Ekodesign a požadavky na energetickou efektivnost – Klimatizační zařízení
V roce 2005 byla orgány Evropské unie přijata relativně přelomová Směrnice 2005/32/EU, která udělila exekutivnímu orgánu EU – Evropské komisi (dále jen EK) zásadní pravomoc definovat kvalitativní požadavky na environmentální aspekty výrobků a zařízení využívajících při svém provozu energii – energetických spotřebičů (v angl. „Energy using Products“ – „EuP“). Příslušné požadavky, zahrnující zejména požadavky na minimální energetickou efektivnost, jsou v současnosti připravovány pro takřka čtyři desítky různých výrobků a zařízení.
Problematiku stanovení požadavků na ekodesign klimatizačních zařízení Evropská komise v první fázi omezila na rezidenční aplikace klimatizačních a ventilačních jednotek. Práce na specifikaci požadavků na ekodesign na energetickou efektivnost výrobků při jejich provozu (spolu s hlukem) nejdále pokročily pro klimatizační jednotky a pokojové ventilátory, pro které byl EK připraven návrh prováděcího opatření, jež bylo schváleno Výborem EK 31. května 2011.
Spolu s návrhem nařízení definujícího požadavky na ekodesign pak současně byl schválen i návrh nařízení na aktualizaci systému energetického štítkování pro stejně vymezenou skupinu klimatizačních jednotek, který již byl dokonce vydán i oficiálně (jako nařízení EU č. 626/2011). Dále je pozornost věnována pouze klimatizačním zařízením.
Rozsah platnosti
Návrh nařízení přinášející požadavky na ekodesign se omezuje na konkretizaci požadavků na energetickou efektivnost klimatizačních zařízení o jmenovitém chladicím výkonu do (£) 12 kW.
Za klimatizační jednotky podléhající požadavkům nařízení jsou považována zařízení schopná chladit či ohřívat (anebo obojí) vnitřní vzduch za pomoci chladivového okruhu poháněného elektrickým kompresorem, a to i včetně schopnosti zařízení poskytovat další případné funkce (odvlhčování, filtrace vzduchu, ventilace nebo ohřev vzduchu elektrickou topnou spirálou). Kondenzátor chladicího okruhu by měl být přitom ochlazován vzduchem, použití vody je nicméně přípustné (zařízení však musí být schopné pracovat i se vzduchem).
Z požadavků jsou tak vyjmuty jednotky pracující na absorpčním principu a dále jednotky, které ke chlazení a/nebo ohřevu využívají jiné medium než vzduch (tj. např. vzduchové chladiče kapalin, tzv. chillery).
Zaváděné požadavky
Navrhované požadavky na energetickou efektivnost jsou definovány odlišně podle typového provedení klimajednotek; rozlišovány jsou tyto skupiny:
- klimajednotky v jedno- či dvoutrubkovém provedení a pak ostatní typy
- a klimatizační jednotky využívající chladivo mající skleníkový efekt (tzv. GWP z angl. „Global Warming Potential“) GWP do a nad 150.
Klimatizační zařízení v jedno- či dvoutrubkovém provedení představují nejjednodušší a výkonově nejmenší skupinu, do níž typicky patří například přenosné ochlazovače (příp. ohřívače) vzduchu. Při jednotrubkovém provedení je vzduch potřebný pro odvod kondenzačního (příp. výparného) tepla odebírán z místnosti a vyfukován do venkovního prostoru, u dvoutrubkového je pak pro tyto účely nasáván vzduch z venkovního prostředí, do kterého je následně opět samostatným odvodem vyfukován. Celá jednotka vč. kompresoru a výměníků je umístěna v místnosti, kterou chladí (příp. ohřívá).
Ostatní provedení klimatizací mají již pracovní okruh rozdělen do dvou či více jednotek, z nichž jeden z výměníků (pro potřeby chlazení kondenzátor, pro potřeby vytápění výparník) je umístěn mimo místnost, ze které teplo či chlad odvádí.
Druhé členění jednotek podle typu chladiva rozlišuje, resp. bonifikuje ty jednotky, které využívají chladicí médium mající nižší skleníkový efekt, tedy GWP do hodnoty 150.
Požadavky na energetickou efektivnost jsou definovány specifikací přípustného elektrického příkonu v režimu vypnutí či nečinnosti (stand-by) a dále pak příslušným minimálním chladicím či topným faktorem při provozu. Provozní účinnost zařízení je rozlišována při chodu na jmenovitý výkon za normálových podmínek (EER = chladicí faktor, COP = topný faktor) a dále při proměnných výkonových režimech simulujících sezónní provoz (SEER = sezónní chladicí faktor, SCOP = sezónní topný faktor).
Nařízení specifikuje, za jakých podmínek (teploty vzduchu v interiéru, exteriéru a jejich trvání během chladicí či topné sezóny a délky provozu zařízení) má být každý z těchto parametrů u dané klimatizační jednotky ověřován. Připojené tabulky tyto požadavky uceleně sumarizují.
Nařízení dále stanovuje požadavky na hlučnost.
Termín splnění
Požadavky na energetickou efektivnost (a přípustný hluk) by měly být zavedeny ve dvou krocích v letech 2013 a 2014. Doposud nebylo nic vydáno, ale lze to však považovat za pravděpodobné.
Výhled dalšího vývoje
Nařízení bude doprovázet již oficiálně vydaný novelizovaný systém energetických štítků. Klasifikace do energetických tříd bude založena u jedno- a dvoutrubkových klimatizačních jednotek na hodnocení účinnosti chlazení a vytápění za jmenovitých podmínek (EER a COP) a u ostatních jednotek na sezónních faktorech (SEER a SCOP).
Výše předepsané minimální hodnoty reprezentují u první skupiny hranice tříd B resp. A, u druhé pak D resp. C (vždy s GWP > 150).
Nejlepší dostupné výrobky na trhu již nyní dosahují u první produktové skupiny hodnot EER více než 3 a u druhé pak SEER až 8,5. To reflektuje i energetické štítkování, které těmto vysokým hodnotám přisuzuje energetické třídy A+ resp. A+++, což současně vystihuje, jak velký je dnes v energetické účinnosti rozdíl mezi výrobky dostupnými na trhu.
Ocenit lze dále snahu zohlednit při požadavcích na energetickou účinnost klimatizační jednotky využívající chladiva, která jsou více přátelská k životnímu prostředí. Hranici GWP 150 překračuje naprostá většina nyní používaných chladiv (R134A, R407C, R410A…), nicméně například u klimatizací pro automobily je již od ledna 2011 používání chladiv s GWP>150 zakázáno. Tento zákaz lze proto v budoucnu očekávat i u klimatizačních zařízení pro stavby.
upraveno se svolením SEVEn podle publikace „Přehled implementace směrnice o ekodesignu a požadavků na energetickou efektivnost vybraných skupin“