Stav našich plynových kotelen

Technický stav značné části menších plynových kotelen, a bohužel nejen jich, je slušně řečeno zanedbaný. Následující text popisuje situaci spíše jedné z těch lepších. Přesto je zarážející, jak i na poměrně malém a zdánlivě jednoduchém zařízení je možné nakupit takové množství chyb, které v konečném důsledku degradují zřejmě původně dobře myšlenou investici. Je zřejmé, že firmy dodávající komponenty zdrojů tepla a otopných soustav poměrně usilovně pracují na vývoji prvků, které případně eliminují drobné odchylky od projektové dokumentace apod. Bohužel u řady realizačních firem, ale i osob zodpovědných za přípravu příslušné zakázky panuje mylné přesvědčení, že tato „geniální“ součástka řeší veškeré provozní stavy a tudíž netřeba znalého projektanta, jelikož to jsou zbytečně vyhozené peníze a čas, kterého je většinou nedostatek. To, že i kvalitní armatury, pokud mají splňovat to, co se od nich očekává, musí být osazeny ve správné konfiguraci a na správném místě, je naprosto logické. Přenášet tedy to, co má být předmětem projektové dokumentace zpracované odborníkem s orientací a znalostí dané problematiky na chudáka montéra, je zřejmě cesta do pekel s výsledkem popsaným v následujícím příspěvku. V otopných soustavách se zpravidla současně vyskytuje koroze chemická i elektrochemická. Při použití různých materiálů převládá koroze elektrochemická. Každý konstrukční materiál se vyznačuje standardním elektrochemickým potenciálem.
Spojením dvou kovů s odlišnými korozními vlastnostmi v korozním prostředí vzniká makročlánek. Spojení kovů nemusí být přímé. Elektrochemické korozi nelze zabránit tím, že se materiály s rozdílným elektrochemickým potenciálem oddělí např. vřazením části potrubí z plastů. Teplonosná kapalina se chová jako elektrolyt. Rychlost koroze do značné míry ovlivňují vlastnosti teplonosné kapaliny. Rychlost koroze závisí též na poměru velikosti ploch materiálů s různým potenciálem. Autor článku věnuje pozornost kvalitě teplonosné kapaliny, vylučování pevných složek z teplonosné kapaliny při porušení vápenatouhličitanové rovnováhy i chemickému čištění otopných soustav.
V závěru článku popisuje funkci bioenergetické úpravy teplonosných kapalin, která je vhodná jako ochrana otopných a chladicích soustav proti chemické i elektrochemické korozi.

Recenzenti: Zdeněk Číhal, Jiří Matějček

Stav našich plynových kotelen nevzkvétá, řekl by bývalý prezident Havel, pokud by se do některé z nich mohl podívat. Rovněž získat přístup do těchto prostor je dnes v mnoha případech značně problematické. Provozovatel tuší, že stav svěřené kotelny není zrovna obdivuhodný, proto dělá vše možné i nemožné, aby se tam nikdo erudovaný pokud možno nedostal. Natož pak někdo z vedení SVJ. Projekt od kotelny nebo otopné soustavy často neexistuje, pokud ano, a je dohledatelný, tak je vypracován někým, kdo k tomu není autorizován. Vlastní realizace podle toho také vypadá. Pokud se dnes na internetu objevují v hojné míře návody, kde pořídit součástky pro fotovoltaickou elektrárnu a jak si ji doma svépomocí zapojit, mohu jen dodat, že do podobných „dobrodružství“ se naši topenáři bez bázně pouštěli již desítky let před tím.

Naprosto ojediněle pak nastanou případy, kdy se předseda SVJ s provozovatelem sjednotí v myšlence, že by bylo konečně záhodno pozvat do kotelny odborníka než se dohadovat, zda kotelna se třemi kotli, z nichž provozuschopný zůstal jeden, přežije topnou sezonu, nebo se předčasně odebere do kotlového nebe za svými předchůdci. V tomto momentě vstupuje do děje autor tohoto článku.

Projekt a historie otopné soustavy

Něco podobného, co by se projektem dalo nazývat, se našlo. Dům měl v době před nedávným zateplením klasickou otopnou soustavu s 12 stoupačkami a ocelovými deskovými tělesy. Po zateplení objektu dnes již nedohledatelný energetický ničema přesvědčil bydlící, že je kvůli nižší potřebě tepla v důsledku zateplení nutno provést rekonstrukci otopné soustavy. Hlavní úsporu mělo přinést snížení počtu stoupaček ze 12 na 3.

Další výhodou měla být výměna stávajících funkčních deskových otopných těles, dříve napojených na 12 stoupaček, za tělesa nová, ovšem výkonově i rozměrově stejná. Jediný rozdíl spočíval v připojení těles – na místo bočního bylo nově zvoleno připojení spodní.

Výhodou mělo být i měření spotřeby tepla samostatně pro každý byt. Schéma otopné soustavy je na obr. 2.

Ležatý rozvod z ocelového potrubí je veden pod stropem suterénu ke 3 stoupačkám a 4 deskovým otopným tělesům v suterénu. Na stoupačky jsou v každém podlaží napojeny bytové rozdělovače tepla s navrženou regulací tlakové diference a měřičem spotřeby tepla.

Od patrových rozdělovačů je rozvod k jednotlivým otopným tělesům v bytech veden plastovým potrubím v podlahách. Plastové potrubí je přitom hlavní příčinou, proč se do otopné soustavy dostává vzduch. Dnes půjde už jen obtížně zjistit, zda má použité potrubí vestavěnou bariéru proti vnikání O₂. Skutečné provedení rozdělovačů je na obr. 3.

Hydraulické vyvážení otopné soustavy

Pro hydraulické vyvážení otopné soustavy každého z bytů jsou na přívodu k rozdělovači dvě armatury. Regulátor tlakové diference na zpětném potrubí, v přívodním potrubí pak armatura pro odběr tlaku pro regulátor. Obě armatury mají být podle projektu propojeny měděným potrubím 6 mm – to však u všech rozdělovačů chybí. Chybí tak ta nejdůležitější regulace, která by mohla zajistit bezhlučnost otopné soustavy. Měla udržet max. tlakovou diferenci cca 25 kPa, zatímco dnes na ni působí přetlak od předimenzovaného čerpadla 85 kPa.

Ruční nastavení průtoků do jednotlivých bytů nemůže automatickou regulaci tlakové diference nahradit. Jak je vidět na obr. 3, některá impulzní potrubí nepůjde ani dodatečně instalovat bez vybourání části zdi.

Tepelná bilance kotelny a výpočtové průtoky

Projekt kotelny vypracovala osoba, která není zapsána v seznamu autorizovaných inženýrů a techniků ČKAIT. Potřeba tepla pro vytápění byla stanovena na 165 kW. Podle uvedeného teplotního spádu 75/60 °C je jasné, že se jednalo o výkon před zateplením objektu. Je to jen první chyba z mnoha, s nimiž se kotelna rodila.

Potřeba tepla pro přípravu TV ve 3 stojatých nepřímotopných zásobnících, každý o objemu 1000 l, byla projektem stanovena na 100 kW. Ve skutečnosti jsou v kotelně jen 2 zásobníky. Jako výkon kotelny je dle projektu uveden zaokrouhlený součet obou potřeb tepla 270 kW. Jaká je ale skutečná potřeba tepla pro vytápění po zateplení domu? To ukáže tab. 1 (projektovaný stav) a tab. 2 (stav po zateplení domu).

Pro venkovní výpočtovou teplotu –12 °C bývá maximální teplota otopné vody na vstupu do soustavy cca 60 °C. Protože otopná plocha byla před i po zateplení stejná, je potřeba zachovat výpočtový  průtok.

Co z tab. 2 vyčteme? Zateplením se výkon snížil ze 165 na 110 kW. Nové parametry otopné vody budou –12/60/50 °C, nezměnil se průtok 9,5 m³·h^–1. Pro vytápění nebudeme potřebovat vyšší teplotu otopné vody jak 60 °C, pro přípravy TV cca jen 60 až 65 °C.

Průtoky a přípojná hodnota výkonu kotelny
– okruh pro vytápění 110/1,163/10 = 9,45 m³·h^–1
– okruh přípravy TV 100/1,163/20 = 4,3 m³·h^–1

Přípojná hodnota kotelny jako zdroje tepla bude 70 % potřeby tepla pro vytápění a 100 % potřeby tepla pro přípravu teplé vody, tj. 0,7 × 110 + 100 = 177 kW. Průtok kotlovým okruhem bude maximálně 177/1,163/20 = 7,6 m³·h^–1.

Průtoky v okruhu vytápění, TV i v kotlovém okruhu slouží jen pro dimenzování potrubí. Za optimální hodnoty mohou být považovány tyto dimenze: vytápění DN 65, TV DN 50, kotlový okruh DN 65.

Průtoky v kotlovém okruhu se mění při nahřátí zásobníků teplé vody v rozmezí 2,4 až 9,45 m³·h^–1 v závislosti na venkovní teplotě, při současném ohřevu otopné vody i TV od 6,7 do 13,7 m³·h^–1. Za všech provozních stavů se měrná tlaková ztráta v potrubí bude pohybovat do přijatelných cca 176 Pa·m^–1.

Vyvažování topných okruhů v kotelně

Na rozdělovači jsou dva topné okruhy. První zleva pro přípravu teplé vody, druhý pro otopnou soustavu s regulací trojcestným směšovacím ventilem (viz obr. 3).

O vyvážení topných okruhů se starají statické vyvažovací ventily, v našem případě ventily STAD. Na obr. 4 je jeden z nich vlevo nainstalován na okruhu pro přípravu teplé vody. Poloha jeho nearetovaného nastavení na hodnotě 4,0 odpovídá plně otevřenému ventilu. Stejná chyba se stává ve všech kotelnách, kde v projektu chybí hodnota průtoku, předběžné nastavení, dimenze ventilu je stejná jako je dimenze potrubí a tlaková ztráta na ventilu je menší než 3 kPa. Při tak malé tlakové ztrátě není měřicí přístroj na ventilu schopen naměřit průtok.

Topenář, který pracoval bez projektu a potřebné kvalifikace, nainstaloval obdobný vyvažovací ventil na stejné místo, jako u okruhu pro ohřev vody – na zpátečku hned nad sběračem. Ventil STAD o stejné dimenzi jako potrubí má tlakovou ztrátu menší než 3 kPa a nelze na něm nic naměřit. Také nastavení na hodnotu 4,0 napovídá, že byl ventil nainstalován ve stavu, v jakém ho topenář koupil.

Neuvědomil si přitom, že statické vyvažovací ventily se umísťují zásadně do míst s konstantním průtokem. U okruhů vytápění s regulací trojcestným směšovacím ventilem tedy až za směšovač, kde je konstantní průtok, nikdy ne před ním. Před směšovacím bypassem se průtok stále mění v závislosti na venkovní teplotě. Ventil STAD musí být instalován až do okruhu za oběhové čerpadlo, ať už do přívodního nebo zpětného potrubí.

Pojistné ventily kotlů a odtok expanzní vody do kanalizace

Zabezpečovacím zařízením kotle je pojistný ventil. Odtok od pojistného ventilu je zde podle obr. 5 zaveden HTC plastovou trubkou k podlaze kotelny. Pojistný ventil se otevírá v případech, kdy teplotní roztažnost otopné vody není kompenzována membránou v tlakové expanzní nádobě. Příčinou je téměř pokaždé nedostatečný a prakticky nikdy nekontrolovaný přetlak na plynové straně expanze. Problém začíná už v nekvalitním nebo chybějícím projektu, když není na expanzi uvedena hodnota přetlaku v plynové části expanze při vypuštění vody na její vodní straně. Tato hodnota je vždy výsledkem výpočtu a provozovatel ji v kotelně sám nevymyslí.

Při chybném napojení expanze na soustavu, bez uzavírací armatury, manometru a vypouštěcího kohoutu, značně komplikuje kontrolu přetlaku vzduchu v expanzi fakt, že bude nutné vypouštět celou otopnou soustavu.

Běžný provoz kotelny může komplikovat i názvosloví, kdy se jednou mluví o plynové, jindy o vzduchové straně expanze. Přitom je to prosté. Vzduch obsahuje cca 78 % dusíku, 21 % kyslíku, zbytek jsou vzácné plyny. V technické praxi se expanze doplňují vzduchem, plnění dusíkem nemá praktický význam.

Barevné skvrny na podlaze kotelny napovídají, že něco není v pořádku s expanzemi kotlů. Místo potřebného doplnění vzduchu do expanzních nádob provozovatel kotelny doplňuje jen demineralizovanou vodou s další chemií, aby tak nahradil expanzní vodu, která odtekla z pojistných ventilů přes podlahu rovnou do kanalizace. Vodné, stočné a teplo v expanzní vodě obsažené platí zbytečně uživatelé bytů, aniž by to tušili. Expanzní voda postupně ucpala a z provozu vyřadila pojistné ventily, které bylo nutné nahradit novými. Jde o častou chybu provozovatelů plynových kotelen.

Když přijde pracovník obsluhy do kotelny a na podlaze vidí oranžové skvrny od expanzní vody z pojistného ventilu, netuší, zda tam jsou z minulého dne, týdne, měsíce nebo roku. V dobách, kdy byly ještě populární zlepšovací návrhy, bylo možné v takovém provozu navrhnout, aby se k odpadnímu potrubí připevnil plastový kbelík za 65 Kč. Pokud se nádoba při každé kontrole pracovníka kotelny musela vylévat, mohl se dotyčný snáze dovtípit, že ho „přidušené“ expanze prosí o trochu vzduchu z kompresoru. Věčný, a mnohdy nerovný, souboj obsluhy kotelny s expanzními nádobami se vyřešil expanzním automatem s kompresorem. Expanzí automat je to pravé zařízení, které provozovateli kotelny usnadní práci. Jen se místo obyčejného kbelíku za 65 Kč namontuje moderní zařízení s poněkud vyšší pořizovací hodnotou. A je po problému.

Materiály v otopných soustavách a jejich vliv na elektrochemickou korozi

Kromě oceli, základního materiálu v oboru otopných soustav, se před mnoha lety začaly používat další materiály jako měď, hliník a plast. S trochou nadsázky by se dalo říct, že společně s inhibitory a kyslíkem tím začala éra elektrochemické koroze.

Vyjma soustav s vakuovým odplyněním je kyslík v otopných soustavách přítomen vždy, jen v rozdílných koncentracích. Nejvíc ho do soustavy propouští plastové potrubí bez bariéry proti vnikání kyslíku. Ani kyslíková bariéra však není schopna vzduch eliminovat na 100 %.

Magnetit

Vlivem používání demineralizované vody, dávkování chemických látek do otopné vody a obsahu kyslíku v soustavě vzniká velmi tvrdý magnetit (Fe3O4). Ten se usazuje na stěnách potrubí, armatur - včetně těch regulačních (regulátory tlakové diference) a oběhových čerpadel. Způsobuje předčasné opotřebení čerpadel, jejich ložisek i oběžného kola. Příčinou je elektrochemická koroze.

Na spalinových výměnících tepla vytváří magnetit tepelně izolační vrstvu. Ta zabraňuje optimálnímu odvodu tepla mezi hořícím plynem, materiálem stěn spalinového výměníku a otopnou vodou. Teplota vnějšího povrchu stěn spalinového výměníku stoupá se sílící vrstvou magnetitu na vnitřním povrchu s vodou, až dojde k jeho prasknutí. Zatím se taková situace řeší výměnou kotlů a chemickým čištěním otopných soustav.

Ani standardní filtry se síty 0,63 až 1,6 mm magnetit nezachytí. Zachytí až jeho větší shluky (obr. 9), které se ve filtrech usazují pravidelně a v přibližně stejném množství i několikrát do týdne.

O něco lépe je na tom cyklonový separátor, který je schopen zachytit částice 0,1 mm. Nicméně částice magnetitu mají velikost pouhých 0,005–0,05 mm. Ve vodě pohybující se magnetit lze zachytit jen tyčovými magnety v jímce separátoru. Tyčové magnety jsou odlamovací, protože jednou uchycený magnetit se nedá od tyčového magnetu oddělit. Je to jen další v řadě ne příliš úspěšných pokusů, jak se s ucpáváním všech prvků otopné soustavy vypořádat.

Chemické čištění otopných soustav

Před aplikací chemických látek při čištění otopných soustav je třeba striktně dodržovat postup a úkony stanovené výrobcem, pak několik týdnů provozovat soustavu s chemií, následně vypustit a propláchnout. Na závěr napustit vodou s parametry, které by vyhověly jak kotlům, tak i otopné soustavě. Protože ale takovou vodu ještě nikdo pomocí chemie nevyrobil, nezbývá než naplnit soustavu opět stejnou demineralizovanou vodou s chemií. Poté nezbývá než doufat, že korozní zplodiny s magnetitem nezničí další spalinový výměník, čerpadla i armatury.

V prvé řadě je však nutné zjistit příčinu koroze a vylučování pevných látek.

Kvalita teplonosné kapaliny

Při hodnocení kvality teplonosné kapaliny se sleduje hodnota pH, konduktivita, celková tvrdost, hydrogenuhličitany, alkalita, acidita, koncentrace kyslíku, chloridy, vápník, sodík, hořčík, železo, mangan, amonné ionty, Langelierův saturační index, Ryznarův index stability, obsah kovů.
Aby bylo možné vyhodnotit chemické procesy probíhající v soustavě, je nutné stejný rozbor provést také u napájecí vody. Příklad rozboru napájecí a otopné vody je uveden v tab. 3. Teprve až na základě vyhodnocení výsledků je možné rozhodnout o vhodné úpravě vody.

Odstraňování tvrdosti vody

Způsobů, jak bojovat s tvrdou vodou je několik. Je možné různě měnit strukturu vody, ale výsledkem bývá pouze částečné zmírnění důsledků příliš tvrdé vody. Změna složení vody se provádí tzv. iontovou výměnou, kdy se nahrazují ionty vápníku a hořčíku neškodnými ionty sodíku, respektive vodíku. V kotelnách jsou často instalovány katexové filtry. K jejich regeneraci se používají regenerační soli, pro fungování katexů je potřeba občasná obsluha.

Korozní produkty v čele s magnetitem dlouhodobě ničí oběhová čerpadla, filtry, potrubí, regulační či uzavírací armatury. Zatímco kotelna dostatečně saturovaná předepsanou chemií výrobce nějak funguje, otopná soustava již nikoliv.
V mnoha případech praxe se potvrdilo, že požadavky výrobci kotlů na chemickou úpravu vody v kotlovém okruhu jsou často zcela protichůdné s požadavky na kvalitu vody v topných okruzích. Proto se intenzivně hledají způsoby, jak umožnit fungování chemicky upravené vody v kotlovém okruhu s vodou v otopné soustavě.

Fyzikální bioenergetická úprava vody

O fyzikálně bioenergetické úpravě vody jsme na stránkách tohoto časopisu psali již vícekrát.
Hlavní přínos této technologie spočívá v redukci zoxidovaných kovů, které se postupně ukládají na původní materiály obsažené v otopné soustavě. Pojem redukce je opakem pojmu oxidace.
Tím, že se množství ve vodě rozpuštěných zoxidovaných kovů během několika měsíců sníží až o 95 % se původně kalná černá voda vyčistí. To se projeví nejenom optickým posouzením odebrané vody, ale zejména měřením množství nežádoucích zoxidovaných prvků ve vodě obsažených před a po úpravě vody.

Při mnoha praktických instalacích v plynových kotelnách se zanesenými rozvody se tato technologie ukázala být natolik efektivní, že ve finále došlo k odstavení instalovaných demineralizačních i změkčovacích stanic.

Před kontaktem s dodavatelem zařízení je potřeba mít k dispozici schéma kotelny, průtoky v kotlovém okruhu i v okruzích vytápění, okruhu teplé vody, případně dalšími nebo paralelními okruhy. To slouží pro návrh dimenzí a počtu odkalovačů.

Dále pak dimenzi potrubí studené vody na vstupu do objektu, nejlépe i s maximálním průtokem v době špičkového odběru. Na základě těchto podkladů se zpracovává firemní studie s dimenzemi prvků, jejich počtem a s konkrétním umístěním. Studie je součásti cenové nabídky na dodávku zařízení. Na obr. 12 je vidět způsob aplikace zařízení.

Závěr

Účelem tohoto článku rozhodně není prosazovat konkrétního výrobce ani hanit doposud běžně užívané postupy v péči o kotlové okruhy a otopnou soustavu. Jeho záměrem je předložit čtenářům osobní poznatky z praxe autora, kdy při provozu plynových kotelen reflektuje výhody a nevýhody dvou generací úprav kotlové a otopné vody.

Každý vlastník objektu s plynovou kondenzační kotelnou by se měl po přečtení tohoto článku každopádně zamyslet nad tím, zda se některé z popsaných závad netýkají i jeho kotelny. Zejména ty, které souvisí s úpravou vody. Zda se v jejich soustavách vyskytuje elektrochemická koroze a koroze spalinových výměníků kotlů.

Literatura

[1] Vyhláška č. 193/2007 Sb. ze dne 17. července 2007, kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při rozvodu tepelné energie a vnitřním rozvodu tepelné energie a chladu. In Sbírka zákonů České republiky. 31. července 2007, částka 62, s. 2398. Dostupné z https://bit.ly/36Pcx5A>.
[2] Vyhláška č. 237/2014 Sb. ze dne 4. listopadu 2014, kterou se mění vyhláška č. 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. In Sbírka zákonů České republiky. 7. listopadu 2014, částka 101, s. 2706. Dostupné z https://bit.ly/3dT6znV>.
[3] ČSN 06 0310. Tepelné soustavy v budovách – Projektování a montáž. 2014–8 (změna Z2. 2017–9). ÚNMZ. Praha.
[4] ČSN 06 0830. Tepelné soustavy v budovách – Zabezpečovací zařízení. 2014–8 (změna Z1. 2014–11). ÚNMZ. Praha.
[5] ČSN EN 12828+A1. Tepelné soustavy v budovách – Navrhování teplovodních otopných soustav. 2014–11. ÚNMZ. Praha.
[6] ČSN EN 1490. Armatury budov – Kombinované teplotní a tlakové pojistné armatury – Zkoušky a požadavky. 2016–2. ÚNMZ. Praha.
[7] BAJGAR, M.: Ještě k vyvažování otopných soustav. Topenářství instalace, 2016, roč. 50, č. 8, s. 38–41. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/3dRYmjZ>.
[8] BAJGAR, M.: Statické a dynamické vyvažování otopných soustav. Topenářství instalace, 2017, roč. 51, č. 1, s. 26–29. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/3CgMnWA>.
[9] BAJGAR, M.: Fyzikálně-bioenergetická úprava vody. Topenářství instalace, 2019, roč. 50, č. 3, s. 50–53. ISSN 1244–0906. Dostupné z http://bit.ly/3IMwsBe>.
[10] MATĚJČEK J.: Požadavky na kvalitu teplonosných kapalin. Topenářství instalace, 2017, roč. 51, č. 5, s. 38–40. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/3fq4EI5>.
[11] MATĚJČEK, J.: Fyzikální úprava otopné a chladicí vody. Topenářství instalace, 2018, roč. 52, č. 5, s. 56–57. ISSN 1244–0906. Dostupné z http://bit.ly/3T0xGh5>.
[12] MATĚJČEK, J.: Chemické čištění otopné soustavy nemusí být bez problému. Topenářství instalace, 2018, roč. 52, č. 7, s. 36–38. ISSN 1244–0906. Dostupné z https://bit.ly/3W6AZob>.
[13] MATĚJČEK, J.: Technologie fyzikální úpravy vody – výsledky laboratorního měření. Topenářství instalace, 2021, roč. 55, č. 8, s. 54–57. ISSN 1244–0906. Dostupné z http://bit.ly/3SQI8b0>.
[14] MATĚJČEK, J.: Splňuje demineralizovaná voda požadavky výrobců kotlů i výrobců otopných těles na kvalitu otopné vody? Topenářství instalace, 2022, roč. 56, č. 8, s. 40–43. ISSN 1244–0906. Dostupné z http://bit.ly/422gdJt>.
[15] Realizované zakázky – Office Centre Bělohorská (online). Aquatechnology. Dostupné z http://bit.ly/3IVCP5k>.

---

Gas boiler rooms technical condition is not flourishing

The following contribution of a long-time designer and, at the same time, a former forensic expert in the field of heating is based on several decades of his experience with gas boiler rooms, their operation and especially their defects.
Using a concrete example from practice, he describes the causes of the poor state of the boiler room, which leads to a shortened service life, increased energy demand and high user payments for heat. All too often, there is a missing or low-quality project at the start, followed by an even lower-quality implementation. No matter whether it is directly a boiler room or a heating system.
The second part of the text focuses on electrochemical corrosion. It allows readers to assess whether using chemicals in boiler rooms is beneficial or, on the contrary, reduces their service life. Whether the transition to bioenergy water treatment will provide a higher utility value and an extension of the service life of the existing equipment.

Keywords: condensing boilers, heating water quality, heating system, flue gas heat exchanger, heating circuits balancing in boiler rooms, safety valves, pressure expansion vessels, expansion machines, electrochemical corrosion, oxygen, magnetite, chemicals cleaning treatment for heating system, physical bioenergetic treatment of heating water.