal, že opravu druhého kondenzátního potrubí vykonával z nařízení svého zaměstnavatele a pracoval ve stejném výkopu, kde později došlo k výbuchu.

Skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně tedy z výše uvedených důvodů nemají podle názoru pana B. oporu v provedeném dokazování, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky krajského a okresního soudu zrušil a obžaloby jej zprostil.

Co se skrývá v organizaci práce

Pan V. tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Odvolací soud jej posuzoval (stejně jako soud prvního stupně) jako osobu vykonávající funkci vedoucího čety pro „najetí“ parovodu. Tímto závěrem se však soudy podle názoru dovolatele dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť z provedených důkazů nelze dovodit, že by obviněný byl pracovně zařazen do takové pozice. Listinné důkazy dokumentují jeho pracovněprávní vztah s teplárnou na pozici provozního zámečníka. Ani z interních podnikových norem či nařízení nelze dovodit, že by v souvislosti s prováděnou opravou v předmětný den byl ustanoven do funkce vedoucího čety. Tuto skutečnost ostatně nepotvrdil ani svědek D., který byl manažerem údržby a rozvodu tepla. Ten nejprve uvedl, že se „domnívá, že ten den byl vedoucím čety pan V.“, avšak o několik minut později při výslechu prohlásil: „Vedoucím čety byl ten den pan V., přestože tam byl pan S., protože ten měl předtím dovolenou a parovod se najížděl v pondělí před pracovní dobou.“ Vysvětlení tohoto svědka pan V. považuje za nedostačující. Vedoucí čety má vždy pod sebou podřízeného a je zařazen do vyšší třídy. Kdo bude šéfovat daným pracím, určoval vždy mistr nebo zástupce mistra. Tady chyběl písemný příkaz či rozhodnutí jiné oprávněné osoby (byť například v ústní formě), a proto nelze na základě výslechů obviněných a listin o pracovním poměru dospět podle pana V. k závěru, že byl v uvedený den vedoucím čety.

To byl ale jen jeden argument. Pan V. přidal další, vztahující se k závěru odvolacího soudu o příčině havárie potrubí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že na nehodovém ději se spolupodílelo více příčin, přičemž přesná příčina havárie nebyla zjištěna. K dalším příčinám soud přiřadil např. závady v uložení parovodní soustavy vlivem jejího stáří a působení přírodních sil, přítomnost vody v potrubní šachtě, jakož i nerespektování technologického postupu při opravě praskliny (o tato tvrzení se, jak víme, opíral i pan B.). Obviněný pan V. dospěl k závěru, že jeho podíl na nehodovém ději se nepodařilo prokázat.

Nikdo nezkoumal, zda by k nehodě došlo i za situace, pokud by parovodní potrubí splňovalo v době nehody všechny potřebné parametry a bylo bez závad.

Znalec se k opravě stávajícího potrubí vyjádřil tak, že z hlediska zvolených postupů a mechanizmu se jednalo o opravu nevhodnou. Vada neprůvaru se vyskytla ve velmi namáhaném místě, což oslabilo pevnost spoje. K opravě potrubí nebyl vypracován technologický postup, ačkoliv s ohledem na stáří potrubí a výskyt vady ve velmi namáhaných místech byla oprava potrubí podle předem určeného technologického postupu nezbytná. Na výbuchu se podílely i jiné okolnosti, především špatné uložení potrubí, což mělo podle znalce padesátiprocentní podíl na havárii. Kondenzát v podstatě nebylo možno nikam odvést, mohl se udržovat i v prohlubních starého parovodu. Za nejpravděpodobnější příčinu havárie parovodu označil další znalec vodní ráz v místě havárie vyvolaný prudkým pohybem páry, vyvolaným náhlým odběrem páry nebo náhlou havárií odvodňovacího ventilu v šachtě. K vodnímu rázu podle tohoto znalce mohl přispět i pokles parního potrubí vlivem spadlých podpěr. V šachtě byla voda a navíc oblouk parního potrubí nebyl izolován.

Důvody tímto znalcem uváděné se však rozcházejí s důvody havárie zjištěné jiným přizvaným znalcem. Přesto se těmito rozpory soud prvního ani druhého stupně nezabývaly. V rámci výslechu před soudem znalec uvedl, že z 99 % mohlo být příčinou havárie otevření přívodu páry na straně teplárny a její uzavření na straně druhé, neboť parovod byl neustále pod tlakem a ventil na odvodňování byl otevřen jen částečně.

Ve věci byl dále vypracován posudek znaleckého ústavu, z něhož plyne, že podle vzhledu zlomových ploch v místech, kde se potrubí ohýbá, se tu vyskytovala vada svarového spoje, tzv. neprovařený kořen. Při opravě takto poškozeného potrubí byl zvolen nevhodný technologický postup. Soud prvního stupně shledal příčinu výbuchu ve velkém parním rázu, který vznikl tím, že v potrubí zkondenzovala voda, která se rychlejším pohybem páry dala do pohybu a následně narazila v místě ohybu kompenzátoru na handicapované místo (na nekvalitně svařené faldy), kde došlo k utržení kolena potrubí. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že velké množství kondenzátu a náhlý pohyb páry byly způsobeny chybně provedeným a nedokončeným „najetím“ parovodu, které prováděl obviněný Josef B. s obviněným Jiřím V. S tímto názorem však pan V. nesouhlasí, neboť žádný ze znalců nemohl s naprostou jistotou určit příčinu havárie. Při řešení otázek dokazování v trestním řízení je nutné mít na zřeteli i jisté mezinárodní standardy a z tohoto hlediska je třeba také dbát, aby byly dodrženy požadavky zejména práva na spravedlivý proces.

Ve vztahu k subjektivní stránce bylo obviněnému panu V. vytknuto, že dostatečně nezkontroloval, zda „najetí“ parovodu proběhlo řádně, avšak soud podle jeho názoru zcela přehlédl, že od obviněného pana B. měl informace, že parovod je v pořádku.

Ze všech uvedených příčin žádal rovněž pan V., aby Nejvyšší soud napadené rozsudky okresního a krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Přichází státní zástupce!

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného pana B. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Poukázal na to, že převážná část dovolání obviněného Josefa B. je věnována předkládání vlastních skutkových hodnocení a polemice s prakticky všemi skutkovými zjištěními. Dovolací soud však není dalším stupněm plného přezkumu soudních rozhodnutí. Státní zástupce je toho názoru, že s jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a následkem. Poukazuje na to, že protiprávní jednání obviněného spočívá mj. v tom, že o nemožnosti manipulace s ventilem a klapkou po dobu několika hodin nikoho neinformoval. Vzhledem k tomu, že pan B. nekonkretizoval námitku v souladu s dovolacím důvodem podle zákona, není však tato námitka způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Jiřího V. poukazuje státní zástupce rovněž na to, že jde prakticky o skutkové námitky, protože obviněný se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy, zejména znalecké posudky, byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.

Nejvyšší soud zasahuje

Trestní řízení soudní je u nás v principu dvojinstanční. K případné nápravě rozhodnutí první instance slouží odvolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze je využít kdykoliv. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu ne­úplnost provedeného dokazování.

Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, ty pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. To jsou také nejčastější omyly ve vnímání role Nejvyššího soudu jako dovolacího orgánu.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Nejvyšší soud je zároveň vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem.

Výbuch parovodu očima Nejvyššího soudu

Z pohledu uplatněných námitek obviněnými se jeví jako stěžejní posoudit otázku zavinění obviněných, tedy zda ke způsobení následku (k havárii a výbuchu parovodu) došlo v důsledku jejich nedbalostního jednání.

Odvolací soud v tomto ohledu dospěl na základě předchozího skutkového zjištění, které shledal bez závad, ke kategorickému závěru, že byť se na havárii parovodu podílelo více příčin, nedbalostní zavinění obviněných bylo příčinou, bez níž by k následku nedošlo. Ať už bylo potrubí v jakémkoliv stavu, porušení pracovních povinností obviněnými vyvolalo vznik havarijního stavu, kterému – pokud by došlo k včasné reakci na vzniklé poruchy – se dalo zabránit odstavením parovodu.

O tom, že potrubí je zastaralé a nevyhovující, obvinění věděli. Věděli, že na úseku, v němž prováděli „najíždění“ parovodu, dochází k častým poruchám, které si vyžadují řešení. Se všemi okolnostmi, které obvinění v dovolání zmiňují a uvádějí jako příčiny, jimž soudy údajně nevěnovaly pozornost, se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.

Nejvyšší soud k tomu považuje za nezbytné dodat, že neshledal v povaze námitek obviněných z hlediska zjišťování dalších příčin vzniku havárie parovodního potrubí opodstatnění.

Obhajoba obviněných, že voda mohla vniknout do parovodu přímo z teplárny, byla objektivně vyvrácena. Znalec vycházel ze záznamů, které měl o teplotě páry a jejím tlaku v rozdělovači. Tyto záznamy jsou objektivním podkladem (důkazem), aby byla vyvrácena tato námitka obviněných.

Nejvyšší soud považuje za nadbytečné se podrobněji vyjadřovat k otázkám stáří potrubí, k neprovedení technologického postupu při opravě potrubního kolena, k důvodům, z jakých se nacházela v parovodním potrubí zkondenzovaná voda atd., protože těmto otázkám věnovaly soudy v předchozím řízení náležitou pozornost. Nadto je podle Nejvyššího soudu potřeba dodat, že v tomto směru obvinění neuvádějí žádnou další skutečnost, kterou by se soudy nižších stupňů nezabývaly, a odvolací soud na námitky obviněných uplatněných v odvolání patřičně reagoval a podrobně je rozebral v rozsudku. V tomto ohledu k námitkám obviněných poskytl znalec dostatečné vysvětlení, neboť možné příčiny, na něž obvinění poukazovali, vyvrátil nebo se k nim vyjádřil tak, aby jeho odborné stanovisko mohlo být podkladem při posouzení viny obviněných, kterou odvolací soud posuzoval v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. K tomu je třeba dodat, že odvolací soud zohlednil veškeré v dovolání namítané příčiny havárie a výbuchu.

Odhlédne-li soud od všech nedostatků, které se vyskytovaly na potrubí (a které odvolací soud zhodnotil), zůstává nezpochybněno, že při procesu „najíždění“ parovodu učinili obvinění taková pochybení, která byla bezprostřední příčinou vzniku havárie, a pokud by se řídili stanoveným postupem a postupovali podle něho důsledně, k danému následku by nedošlo. V procesu „najíždění“ parovodu je nutná koordinace jednotlivých kroků mezi vedoucím čety, který se nachází u hlavního uzávěru přívodu páry do potrubí v teplárně, a pracovníky na místě, kde vede potrubí, ale právě tato spolupráce mezi nimi selhala. K plnému spuštění hlavního uzávěru přívodu páry do potrubí může dojít až poté, co voda z parovodního potrubí bude vypuštěna.

K jejímu vypouštění dochází postupně, proto musí být u tohoto ventilu, jímž se voda vypouští, přítomen další pracovník teplárny a proces vypouštění sledovat. Potrubí bylo po odstávce, voda se v něm mohla nacházet i z vnějších zdrojů (vzhledem ke korozi potrubí také možným průsakem z okolí), proto byla nanejvýš nutná přítomnost pracovníka u celého procesu vypouštění vody z potrubí. Během něj se vypouštěcí ventil postupně sám uzavírá, což je potřeba sledovat. Vzhledem k absenci automatických odvodňovacích ventilů (a možnosti sledovat proces vypouštění počítačem) je u ručního vypouštění vody – za pomoci tzv. vypouštěcího ventilu – nezbytné, aby bylo sledováno osobně, zvláště proto, aby bylo možno zaznamenat případné poruchy a včas na ně reagovat a předcházet haváriím. Pokud vypouštěcí ventil funguje optimálně, sám se po vypuštění vody uzavře a v tomto okamžiku je možno dokončit proces „najíždění“ parovodu.

V dané věci však došlo jednak k tomu, že vypouštěcí ventil se zablokoval (kamením), a proto k vypuštění vody z parovodu zcela nedošlo, jednak k tomu, že obviněný pan V. začal vpouštět páru do potrubí, aniž by se přesvědčil, zda vypouštěcí ventil je uzavřen, což by pro něho bylo známkou toho, že může plně spustit hlavní uzávěr přívodu páry do potrubí. Jestliže obviněný pan B. ani po plném natlakování parovodu neinformoval obviněné V. nebo S. jako vedoucí čety, že vypouštěcí ventil není uzavřen a že z něho uniká horká pára a voda, jde o další pochybení, které přistoupilo ke shora popsaným porušením povinností obviněných v procesu „najíždění“ parovodu.

Jak se pozná nedbalost

Soudy dospěly dokazováním k závěru, že obvinění mohli včasným jednáním havarijnímu stavu zabránit a parovodní potrubí odstavit. Podle názoru Nejvyššího soudu není pochyb, že selhání lidského faktoru v tomto případě sehrálo významnou roli, a nutno dodat, že bývá častou příčinou vzniku stavu obecného ohrožení. Všichni obvinění byli dlouholetými zaměstnanci teplárny se značnými zkušenostmi, které je při zjištěných skutečnostech okamžitě měly vést k tomu, aby proces „najíždění“ parovodu byl přerušen.

Pro nedbalostní jednání je typické, že obviněný ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Uvedené jednání obviněných je charakteristické pro posouzení jejich nedbalosti. Přihlíží se u ní také k tomu, zda obviněný mohl vzhledem ke svým osobním zkušenostem a poměrům zabránit způsobenému následku, avšak bez přiměřených důvodů toto jednání opominul či nekonal tak, jak měl. Nelze proto přistoupit na tvrzení obviněných, že v dané věci se na vzniku havárie podílely jen okolnosti, které byly nezávislé na jejich vůli.

Pokud pan V. namítl, že v kritický den nebyl ustaven vedoucím čety, vylučují toto jeho tvrzení nejen ve věci provedené důkazy, ale samotná skutečnost, že proces „najíždění“ parovodu se může provádět a uskutečnit jen pod určitým vedením. V ten den měl na starosti „najíždění“ parovodu on, jeho povinností bylo dávat pokyny ostatním pracovníkům, pověřovat je úkoly, koordinovat jejich činnost apod., tím v souladu s interním předpisem nesl odpovědnost za „najíždění“ parovodu stejně jako vedoucí čety. Na pracovní zařazení v pozici vedoucího čety v konkrétní den u obviněného lze usuzovat i z toho, že pan V. znal běžný postup, který je stanoven v případech, kdy vedoucí čety čerpá dovolenou, sám (bez jakýchkoliv výhrad) v ten den tuto pozici přijal a v jeho zastoupení jako vedoucí čety tuto funkci vykonával. Zastupovat vedoucího čety byl oprávněn i přesto, že předmětem jeho pracovní náplně byl výkon funkce provozního zámečníka.

Spravedlnost a spravedlivý proces

Obvinění pánové B., V. a S. se domnívali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. To je právo z nejzákladnějších, přičítá se mu mimořádný význam. Jenže interpretace toho, co je spravedlivý proces, už tak jednoznačná není. Hlavně se mnohdy jeví zcela rozdílně z pohledu toho, komu hrozí sankce, a z hlediska běžné interpretace tohoto principu soudy. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud či soud prvního stupně v procesu zjišťování skutkového stavu věci dopustil pochybení, které by mělo za následek zkrácení obhajovacích práv obviněných. Ti se domnívají, že příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a následkem nelze dovodit a že soudy „nevyslyšely“ jejich požadavky na další prokazování pravděpodobných příčin vzniku havárie a výbuchu. S tím však souhlasit podle Nejvyššího soudu nelze. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost prokazování mechanizmu vzniku havárie v souvislosti se zaviněním obviněnými. V tomto kontextu Nejvyšší soud považuje za neobjektivní posuzovat jejich návrhy na provedení dalšího dokazování.

Jednoduše lze také říci: soudní proces nemůže být nekonečný, i když se to někdy zdá. I přes všechny možnosti, které je třeba obviněným přiznat, je nutno, aby jednou bylo vyřčeno konečné slovo. Podstatu spravedlivého procesu nelze spatřovat v tom, že by trestní řízení mělo probíhat podle představ obviněného. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení, které by se mohlo dotknout ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces.

Obvinění v dovolání uplatnili obsahově shodné námitky jako v řízení předcházejícím. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že námitky ob­viněných Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, rozhodl o odmítnutí dovolání.